Stařenku Józefku utýrali v sovětském lágru hladem. „Matka zrádce“ nepřežila Stalinův hon na Poláky

Tyto zoufalé řádky napsala v roce 1942 Polka Józefa Bujdo (+79), která se na samém konci života ocitla v trestní kolonii Nápravně-pracovního tábora v Akťubinsku (dnešní Aktobe). Sem do hlubin kazašské stepi přijely spolu s ní i desetitisíce dalších lidí z celého Sovětského svazu, aby dřely na stavbě obřího hutního kombinátu pod správou obávané NKVD. Stará a nemocná Józefa vlastně ani plně nechápala, kam se to dostala a co tam dělá. Ničím se neprovinila, starala se o svou rodinu, pracovala, těšila se z vnoučat… A teď seděla na podlaze ženského baráku, byla jí zima a hlavně měla tak strašný hlad…

„Jsem jen matkou. Což je to hřích? Což se lidé trestají za dobu, do níž se narodili? Kdo dá moc nad životem a smrtí člověku, jehož nelze nazývat člověkem? Ještě jeden záchvat kašle a jsem pryč. Bojím se. Kdyby byl můj život klidný a měla bych dobré jídlo, možná by se mi zlepšily plíce a srdce. Nyní ale zemřu bez pomoci. Já umírám, mé děti,“ stýskala si Józefa Bujdo v pokračování dopisu své dceři Wandě, který psala na zmuchlaný kus papíru okousaným špačkem tužky.

Takových dopisů napsala nemocná paní z lágru bezmála třicet. A postupně v nich sledujeme lámaní původně silné vůle i devastaci celé osobnosti a psychiky Józefy Bujdo. Byla tak zoufalá, že dokonce slovně osočovala a napadala své blízké. „Není se čemu divit. Věděla, že je to konec. Číst její dopisy je očistec. Je to drásavé a trhá to srdce. Byla to stará bezmocná žena. Její konec musel být děsivý a psychický stav tomu plně odpovídal. Máte babičku nebo starou maminku? Umíte si představit, že by vám ji vzali, strčili ji do vězení tisíce kilometrů od domova a nechali ji umřít bez pomoci, bez jídla?“ ptá se pravnuk Józefy Bujdo Michael Daniel Sagatis.

To si snad nikdo ani raději představovat nechce. Ale spousta lidí se ptá, co vlastně dělala tak stará žena v otřesných podmínkách stalinské trestanecké kolonie. Přece po ní nikdo nemohl chtít, aby dřela na železnici nebo na stavbě továrny? Je to bohužel jednoduché a i přes veškerou krutost prosté - Józefa se narodila a žila ve špatné době a v zemi, kterou ovládli špatní lidé.

Po zabrání části Polska Sovětským svazem totiž začalo pronásledování Poláků, které stalinský režim označil za nepřátele. Následovalo zatýkání důstojníků, policistů a polských elit, které vyvrcholilo neblaze proslulým Katyňským masakrem. A na vlně těchto represí se bohužel „svezli“ i rodinní příslušníci zatčených „zrádců“, které Stalin s Berijou jedním škrtem pera odsoudili v rámci zakázané kolektivní viny k vyhnanství, vězení, ztrátě majetku, mučení a smrti v trestných koloniích někde na druhém konci SSSR.

A přesně tohle byl případ Józefy Bujdo. Jeden z jejích synů byl označen za zrádce - a pro stalinskou mašinérii to byl dostatečný důvod k tomu, aby stařenku naložili do zamčeného dobytčáku a poslali do tvrdého lágru v Akťubinsku. Z Józefy Bujdo se stala pouhá úřední položka, odfajfkovaná kolonka v seznamu vysídlených a vězněných. Matka zrádce vlasti. Tečka. Po Józefě vlastně zbyly jen její dopisy, které jsou ale nesmírně cenným svědectvím o nelidských a krutých podmínkách ve stalinském vězení.

Jaký je příběh nešťastné Józefy Bujdo, která pykala za to, že byla matkou?

