Zradila Rudou armádu a postřílela tisíce sovětských vojáků. Tonka Kulometčice unikala KGB třicet let

Na začátku září roku 1978 vyšla z brány textilní továrny v běloruském městečku Lepel drobná starší paní a mrzutě si zasunovala prameny šedivých vlasů pod šátek. Jmenovala se Antonina Ginzburgová, byla to výstupní kontrolorka kvality a měla za sebou velice nepříjemné ráno - pohádala se totiž s hubatou dělnicí Tamarou Fedotovou, která pracovala pomalu, neustále se vykecávala a její dílo je plné kazů! „A když jsem jí to vytkla, byla na mě drzá. Ale já to tak nenechám. Já jdu za personálním. A hned!“ rozhodla se najednou uražená Antonina, otočila se na patě a pelášila zpátky k bráně továrny.

„Viděli jsme ji odcházet, najednou se otočila a šla zpět přímo k nám. Došlo jí to hned ve chvíli, kdy nás zahlédla. Jen se zastavila, dívala se na nás a potom pokrčila rameny a svěsila hlavu,“ popisoval své dojmy ze zatčení zřejmě nejhledanější ženy tehdejšího Sovětského svazu bývalý vyšetřovatel KGB Leonid Savoskin. Ona naštvaná kontrolorka totiž nebyl nikdo jiný než obávaná a krutá vražedkyně sovětských vojáků Tonka Kulometčice, která během druhé světové války zradila SSSR, zběhla z Rudé armády a přidala se k Němcům!

Ale nyní nevypadala, že by chtěla někam utíkat. Dívala se na tři důstojníky KGB v civilních oblecích a tvářila se velice překvapeně. „Panfilovová? Je to vaše rodné jméno, že?“ oslovil ji mladý poručík. „To se pletete. To se mýlíte. Jmenuji se Ginzburgová. Můj manžel je hrdina Velké vlastenecké války,“ koktala osmapadesátiletá žena a její důstojnost a pýcha se rázem sesypala jako domeček z karet. Oni to vědí! Oni na to přišli! Oni znají její pravé příjmení! Ale jak je to možné? Kde udělala chybu? Vždyť už je to takových let! Myslela si, že je v bezpečí!

„Když ji přivezli, neřekla už ani slovo. Žádné slzy, žádný pláč. V cele chtěla háčkovat a stěžovala si, že je tam slabá žárovka. Chovala se, jako by byla na návštěvě,“ popsal bývalý operativec KGB Pjotr Golovachev Tončin pobyt v izolaci SIZO-1 v Brjansku, kde ji následující měsíce vyslýchali každý den až do 20. listopadu 1978, kdy nad ní soudce Ivan Bobrakov vynesl nejvyšší trest. A najevo vyšly opravdu otřesné detaily jejího bestiálního likvidování vlastních krajanů: „Něco podléhá utajení, ale i to, co se dostalo na světlo, je takové svinstvo, že to snad nemá obdoby,“ skoro si uplivl televizní reportér, když vycházel ze soudní síně.

Tonka byla odsouzena k smrti za vlastizradu a vraždu 168 lidí, které se podařilo identifikovat. Odhady jejích obětí jdou ale do tisíců, nejčastěji se zmiňuje až 1 500 sovětských válečných zajatců, včetně žen a dětí. Antonina Makarovová je také podle odborníků považována za největší ženskou vražedkyni v historii.

Jaký je příběh kruté Tonky, která má na rukou krev až 1 500 vlastních lidí?

Antonina Makarovová, která patří ke skutečně velice temným postavám válečné historie, se narodila zřejmě 1. března 1920 (další možná data jsou čtvrtý březen nebo roky 1922 a 1923) v Malé Volkovce ve Smolenské oblasti do početné rodiny chudých rolníků. Antonina Panfilovová (též Parfjonová), jak znělo její rodné jméno, měla šest sourozenců a byla nejmladším dítětem. A nebyla hloupá, ba naopak - učila se velice dobře. Ale byla tak stydlivá, že sotva promluvila. Před dětmi utíkala, před dospělými klopila oči, rudla a nemohla ze sebe dostat kloudného slova.

A právě tato stydlivost sedmileté Toninky Panfilovové z Malé Volkovky umožnila dospělé Tonče Kulometčici unikat obávané KGB přes třicet let! Když se totiž ve škole děti představovaly, nebyla schopná říct učitelce své jméno. Něco pípla, pak začala plakat a spolužáci, kteří se jí smáli, řekli kantorce: „Ále, to je ta od Makara. Makarova dcera!“ zmínili křestní jméno jejího otce Makara Panfilova. Lhostejná učitelka tedy usoudila, že se děvče jmenuje Makarovová, zapsala to do jejího žákovského průkazu - a Antonině toto příjmení už zůstalo.

