Na zteč! Rudoarmějec z nejslavnější válečné fotky zařval a padl, manželka ho poznala v novinách

Fotografii sovětského vojáka, který s pistolí Tokarev v ruce pobízí své spolubojovníky k útoku, viděl snad úplně každý - je to jeden z nejznámějších snímků všech dob. A musíme uznat, že takový záběr se povede jednou za život, o čemž svědčí spousta až propagandistických popisů fotky, která má všeobecně vžitý název Kombat.

„V té fotografii najdeme všechno. Muž je jako živý. Jako kdyby měl vyskočit z obrazu a běžet dál. Snímek má v sobě neskutečnou energii, cítíte ji na dálku. Voják má ostré rysy, zaťatou pěst, odvrací se, a ústa jsou už navždy pootevřena ve výkřiku, kterým volá své soudruhy na zteč. Chrabrý muž padl 12. července 1942 ve Vorošilovgradské oblasti (dnes Luhanská oblast, Ukrajina) v tuhém boji proti zákeřnému nepříteli. Jak jasné je nebe, když běží smrti vstříc!“ zní jeden z nich.

Kdo byl vojákem ze slavné fotky? Jak se jmenoval? Víme o něm něco? Na tyto otázky odpovídal sám autor proslulého portrétu Max Alpert (1899-1980) po celý svůj další život. Sovětský fotograf si ale občas velice protiřečil. Až tak, že ho dokonce podezřívali z podvodu: fotografii prý měl z příkazu velení Rudé armády naaranžovat. Něco na způsob: „Musíme povzbudit morálku našich mužů, takže nám udělejte fotku hrdiny, který burcuje ostatní vojáky. Nějaká hrdá póza, výzva do útoku, urááá!“

To však Alpert vždy důrazně popíral a totožnost muže z fotky si vypátral on sám!

Historikům se pak podařilo poskládat příběh života a smrti šestatřicetiletého politického komisaře a rodáka z ukrajinské vesnice Tersjanka Alexeje Jeremenka tak, jak se s největší pravděpodobností udál. Nebo také neudál. Někteří odborníci se totiž domnívají, že identifikace je celou dobu chybná, a voják, který byl navždy zachycen v čase v dnes již ikonické póze, by tím pádem zůstal i nadále bezejmenný.

Jaké je pozadí vzniku slavné fotografie Muže, co se nevrátil z boje?

Kdo byl Max Alpert? Tento významný fotograf a nositel mnoha sovětských vyznamenání se narodil 18. března 1899 v Simferopolu na Krymu do chudé rodiny židovského řemeslníka. A k umění ho to táhlo odmalička. Úplnou náhodou objevil kouzlo fotografování a řemeslu zcela propadl. „Byl jsem ještě malý kluk a plně jsem nechápal techniku fotky, ale ta možnost zachytit prchavý okamžik navždy, to mě ohromilo,“ vyprávěl Max Alpert.

Když mu bylo patnáct let, odešel spolu s bratrem Michailem do Oděsy, kde pracovali ve známém Gottliebově fotoateliéru. Právě tam si pořídil první fotoaparát a o své budoucnosti měl zcela jasno. Po první světové válce už byl Alpert zaměstnaný v novinách a v rámci projektu SSSR ve výstavbě, který inicioval Maxim Gorkij, obrážel Max Alpert stavby v celém Sovětském svazu. A fotil tam staveniště.

„Alpert byl agitátor. Jeho fotografie staveb, těch obřích a monumentálních sídlišť nebo přehrad, jsou učebnicovou ukázkou sovětské propagandy. Právě kvůli jeho spolupráci s komunisty si mnoho kritiků, umělců i historiků myslí, že některé z jeho fotek jsou jednoduše zinscenované. Samozřejmě ne všechny,“ uvádí autor článku o snímku Kombat na platformě Reddit.

Hvězda Maxe Alperta skutečně stoupala. Oblíbili si jej vysocí představitelé SSSR; Alpert jezdil fotit sovětské sportovce nebo politiky, následně dostal místo jako fotograf v prestižním deníku Pravda. Jenže do slibně rozjeté kariéry mu hodil obrazné vidle Adolf Hitler: „Přišla válka. Nebo tedy, Barbarossa. A já musel na frontu jako fotograf agentury TASS,“ vzpomínal na zlom ve svém životě - i v životě mnoha milionů lidí po celém světě. Fotografa totiž z minuty na minutu „přesadili“ přímo do pekla bojů na východní frontě!

