Článek
22 herců a hereček, pět kulisáků, dva režiséři, scénograf, ředitel divadla i sekretářka. Prý to byli teroristé, fašisti a špioni. Ne. Byli to Lotyši. A byla to kultura. To Stalinovi vadilo. Opakuje se to pořád dokola. Lidé se nepoučí a volí si diktátory, kteří s jejich životy hrají ruskou ruletu.
8. prosince roku 1937 se v sále lotyšského divadla Skatuve na Strastném bulváru 8 v Moskvě odehrálo jedno z nejpodivnějších představení v dějinách světového dramatu. Ve hře, která měla být původně obsazena třinácti herci, hrály pouze tři herečky. Ženy stály na jevišti, po tvářích jim tekly slzy, přesto se snažily vydat ze sebe úplně všechno. Málem to nezvládly, protože se snažily zahrát všechny role včetně mužských. Přebíhaly sem tam, převlékaly se do kostýmů a bylo znát, že je hodně „osekaná“ i hra samotná!

Strastný bulvár číslo osm, kde sídlilo divadlo…
Diváci zprvu zírali jako spadlí z višně, pak ale usoudili, že jde o nějaký režijní experiment. Protože co jiného by to bylo, když účinkují jen tři herečky ve všech rolích a ještě je poměrně hodně přepsán scénář? „Asi avantgarda. Nebo nějaké absurdní drama. Úplně nové pojetí, takové zvláštní. Já tomuhle nefandím, ale musím říct, že je to hezké! Pěkná koncepce. Jsou dobré!“ přikyvovali pochvalně lidé v hledišti a při děkovačce tří dam tleskali vestoje.
Jenže nešlo o žádnou novou koncepci. Nikdo z tleskajících diváků totiž netušil, že všichni mužští herci, valná část hereček, režiséři, kulisáci i technici z ansámblu lotyšského divadla Skatuve sedí v celách sovětské tajné policie NKVD, jsou zmučení, zmlácení a na Stalinův přímý rozkaz čekají na popravu!
„Vždyť Stalin měl herce rád. Umělcům říkal inženýři lidských duší a chodil i na představení. Přece by jen tak nezlikvidoval celé divadlo! Proč by to jako dělal?“ namítají i v dnešní době archivů a internetových databází mnozí lidé, kteří tomu jednoduše nevěří. A přitom je to ve své tragičnosti vlastně docela jednoduché: protože divadlo Skatuve bylo lotyšské. Hráli v něm Lotyši, Lotyškou byla i tehdejší herecká hvězda Marija Leiko; do Skatuve chodili na představení převážně Lotyši a lotyšskou národnost měl i personál divadla.

Marija Leiko, jedna z nejslavnějších hereček němé éry. I ona skončila s kulkou v hlavě v hromadném hrobě…
A Stalin se ve své paranoie rozhodl, že s Lotyši zatočí, protože je považoval za špiony. Jedním škrtem pera pak rozhodl o tom, že všichni příslušníci této národnosti včetně jeho kdysi tak oblíbených lotyšských střelců skončí s kulkou v hlavě na popravištích po celém Sovětském svazu. V rámci lotyšské operace NKVD, která probíhala od prosince 1937 do listopadu 1938, tak bylo odsouzeno 22 369 lidí, a z toho 16 573 zastřeleno. Širší odhady historiků hovoří celkem až o 70 000 mrtvých Lotyších v SSSR! A v hromadném hrobě na střelnici Butovo skončili i členové divadla Skatuve.
„Sověti a NKVD naháněli Lotyše jako dobytek, vraždili je bez soudů a likvidace divadla Skatuve mezi tím vším ještě poněkud vyniká, protože šlo o akt čiré nenávisti a cynismu. Dlouho se o tom nesmělo vůbec mluvit, i poté, co se soubor dočkal jakési rehabilitace. Je to opravdu temná kapitola v dějinách umění. I v dnešní době to v Rusku nechce nikdo řešit. Když řeknete nahlas Skatuve, Rusové se odvrátí,“ zmiňuje web Bessmertnyj barak.
O tom, že masakr členů divadla Skatuve je opravdu velkým „flekem“ na pověsti SSSR, svědčí i fakt, že když se v roce 2002 pokusila Moskevská lotyšská kulturní společnost umístit pamětní desku u bývalé budovy divadla, narazila na tvrdý odpor ruských úřadů. „Ne!“ vrtěli hlavou úředníci pořád dokola. Teprve v roce 2019 se s pomocí lotyšské ambasády podařilo získat podporu městské rady a až 6. března 2020 odhalil tehdejší lotyšský velvyslanec Māris Riekstiņš pomníček zavražděným umělcům.
Jaký je příběh členů divadla Skatuve, jejichž šílený osud otřásl Sovětským svazem i celým uměleckým světem?