Byla Makarovová i na střední škole v Moskvě, toto jméno měla i na úředních dokladech a nikdo to nějak neřešil. „Z neznámých důvodů to rodiče nechali být. Zřejmě jim to bylo jedno nebo o tom jednoduše nevěděli. Tak to chodilo, v byrokratickém aparátu Ruska a SSSR byl vždy zmatek a ač to může někomu připadat zvláštní, stávalo se to. Postupem doby na to každý zapomněl a Antonina pod jménem Makarovová vystudovala střední školu a nastoupila studia medicíny v Moskvě,“ uvádí dokument o řádění Tonky Kulometčice.

Studentka Antonina Makarovová byla prý velice chytrá, ale zvláštní. Zajímala se o historii, pročítala si knihy o první světové válce, s nikým se moc nepřátelila, ale velice ráda vyhledávala pánskou společnost. „Byla promiskuitní, sexuálně žila od čtrnácti let. Navazovala krátké vztahy na jednu noc, když ale chtěl muž ve vztahu pokračovat, odmítla ho. Šel z ní strach, měla velký respekt, byla zamračená, zvláštní a nepřístupná,“ uvádí web Daily Motion. Antonina žila samotářským životem a když v roce 1941 vypukla ona Velká vlastenecká válka, rozhodla se, že se přidá k Rudé armádě.

Jedenadvacetiletá Antonina Makarovová sloužila nejprve v týlu, kde obsluhovala v kantýně pro sovětské důstojníky. Pohledná medička se po večerech bavila „jako vždy“ - tančila s nimi, opíjela se, souložila… Vojáci si za ní mohli nohy uběhat, ona se ale držela svého - jen si zalaškovat, strávit s ním noc a jít dál. Brzy se mezi rudoarmějci rozkřiklo, že je to manipulátorka a velení ji raději „odlifrovalo“ na frontu, protože prý svými volnými mravy decimovala morálku nižších i vyšších důstojníků!

Antonina nehnula brvou, oblékla se do ošetřovatelského stejnokoroje a šla do války. A téměř ihned se ocitla v naprostém pekle. Její jednotka byla zmasakrovaná během katastrofálních bojů u Vjazmy a Antonina byla zajata Němci. A tehdy se v dosud zcela chladné Tonče probudil cit. Zamilovala se až po uši do sovětského vojáka Mykoly Fedčuka, který byl velice podnikavý a rozhodl se, že zkusí Němcům utéct. „Tak já půjdu s tebou!“ řekla mu okamžitě Makarovová, zkusili to - a vyšlo jim to. Byli na útěku, museli se schovávat v lesích a Mykola si najednou nevěděl se svou milenkou rady. Měl rodinu a děti, chtěl jít za nimi a ona mu začala lézt na nervy.

„Došli spolu do vesnice Krasnyj Koloděc, kde měl Fedčuk domov a ženu. U soudu pak prohlašovala, že byla jeho milenkou, že jí slíbil manželství, že o tom nevěděla… Popisovala se jako „zahanbená prostitutka“ a měla ho prosit, aby ji neopouštěl. Psychologové, kteří osobnost této ženy zkoumají dodnes, se domnívají, že právě toto byl jakýsi spouštěč jejího sadismu. Zrada blízkého člověka s její psychikou udělala veletoč a stala se z ní citově plochá sadistka, které bylo úplně jedno, že zradí vlast, že vraždí své krajany, ženy i děti. Neexistují takové hříchy, aby se s nimi člověk celý život trápil, říkala před popravou. Byla jednoduše zlá, otupělá, zakázala si city,“ popisuje dokument.

Když otrávený Fedčuk Antoninu opustil a vrátil se k manželce, utekla do lesů, kde se toulala jako nějaká divá žena. V lednu 1942 chodila v noci do vesnic, kde přespávala ve stodolách a poskytovala sexuální služby všem, kdo měli zájem. V tomto šíleném stavu se pak připotácela na území takzvané Lokotské republiky, což byla oblast obsazená německou armádou, ale veleli v ní sovětští kolaboranti. Antoninu chytila místní pomocná policie v lese a přivedla ji k vůdci lokotské samosprávy a pozdějšímu veliteli Ruské osvobozenecké lidové armády Bronislavu Kaminskimu. „No tak si s ní dělejte, co chcete!“ pokynul jim - a zrodila se Tonka Kulometčice.

