Článek
25. září 1941, Chorolská jáma. Do jednoho z nejhrůznějších zajateckých táborů v dějinách právě přichází nová várka vězňů. Sovětské vojáky popohání esesáci puškami, biči a vlčáky, vzduchem se nese sténání, řev a příšerný zápach. Při spatření toho, co na ně čeká, se zajatí vojáci nevědomky zastaví. Před nimi se zjevil výjev jako z apokalypsy. Dulag 160, jak se lágru také říkalo, totiž nebyl ničím jiným než gigantickou dírou v zemi.
Němci obehnali ostnatým drátem areál bývalé cihelny u ukrajinského města Chorol v dnešní Poltavské oblasti a nahnali do kráteru po vytěžené zemině sovětské válečné zajatce. V této díře stály tisíce mužů natěsnaných na sobě. Dnem i nocí, za každého počasí, prostě jen… stáli. A umírali. Dulag 160 se stal hrobem pro téměř sto tisíc zajatců. A nyní mezi ně přibyl i jedenatřicetiletý nadaný malíř Jevgenij Stěpanovič Kobytěv.
Dioráma Chorolské jámy bylo vytvořeno na základě výpovědí přeživších rudoarmějců a na jeho výrobě se podílel i Kobytěv. Exponát je umístěn v místním muzeu v ukrajinském Chorolu. Asi si nikdo plně neumí představit, jak to tam muselo vypadat…
„Úmrtnost v Chorolské jámě byla obrovská. Prý až sto tisíc lidí. Já tomu věřím. Já tam byl. Stojící vězni měli jen malou šanci na přežití. Musel jsem se odtud dostat pryč, abych podal svědectví o hrůzách, které se tam děly. O Němcích, co na nás štvali psy. O rozkládajících se mrtvolách našich kamarádů, které stály mezi námi a my je svými těly museli podpírat, protože Němci je odmítali odnést. O šokujících výjevech vzájemného kousání. O bičích a zápachu,“ uváděl sám Kobytěv, který se z Chorolské jámy dostal živý a své vytoužené svědectví opravdu podal.
Z hrůzného lágru se mu podařilo uprchnout, připojil se k Rudé armádě a došel s ní až do Drážďan. Celou dobu skicoval a črtal - jeho díla mapují i pobyt v Chorolské jámě. Po konci války Kobytěva vyfotili a někoho napadlo srovnat nový snímek s fotkou, kterou si Jevgenij nechal udělat den před narukováním. Ohromení lidé pak jen zalapali po dechu. A lapají dodnes, pokud můžeme být ironičtí - při spatření srovnávacích fotek Kobytěva před válkou a Kobytěva po návratu z pekla zajetí i fronty přejede mráz po zádech i otrlému člověku.
Jaký je příběh muže ze slavné a opravdu hrozivé fotografie, která obletěla celý svět pod názvem: Tvář války: proměna sovětského vojáka po čtyřech letech v pekle?
Srovnání fotografií je skutečně srdceryvné. Krásný muž s lehkým úsměvem a zlomený stín, co má v očích jen prázdno, hrůzu a běsy…
Nadaný kluk se skvělou budoucností jde do války
Jevgenij Stěpanovič Kobytěv se narodil 25. prosince 1910 ve vesnici Uťanka v Altajském kraji na Sibiři. Jevgenij byl mimořádně talentovaný mladý muž. Až nad poměry. V tehdejší bídě se na jeho vzdělání dokonce složila celá vesnice! Od malička ohromoval prosté sousedy dokonalými obrazy; ve škole svými znalostmi předstihl i učitele a po absolvování střední školy začal studovat scénické umění na Omské technické škole.
Kobytěv se zprvu proslavil hlavně monumentálními díly, byly to obří mozaiky nebo tematické kresby na celý dům; později zcela propadl portrétní malbě. V roce 1936 se Jevgenij přihlásil do umělecké soutěže. Porotce, který přijel do Omsku z Národní akademie výtvarných umění a architektury v Kyjevě, se nemohl na díla Jevgenije Stěpanoviče vynadívat. „Já mám pro vás návrh. Budete studovat u mě. Jste talentovaný a my mladé lidi potřebujeme!“ sdělil nadšenému Kobytěvovi profesor.
Slovo dalo slovo, Jevgenij vystudoval fakultu s vyznamenáním a stal se malířem a učitelem grafiky v Charkově. Do té doby spadá i jeho svatba s umělkyní jménem Tamara Alexandrovna Miroškina. Čerstvě ženatému nadějnému „kádru“ ale do zářné budoucnost hodila vidle válka. I když zprvu si Sověti samozřejmě mysleli, že jsou „za vodou“, protože v srpnu 1939 podepsal Sovětský svaz s nacistickým Německem pakt o neútočení (Molotov–Ribbentrop).
