Zbláznila se přímo na jevišti. Nejkrásnější baletka SSSR musela tančit mrtvým, režim jí zlomil duši

14. prosince roku 1920 se v petrohradské ulici Kamskaja 6 shromáždila vybraná společnost vysoce postavených sovětských umělců, prominentů i stranických funkcionářů, kteří měli být přítomni otevření narychlo přestavěného lázeňského domu. Na tvářích všech zúčastněných ale byly vidět velké rozpaky. A není divu - stavbou, která se právě s plnou parádou uváděla do provozu, rozhodně nebyly zrekonstruované lázně, ale první krematorium v Petrohradu!

Ale lidé nebyli zaraženi jen poněkud morbidním důvodem jejich setkání. Ještě měli v paměti neblahou dobu Rudého teroru, kdy si nikdo nebyl jist životem: „Ráno se člověk vzbudil a večer ležel popravený v hromadném hrobě,“ glosují tuto temnou a brutální kapitolu historie Sovětského svazu mnozí historici. Sezvaní petrohradští prominenti si tedy pomysleli: „Raději budu mlčet, neupozorňovat na sebe a celou tuhle opičárnu si odtrpím!“, zachumlali se před lezavou zimou do kožichů - a když z těžkých kovaných vrat vyšel mladý muž, na obličejích se jim objevily strnulé úsměvy.

„Vítám vás!“ řekl šestadvacetiletý ambiciózní bolševický funkcionář Boris Gitmanovič Kaplun (1894-1937), jehož kariéra v novém sovětském aparátu strmě stoupala a lidé se ho jednoduše báli jako čerta. Když dav opatrně zatleskal, Kaplun se podíval vedle sebe: „A vítám také hlavní hvězdu dnešního dne. Pojď!“ kývl k zapakovanému automobilu, ze kterého vystoupila nádherná brunetka s ladnými pohyby. Pětadvacetiletá sovětská primabalerína Olga Alexandrovna Spesivcevová (1895-1991) byla ve tváři bílá jako křída, přesto se na svého manžela plaše usmála.

„Má drahá! Dnes máš tu čest otevřít naše nové krematorium!“ podal Kaplun své ženě velké nůžky. Olga je uchopila rozklepanýma rukama, střihla do napnuté pásky… A když už si myslela, že je to všechno konečně odbyto a ona uteče z tohoto šíleného místa zpět do divadla, Kaplun se naklonil a pošeptal jí do ucha: „A to není všechno, co jsem si pro tebe přichystal! Jen se na ně podívej!“ zavedl éterickou baletku do márnice a ukazoval jí mrtvá těla:

„Vybereš prvního, který se zde promění v popel. Který to bude?“ chodil nadšený Kaplun kolem dokola a snímal z mrtvol prostěradla: „Tato paní ne, je celá žlutá. A tento muž je žebrák, pro tebe moc špinavý! Co tenhle? Voják Rudé armády. Malyšev. Ano? Tento?“ šklebil se Boris Kaplun, který měl mezi svými stranickými kolegy pověst nesmírného podivína: „Politicky mu to myslí, ale co pořád blázní s těmi mrtvými? Je to morbidní, ujeté a děsivé. Jen aby na to nedojel! Kdo s čím zachází…“ kroutili hlavou (opravdu prorocky!) ostatní bolševici!

„A přitom si vezme takovou křehoučkou bytost. Jak jim to asi musí fungovat doma? On si povídá s mrtvolami, ona tančí v Labutím jezeru!“ smáli se soudruzi a následovali nesourodý pár do zázemí novotou zářícího krematoria, kde se na svou poslední cestu chystal mrtvý voják Malyšev. „A dívej se. Jen se dívej!“ stěhoval Boris hrůzou se tetelící baletku přímo před okénko pece, v níž byl právě slavnostně zažehnut plamen.

Sotva tělo vojáka vzplálo, Olga polykala naprázdno a třásla se jako osika. Ale Boris Kaplun na to vůbec nedbal. Měl ještě něco na srdci: „Jak se smršťují šlachy. Svaly. Vidíš to? Podívej!“ mumlal vzrušeně, „Stejně jako tobě, když tančíš. Zatanči si! No! Zatanči!“ usmál se na svou manželku, která bývá označována nejen za nejlepší, ale také nejkrásnější baletku v SSSR. Olga se poslušně postavila do baletní pozice, než však stačila udělat další pohyb, zavrávorala a v mdlobách spadla jako špalek přímo mezi „naštosované“ nebožtíky…

„Bože, jak strašné to bylo. On si vůbec neuvědomuje, co mi to dělá,“ říkala pak Olga Spesivcevová svým přátelům. „Někteří psychiatři se domnívají, že právě tato šílená událost v krematoriu, po které umělkyně dle mnoha svědků dva dny jen ležela, plakala a měla zimnici, byla klíčová pro její další několikanásobné psychické zhroucení. Sirotčinec, hlad, pronásledování od režimu, Kaplunova toxická a morbidní láska, jeho poprava, neustálá hrozba smrti, emigrace, stesk… Dále to už byl jen strmý pád do temnoty bludů, přeludů, halucinací a paranoie, až vše vygradovalo ke skutečně zdrcujícímu finále,“ uvádí web Psychiatryonline.

