Vynadala Stalinovi, ten jí nechal vydloubnout oči. Překrásnou herečku Zinajdu Reich zavraždila NKVD

Tak přesně tohle vzkázala jedna z nejpopulárnějších sovětských hereček své doby, půvabná čtyřicetiletá Zinajda Reich, samotnému Stalinovi. „No ty bláho, tak to si docela koledovala,“ usoudí možná mnozí čtenáři. A mají bohužel pravdu - Zinajda svým rozčileným vzkazem podepsala rozsudek smrti nejen pro sebe, ale i pro svého manžela, slavného divadelního režiséra Vsevoloda Mejercholda (1874-1940).

Přitom celá krvavá tragédie, na jejímž konci ležela brutálně zavražděná Zinajda v tratolišti krve a vypíchanýma očima, začala docela nenápadně. Sovětský vůdce v roce 1935 navštívil v utajení Mejercholdovo státní divadlo (GOSTIM) a zhlédl představení Dámy s kaméliemi, kde Zinajda hrála hlavní roli. A všechno bylo špatně. Stalin byl prý nesmírně pobouřený koncepcí hry, výpravou, režií i Zinajdou samotnou. Hra dle něj byla „hnusná a dekadentní“, režie Vsevoloda Mejercholda „protistátní“ a herecký výkon Zinajdy „neslušný a odporný, plný pokleslé erotiky“.

Rozčílený Stalin hru po několika měsících zakázal a nařídil, aby ji kritici jednoduše strhali. „Pokleslá hra! Buržoazní estetika, oslava západního kapitalismu, měšťácký hnus, erotické a vyzývavé pózy! Konstruktivismus? Avantgarda? Moderna? Jsou to sprostá slova! Divadlo má opěvovat socialistický realismus, přinášet hrdé příběhy našich pracujících soudruhů a oslavovat úderníky v továrnách! Mejercholdovo divadlo se stalo hnízdem cizácké protisovětské propagandy, která plive do tváře dělnické třídě!“ hřímal v lednu 1936 článek v deníku Pravda s názvem Cizí divadlo.

Když bylo divadlo zcela převrácené naruby, herci vyházeni a všechny hry zakázané, obdržel Stalin mimo jejího předešlého vzkazu, v němž ho vlastně označila za hlupáka, i další dopis. A ten je ještě drsnější - Zinajda do něj Stalinovi mimo jiné napsala, že je asi schopen pochopit jen grotesky s Chaplinem (jako vážně!). A Stalin se urazil. A urazil se tak strašně moc, že nechal herečku i s jejím manželem zlikvidovat.

Příšerná Zinajdina vražda šokovala i poněkud otrlé obyvatele SSSR, kteří jako vždy mlčeli a hleděli si svého. Zinajda ale byla populární, slavná, krásná, lidé ji milovali a každý v Moskvě i okolí se šeptem ptal jen na jedno: „Kdo a proč?“ „Všichni věděli, že ji nechal zabít Stalin, ale propaganda z ní udělala psychicky nemocnou prostitutku, která si o vraždu koledovala. Oznámili, že to bylo loupežné přepadení a měl být klid. Jenže když se v jejím luxusním bytě usídlil řidič samotného šéfa NKVD Lavrentije Beriji, bylo už všem naprosto jasné, kdo má herečku a jejího manžela, který stanul před popravčí četou, na svědomí,“ uvádí web Timenote.

Jaký je příběh Zinajdy Reich, která se nebála diktátora a zaplatila za to životem?

Zinajda Nikolajevna Reich se narodila ve vesnici Bližnije Melnicy poblíž Oděsy v létě roku 1894 do rodiny zchudlé ruské šlechtičny Anny Ivanovny Viktorové a Němce jménem August Reich. Tento bývalý námořník a železniční inženýr byl pronásledován za své politické názory - byl totiž zastáncem sociální demokracie, takže mu postupem doby vše vzali a nechali ho pracovat na železnici jako posunovače. A když carská tajná policie zjistila, že své protirežimní a revoluční myšlenky šíří mezi dělníky dál, carští četníci v roce 1907 celou rodinu bez milosti vyhnali do moldavského města Bendery.