Tato iluze bezpečí se však zhroutila v neděli 22. června 1941 ve čtyři hodiny ráno, kdy Německo zahájilo operaci Barbarossa. Jevgenij byl odhodlaný: „Půjdu do války dobrovolně. Všichni jdou. Kluci z okolí, známí… Bude to rychlé, neboj. Nechám se vyfotit, ustroj mi sváteční šaty. To také všichni dělají. Fotografují se, aby měly mámy a manželky památku. Kdyby náhodou,“ pousmál se na Tamaru. A tak vznikla první fotka.
Vstupní brána do Chorolské jámy
Neuvěřitelný lágr, který se stal peklem na zemi
Je na ní velice pohledný 31letý umělec, který políbil ženu a rukoval do války, o níž si myslel, že nebude dlouho trvat. Kobytěv nastoupil k 3. oddílu 821. dělostřeleckého pluku. Tento pluk byl zformován narychlo a měl za úkol bránit město Pripjať a strategické body mezi Kyjevem a Charkovem. V září 1941 byl Kobytěv během ústupových bojů u Kyjeva raněn do nohy a následně zajat německými jednotkami.
„Německý Wehrmacht postupoval hluboko do vnitrozemí. V září 1941 se Kobytěvova jednotka ocitla v obrovském obklíčení východně od Kyjeva, kterému se říká „Kyjevský kotel“. Byla to jedna z největších vojenských katastrof historie, při níž padlo do zajetí přes 600 000 sovětských vojáků. Mezi nimi byl i zraněný Kobytěv, pro kterého tím skončila hrdinská obrana vlasti a začal boj o holé přežití v Chorolské jámě,“ uvádí web Sovsojuz.
Kobytěv v tomto děsivém místě prožil nejhorší období svého života. Podmínky v lágru byly nelidské. Jednoznačně příšerné. Chorolská jáma, známá také jako Dulag 160 nebo jednoduše Peklo, byla jedním z největších koncentráků během tzv. Velké vlastenecké války. Němci jej vytvářeli od prvních dnů okupace. Už na konci září 1941 v díře v zemi živořilo 40 tisíc vězňů, vesměs Ukrajinců, Rusů, Židů; byla tam i skupina zajatých žen, které dopadly… O detailech raději pomlčíme.
Ono bohatě stačí svědectví přeživších mužů. Prostorem lágru byl bývalý lom staré místní cihelny. Rozměry této centrální jámy byly děsivě malé a opravdu stěží uvěřitelné vzhledem k počtu vězňů: na délku měřila přibližně 135 metrů, na šířku 90 metrů a hloubka dosahovala až 7 metrů! Celý areál byl obehnán několika řadami ostnatého drátu a osazen strážními věžemi s kulomety. V době největšího náporu zde bylo v nepředstavitelných podmínkách namačkáno až 60 000 zajatců současně!
Sovětští zajatí vojáci, rok 1941, bez určení místa vzniku fotografie
Masový hrob pro živé, stojící a umírající
Vzhledem k rozměrům jámy a počtu vězněných nebylo fyzicky možné, aby si všichni zajatci najednou lehli. Tisíce mužů musely dnem i nocí stát tělo na tělo, pod širým nebem, bez jakéhokoli přístřeší před deštěm, mrazem, sněhem nebo spalujícím sluncem. Stěny jámy se při nepřízni počasí měnily v kluzké bahno, ve kterém slabší jedinci umírali na celkové vyčerpání přímo v zástupu či davu - přesné slovo, které by plně vystihlo „stojící živé mrtvoly“ asi neexistuje.
Jevgenij Kobytěv později vzpomínal, že těsnost byla tak extrémní, že mrtví často zůstávali stát podepření těly svých dosud žijících druhů, protože prostě neměli kam upadnout. Strava prakticky neexistovala; vězni dostávali jen minimální příděl břečky z moučného prachu a byli nuceni pít dešťovou vodu smíchanou s hlínou ze dna jámy. I během doby svého věznění vytvářel portréty. Čmáral na všechno - kouskem uhlí na starou látku či kus papíru. Dokumentoval tváře stráží, příšerné výjevy z Jámy…
Své výkresy si schovával do holínek nebo pod kalhoty. „Stejně se to všechno rozmočilo. Ale měl jsem tu hrůzu vpálenou v hlavě,“ uváděl Jevgenij. V roce 1943, kdy se fronta začala pomalu vracet směrem na západ, využil Kobytěv chaosu při přesunu vězňů na nucené práce mimo hlavní areál lágru. Podrobnosti si nechal pro sebe - prý „zmizel“. Využil zřejmě střídání stráží nebo chvilkové nepozornosti. Při útěku nebyl sám, „trhla“ se skupina asi dvaceti zajatců.