Dokument s ukázkami z dopisů Józefy Bujdo. Účinkuje zde její pravnuk Michael…

Józefa Julianovna Bujdo, rozená Bohdanowicz, se narodila 13. března 1864 v malé osadě Wolczki nedaleko Orly u města Lida (dnešní Bělorusko) v Ruském impériu. Józefka pocházela z rozvětvené katolické rodiny a její rodiče byli velice vzdělaní - otec byl právník, matka působila jako vychovatelka ve šlechtické rodině. „Józefka byla podle vzpomínek mé rodiny velice inteligentní, milá a laskavá. Ráda četla, skládala básně, psala povídky, vládla perem. To je ostatně vidět na jejích dopisech - obraty, formulace i popisy prostředí a lidí jsou dílem člověka, který má hlubokou duši,“ myslí si Józefin pravnuk Michael.

Dívka se brzy seznámila se svým budoucím manželem: rázný lesník Konstantin Bujdo byl sice asi o osmnáct let starší než Józefa, ale nikdo svatbě nebránil, protože Józefa už měla „nejvyšší čas“. Bylo jí osmadvacet a jiné její vrstevnice už měly dávno kupu dětí! A to se mělo splnit i Józefě, protože sotva se v roce 1892 provdala, začala rodit jedno dítě za druhým. Postupně přišly na svět dcery Helena, Janina, Wanda a Maria, které následovali synové Piotr a Alojzy. Konstantin záhy získal velice lukrativní práci jako správce pozemků šlechtické rodiny Stravinských. Bujdovi bydleli na jejich panství v obci Nakryszki a žili nad poměry spokojeně.

Jenže jejich život se během desetiletí několikrát otočil naruby: „Vše se měnilo podle toho, komu právě tento kout východní Evropy patřil. Po první světové válce se oblast stala součástí druhé Polské republiky a rodina se ocitla v Polsku. Józefini synové nastoupili do služby vlasti - Piotr vstoupil k 27. hulánskému pluku, Alojzy se stal policistou. V roce 1938 zemřel Piotr na tuberkulózu, záhy po synovi odešel i otec Konstantin. Alojzy se tak stal hlavou rodiny, postaral se sestrám o věno, provdal je a bydlel v Baranovičích s matkou, která se živila jako švadlena,“ vypráví Michael o osudu svých pra prapředků, nad jejichž hlavami už se zatahovala temná mračna.

17. září 1939 obsadila Rudá armáda východní část Polska, která byla dle paktu Molotov–Ribbentrop určena do sovětské sféry vlivu. Statisíce Poláků se tak ocitly v přímém ohrožení života, protože sovětská moc začala okamžitě sestavovat seznamy „nepřátel“. Sovětské politbyro pak 5. března 1940 vydalo rozhodnutí, které se stalo jedním z nejtemnějších dokumentů v novodobých dějinách: „Byl to výnos o likvidaci 14 700 polských válečných zajatců a dalších 11 000 Poláků vězněných na západní Ukrajině a v západním Bělorusku,“ zmiňuje kontext doby studie o Katyňském masakru.

Tato neblaze proslulá hromadná vražda polských elit fakticky začala právě podpisem tohoto dokumentu, i když popravy samotné proběhly v dalších týdnech a měsících. Parafovali ho například Stalin, Vjačeslav Molotov, Kliment Vorošilov či Anastas Mikojan. A to ani zdaleka nebylo všechno - už o dva dny později vydal šéf NKVD Berija výnos s číslem 892/B, kterým měli být „odstraněni“ i rodinní příslušníci těchto na smrt odsouzených Poláků!

„Sovětské úřady Berijovou směrnicí uplatnily princip kolektivní odpovědnosti: pokud byl člověk označen za nepřítele státu, byli potrestáni také jeho nejbližší příbuzní. Na Stalinově seznamu smrti se ocitl policista Alojzy Bujdo - a Józefa Bujdo se tím pádem stala „matkou zrádce vlasti“, přestože sama žádný zločin nespáchala. Nebyla vojákem, nebyla političkou, nedopustila se ničeho, co by opravňovalo její uvěznění. Její vinou byl její syn a jeho služba v polské policii. Bylo to opravdu nechutné a zvrhlé,“ popisuje článek o Józefě na webu rádia Svobodná Evropa.