Táta August získal práci jako mechanik v železničním depu, Anna Ivanovna, která si zakládala na své bývalé šlechtické slávě, musela uklízet budovu základní školy a všude zažívala jen ponížení. Zinajda navíc byla velice temperamentní, hubatá a drzá. Četla zakázané knihy, milovala politické rozpravy s tatínkem, chodila na tajné schůze a brzy vyfasovala nálepku „politicky nespolehlivá“. Kvůli tomu ji vyhodili z dívčího gymnázia. Zinajda se ale nevzdala.

Navštěvovala kurzy pro dívky v Kyjevě a v roce 1913 se stala členkou strany Socialistických revolucionářů. Anna Ivanovna lomila rukama a přemlouvala dceru „ať toho nechá a drží pusu“, ale vše marné. Nakonec se matce podařilo díky úplatkům sehnat osvědčení o ukončení středoškolského vzdělání - a Zinajda mohla odejít do Petrohradu, kde studovala cizí jazyky a sochařství. Na školu si přivydělávala jako písařka v redakci novin Socialistické revoluční strany - a tam potkala svůj osud.

Slavný básník, bouřlivák a nespoutaný umělec Sergej Jesenin (1895-1925) kouzlu černovlasé dívky naprosto propadl a začal se jí dvořit. Zinajda ztratila hlavu, zamilovali se do sebe jako šílenci a už 30. července 1917 se během letního výletu impulsivně vzali v malém kamenném venkovském kostelíku. Svatba byla sice romantická, ale jelikož byli oba velice svérázní, jejich manželství připomínalo Itálii. Hádali se a usmiřovali, navzájem se citově týrali a deptali. Těhotná Zinajda se dokonce několikrát nervově zhroutila.

V květnu 1918 porodila Zinajda dceru Taťánu a kvůli starostem o dítě musela na čas zůstat u svých rodičů, kde začala pracovat jako vedoucí divadelní a filmové sekce. S Jeseninem se neustále divoce scházeli a rozcházeli, chvíli žili společně v Moskvě, chvíli utíkali před občanskou válkou. Tohle vše byl obří nápor na Zinajdinu psychiku: „Nevím dne ani hodiny. Nevím, v jakém se on vrátí stavu. A s kým. Bude zle, nebude zle? Bude mír a pokoj nebo hádka a svár?“ psala si do deníku podruhé těhotná Zinajda.

V únoru 1920 přivedla v Moskvě na svět syna Konstantina, jenže chlapeček hned po porodu těžce onemocněl. Zoufalá Zinajda miminko okamžitě odvezla do nemocničních lázní pro nedonošené děti, kde se mu snažila zachránit život. Konstantin se „dopékal“ v troubě, pil pomocí stříkačky a vyřízená Zinajda nejedla, nespala a začala se pomalu hroutit. Jesenin se na syna přijel podívat jednou: „Má černé vlásky. Žádný Jesenin nikdy neměl černé vlásky. A ty masité rty? Přiznej se, vůbec není můj!“ vyprskl opovržlivě na pološílenou manželku, která už nemohla dál a složila se.

Sotva se Konstantin vykřesal z nejhoršího, putovala na elitní kliniku pro psychicky nemocné pacienty, což byl jen vznešení název pro docela krutý blázinec, kde podstoupila velice tvrdou léčbu pomocí psychofarmak a šoků. „Já jsem jen zkolabovala!“ křičela tam na psychiatry, kteří do ní ládovali léky. Nakonec léčbu raději přerušila a vrátila se k dětem a Jeseninovi, který se ale jaksi doma vůbec nevyskytoval. Zinajda čekala, ale už se k rodině nikdy nevrátil. Místo usmiřování podal v únoru roku 1921 žádost o rozvod.