V té době na území Lokotské republiky kolaboranti doslova řádili. Chytali a zabíjeli své známé i sousedy, kteří se jim nějak znelíbili; byla zde i spousta zajatých partyzánů, rudoarmějců i nebohých civilistů, kteří neměli s válkou nic společného. „A je jich moc. Nemá je kdo popravovat. My nemáme čas je zabíjet. Potřebujeme na to ženskou ruku!“ mrkal na Tonču cynicky jeden z německých důstojníků a nabídl jí práci. „Byla jsem ochotná udělat cokoliv, abych přežila. Tak jsem souhlasila. Vy snad ne? Co byste dělal vy?“ ptala se Antonina v roce 1978 vyšetřovatele u výslechu a vyprávěla, jak jí řekli, že bude brát třicet říšských marek měsíčně.

Dle jejích slov to byly „pěkné“ peníze, od správy Lokotské republiky navíc dostala pokoj na ubytovně, měla to i se stravou… No neberte to (ironie)! A Tonka to vzala. Když ale novopečenou slečnu popravčí „šoupli“ za kulomet Maxim, ze kterého měla střílet do svých lidí, přece jen se trochu zarazila. „Někteří měli na krku ceduli s nápisem partyzán, někteří zpívali. Neznala jsem je a oni mě také ne. Snažila jsem se, abych byla přesná a netrpěli,“ vykládala. První popravu prý nezvládla: „Museli mi dát vodku. Třásly se mi ruce,“ vzpomínala na scénu v areálu hřebčína, kde Němci zřídili provizorní popraviště. A ve svém novém řemesle se Tonka Kulometčice našla. Už brzy se vše stalo jen rutinou.

Tonka pila před každou popravou, které se konaly vždy ráno a probíhaly velice rychle: před kulomet obsluhovaný Tonkou vždy přišla skupina cca 30 lidí, vojáků, žen i dětí. Tonka je „pokosila“, vězni uklidili těla - a tak to šlo až do oběda. Postupem doby cynická katyně vybrousila techniku a odvolávala se na to, že netrpěli. Prý věděla, kam zamířit. A když někdo náhodou ještě žil, „dodělala“ ho osobní pistolí. Během několika měsíců tak sovětská občanka v řadách Němců zabila velice hrubým odhadem 1 500 bezbranných lidí. Mohlo jich být ale mnohem víc. A se zvyšujícím se počtem obětí stoupala i Tončina otrlost a bezcitnost.

Když měla zastřelit ženu, přišla k ní a prohlédla si její šaty, boty, doplňky či kabelky. Vybrané kousky pak osobně svlékla z těla popravené, vyprala si je, zašila a nosila je na večírky s německými důstojníky, kde (jako obvykle) chlastala, tančila a poskytovala sexuální služby. Když u soudu znechucení lidé jen vrtěli hlavou, obhajovala se: „Nemám ráda plýtvání. Takové pěkné věci lze ještě použít. Ale zlobily mě díry po kulkách,“ říkala katyně, jejíž pochmurný „věhlas“ se brzy dostal i za hranice improvizované Lokotské republiky. Pověst o tom, že v Lokotu mají ženskou popravčí, se tehdy rozlétla po celém okolí a spousta mužů chtěla Tonku Kulometčici vidět na vlastní oči. Své děsivé popularity využívala hlavně k sexu - a jednoho dne chytila syfilis.

Nakaženou Antoninu Němci rychle odeslali do nemocnice v týlu - a právě díky pohlavní nemoci Tonka unikla zatčení ve chvíli, kdy se situace na frontě obrátila, Rudá armáda postupovala na západ a dobyla Lokot zpět. Antonina před vlastními lidmi utekla a nakonec skončila v nemocnici v Königsbergu. Ani tady neměla slečna popravčí žádný klid - Sověti se blížili, bylo jí jasné, že ji zabijí za kolaboraci, tak nezaváhala ani vteřinu a v nastalém chaosu ukradla doklady jedné mrtvé zdravotní sestry.

Díky nim Sověti usoudili, že mají co do činění s ošetřovatelkou 422. sanitárního praporu a přidělili ji do polní nemocnice, kde potkala svého manžela. Běloruský válečný hrdina jménem Viktor Ginzburg samozřejmě neměl ani tušení, co je jeho milá zač. Zamiloval se do pěkné sestřičky až po uši a požádal ji o ruku. „Tak jsem souhlasila. To víte, musela jsem za minulostí udělat tlustou čáru. Vzali jsme se a přijala jsem jeho jméno,“ vyprávěla Antonina, která už nebyla Makarovová, nebyla Panfilovová, ale byla Ginzburgová - a pod tímto příjmením s novými doklady byla vlastně nedohledatelná. Měla úplně novou identitu.