Pomníček u budovy divadla Skatuve…
Lotyšský ostrov uprostřed Moskvy
Příběh divadla Skatuve – v překladu Jeviště – začal v listopadu roku 1919 v Moskvě. Městem zmítala občanská válka a osmadvacetiletý lotyšský herec a režisér Osvalds Glaznieks chtěl dle svých slov udělat něco pro lidi, pro své krajany. „Aby přestali myslet na krev v ulicích. Aby se měli kde scházet a mohli zapomenout na to peklo všude kolem…“ nechal se slyšet Glaznieks. Oslovil proto legendárního divadelníka Jevgenije Vachtangova, jestli by jim neporadil a nepomohl. Tento herecký nestor zavrtěl hlavou a řekl mu: „Já mám spoustu práce. Založ si vlastní scénu. Lotyšskou. A veď ji!“
„Proč ne!“ usoudil podnikavý Osvalds a z původního ochotnického kroužku vyrostla do roku 1932 profesionální divadelní scéna, které dokonce v roce 1936 udělila sovětská vláda prestižní status státního divadla v SSSR! Skatuve mělo v Moskvě publika víc než dost, protože v SSSR byly statisíce Lotyšů. Zavála je sem první světová válka, německá okupace Pobaltí i revoluce. Mezi Lotyši v Moskvě byla spousta evakuovaných dělníků z rižských továren, intelektuálů, studentů i legendárních rudých lotyšských střelců.

Popravená herečka Zelma Zudraga těsně před zastřelením…
„Střelci byli tvrdí a disciplinovaní muži z elitních lotyšských jednotek carské armády. Po říjnovém převratu v roce 1917 se přiklonili k bolševikům, v nichž viděli záruku sociální spravedlnosti a sebeurčení. Právě lotyšští střelci, kteří byli výborně vycvičení, nepodplatitelní a pevní ve svých zásadách, tvořili v letech občanské války jakousi bolševickou pretoriánskou gardu. Potlačovali protisovětská povstání, osobně střežili Lenina i vládu v Kremlu a pod velením Jukuma Vācietise či Jēkabse Petersse stáli u zrodu Rudé armády i tajné policie Čeka,“ zmiňuje kontext doby článek o lotyšských střelcích, kteří do Skatuve chodili také.
A nejen oni, samozřejmě. Moskevští Lotyši brzy měli vlastní školy, nakladatelství, noviny i kulturní spolek Prometejs. Srdcem celé téhle komunity se však stal sál na Strastném bulváru číslo 8, kam se divadlo v roce 1925 přestěhovalo. Pro krajany daleko od domova bylo Skatuve posvátné: „Skatuve se stalo ostrovem mateřštiny a vzpomínek na Pobaltí. Lidé si povídali o domově, a na jevišti se hrála lotyšská klasika i sovětské a evropské hry. Soubor pod Glaznieksovým vedením nastudoval za osmnáct let téměř devadesát inscenací a v roce 1933 byl dokonce vyhlášen nejlepším národnostním divadlem v celém Sovětském svazu,“ říká web Peleca lasitava.

