Zmlácená Němka ze silnice u Rokycan je symbolem hrůz konce války. Fotka její tváře zasáhla celý svět

Historické fotografie z válek nebo osudových událostí světových dějin se dají rozdělit do několika kategorií. Některé jsou brutální a hnusné, leč zcela vypovídající - jde například o snímky z hromadných poprav, koncentračních táborů, obětí vražd nebo pogromů. Další slavné fotky jsou na první pohled zcela nevinné a nenápadné - a vy až později zjistíte, že se za líbivým obrázkem skrývá krutá tragédie nebo poslední okamžiky štěstí před nějakou děsivou katastrofou.

Všechny tyto portréty mají velkou vypovídající i historickou hodnotu, ale jaksi v nás nezůstanou. Už se k nim nemáme potřebu vracet a znovu si je prohlížet. Neutkví nám v paměti, nechceme je vidět. Buď jsou příliš brutální, nebo je lidé jednoduše odmítnou. „Je to až moc autentické. Moc to připomíná naši vlastní smrtelnost, náš strach z budoucnosti, obavy o život blízkých lidí, smrt, zmar a kruté věci, co zažívali naši předkové. Děkuju, nechci, jednou stačilo!“ říkají rezolutně mnozí čtenáři článků o historických fotografiích.

Pravým opakem těchto příšerných výjevů je ale tvář tajemné dívky, která se osmého května roku 1945 potulovala na silnici u Rokycan. Její fotografie je totiž úplně jiná. Prazvláštní, fascinující, tajemná, podivná a znepokojující; mnozí lidé se nemohou z pohledu na kontrast mezi jejím křehkým půvabem a „rozmašírovaným“ obličejem vzpamatovat a portrét vzniklý vystřižením z kousku filmového pásu si prohlížejí pořád dokola:

„Z toho až mrazí v zádech! Podívejte se na to, vždyť jí chybí už jen mobil v ruce! Jako kdyby prošla hvězdnou bránou z našeho času a prostě se zjevila na silnici někde před Plzní!“ komentují užaslí čtenáři a diskutující dívčin moderní vzhled, rozpuštěné promelírované blond vlasy, souměrnou krásnou tvář, plné rty, ostrý nosík, hluboké oči… Tedy spíše oko, protože druhé má zateklé obrovským monoklem. Na sobě má upnuté černé tričko - a nebýt jejího zranění, spíše by se vyjímala někde na Instagramu v reklamě na vlasové produkty!

„Lidem tahle kombinace nejde z hlavy. Někteří vůbec nevěří tomu, že jde o záběr z roku 1945. Musím uznat, že na té dívce něco je. Přijde mi neuvěřitelná. Navíc je to foceno, respektive natočeno, kousek od nás na silnici u Ejpovic. Ta holka vypadá jako z naší doby, ne z roku 1945. Mám z ní husí kůži, bez legrace,“ píše obyvatel Rokycanska Luboš Mráz v jedné z mnoha diskusí na Facebooku, kde se zveřejněním obrázku zadumané zbité dívky téměř vždy rozpoutá hotový poprask - a to nejen u nás v České republice!

Ztracenou německou dívku (The Lost German Girl) znají lidé po celém světě a poprvé ji mohli v masovém měřítku zaregistrovat už na jaře roku 1974, kdy byl odvysílán pětadvacátý díl ikonického seriálu televizní stanice BBC The World at War. V této epizodě se autoři zaměřili na detailní popis událostí před a po kapitulaci nacistického Německa a zveřejnili několik filmů, které na 35mm kameru Eyemo natočil v úterý osmého května odpoledne na území západních Čech kapitán americké armády Oren W. Haglund.

Oren nebyl žádný vyjukaný vojáček, který držel kameru v ruce poprvé, kdepak. Před válkou pracoval v hollywoodských studiích a měl za sebou poměrně dlouhou kariéru asistenta hlavního kameramana. „Na, vem si to a natoč to. Za pár let tomuhle nikdo neuvěří!“ řekl mu prý jeho velitel, když se díval na masu německých vojáků i civilistů, kteří se valili kolem nich a měli za sebou drsnou cestu z Prahy po staré plzeňské silnici přes Beroun a Žebrák směrem na západ.