Téměř ihned bylo také určeno datum deportací a zasažené rodiny měly zamířit do Kazachstánu a dalších vzdálených míst Sovětského svazu. „Celkem bylo vyhoštěno a potrestáno vězením v lágrech a gulazích až 61 000 lidí, mezi nimi především ženy a děti. Deportace se řídila přesnými kategoriemi a při sestavování seznamů hrálo roli i to, kdo se stíhaným „zrádcem“ žil v jedné domácnosti. Z rodiny Bujdových byla na seznamu jen Józefa. V jejím případě tak zřejmě rozhodl fakt, že bydlela s Alojzym, jeho sestry už byly vdané a měly vlastní rodiny. Byla sama,“ myslí si historici, kteří spolupracovali s Michaelem na odhalování osudů jeho prababičky.

Ta byla zatčena 13. dubna 1940. Agenti NKVD nakráčeli do domu tehdy 76leté Józefy a nenechali ji ani sbalit si nejnutnější věci. Starou ženu vláčeli za sebou jako pytel brambor a chovali se k ní naprosto otřesně. „NKVD zuřila, protože Alojzy jim utekl. Stihl to, někdo ho varoval. Hněv a frustraci si proto tajná policie vybíjela na bezbranné Józefě Bujdo,“ uvádí Filmfreeway. Józefa byla dovlečena na nádraží, kde ji agenti NKVD hodili mezi další vysídlence a uvězněné do dobytčího vagónu. Józefu čekala zhruba tři týdny (2500 km) trvající cesta na východ SSSR do Akťubinsku v dnešním Kazachstánu.

Ve vagonech panovaly šílené podmínky. Vězni byli namačkaní na sobě, hygiena byla nulová, jídlo a vodu dostávali jen na občasných zastávkách. Je opravdu kupodivu, že Józefa cestu vůbec přežila! Po příjezdu do kazašské stepi se dostala do takzvaného zvláštního vyhnaneckého oddělení - tedy do místa, kde deportovaní žili pod přísným dohledem brutálních dozorců z NKVD a měli také povinnost pracovat. Podmínky k životu zde byly ale stejně tristní jako v gulagu - vězni žili v dřevěných barácích bez sociálního zařízení, místo postelí měli holé pryčny; boudy se nedaly vytopit, neustále tam protahoval vítr a před mrazem se nedalo utéct.

Józefa tomu všemu ani nemohla uvěřit. Kam ji to odvezli? Proč? Co provedla? Nemohla si ani ulevit nebo lehnout, natož se zahřát - musela tvrdě pracovat, protože se za místo na spaní platil nájem! Soucitné vězenkyně si brzy všimly, že stařenka je vysílená, nemocná a zoufalá a zařídily jí místo na spaní v táborové kuchyni, kde se alespoň trošku ohřála. Jenže strážní z NKVD si toho brzy všimli a zakázali jí to. Šli po ní jako smyslů zbavení a nemohli ji ani vidět. Zřejmě jim vadilo, že je stará a téměř nemohoucí. Muselo to být něco strašného. Co si musela stará paní prožít místo důstojného konce života, to je opravdu nepředstavitelné.

Sadističtí dozorci si chřadnoucí stařenku pěkně „vychutnávali“. Nutili ji do práce, posílali ji na stavbu, na pole; utrmácená Józefa sbírala kamení a po nocích ještě šila, protože nyní už chtěli peníze i za otop a jídlo! Je jasné, že tohle nemohla dlouho vydržet. „Slábla, neměla peníze, začínala mít hlad. Někdy jí někdo dal kus chleba nebo polévku, ale nikdo samozřejmě neměl na rozdávání. Józefa byla zkrátka na všechno moc stará. Nemohla pracovat, její šití za moc nestálo, protože se jí třásly ruce. Brzy si začala zoufat. Její tehdejší psychický i fyzický úpadek se zrcadlí v jejích dopisech,“ popisuje Józefin pravnuk Michael Daniel Sagatis.