Rezoluce Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu ze dne 31. ledna 1938 o prodloužení národních operací NKVD do 15. dubna za účelem zničení polského, lotyšského, německého, estonského, finského, řeckého, íránského, čínského a rumunského „špionážně-sabotérského kontingentu“ podepsaná Josifem Stalinem, Vjačeslavem Molotovem, Lazarem Kaganovičem, Klimentem Vorošilovem, Anastasem Mikojanem a Vlasem Čubarem (Čubarovem?)…
Já s nima zatočím! Jsou to špioni, fašisti a teroristé!
Lotyšští herci z divadla Skatuve patřili mezi hvězdy Sovětského svazu. „Byli to jedni z nejpopulárnějších umělců tehdejší doby. Moskvané je milovali, nedělní představení byla vyprodána i na měsíce dopředu,“ uvádí dokument o divadle Skatuve. Herci se navíc cítili v bezpečí - domnívali se, že na ně nikdo nemůže. Nezajímali se o politiku, chtěli jen hrát a bavit lidi. Do jisté doby je režim nechal na pokoji, protože Stalin potřeboval loajalitu menšin. Jenže jakmile ve třicátých letech upevnil svou moc a stal se diktátorem v pravém významu tohoto slova, dospěl k názoru, že Lotyši jsou mu osobně nebezpeční.
Paranoidní generalissimus měl na mysli hlavně zmiňované lotyšské střelce, kteří ho pamatovali jako „pouhého“ lidového komisaře, ne jako všemohoucího vládce SSSR. Navíc usoudil, že Lotyši o něm vědí příliš a od jisté doby už myslel jen na to, jak je spolu s dalšími národnostmi jednoduše zničit. Stalinovy chorobné přeludy navíc gradovaly - trpěl utkvělou představou, že je Sovětský svaz obklíčen nepřáteli a že každá národnostní menšina je onou „pátou kolonou“ plnou teroristů, fašistů a špionů. Na hlavy desetitisíců lidí tak měl už brzy padnout ortel smrti.

Památník na střelnici Butovo…
Smrákalo se i nad divadlem Skatuve, které bylo dosud nedotknutelné. Do budovy záhy spolu s „prostými diváky“, kteří si chtěli při všem tom dějinném marastu vyčistit hlavu, mířili i tajní agenti NKVD. Ti pak hlásili „vejš“, že se v divadle nade vší pochybnost scházejí podvratné lotyšské živly. „Stalin potřeboval jakoukoliv záminku k rozpoutání čistky mezi Lotyši. Vadila mu jejich uzavřená komunita, vadily mu jejich vlastní noviny, školy, spolky. Špehující agenti NKVD pak přilili olej do ohně hlášením, že v divadle je hnízdo kontrarevoluce a organizují se v něm lotyšští teroristé,“ popisuje článek na Facebooku. V mysli naštvaného diktátora si jedno sedalo ke druhému, až se rozhodl, že Lotyše prostě a jednoduše vyhladí.
A svůj temný plán realizoval už na konci listopadu roku 1937 za pomoci šéfa NKVD Ježova. Ten vydal tajný oběžník číslo 49990, který podepsal přímo Stalin, a tím začala neblaze proslulá a dokonale naplánovaná „Lotyšská operace“. Agenti NKVD dostali kvóty, kolik lidí musí zatknout a popravit. A tajná policie pak podle domovních knih zatýkala každého, komu jméno končilo na lotyšské „-s“ nebo „-is“. Vznikl tak úplný seznam smrti a po celém SSSR začalo masové zatýkání i popravy naprosto nevinných lidí. Nikdo si nebyl jistý životem - v jednu chvíli ráno snídal u stolu a za dva dny ležel v hromadném hrobě s prostřelenou hlavou.

Část ansámblu Skatuve. Jde o koláž „zatýkacích“ fotografií. Všichni do jednoho byli cca tři dny po pořízení fotky popraveni…
Uteč! Jdou po tobě! Vezmi dítě a vypadni odsud!
V Sovětském svazu vypuklo hotové krvavé peklo. Příslušníci menšin mizeli ze svých domovů, věznice byly rázem plné, lidé byli loveni na ulicích, mučeni a odsuzováni ve vykonstruovaných procesech. Panika zavládla i mezi lotyšskou menšinou: „To přece není možné! Oni nás všechny zabijí! Ale proč? Co jsme komu udělali?“ debatovali vzrušeně Lotyši, kteří se snažili zachránit si i s rodinami holý život. Ale i při této bezbřehé krutosti etnických čistek divadlo Skatuve pořád fungovalo.
„Stalo se jakousi oázou stesků. Chodili tam Lotyši, kterým zmizeli příbuzní, občas se tam ukryl i uprchlík před popravou. A hrálo se dál. Herci byli velice stateční. Na jevišti často improvizovali a vkládali do replik uštěpačné aktuální poznámky. Zkoušeli novou hru, v níž excelovala Marija Leiko. Ta všechny uklidňovala s tím, že žádný strom neroste do nebe. Bohužel, její osud byl už také dávno zpečetěn,“ připomíná web Zurnals tuto nesmírně talentovanou hvězdu němých filmů, jejíž životní příběh by si zasloužil zpracování do samostatného textu.