Zřekl se dětí, materiálně je zabezpečil, ale po rozvodu Zinajdu pořád pronásledoval. „Ukaž mi děti! Musím se podívat, jestli jsou mé!“ bafal na ni v Moskvě na ulici. „Vždyť můžeš přijít! A jsou tvé, copak to zase povídáš! Nic ti nezakazuji! Nemůžeš mne takto přepadávat!“ říkala mu Zinajda vyděšeně. „Nemůžu k tobě. Máš u sebe chlapa! Všechno vím, řekli mi to!“ cedil mezi zuby žárlivý, psychicky labilní a opilý básník. „On asi vůbec nechápal, jak strašně jsem ho milovala,“ vzpomínala na jeho bláznivé eskapády Zinajda mezi přáteli po jeho podivné smrti.

Sergej Jesenin byl 28. prosince 1925 nalezen oběšený v Petrohradě. Prý to byla sebevražda, ale panuje názor, že básníka odstranil sovětský režim. „Lékařská zpráva říká, že smrt nastala nikoli udušením, jak to u oběšenců bývá, ale přetržením krčních obratlů, zmiňuje též modřinu pod okem. Bylo mu jen třicet let,“ popisuje článek o legendárním blonďatém básníkovi. Zinajda v době jeho „sebevraždy“ byla vdaná podruhé a u Jeseninovy rakve stála po boku Vsevoloda Mejercholda, slavného moskevského režiséra, kterému o dvacet let mladší herečka „ukradla srdce“, jak sám říkal.

Seznámili se na podzim roku 1921 v Moskvě, kde se Zinajda zapsala do režijních a hereckých kursů. Jejich láska byla až fanatická. Geniální avantgardní režisér ještě za Jeseninova života adoptoval obě její děti a udělal ze své múzy přední sovětskou herečku. Zinajda byla velice oblíbená a populární i u široké veřejnosti, která moc nerozuměla oné nové a moderní herecké formě, ale líbila se jí odvážná herečka. Zinajda neodmítala erotiku, na scéně se nebála svléknout, byla talentovaná, úžasná a okouzlující.

„Možná si mohla myslet, že je nedotknutelná. Že na ni nikdo nemůže, zvláště ne Stalin a jeho čistky. Chtěla jen hrát, provokovat, být silná, slavná a populární. Její muž z ní vytvořil naprostou ikonu tehdejší moskevské kulturní scény. Zřejmě ztratila pud sebezáchovy, stává se to. Bohužel pro ni žila v době čistek, v době nejbrutálnějšího stalinského teroru, kdy si nemohl být jistý životem absolutně nikdo,“ myslí si web Timenote. Nad Zinajdinou hlavou už se totiž zatahovala mračna - Stalin byl navztekaný z onoho „kapitalistického pojetí“ Dámy s kaméliemi, a ji nenapadlo nic lepšího, než mu poslat onen výbušný vzkaz „nerozumíte umění!“

Jak se k neblahému vzkazu Stalin dostal, na to existuje několik teorií. Podle některých šlo o zásah agentů NKVD, kteří byli v divadle infiltrováni jako kulisáci nebo kostyméři. Zinajda to ve vzteku napsala nebo vykřikla, oni to zaznamenali a poslali „vejš“. Ihned poté začala likvidace Mejercholdova divadla a manželů samotných. Zinajda si začala všímat, že ji pronásledují na každém kroku. Napíchli jí v moskevském bytě telefon. Divadlo bylo plné donašečů a stávaly se jí různé zvláštní nehody. Začala se bát o život svých dětí, tak si sedla - a v tristním psychickém rozpoložení napsala Stalinovi dopis.