„Při svatbě řekla, že své doklady ztratila ve válce, sovětské úřady měly plné ruce práce, nikdo nic nezkoumal, takže dostala nové. Na světě byla velevážená paní Antonina Ginzburgová, manželka hrdiny. Viktor ji opravdu miloval. Byl úplně zblázněný. Zřejmě to s muži opravdu uměla, uvěřil jí úplně všechno. Také se po jejím odhalení málem zbláznil. Přes noc zešedivěl. Nemohl tomu uvěřit. Moje žena a vlastizrádce? Vražedkyně? Myslel si, že za války ošetřovala raněné rudoarmějce. Musel to být pro něj strašný šok,“ uvádí dokument o Tonče Kulometčici, která tehdy po svatbě chtěla začít nový život. A dařilo se jí!

Manželé se usadili v běloruském Lepelu, Antonina porodila dvě dcery, stala se z ní vzorná manželka, matka a respektovaná kontrolorka kvality v textilní továrně. Jako „zasloužilá veteránka“ dokonce pravidelně chodila na oslavy Dne vítězství a vyprávěla sovětským dětem ve školách o hrdinství rudoarmějců v boji proti fašismu! „Myslela si, že je krytá. Rodině se neozvala, sourozenci na ni zapomněli, nikdo nevěděl, že žije. Asi padla ve válce, tak ať! Jenže KGB po ní nikdy nepřestala pátrat. V SSSR i Rusku je hluboce zakořeněné vlastenectví. Aby někdo takto hrůzně zradil Sovětský svaz, vraždil vlastní občany a vyklouzl, to nemohli nechat jen tak,“ říká web Topwar.

A také nenechali, ale Tonka Kulometčice dovedla pod svým krytím unikat spravedlnosti dlouhých třicet let. Někdy to měla nahnuté - občas ji totiž někdo poznal! Například jistý veterán z Ťumeně, který jel s rodinou na výlet. A když projížděl městem Lepel, myslel si, že ho trefí šlak: „To přece není možné. To nemůže být ona! No ale ta podoba… Že bych to raději nahlásil? Abych ze sebe ale neudělal blázna,“ říkal si užasle, když viděl paní Ginzburgovou, jak vchází se síťovkou do krámu! A podobných svědectví přibývalo, jenže přicházela ze všech koutů SSSR. KGB nakonec tak trochu rezignovala a podobná hlášení už neprověřovala.

Vyšetřovatelé měli na stole vlastně jen poválečnou výpověď vedoucího lokotské věznice, kolaboranta Nikolaje Ivanina, který vyšetřovatelům řekl, že ona hledaná popravčí z Lokotu se jmenovala Antonina Makarovová. „Nebo tak nějak. Já už nevím. Tonka, no. Vykládala, že pochází ze Smolenska. Z nějaký malý vsi. Malá něco. Bejvala to sestřička, to vím, občas nás léčila,“ říkal jim Ivanin neochotně, když se ho vyptávali na cokoliv, co by jim pomohlo najít tuto přeběhlici. Věděli, že pocházela ze SSSR, věděli, že vraždila vlastní krajany, ale neměli ani jednu její fotku, jen pár mlhavých popisů a jméno, které přeživší obyvatelé vyslovovali s uplivnutím: Tonka.

Když se Ivanin konečně vyjádřil, vyšetřovatelé zajásali: „Smolensk, Makarovová, vesnice, co začíná na Malá… Honem, jedeme tam!“ a pátrali ve všech možných i nemožných zapadákovech po celé oblasti, kde pročítali staré matriky, ale žádnou Antoninu Makarovovou nenašli. Našli jen rozvětvenou rodinu Panfilových z Malé Volkovky, která sice měla dceru Antoninu, ale ta se ztratila ve válečné vřavě. „Aha. Tak to jsme vedle. Shoda křestních jmen,“ usoudili detektivové a museli chtě nechtě odložit spis k ledu. Ale boží mlýny se nezastavily a Antoninu „namlely“ opravdu s plnou parádou. Její prozrazení totiž bylo dílem jedné až osudové náhody.