Marija Leiko (Mary Lake, jak bylo její umělecké jméno) na fotce před a při zatčení…
Marija Leiko (1887-1938) byla opravdovou superstar své doby a její jméno znala celá Evropa. Rodačka z Rigy zářila na prknech berlínských i vídeňských divadel pod vedením slavného Maxe Reinhardta, a když její talent objevil film, rázem ji znal úplně každý, kdo chodil do kina. V Moskvě se přitom ocitla jen nešťastnou shodou okolností - v roce 1935 přijela do SSSR, aby se postarala o svou malou osiřelou vnučku Noru poté, co její dcera zemřela při porodu v Gruzii. V divadle Skatuve začala hostovat až v roce 1936, aby si vydělala na živobytí a aby se trošku odreagovala - byla to už padesátiletá zlomená paní, které právě zemřela dcera. Chtěla si jen odpočinout, než se s maličkou Norou přestěhuje zpět do Německa.
„Hodlala hrát ještě dva tři roky, aby mohla vnučce Noře poskytnout péči a chůvu, aby ji vypiplala z nejhoršího a mohla ji odvézt do Evropy,“ popisuje lotyšský web. A málem se jí to podařilo - několikrát ji totiž varovali její přátelé či ctitelé, kteří měli povědomí o tom, co se chystá: „Měla bys odjet. Ještě to stihneš. Vezmi dítě a uteč!“ říkali jí. Jenže Marija už to nestihla. Než se stačila rozkoukat, dostala „nenápadnou“ osobní stráž, která ji sledovala na každém kroku. „Stáli před divadlem, stáli před jejím bytem. A z divadla mezitím mizel jeden herec za druhým. Začalo to,“ popisuje začátek konce souboru Skatuve dokumentární film.

Uniforma lotyšských střelců z roku 1919…
Po potlesku kulka, po klanění masový hrob…
Co se dělo v divadle a jeho zákulisí po rozpoutání „lotyšské čistky“, to vědí historici hlavně z výpovědí přítomných diváků, pomocného personálu, který nepatřil přímo k ansámblu divadla, a také od některých agentů NKVD, jimž bylo opravdu proti srsti zatýkat a mučit oblíbené herce. „Na začátku prosince už byla část souboru pryč. Zatýkali je přímo na jevišti, jednoho po druhém. Ostatní nemohli dělat nic, přísně je hlídali. Herci prý hráli jako o život. Tušili, že budou popraveni,“ uvádí opravdu šílené okolnosti článek o krutém konci divadla Skatuve.
Osmého prosince 1937 už ve Skatuve nezbyl ani jeden mužský herec, takže jejich role převzaly tři zbývající herečky, mezi nimi i Marija Leiko. „Co musely ty ženy prožívat? Věděly, že jdou na smrt, že si pro ně přijdou. Přesto hrály. Neskutečné,“ sklánějí pomyslný klobouk i dnešní historici umění. Brzy zmizeli kulisáci, truhlář, sekretářka, ředitel - a 15. prosince 1937 si agenti přišli i pro Mariju Leiko. Zatkli ji v jejím moskevském bytě a malou Noru poslali do státního sirotčince. Všech dvaatřicet členů lotyšského divadla pak skončilo v celách věznic Butyrka a Lubjanka, kde byli krutě mučeni.

Osvalds Glāznieks přežil čistku. Potom ho zatkli za kolaboraci s Němci a zemřel v gulagu jako zrádce…
Vyšetřovatelé z nich bitím vynucovali doznání, že divadlo bylo ve skutečnosti „lotyšskou kontrarevoluční nacionalisticko-fašistickou organizací“ a připravovaly se v něm teroristické útoky. Ale o přiznání samozřejmě vůbec nešlo, protože vše bylo předem připravené. Soud připomínal frašku, členové Skatuve neměli obhájce ani svědky, dokonce nebyl přítomen ani soudce! Rozsudek ze dne 24. ledna 1938 byl jen orazítkovaný zvláštní komisí NKVD s posvěcením prokuratury a zněl: trest smrti zastřelením pro všechny zatčené divadelníky.
V noci na 3. února 1938 naložili dozorci většinu souboru do vězeňských aut a odvezli je na popravčí střelnici Butovo jižně od Moskvy, kde popravčí čety zastřelily celkem 258 lidí, z toho téměř dvě stě třicet Lotyšů včetně Marije Leiko, herců, ředitele Bancānse, režisérů i kulisáků. Byl to opravdový masakr. Zbývající zatčené členy Skatuve pak na stejném místě popravili o několik dní a týdnů později. Těla všech skončila v neoznačených hromadných hrobech.