Tito lidé v tu chvíli ještě nepatřili mezi „klasické“ válečné zajatce, protože kapitulace Německa měla vstoupit v platnost až ve 23:01 hodin večer. Přesto se Němci z krvácející Prahy stahovali jako pověstné krysy z potápějící se lodi a všichni měli jediný cíl: Plzeň. Proč? Protože v západních Čechách byla americká armáda generála Pattona a pro utíkající Němce to znamenalo jediné - život a lepší podmínky v zajetí. „Američané budou dodržovat Ženevské konvence. Musíme tam. Nesmíme tady zůstat!“ rozhodli se k útěku, protože z východu se nezadržitelně valila Rudá armáda pod vedením maršála Koněva.

Nacisté, němečtí civilisté, kolaboranti i vojáci měli z rudoarmějců oprávněný strach: „Padnout do rukou Sovětů znamenalo pro německé vojáky i civilisty Sibiř, gulag, smrt. S nimi by se nemazlili. Věděli to všichni a podle toho to také vypadalo. Stará plzeňská silnice dle vzpomínek pamětníků připomínala spíše scénu z nějakého postapokalyptického filmu. Němci mířili na Rokycany a Ejpovice, protože tudy vedla demarkační linie. Pro ně to znamenalo obraznou vstupenku do ráje,“ popisuje pan Mráz.

Americká armáda se podle dohody musela v Rokycanech zastavit a na Prahu už její vojáci jít nesměli. Pro utíkající Němce tak bylo životně důležité dostat se za americké zátarasy - kdo to stihl, čekal ho zajatecký nebo uprchlický tábor na západě. Kdo ne, měl smůlu a putoval na Sibiř. „A to si každý rozmyslel. Němci velice dobře věděli, že jim jde o kejhák. Každý chtěl k Američanům a na té silnici nastal boj o holý život. V kolonách jelo všechno - luxusní limuzíny nacistických pohlavárů, těžká pancéřová vozidla Wehrmachtu, nákladní auta přeplněná lidmi, koňská spřežení i pěšáci,“ říká Luboš.

Podél celé cesty se v příkopech válela nepojízdná auta, lidé se tlačili, mlátili se a dokonce se i zabíjeli. Zběsilí a zuřiví Němci, kteří beze zbytku naplnili ono úsloví o umírající kobyle, která nejvíc kope, se řezali i mezi sebou; jisté bezvládí ale nastalo v celém regionu. Emoce a nahromaděná nenávist za šest let nacistického teroru vybuchly naplno: čeští povstalci stříleli na kolony a brali Němcům věci, fanatičtí vojáci Waffen-SS zase v českých vesnicích vraždili civilisty, jen aby si prostříleli cestu na západ.

A právě do tohoto chaosu se vydal natáčet Oren. Snímal kolonu pěších a těžká vojenská auta, detailně se s kamerou díval do tváří lidí. Na některých záběrech můžeme dokonce vidět esesáky, kteří se na něj usmívají, protože vědí, že mají vyhráno a stihli to! „V Rokycanech je Američané zadrželi a začali třídit. Nastávaly zde i poněkud tragikomické situace - němečtí vojáci křičeli radostí, někteří hodně mladí dokonce brečeli a klekali si na kolena. A právě tehdy vznikly na silnici Ejpovice-Rokycany záběry té dívky. Je vidět, jak ke kameramanovi přichází a on si jí hned všimne,“ uvádí Luboš Mráz.

A skutečně - když se Oren W. Haglund pohyboval s kamerou zhruba uprostřed kolony, najednou mu vstoupila do záběru mladá Němka s rozcuchanými vlasy a rozbitým obličejem. Z filmu je vidět, jak jej fascinovala a přitahovala - přiblížil kameru, dostal ji před sebe a evidentně si s ní zkoušel povídat. Dívka působí velice plaše, nejistě se usmívá, dívá se na něj, klopí oči a v ruce svírá průkaz a peníze. Má na sobě velké kalhoty (zřejmě od uniformy SS) a černé přiléhavé tričko. Oren tehdy do vojenských záznamů pro film napsal strohé: „SS girl walks to camera“ (Dívka od SS jde ke kameře).