Proslavená sovětská primabalerína se totiž uprostřed představení baletu Giselle v Sydney zbláznila. Ponořila se do role Giselle tak bezprecedentním způsobem, až se jí přímo před zraky diváků stala. Tento blud zcela opanoval zlomenou psychiku křehké baleríny. Už se z toho nikdy nevzpamatovala a po další epizodě šílenství skončila na dvacet let v ústavu pro duševně choré.

Jaký je příběh života a smrti Olgy Alexandrovny Spesivcevové?

„Na světě se urodilo jablko, bylo rozkrojeno na dvě části, jedna polovina se stala Annou Pavlovou, druhá Olgou Spesivcevovou. Její strana je ale čistší, sladší a zářivější než Pavlova!“ říkal světoznámý umělecký kritik Sergej Ďagilev na adresu sovětské primabaleríny Olgy Alexandrovny Spesivcevové, která se narodila 18. července 1895 v Rostově na Donu do rodiny operního pěvce Alexandra a švadleny Usťinje.

Olga do svých šesti let prožívala poměrně šťastné dětství, rodiče i sourozenci byli veselí a měli se rádi, jenže potom Alexandr těžce onemocněl obávanou tuberkulózou. Než se vyděšené děti stačily rozkoukat, hlava rodiny ležela na márách uprostřed maličké dřevěnice! Vdova se po smrti svého muže ocitla v hluboké bídě. Nechtěla se dětí vzdát, ale situace byla neúnosná: „Jedli jsme trávu. Od té doby jsem štíhlá,“ usmívala se plaše Olga při vzpomínce na dětství.

Zoufalá matka už děti neuživila, takže Olgu spolu s bratrem a sestrou umístila v sirotčinci tzv. Domu veteránů v Petrohradu, kde byly podmínky o hodně lepší než v ostatních ruských zařízeních pro děti, ale i tam byl velice přísný režim, málo jídla a všudypřítomná zima. Chovanci byli za sebemenší prohřešek tvrdě trestáni, a Olžina psychika se záhy začala „sypat“. Celé dny mluvila sama se sebou, zírala z okna na hřbitov a vrstevníci ji neměli rádi. „Ta divná,“ říkali Olze, kterou z nevlídného prostředí zachránili až hledači talentů z carských divadel.

„Tito lidé vybírali děti s předpoklady pro balet. A našli Olgu, která byla opravdu extrémně štíhlá s nesmírně dlouhýma a ohebnýma nohama a přirozeně ladnými pohyby. Působila jako zjevení z jiného světa, měla v sobě křehkou melancholii, která hledače talentů okamžitě okouzlila. Uměla poslouchat a tvrdě dřít. Nedbala na rozdrásané nohy, na tekoucí krev, na bolest a svalovou horečku. Týrala se do bezvědomí, aby něco dokázala. Ruská baletní škola je proslulá svou tvrdostí a přísnou disciplínou - Olga tohle vše brala jako dar z nebes,“ říká v článku o Spesivcevové web GTR.com.

Olga se protančila na Carskou baletní akademii v Petrohradě (dnešní Vaganovova akademie), kde se jí ujaly největší osobnosti tehdejšího uměleckého světa. „Talent, který se rodí jednou za tisíc let!“ hlásaly přední petrohradské deníky, když Olga Spesivcevová v roce 1913 poprvé vystoupila na scéně Mariinského divadla. Osmnáctiletá dívka ani nemohla pochopit, co se to kolem ní děje. Záhy tančila ve všech velkých baletech po boku nejslavnějších hvězd. Jen na popis a výčet jednotlivých rolí této „Létající labutě“ by nestačila ani obsáhlá odborná studie, tak moc byla její taneční technika výjimečná!