Ježov a Stalin…
Co s nimi proboha udělali? Kde jsou všichni?
Z celého vedení divadla unikl popravě v roce 1938 jediný člověk – Osvalds Glaznieks. Přimluvili se za něj kolegové z prestižního Vachtangovova divadla. Jenže ani on svému osudu neušel, protože v březnu 1947 zemřel v gulagu. O osudu herců se muselo mlčet. Jenže lidé, a to i prostí sovětští občané, kteří měli lotyšské herce velice rádi a na jejich hry s oblibou chodili, se samozřejmě ptali: „Co se stalo s Marijou Leiko? Kde jsou všichni? Co jste s nimi proboha udělali?“ Režim proto rozhlásil, že Marija zemřela na zápal plic a další otázky ohledně Skatuve byly jednoduše zakázány. Tečka.
Ale něco tak „velkého“ se utajit nedalo: „Skatuve bylo prestižní státní divadlo přímo v centru Moskvy. A z ničeho nic zmizel celý populární soubor. Kam asi? Je jasné, že všichni od kumštu se podvědomě pokřižovali,“ popisuje dokument o Skatuve. Sověti i Lotyši raději mlčeli. Už s tím nikdo nemohl nic udělat.
Soubor byl velice opatrně a potichu rehabilitován až po Stalinově smrti. O tragédii lotyšských herců a personálu Skatuve se dodnes píší články a natáčejí dokumenty. Není se čemu divit - truchlivý osud celého divadla ve své době skutečně šokoval celý umělecký svět a vše vyšlo najevo až při rehabilitacích za Chruščova a po otevření archivů NKVD.
Krátký dokument s archivními fotkami:
„To se snad ještě nestalo, aby někdo nechal popravit celé divadlo. Ani v dobách nejtvrdšího stalinismu opravdu nebylo běžné zlikvidovat kompletní umělecký ansámbl státního divadla. To je takové barbarství, jaké svět neviděl,“ domnívají se dokonce i dnešní lidé, kterým zoufalý konec divadla i všech Lotyšů zavražděných při Stalinových čistkách jednoduše nejde do hlavy.
„A jak dlouho trvalo, než dostali důstojný památník! Tady je jasně vidět, že to vadí i Rusům. Ti si vždy potrpěli na umění a umělce, udělali z nich výkladní skříň a teď tohle?“ vrtí hlavou i diskutující na sociálních sítích, když se o Skatuve dozvědí. V roce 2024 pak rozvířil stojaté vody oceňovaný lotyšsko-litevský černobílý snímek Mariino ticho režiséra Dāvise Sīmanise, který mapuje osud zavražděné herečky i jejích kolegů.
Jeden filmový kritik pod hodnocení filmu připsal: „Mariino ticho znovu připomnělo Lotyšům i celému světu, jak hrůzný byl tehdy život pod vládou Josifa Vissarionoviče Stalina, a film otevřel staré rány, které dodnes nejdou zacelit. Ba naopak. Otevírají se rány nové.“

Památník popraveným Lotyšům…
* Některé prameny uvádějí počet popravených 26, jiné 32 (nejčastější a oficiální číslo), jiné dokonce 45 herců a zaměstnanců Skatuve.
* Záhadou zůstává i osud malé Nory. Podle lotyšských i ruských životopisců (včetně studie v časopise Žurnāls.lv a moskevských archivních záznamů projektu Poslední adresa) se ani po otevření archivů v 90. letech nikomu nepodařilo vypátrat, v jakém sirotčinci Nora skončila, zda přežila válku, nebo pod jakým jménem případně vyrůstala. Zkrátka se úplně ztratila z dějin.
Zpracováno podle:
Prokliky v textu, Kinoyazar, Rima-media, Russia Post, Thegaze.media, IMDb, Hollywoodreporter.com