„Dnes ale víme, že to byla spíše jen jeho (Orenova) domněnka. Podle historiků, kteří detailně zkoumali každý záběr filmu, dívka k SS nepatří, jde spíše o nouzový oděv. Chtěla zřejmě maskovat rozervané oblečení. V rukou podle všeho třímá kartu DAF (Německé dělnické fronty). Na dalších záběrech sedí s ostatními zajatci v příkopu u silnice, namáčí si šátek v plecháčku a otírá krvavou tvář. Pak se podívá na kameramana a plaše se usměje. Je to úsměv hodný filmové hvězdy. Její výstup ve filmu trvá 55 vteřin, kdo ale její záběr či sérii fotografií uvidí, pravděpodobně už její tvář nezapomene. Působí tam jako zjevení z jiného světa,“ popisuje i autor článku o Ztracené dívce na webu PM.com.

A právě s webem, respektive internetem, souvisí také masové rozšíření podobenky neznámé dívky napříč celým světem. Kolem roku 2012 ji někdo v dokumentech objevil, nasdílel její tvář - a bezejmenná Němka ze silnice u Rokycan se rozlétla do světa. A sotva se tak stalo, v internetovém prostoru se strhla hotová lavina. Na sociálních sítích a Redditu vznikly celé komunity lidí, kteří se snaží dívce vrátit její jméno. Políčko po políčku analyzují video, čistí obraz, luští nápisy na průkazce a „vyhazují“ až neskutečné teorie o tom, co byla ona půvabná dívka zač.

„Je nádherná. Na tom jí nic neubírá ani ten monokl. Vypadá jako herečka, jako nějaká hvězda. Ale divně chodí, všimli jste si toho?“ píše například nějaká paní v diskusi pod videem se záběry neznámé slečny, „Domnívám se, že byla znásilněná. A ty kalhoty si mohla obléct právě kvůli tomu, že měla rozervané spodní prádlo,“ myslí si žena, která se svou teorií o znásilnění není zdaleka jediná. Také se neustále spekuluje o tom, kdo mladou Němku tak strašně zřídil. Úvahy různých amerických internetových teoretiků jsou pro Čechy až úsměvné, protože absolutně neznají naše dějiny, takže o ní píší, že je to bezbranná chudinka, co padla „Čechům do spárů“!

„Do spárů!“ směje se poněkud zoufale jeden pán z Plzně, „Paní, víte vy vůbec, co se tady dělo? A nemuseli to být Češi. Když ustupovali třeba Waffen-SS, ti rabovali, stříleli dezertéry a útočili i na německé civilisty,“ snažil se muž v diskusi vysvětlovat všechny souvislosti, jedno si sedlo ke druhému a na fóru se strhla doslova mezinárodní hádka, na kterou s plachým úsměvem shlížela Ztracená německá dívka ze silnice u Rokycan, o jejímž dalším osudu není nic známo. Kolem její identity ale vzniklo mnoho mýtů. Například celé roky koloval internetem dojemný příběh o tom, jak ji za pár centů koupil americký voják, který se do ní okamžitě zamiloval!

„Ty záběry si o nějakou lovestory přímo říkají, nemyslíte? Takže se povídalo, jak ji vykoupil ze zajetí, jak si ji odvezl za oceán domů do Montany, kde spolu žili šťastně až do smrti. Lidé chtějí šťastné konce. A když jim je nedáte, domýšlejí si své,“ vrtí hlavou pan Luboš, který zmiňuje další hojně citovanou verzi o osudu neznámé Němky: „Někdo zveřejnil, že jde o Rakušanku Lore Bauer, která pak emigrovala do USA a stala se letuškou Pan Am. Na sklonku života se vrátila na Rokycansko, aby si prošla onu silnici. Není to pravda. Nevíme o ní nic. Možná je to tak lepší. Třeba bychom se divili, co byla zač. Je lepší si nechat nějaký prostor pro sny,“ dokončuje pan Mráz své vyprávění o dívce, která se vynořila z dějin jako nějaký líbezný přízrak, zamotala hlavu mnoha lidem a tajemství své minulosti nechala za posmutnělým úsměvem a rozbitou tváří.

Zpracováno podle:

The Lost German Girl, ProfessionalMoron (PM).com, Military.com, Warellics.com, Reddit, Facebook, The History Explorer, diskuse na fórech Quora, Reddit, Instagram a X; pan Mráz, konverzace na messengeru a mailu, Vojenské muzeum Rokycany, Wanderbook, Blesk pro ženy, Kam po Česku, Stern.de, záběry z útěku:USHMM.com, Oren W. Haglund Fandom

Děkuji panu Mrázovi za tip na téma a spolupráci!