„Byl jsem naivní ve svých představách o tom, jak válku fotit. Při svém prvním křtu ohněm jsem neudělal ani jediný snímek. Když utichla vřava, před očima jsem měl zvláštní obraz: helmy válející se po rozdupané zemi, pušky, odhozené náboje. Až se uklidním, udělám zátiší, řekl jsem si. V tu chvíli se mi ale znovu zatmělo před očima. Gejzíry hlíny. Rozpoutala se palba našich i nepřátel,“ cituje iDNES.cz slova Maxe Alperta.

Ten ve svém vyprávění pokračoval: „Skočil jsem do zákopu. Co ale nevidím. Na dně se to hemžilo malými šedými myškami. Stydím se to přiznat, ale bez ohledu na palebné peklo nade mnou jsem opět vyskočil a hledal útočiště v jednom z minových kráterů. Své zátiší jsem samozřejmě neudělal. Zmizelo. A já poznal, že ve válce se plánovat nedá. Že člověk i věci v ní žijí okamžikem,“ vyprávěl pohnutě.

Na začátku července roku 1942 se fotograf, který už měl na svém kontě stovky snímků z bojiště, připojil k sovětským vojákům z 220. střeleckého pluku. Tento pluk patřil pod 4. střeleckou divizi, která spadala přímo pod velení Jižního frontu. Rudoarmějci se zakopali poblíž vesnice Chorošeje v tehdejší Vorošilovgradské oblasti (dnes Luhanská oblast na Ukrajině) - a Alperta k nim poslalo velitelství, aby nafotil chystaný sovětský protiúder.

„12. července 1942 jsem vlezl do předních zákopů a hledal velitele, se kterým bych se domluvil. Velitelem byl Petrenko, ale nemohli ho najít. Tak ke mně přišel takový sympatický a málomluvný člověk. Nepředstavil se,“ popisoval Alpert setkání s budoucím protagonistou proslulé fotky ve svých pamětech. Ukázalo se, že mluví s politrukem, komisařem, který fotografa „pozval dál“, pokud se něco takového vůbec hodí napsat o zákopu!

„Nechtěl jsem vojáky rušit. Hoši mluvili tiše, čistili si zbraně, kontrolovali výstroj nebo psali poslední dopisy svým blízkým,“ vzpomínal Max Alpert, „Ale měl jsem povolení zůstat v těchto rozhodujících chvílích s nimi. Bylo to tiché, všude panovalo očekávání, bylo cítit ve vzduchu. Měli jsme strach, ale na mužích bylo vidět odhodlání,“ popisoval Alpert, který záhy „hodil řeč“ i s politrukem.

„Ukázalo se, že je to nesmírně skromný a společenský chlapík, který před válkou pracoval snad v továrně, snad v družstvu. Rozhodl jsem se vyčerpané vojáky před bitvou zbytečně nerušit otázkami. A pak to začalo. Bleskový německý úder. Dělostřelectvo, raketomety, nad hlavami nám prolétávaly bombardéry Stuka, zem se proměnila v hořící krátery,“ vyprávěl Alpert velice sugestivně.

Alpert ještě popisoval, jak se všude valil štiplavý kouř, a nářek zraněných ho prý dlouhé roky budil ze snu. Přesto neustále fotografoval a snažil se nevnímat bitevní vřavu. Velitel celého praporu byl hned v prvních minutách útoku těžce zraněn, a mezi muži vypukla panika. V ten moment převzal velení nad přední útočnou rotou „komisař“, onen zmiňovaný politruk. Vzal do ruky zbraň a vyšel ze zákopu. Max Alpert ležel na břiše opodál a pozoroval, jak se voják rozhlíží po bitevním poli.