Z dopisu je jasně cítit, jak zoufalá Zinajda byla. Je to prosba o pomoc, o to, aby je Stalin nechal být. A přesto si neodpustila pár pěkných rýpanců na adresu všemocného sovětského diktátora, který byl navíc paranoidní a pomstychtivý. „Drahý Josife Vissarionoviči! Já Vám píšu dopis už více než rok ve své hlavě. Celou dobu s Vámi ve své hlavě bojuji a celou dobu Vám dokazuji Vaši nepravdu v umění,“ psala mimo jiné Zinajda, „Vy jste schopen pochopit snad jen Chaplina! Ale pochopil jste Šaljapina. Pochopil jste Majakovského. Musíte pochopit i Mejercholda!“ apelovala na Stalina, aby jejího muže nezatracoval a nechal mu práci.

Pak žádala o osobní setkání: „Odpověď na můj prosebný list teď napište Nikolaji Ivanoviči Ježovovi. Nebo společně s tímto dopisem zavolejte. Prosím, stručně mi zatelefonujte do Leningradu, Karpovka 13, Dům Lensovětu, byt 20. Abych mohla žít. Opravdu. Mé minulé veřejné vystoupení bylo v polobláznivém stavu,“ zmiňuje dále svůj předešlý vzkaz, „Příliš jsem si vytrpěla, než abych na Vás byla teď jemná. Vás v Kremlu tak nekonečně, nekonečně obelhávají, všichni kolem Vás jen skrývají pravdu a lžou Vám!“ hřímala. Odvaha, to se musí uznat. Bláznovství? Asi. Každopádně ihned poté bylo divadlo zavřeno a herečka i režisér zůstali bez práce.

Nestor divadelního umění Konstantin Sergejevič Stanislavskij (1863–1938) byl tehdy těžce nemocný muž a dovolil čtyřiašedesátiletému Mejercholdovi vést svůj soubor. „Stanislavskij kašlal na hrozby ze strany Stalina a v březnu 1938 jmenoval Mejercholda hlavním režisérem svého Operního divadla . Tím ho zachránil před okamžitým zatčením a chudobou. Zemřel o několik měsíců později, 7. srpna 1938, Mejerchold pak vedl jeho operní dům ještě téměř rok jako umělecký šéf, než pro něj v červnu 1939 přišlo komando po zuby ozbrojených agentů NKVD. Odvlekli ho do Lubjanky a krutě mučili,“ popisuje tragický osud proslaveného režiséra Grokipedia.

Mejerchold byl popraven 2. února 1940. Před smrtí si dle dostupných zdrojů zpíval, hrál, smál se. V temných kobkách věznice se po drastickém mučení pravděpodobně zbláznil a myslel si, že celá poprava je jen hra, kterou režíruje. „Celou dobu byl v přísné izolaci. Osm měsíců ve tmě v díře, to by zešílel každý. O trýznivé smrti své ženy tak Vsevolod zřejmě vůbec nevěděl,“ říká dokument o této tragédii. Zinajda už v době manželovy popravy nebyla mezi živými a její vražda byla otřesná i na poměry tehdejších brutálních katů stalinského režimu.

14. července 1939, pouhých čtyřiadvacet dní po zatčení jejího milovaného muže, se pětačtyřicetiletá Zinajda Reich zdržovala celý den doma ve svém velice luxusním čtyřpokojovém bytě na moskevské Brjusovově ulici. „Já chci být sama. Půjdete k Naděždě Nikolajevně. Je mi smutno, pláču, nechci, abyste mě takto viděli!“ řekla zoufalá paní svým dětem. Konstantin i Taťána poslechli, odjeli k rodinné známé a nechali maminku samotnou v bytě. Zinajda si udělala čaj, povečeřela, vzala si prášek a ulehla ke spánku. A po několika hodinách ji probudily podivné zvuky.