Tento muž objevil Józefinu korespondenci v roce 2015, když vyklízel půdu svého domu ve Walesu. Nejdříve si myslel, že jde o nějaké harampádí a málem to všechno vyhodil, ale naštěstí si to rozmyslel a zkontaktoval ostatní bratrance a sestřenice. „Věděli jsme, že zemřela někde v sovětském vězení, ale neznali jsme všechny souvislosti. Nechal jsem si dopisy přeložit od odborníků jazykovědců a folkloristů, protože byly psány hotovou směsicí jazyků - rusky, polsky, starým polským a běloruským nářečím plným archaismů a naprosto neznámých krajových slov. A když jsem to pročítal, došlo mi, že tohle musí lidé vědět,“ vzpomínal Michael na objev dopisů Józefy Bujdo

Józefa napsala nejvíce dopisů mezi dubnem 1940 a červnem 1941. Psala na obě strany jediného kusu papíru, někdy list poskládala tak, aby zároveň sloužil jako obálka, a když jí docházelo místo, pokračovala v okrajích nebo otáčela směr řádků. Její polština, jak již uvedl Michael, nebyla spisovná. Józefa své srdcervoucí dopisy psala nářečím, do kterého navíc míchala ruštinu i běloruštinu. Některé věty byly kvůli spěchu, vyčerpání nebo poškození papíru obtížně čitelné. A psala hlavně Wandě, která jí sem tam mohla poslat nějaký balíček s jídlem.

Zprvu to nebyly žádné nářky, ba naopak - Józefa smýšlela prakticky. Radila rodině, řešila peníze, popisovala přírodu, počasí, krajinu, lidi, práci… A dokonce se na dálku snažila získat zpět svůj starý šicí stroj, který považovala za rodinný majetek: „Je můj. Oni ho nevyužijí, ale já ano. Řekni mu, ať ho vrátí. Až se vrátím, moje milá Wandziu, ať stojí na svém místě. Jak jste to mohli dopustit? Přece budu vydělávat na živobytí. Snad se nemám vrátit? Tedy! Jen počkej!“ kárala dokonce paní Bujdo dceru, jako kdyby stála přímo před ní!

Jak se ale podmínky k životu v kolonii Akťubinsk zhoršovaly, měnil se i tón dopisů. Byly čím dál zoufalejší a ze všech čišel hlad, bída, zima, zmar a zhoršující se zdravotní stav staré paní. Došly jí peníze a zoufale žádala o další příspěvky. Dokonce napsala i cenu potravin: „Kilo brambor 4 rubly, mouka 6 rublů, maso dvacet a slanina dokonce padesát. Pošlete mi uzené maso. Prosím vás! Wandziu, neuplyne den, aby někdo nedostal balíček. Běží pak ke mně a říkají, že jsem zase nic nedostala. A tvoje matka tam stojí ve smutku a říká, že pro ni nepřišlo nic. Bolest probodla mou hlavu, mám ji sklopenou studem a oči plné slz. Což jste na mě zapomněli? Já tu zemřu!“ doslova křičí Józefa.

V dalších listech už je vidět, že byla asi úplně mimo. Hlad ji zcela opanoval a útočila na tehdy těhotnou Wandu spoustou krutých slov: „Wanda se nestará! Nestará! Jsem šokovaná, že ti svědomí dovoluje spát navzdory tomu, že jsi svou matku nechala napospas vlkům. Je to noční můra! I ty klasy a stromy volají po záchraně matky, jen ty spíš? Necháš mě tu hladovou! Čas přijde, on ten čas přijde,“ píše Józefa. V dalším dopise poněkud pookřála, ale výčitka stíhá výčitku: „Má nejdražší Wandziu, moc ti děkuji za milé psaní, ale bylo by hezčí, kdyby sis laskavě vzpomněla, kdo je tvoje matka a co pro tebe udělala. Jak jí záleželo na tvém zdraví a nikdy, NIKDY by tě nenechala hladovět a mrznout!“ seká písmeny Józefa Bujdo.