Pak se vzpřímeně postavil na hranu zákopu, zvedl svou armádní pistoli vysoko nad hlavu a zařval povel k útoku. „S divokým křikem ‚Hurá!‘ se vojáci vyhrnuli ze zákopů a vrhli se přímo do palby. To byl ten prchavý moment, který se mi podařilo zachytit,“ vzpomínal fotograf, který s přístrojem značky Leica cvakal jeden záběr za druhým. Jenže vteřinu poté, co zachytil stojícího komisaře, vybuchl kousek od něj německý dělostřelecký granát - a ostrá kovová střepina rozbila objektiv v Alpertově foťáku.

Dokumentarista propadl panice, protože si myslel, že je celý film zničený. Vzal Leicu, různě ji ohledával, když najednou zaslechl řev: „Velitel byl zabit!“ „Padl za několik okamžiků,“ vzpomínal Max. „Často se traduje, že tzv. Batalion Commander padl v tu samou vteřinu, v moment pořízení fotografie. Stalo se to i součástí sovětské legendy, která fotografii obklopuje. Bylo to déle. Půl minuty. Stejně stačil jen zařvat Do útoku! Je to velmi smutné,“ říká uživatel Paul z Redditu.

Alpert byl i s rozbitým foťákem záhy přesunut do bezpečí a prý se jen modlil, aby byly fotky zachráněny. „Velení mě okamžitě stáhlo zpět do štábu,“ popisoval Alpert, který pak putoval celou válečnou Evropou, fotil Prahu nebo rozbořený Berlín a zúčastnil se také jako oficiální fotograf první poválečné přehlídky na Rudém náměstí. Snímek s názvem Kombat (složenina ruského Komandir Bataljona, velitel praporu) se mezitím rozlétl do všech koutů SSSR, Evropy i Ameriky. Dechberoucí silueta vojáka vyšla i na poštovních známkách v Kongu!

A Alpert byl doslova zaplavován dopisy ze všech koutů širého Sovětského svazu. Psali mu lidé, kteří na snímku poznávali svého blízkého. Kombat totiž stále neměl jméno - a hned tak ho mít neměl. A jelikož je snímek AŽ MOC dokonalý (to asi uzná každý), začalo se něco šuškat.

„Vždyť se na tu fotku podívejte. Tohle není náhodný záběr uprostřed krvavé bitvy. Spousta skeptiků si myslí, že je to mistrovsky naaranžovaná scéna, kterou Alpert nafotil v zázemí na příkaz nejvyššího velení Rudé armády. V roce 1942 potřebovali mít hrdinu, tak jim ho Alpert musel „udělat“ - on (voják) má vlastně perfektní uniformu, zbraň drží v ukázkovém úhlu, světlo mu hraje do tváře a v pozadí není vidět žádný kouř z výbuchů, žádná roztrhaná těla ani zmatek, který reálný boj v zákopech vždycky provází,“ domnívá se diskutující na Facebooku.

Podle této teorie stál fotograf bezpečně v jámě, politruk mu pózoval, přičemž příběh o rozbitém aparátu a okamžité smrti byl vymyšlen jen proto, aby ještě potvrdil onu sovětskou legendu o Nejodvážnějším muži ve Velké vlastenecké válce (tak se mu také říká).

V Sovětském svazu byl snímek opravdu nedotknutelný. Stát jej tiskl na plakáty i známky; vznikla podle něj řada sousoší a pomníků - a tak trochu to vypadalo, že identitu hrdiny úmyslně tajili, aby jím mohl být vlastně každý „padlý sovětský syn“. Jinak se totiž nedá vysvětlit, proč ztotožnění muže trvalo tak dlouho. Jako kdyby to „někdo“ chtěl zakrýt. O tom, že Kombat měl zůstat anonymní, byla přesvědčená i žena jménem Jevdokija Jeremenko ze Záporoží na Ukrajině, která otevřela noviny a v muži na snímku poznala svého manžela Alexeje!

Tato paní se snažila upozornit sovětské úřady, že na fotce je její muž. Že tak vypadá. Jenže jí to nikdo nevěřil! Nebo spíš nechtěl věřit. „Vojenská správa totiž měla v archivech binec a tvrdila, že Jeremenko padl či je nezvěstný v boji už v lednu 1942! Fotka ale byla pořízena v červenci. Až po dlouhých letech konečně vyšlo najevo, že je to Jeremenko. A myslím, že jim to proklouzlo mezi prsty a už se to nedalo zastavit. Vše tomu nasvědčuje.“ spekuluje v diskusi pod slavnou fotkou pan Lukáš.