Olga byla navíc velice krásná. Měla až průsvitnou pleť a havraní vlasy; podle vzpomínek kolegů byly ale nejvíce fascinující její oči: „Jako by už všechno viděly. Byly to oči staré ženy. Občas měla naprosto prázdný pohled. Luskaly jsme jí prsty před obličejem, nemohla se probrat. Hovořila o temných věcech. Ptala se nás, co bude, až umřeme. Někdy jsme se jí až bály,“ říkaly ostatní baletky. Olga Spesivcevová byla melancholická, submisivní, tichá, zvláštní a zajímavá. A co dovedla se svým tělem, to nemělo obdoby.

Brzy se v Rusku rozkřiklo, že v Petrohradě je nejkrásnější a nejlepší baletka v celé zemi. Olga dostávala haldy dopisů s nabídkami k sňatku i k sexu, které zuřivě pálila. „Byla cudná a věřící. Styděla se svléknout i v kostymérně, neuměla jsem si představit, že by se někdy odhalila před nějakým mužem,“ vzpomínala její kolegyně Tamara. „Dělala hloupé věci. Někdy jsem ji viděla, jak si povídá se zrcadlem. Nebo si trhala vlasy a rukama je formovala do malých kuliček. Smála se a mluvila překotně. Nebo naopak ztichla, byla smutná a plakala,“ vzpomínala Tamara na Olžino opravdu podivné chování.

A její zvláštní vystupování se ještě znásobilo, když v roce 1917 vypukla v Rusku bolševická revoluce a Olga se ocitla proti své vůli ve víru dějin. „Balet? Buržoazní svinstvo! Všechny ty hopsálisty musíme z divadel vymést a zatočit s nimi!“ hlásali bolševici. Petrohrad se změnil v jatka. Olga denně viděla na ulicích krev a slyšela střelbu, všude kolem ní „mizeli“ přátelé a kolegové z divadla, kteří byli buď popraveni, nebo skončili v gulagu. Žila v permanentním stresu, že si přijdou i pro ni. A také přišli. Vlastně jen jeden. Boris Gitmanovič Kaplun, který s mladou a povolnou baletkou vyváděl hotové psí kusy, až ji úplně zlomil.

Boris Kaplun se k bolševikům přidal už jako velmi mladý hoch a po říjnové revoluci patřil mezi oddané Leninovy stoupence. Hvězda agilního soudruha rychle stoupala vzhůru. Kaplun pracoval v aparátu komunistické strany, podílel se na budování nového sovětského státu a pohyboval se v nejužším okruhu mocných mužů kolem Grigorije Zinověva, tehdejšího šéfa Petrohradu a jednoho z nejvlivnějších bolševiků. Jak se s Olgou seznámil, to nevíme. Nevíme ani, jestli byli skuteční manželé.

Kaplun sám říkal, že je to jeho žena, že se vzali při civilním obřadu, ale záznam z matriky se nikomu dohledat nepodařilo. Možná to byl jen jeho výmysl, protože si vymýšlel neustále. Měl ale velice pohlednou tvář, byl urostlý, vysoký, uměl se chovat, mluvit i oblékat - a Olga Spesivcevová se do mocného bolševika zamilovala. Jestli to byla opravdová láska nebo nenávist smíšená s bázní, o tom lze jen spekulovat, nicméně ti dva brzy tvořili nerozlučný pár. Kaplun svou partnerku hrdě vodil do společnosti a rád se chlubil její krásou. Jenže to byl blázen. Úplný cvok!

„Kaplun byl cynický despota posedlý zmarem a děsem. Byl ještě velice mladý - a už se báli ho i jeho nadřízení. Usmíval se i nad rozloženou mrtvolou plnou červů. Jeho gesta byla zženštilá, liboval si v přepychu, byl estét, ale zároveň se dovedl dívat na umírající lidi, aniž by jim pomohl. Zkoumal jejich předsmrtné záškuby, kreslil jejich obličeje. Všichni mu šli raději z cesty,“ říkal o něm novinář Kornej Čukovskij. K Olze se Kaplun choval s jakousi shovívavou blahosklonností. Nevadilo mu, že tančí v kostýmu Odetty na bujarém večírku ožralých bolševických pohlavárů, kteří uplakanou primabalerínu osahávali - aby jí vzápětí zařídil turné v Evropě!

Když se Olga Spesivcevová z této famózní a veleúspěšné šňůry po evropských zemích vrátila zpět do Sovětského svazu, její kolegové to nemohli ani pochopit: „Jsi normální? Proč jsi tam nezůstala? Co tady máš? Jen strach. Včera zastřelili Andreje. Odvlekli ho přímo uprostřed představení. A ty se sem vrátíš?“ ťukali si na čelo sólisté i baleríny. Olga jen pokrčila rameny. Boris Kaplun s ní uměl velice dobře zacházet. A náležitě si svou nadvládu nad křehkou baletkou užíval. Byl to toxický a patologický vztah plný vášně, hádek a sexu, nad kterým vrtěli hlavou i vysoce postavení bolševici.