Poslední listy dcerám nejsou datované, předpokládá se ale, že je Józefa poslala někdy na začátku roku 1942. Její myšlenky jsou už neuspořádané, zmatené a týkají se jen jídla. Józefa vzpomíná na chuť medu, krup, uzeného a třešní, „motá“ do toho dětství, zvířátka, zahrádku, babičku a dědu… A stále se vrací k jídlu. „Neprosím o milost! Neprosím! Vzpomínám na drahého Piotra, na Konstantina. Ti by nedopustili, abych hladověla. Ne jako vy! Jsem pořád vaše matka! Chci jíst! Nemám střechu nad hlavou ani topení, brzy bude mráz, cožpak jsem už zemřela?“ stýská si umírající žena.

Pak přišel poslední dopis, kde se vyhladovělá, nemocná a zbídačená žena loučí. Písmo je téměř nečitelné a rozmazané (zřejmě od slz), přesto se Michaelovi a odborníkům podařilo část listu rozluštit: „Wandziu, jestli na mě všichni zapomenete, je to těžké pomyšlení. Ale nezapomeňte na tátu, na Piotra a na ty, co mi tohle provedli. Chci, aby moje přání bylo vyslyšeno, ať má ve vašem životě pevné místo. Wandziu, tvá podoba je vyrytá v mém srdci, i když jste na mě všichni zapomněli. S velkou bolestí v srdci se nyní loučím s mnohými pozdravy. Bouře, žal. Ach, Wandziu! Tvá milující matka,“ A tečka. Víc nic. Józefu konečně uštvali k smrti. Budiž řečeno, že nad tímhle si snad musí uplivnout každý rozumně smýšlející člověk, který má srdce v těle.

Michaelovi se podařilo díky cestám po archivech napříč Ruskem, Kazachstánem, Ukrajinou i Polskem objevit, že NKVD ji zapsala do dokumentů z roku 1943 jako zemřelou. Přesný den úmrtí se nedochoval. Józefa Bujdo tedy zemřela v necelých osmdesáti letech (snad). Podle Michaela zemřela na těžkou podvýživu. Zkrátka hlady. Skutečně šílený konec ženy, která vůbec za nic nemohla. Michael se rozhodl, že její dopisy zveřejní a zpracoval je i do krátkého dokumentárního filmu. Józefiny listy se rozlétly do světa a lidé byli zasaženi jejich výmluvností i jistou dojemnou prostotou:

„Chudák ženská. Chudák stará paní. Je to otřesné. Jak to mohli udělat?“ ptají se mnozí lidé v diskusích na sociálních sítích, které osud dávno mrtvé stařenky dojímá až k pláči. Jiní jsou vzteky bez sebe. „Ta bezmoc! Já bych je všechny vlastníma rukama… Kdyby tohle někdo udělal mojí mámě…“ rozčilují se diskutující. Michael ale zažívá i hnusné reakce: „Píší mi, že jsem podvodník. Že to by přece nikdo neudělal, že až TAK zlí nebyli. Dokonce mi říkají, že z gulagu přece nemohla psát,“ vrtí hlavou a vysvětluje, že ona nebyla v gulagu. Psát mohla, i když korespondence byla samozřejmě přísně hlídaná. Domnívá se, že přes bdělé oko NKVD řada těch nejhorších dopisů prostě neprošla. Ale také si myslí, že Józefa byla mazaná a přesně věděla, co a jak napsat.

„Nářečí, zastaralá slova, která znali jen lidé v jejím kraji a rodina - to nemohla být náhoda,“ myslí si pravnuk ženy, kterou označili za Matku zrádce a umořili ji ve vězení. A na kterou se díky jejím dopisům zřejmě nikdy nezapomene.

Zpracováno podle:

Dokument Dopisy Józefy (v textu), Aktobe, Katyň, Členové rodiny zrádce vlasti, Józefa Letters, A Letters From Labor Camp, Gulag Online, Katyň dokument (2), Michael Daniel Sagatis, Art and Memory, Facebook, Reddit, Quora