Několik týdnů se skrýval v ukrajinských vesnicích u místních obyvatel, kteří uprchlíky z lágru často tajně krmili a šatili, přestože jim za to hrozila poprava. Kobytěv se následně vydal na východ, aby se probojoval zpět k vlastním liniím. Musel projít i výslechem sovětské kontrarozvědky SMERŠ - byl v zajetí, takže rizikový! „Mysleli, že jsem zrádce nebo špion. Bylo to nelidské a odporné.“ vyprávěl Kobytěv. Po kladné prověrce byl malíř znovu zařazen do aktivní služby.
Také velice známá fotka - sovětský voják s Pohledem jedné míle
Pohled jedné míle, druhá fotka a předčasný konec
Jevgenij Stěpanovič Kobytěv se stal se vojákem 140. záložního střeleckého pluku. S touto jednotkou, která byla součástí 22. armády a později 1. ukrajinského frontu, se účastnil o osvobozování Ukrajiny, Moldavska či Polska. Svou cestu druhou světovou válkou zakončil Kobytěv v roce 1945 v německých Drážďanech. Za statečnost v bojích získal Řád rudé hvězdy. Právě z tohoto období, z května 1945, pochází ona druhá fotografie. Dobře si ten propastný rozdíl prohlédněte.
Kobytěv je učebnicovým příkladem toho, jak se válečné hrůzy podepíší na tváři člověka. V očích má onen neblahý Pohled jedné míle: „Tato fotografie je považována za nejznámější dokumentární příklad psychického otřesu zvaného „thousand-yard stare“. Jde o stav, kdy se lidská mysl v reakci na nesnesitelnou hrůzu a neustálé ohrožení života „odpojí“ od reality. Mozek vytvoří neviditelnou hradbu, aby ochránil vědomí před úplným zhroucením. Člověk pak působí jako emočně prázdná schránka,“ uvádí web Medium.com.
Psycholog ještě dodává: „Ten prázdný, nezaostřený pohled skrze objektiv fotoaparátu neznamená, že se voják na něco dívá. Znamená to, že se dívat přestal. Jeho oči jsou otevřené, ale mozek odmítá zpracovávat okolní svět. Je uvězněn v prožitém traumatu. Všimněte si (u Kobytěva), že na druhé fotce mu chybí jakékoli napětí v obličejových svalech, které by vyjadřovalo emoci (strach, radost, vztek). Je tam jen absolutní vyčerpání. Tvář jednatřicetiletého muže se během čtyř let změnila v obličej starce,“
Památník sovětským vojákům a občanům zahynulým ve fašistickém koncentračním táboře smrti ‚Chorolská jáma‘ v letech 1941–1943, popisek fotografie, která byla vyfocena přímo u památníku obětí Chorolské jámy. Za sousoším je areál lágru
Když válka v květnu 1945 skončila, Kobytěv pro Sověty zůstal „podezřelým elementem“. Sovětský voják se přece nevzdává, jak říkal Stalin! Dokonce na to vydal známý rozkaz číslo 270. Umělec se usadil v Krasnojarsku, kde žil s manželkou a pracoval jako hlavní městský výtvarník. Učil na umělecké škole grafiku, navrhoval a vytvářel ohromující díla (například mozaiku na bývalém kině v Krasnojarsku), ale šťastný nebyl. Nedůvěra režimu Kobytěva štvala, navíc měl noční můry, pořád stál v Chorolské jámě a několikrát skončil na psychiatrii.
Teprve po smrti Stalina a určitém uvolnění poměrů vydal Kobytěv svou knihu Chorolská jáma a doslova šokoval sovětskou veřejnost sérií několika stovek grafických listů, které zachycovaly stěží představitelné výjevy ze zajateckého tábora. Své svědectví tedy vydal, jak si slíbil. Přestože se stal uznávaným umělcem, jeho tělesná schránka chřadla. Psychicky i fyzicky vyčerpaný Jevgenij Stěpanovič Kobytěv zemřel 29. ledna 1973 ve věku pouhých 62 let - některé zdroje uvádí srdeční selhání, jiné - bohužel - sebevraždu.
Po Kobytěvovi zbyly jeho rukou nakreslené a napsané vzpomínky na zřejmě nejhrůznější zajatecký tábor (jako opravdu, dovede si tohle někdo představit?) - a hlavně ona neskutečná fotka. Vlastně dvě fotky. Které v syrové nahotě odhalují, co s člověkem udělá válka.
Himmler na obhlídce zajatých Rusů
Rozsáhlou fotogalerii Kobytěvových děl najdete například zde