Olga měla jeden velký sen: chtěla tančit Giselle, která se měla stát její osudovou (v tomto případě doslova) rolí. Sotva se o tom Kaplunovi zmínila, ten zajásal. „Já se na tebe budu chodit dívat na zkoušky!“ rozhodl se. Pak sledoval děj baletu o dívce, která se nešťastně zamiluje, zblázní se a zemře - a dostal „epochální“ nápad: „Musíš vidět, jak vypadá šílenec doopravdy. Zařídím to. Půjdeme do blázince. Já půjdu s tebou!“ nadchl se Boris Kaplun, sebral éterickou umělkyni a prolezl s ní snad všechny ústavy pro choromyslné v Petrohradě a okolí. Olga tam viděla příšerné věci - a opět začala „vynechávat“.

Při tanci zírala do prázdna, mluvila pro sebe, smála se, omdlévala a měla záchvaty podivných stavů, kdy zůstala stát jako socha a celé minuty se nemohla hnout. Přesto Giselle zatančila tak úchvatně, že je její výkon v této roli dodnes považován mezi historiky baletu za legendární a bezkonkurenční. A místo, aby si Spesivcevová užívala vavříny své nově nabyté slávy, tahal ji Kaplun do krematoria. „On jí neustále vtloukal do hlavy temné věci. Nevím, zda si to uvědomoval, nebo to bylo cílené deptání. Jejich vztah byl likvidační. Pro ni i pro něj. I on se v její přítomnosti měnil,“ říkal Kornej Čukovskij.

Tento muž Kapluna do krematoria často doprovázel, protože o pohřbu žehem psal reportáž: „Spálením mrtvého člověka získáme jen špetku prášku, takže jedna police pojme tisíce hřbitovů!“ chválil v článcích kremace, kterých se zúčastňoval. Zažil proto různé prazvláštní situace s Kaplunem, mrtvolami a Olgou, která svého Borise musela všude následovat: „3. ledna 1921 se v krematoriu rozvaloval Boris Kaplun, v žlutých botách, moc roztomilý. Opilý brnkal na kytaru, nudil se a žíznil po zábavě. Spesivcevová seděla u rakve a říkala, že nejedla již tři dny ani sousto. Jen jablko. Udělala pár tanečních krůčků, byla tak tenká!“ popisoval Kornej.

A pokračoval: „Smějeme se, žádná zbožnost. Revoluce vzala dřívější rituály a etikety a nedala své vlastní. Všichni nosí klobouky, kouří a mluví o mrtvolách jako o psech. Kaplun nás všechny vzal do komůrky k mrtvému, kde jsme otevřeli jednu rakev. Ležel tam patami k nám nějaký nahý oranžový muž. Byla na něm položena cedulka, na které stálo: Popov, zemřel na ulici. Kaplun říkal, že je to zvláštní, protože to vždy píšou mrtvým na patu tužkou. Dal tužku Olze do ruky. Napiš mu jméno na patu! A ona to udělala,“ zapsal si novinář. Bezesporu zvrhlé a divné, to musíme uznat!

I když se Kaplun rád pasoval do role všemocného bolševika a Olgu svým způsobem chránil před režimem, došlo i na ni. Spesivcevová se znelíbila. „Určitě to bude nepřítel lidu a nového státního zřízení! Je divná!“ šeptali si o nádherné primabaleríně soudruzi - a Olga začala ke své hrůze zjišťovat, že ji sledují. Jedno si sedlo ke druhému a vypukla u ní paranoia. Měla psychotické záchvaty a šílené hysterické výstupy, při nichž tvrdila, že má v pokoji špiony a agenty. Brzy to vygradovalo až k situacím, kdy napadala nevinné lidi na ulicích!

„Proč mě nenechají tančit! Zabijí mě! Nebo se zabiji sama, beztak mi brzy vybuchne hlava. Já to vím!“ plakala své matce na klíně. Zděšená paní vyhledala Kapluna a sdělila mu: „Jestli jste ji někdy alespoň trošku miloval, dostanete ji odsud!“ Boris Kaplun jen vrtěl hlavou, ale když viděl, že Olga blázní čím dál víc, kývl, zatahal za nitky a díky jeho konexím se podařilo Olgu a její matku dostat legálně ze SSSR. „Musí se léčit. Má pocuchané nervy. V Itálii je výborné sanatorium. Jasně, že se vrátí, dávám vám čestné slovo!“ usmíval se Kaplun na své šéfy - a Olga se v roce 1924 ocitla na svobodě!