Jevdokija Jeremenko pak napsala samotnému Maxovi Alpertovi a poslala mu manželovy předválečné fotografie. Připsala také, že se jí to celé nelíbí: „Já poznávám svého muže Alexeje Jeremenka, který se narodil v roce 1906 v Tersjance. Je to on. Ale přišla mi zpráva, že je nezvěstný s datací leden 1942. Chci očistit jeho jméno, protože mi všichni říkají, že určitě zběhl k Němcům. Ale já tomu nevěřím a žádám vás o prošetření,“ prosila vdova fotografa.

Alpertovi to přišlo divné a rozjel pátrání po osudu politruka Alexeje Jeremenka, které odhalilo naprostý zmatek nad zmatek. Zjistil totiž, že v tom samém pluku bojoval ještě jeden muž jménem Alexej Jeremenko! Ten v lednu 1942 opravdu zmizel, ale armáda omylem poslala onu neblahou zprávu Jevdokiji! Nakonec se identita potvrdila podle fotografií i vzorů písma z dochovaných dopisů z fronty. Ale stejně to lidem nedalo a vyšetřovali na vlastní pěst. Vznikl tak naprostý chaos - a ten trvá i v dnešní době snadno dostupných informací! S trochou nadsázky lze říct, že každý má jinou teorii!

„To není on, neodpovídá tvar nosu!“ rozčiloval se například nějaký ruský forenzní expert. „Ale je to on. Jděte někam!“ odpovídal mu naštvaný čtenář pod rozborem obličeje Alexeje Jeremenka před válkou a ve válce! A tak to šlo vesele dál. Například podle jedné verze měl být Alexej uvědomělý straník a budovatel, který doma v Tersjance v Záporožské oblasti vedl kolchoz a chtěl na vojáky v první linii „politicky“ působit. Podle druhé byl Alexej sice předsedou kolchozu, ale nechtěl mít s politikou nic společného a raději si po večerech četl básně!

„V červnu 1941 dostal okamžitou výjimku z vojenské služby (tzv. bronja), protože jako předseda kolchozu byl klíčový pro zajištění sklizně a obilí pro armádu. Přesto v létě 1941 dobrovolně narukoval jako řadový voják k domobraně. Teprve na frontě se stal politrukem.“ zmiňuje ale zajímavý fakt web GtR.com. Jeremenko tedy do války nemusel - a přesto šel. Svědčí to o jeho nesmírné odvaze, to bezesporu. A je opravdu fascinující, že jeho osud dodnes zajímá tolik lidí!

Snad to je tím ikonickým statusem nedotknutelného hrdiny? Nebo se ta fotografie lidem tak vnoří do paměti, že o ní nepřestanou přemýšlet? A jmenoval se opravdu Jeremenko? Byl to on? Tyto otázky si pokládají účastníci plamenných diskusí vlastně dodnes. Jak to celé bylo doopravdy, to už se zřejmě nikdo nedozví. Skutečnost, že identitu tohoto hrdiny Sověti před veřejností fakticky tajili spoustu let a raději ho v archivech vedli jako nezvěstného, jen nahrává dalším spekulacím.

Alexej Jeremenko byl pohřben v hromadném hrobě poblíž vesnice Chorošeje v Luhanské oblasti. Později mu byl na jeho počest vztyčen pomník, inspirovaný slavnou Alpertovou fotografií. V Rusku i na Ukrajině je Jeremenkova silueta bez nadsázky všude. I nyní. Legendární fotografie vešla do dějin jako symbol Velké vlastenecké války. Jestli byla naaranžovaná, nebo ne, to už se zřejmě nikdo nedozví. Její mrazivé kouzlo ale přetrvává dál.

Předválečnou fotku Alexeje Jeremenka najdete například zde

Zpracováno podle:

Max Alpert Grokipedia, GtR.com, iDNES, Kombat, Theses.cz, Reddit, Voenhronika.ru, Facebook, World Military History, Tracesofwar.com, Lumieregallery.net, Sovietart.ru, Quora, pročtené diskuse na různých webech, pan Lukáš Němec e-mailová korespondence