Podle výpovědí zděšených sousedů, kteří se na místo krvavé vraždy dostali přes balkón, protože je ze spánku vyburcoval kvílivý řev a mužské hlasy, které mumlaly: „Drž hubu, čubko!“, to bylo opravdové peklo. Zinajda byla patnáctého července po půlnoci vytažena z postele komandem zabijáků, kteří ji zmasakrovali opravdu bestiálním způsobem. V těle měla 17 ran nožem, což je oficiální zpráva - podle některých odborníků se jednalo až o 49 bodnořezných ran v oblasti hrudníku. Její vrazi jí navíc vydloubli obě oči. „Oči. Je to doslova mafiánské. Symbolické gesto, brutální, zlé. Zcela jistě akt čiré nenávisti a pomsty na příkaz Beriji a Stalina. Tohle by žádného vraha jen tak nenapadlo,“ uvádí historici v dokumentu.

A nejhorší na tom všem je, že Zinajda stále žila. Sousedé čvachtali v krvi a volali sanitku, která „jako na potvoru“ měla poruchu, pak přijela jiná, které zase došel benzín… Někdo je snad zdržoval? Ubohá Zinajda už pak nenabyla vědomí a zemřela během převozu do nemocnice. „Loupežné přepadení! No jo, vždyť tady máte samé drahé věci. To se nedivte,“ řekl zoufalým dětem policejní důstojník při „vyšetřování“ brutální vraždy slavné herečky. „Ale nic nezmizelo! Vše tady je!“ pípla Taťána. „Já říkám, loupežné přepadení. Neznámý pachatel. Možná nějaký matčin kunčaft. My víme, že chodila za peníze. Takže? Přepadení! Rozumíte mi?“ děl výhružně vyšetřovatel - a dětem Zinajdy Reich bylo rázem vše jasné.

„Šlo o čistou, sadistickou politickou popravu na přímý rozkaz z Kremlu, kterou provedli vybraní a nejbrutálnější kati z NKVD. Naprostá špína. A nejhorší na tom je bezcitnost a cynismus Sovětů: Zinajdin byt byl okamžitě zabaven a téměř ihned se do něj nastěhoval řidič tehdejšího šéfa NKVD Beriji a jedna mladá žena. Tím se prozradili sami. Žádné loupežné přepadení, ale poprava nevinné paní,“ říká dokument. Zinajdino tělo bylo vydáno dětem, ale rakev byla zatlučená. „Chtěla jsem matku vidět, nedovolili mi to. Prý nemá oči,“ psala Taťána kamarádce.

Pohřeb zavražděné herečky byl také zoufalý - všichni její kolegové a kamarádi se báli o život, takže na něj nikdo nepřišel. Skutečně nikdo. Našla se jen jedna odvážná žena - vysloužilá baletka z Moskevského divadla. „A co. Já se s ní půjdu rozloučit i sama. Mně už nemůžou nic udělat. A i kdyby! Tohle se nemělo stát. Jdu, jen ať to vidí!“ rozhodla se, navěsila na sebe všechny své řády a vyznamenání a provokativně kráčela před malým průvodem na Vagankovský hřbitov, kde byla posléze Zinajda Reich pochována.

V devadesátých letech po rozpadu SSSR byla ze Zinajdina bytu okamžitě vyhozena rodina onoho Berijova řidiče (žily tam jeho děti) - a ruští umělci zde zřídili Muzeum Zinajdy Reich a Vsevoloda Mejercholda. Příběh Zinajdy Reich dlouhé roky i desetiletí rezonoval v SSSR jako symbol všemoci sovětského režimu. A lidé si jen šeptem a potají říkali: „Když mohli zabít tak slavné lidi, proč by nemohli nás? Raději budeme mlčet a myslet si své!“

Zpracováno podle:

DocHistoryRussia.org, Zinaida Reich, Зинаида Райх-Есенина, University Notre Dame, Stihi.ru, Timenote.org, Vsevolod Mejerchold, Sergej Jesenin, Dokument Word History, Fjasler.com, Grokipedia, Monoscop.org