V roce 1976 se vysoký úředník sovětského ministerstva zahraničí plukovník Panfilov chystal na zahraniční služební cestu a musel vyplnit velice podrobný a přísný osobní dotazník. Když plukovník uváděl jména všech svých rodinných příslušníků, zjistil, že mu jedna sestra chybí: „Vida, Toninka. Ale ona si říkala jinak, vždyť jsem jí tehdy pomáhal vyplňovat papíry pro školu? Jo, už vím!“ brumlal, do kolonky napsal: Antonina rozená Makarovová (Panfilovová) a dotazník předal nadřízeným. A bum! Bdělému oku kádrováků to neuniklo, v hlavě jednoho úředníka se rozblikala červená kontrolka a už to obrazně řečeno jelo. Ona jména Makarovová-Panfilovová vedle sebe? A nehledali to náhodou tehdy? A už věděli, kdo to je. Začali vše znovu prověřovat, šli po stopách Antoniny Makarovové Panfilovové hluboko do minulosti a střípek po střípku skládali dohromady celou mozaiku jejího života.

„Trvalo to ale ještě dlouho. Museli ji najit, museli přijít na to, kde žije. Věděli, že válku přežila, ale chybělo jim jméno. Teď je znali a mohli začít znovu. KGB odvedla skvělou práci. Agenti prověřili další výpovědi oněch svědků, co Tonku Kulometčici údajně viděli. Mezi nimi byla i výpověď veterána z Ťumeně. Dovezli ho na místo, kde šla s nákupem, zeptali se v obchodě a zjistili, že je to Ginzburgová a že za války byla ošetřovatelkou. To je dovedlo zpět do chvíle, kdy se stopa Tonky s kulometem ztrácí. Ginzburgovou začali sledovat, tajně ji vyfotili a její fotky ukázali přeživším a svědkům. Bez váhání Tonku poznali. To ale nestačilo, muselo dojít k živé konfrontaci. Proto následovalo několik měsíců pozorování v Lepelu,“ popisuje dokument okolnosti pátrání.

Antonina si však podle vyšetřovatelů poměrně rychle všimla, že se kolem ní něco děje, a dohled proto musel být ukončen. Vyšetřovatelé se rozhodli nespěchat. Po určitou dobu ji nechali žít běžným životem a mezitím shromažďovali další dokumenty, svědectví a důkazy. Když měli dostatek informací, přivedli jednoho ze svědků do továrny a Ginzburgová byla pod záminkou vyvedena před budovu. „To je ona!“ řekl smrtelně bílý svědek, když se odklonil od okna a požádal o sklenici vody. Do Lepelu přijížděli další a další pamětníci, kteří na Ginzburgovou bez zaváhání ukázali prstem i v anonymním davu dalších žen nebo mezi lidmi v restauraci. „To je ona. To je Tonka Kulometčice,“ řekli rezolutně.

Past sklapla, Tonka byla zatčena a po měsících výslechů se konal ostře sledovaný soud, při kterém nejvíce vyváděl Viktor Ginzburg. „To není pravda! Vy se mýlíte! Vraždíte nevinnou!“ plakal sešlý a zbědovaný muž přímo v soudní síni. Dokonce ho museli vynést, protože omdlel, tak strašná rána to pro něj byla! Není divu, byl velký vlastenec, chodil v uniformě, byl pokládán za velkého hrdinu, měl respekt a v celém okolí požíval nesmírné autority. A teď tohle? Jeho manželka je zrádkyně Rudé armády? „Kolaborantka s Němci? Ona? A to mi ti psi vyvraždili v Osvětimi celou rodinu!“ brečel jako malé dítě. Nemohl to pochopit. Nakonec usoudil, že je to lež a psal na všechny strany srdceryvné a uplakané dopisy, aby ji nepopravovali.

„Je přece Rok ženy. Mě nepopraví. Napíši ještě Brežněvovi o milost. Dá mi ji,“ byla si jista Tonka, ale mýlila se. Popravena byla 11. srpna 1979 v 6:00 ráno ve městě Brjansk, v prostorách tamní vyšetřovací izolace SIZO-1 jedním výstřelem pistole do týlu. Odmítla si nechat zavázat oči a na kata se usmála. Makarovová se tak stala první ze tří žen, které byly (oficiálně) v SSSR popraveny. Příběh Tonky Kulometčice se stal i inspirací pro mnoho filmů, knih i dokumentárních filmů a diskutuje se o ní dodnes.

„Nic není horšího než vlastizrada. Co to bylo za ženu? Co se jí odehrávalo v hlavě? Jak bezcitné stvoření to muselo být?“ ptají se mnozí lidé pod fotografií usměvavé Tonky, která vešla do dějin jako žena, která osobně zabila nejvíce lidí. Navíc svých krajanů.

Zpracováno podle:

DK.ru, Antonina Makarovová, Kabinet kuriozit, Dotyk, Макарова, Антонина Макаровна, Wikipedie, iDNES, Forum 24, Maxim, Topwar.ru, Ura.news, Sb.by, MVDmedia.ru, Belta.by, Daily Motion Dokument, YouTube Dokument