Z Itálie zamířila do Francie, kde získala prestižní post primabaleríny v Pařížské opeře. V Paříži tančila do roku 1928, byla miláčkem publika, vdala se, ale… „Zlomili mi duši,“ říkala často Olga Spesivcevová, která měla období, kdy tančila tak nádherně, že lidé v hledišti plakali - a potom všechny okolo považovala za sovětské agenty. Totéž se opakovalo v Londýně, kde hostovala u proslaveného souboru Ballets Russes. „Napadala kolegy nůžkami. Skákala z oken, demolovala nábytek. Osočila lékaře, že je špion a chce jí uříznout nohy,“ vyjmenovává část symptomů Olžina zhroucení web Psychiatryonline.

V roce 1932 se zakřiknutá umělkyně vrátila do Pařížské opery, ale její chování bylo zcela nezvladatelné. „Tančila fenomenálně, ovšem báli jsme se jí,“ glosoval její výbuchy vzteku jeden z členů ansámblu. Spesivcevová kvůli bludu o případné amputaci nohou téměř nespala, lila do sebe litry černé kávy a vína, přestávala o sebe dbát, stávaly se jí i nedůstojné nehody. „Musíš změnit prostředí!“ kladl jí na srdce druhý manžel Boris Kňazev. A tak Olga Spesivcevová vyjela na turné, při kterém se uprostřed představení pomátla na rozumu.

V listopadu roku 1934 přijel soubor Dandré-Levitoff Russian Ballet do Sydney, kde v divadle Theatre Royal tančila Olga Spesivcevová Giselle. Diváci jen žasli: „Bože, to je nádhera. Inu, ta ruská škola, musíme uznat, že na ně v tomhle směru nikdo nemá!“ dojímali se Australané a sledovali, jak devětatřicetiletá Olga „hopsá“ po jevišti a teatrálně předvádí Gisellino zešílení. Jenže si po několika okamžicích všimli, že je něco hrozně, ale hrozně špatně!

Na začátku se baletka občas „netrefila“ do hudby, což všichni ještě shovívavě přešli, jenže záhy se místo ladné umělkyně na jevišti potácel někdo jiný! „Olga Spesivcevová náhle uprostřed variace ztuhla. Její pohled byl prázdný, nevnímala hudbu a místo nacvičené precizní choreografie začala chodit po jevišti jako marioneta, které někdo přestříhal vodící lana. Mechanicky pochodovala sem tam, údy jí trčely v prostoru. Přestala vnímat hudbu,“ psali novináři v Sydney, kterým se nezdála formální zpráva z divadla o „zraněném kotníku“ a vydali se pátrat na vlastní pěst.

Brzy našli spoustu svědků, kteří rádi vyprávěli, co se na jevišti vlastně stalo: „Její tvář se stáhla do rozšklebené masky. Pak kvílela, chodila zepředu dozadu jako voják. Natahovací hračka na klíček, znáte? Když už dochází natažený strojek? Přesně tak to vypadalo. Pak se zastavila, zírala do prázdna. Ihned poté spadla opona,“ říkal divák. Olga se pak vytrhla kolegům a utekla z divadla pryč. Na hledání zblázněné baletky se podílela i policie, až Olgu našel nějaký řidič - stála uprostřed silnice daleko od divadla i obytných domů, byla bosá a zcela dezorientovaná. Nemohli ji ani dostat do sanitky.

Když Spesivcevovou převezli do nemocnice, lékaři se jí zeptali, jak se jmenuje: „Giselle,“ zněla odpověď. „Zcela se propadla do své role. Olga byla přesvědčena, že je Giselle. Dokonce usoudila, že je mrtvá. Podle záznamů trvalo tři měsíce, než ji doktoři dali dohromady alespoň tak, aby si uvědomila, kdo je. Nechápala, co dělá v nemocnici. Od té doby už to nebyla ona. Jako kdyby se její osobnost roztříštila na několik kusů. Tato tristní doba trvala ještě devět dlouhých let, během kterých byla sovětská umělkyně nebezpečná sobě i svému okolí, jen to ještě nikdo nedokázal říct naplno,“ uvádí Psychiatryonline.

Následovaly skutečně hrůzné a zoufalé roky, kdy se Olga potulovala v doprovodu chřadnoucí maminky po Evropě a hledala zbytky své zašlé slávy. Oslovovala kolegy, aby jí pomohli získat angažmá, ale marně. Sice ji shovívavě vyslechli, ale pokrčili rameny: „Upřímně? Bojíme se, že něco vyvedeš,“ říkali rozpačitě. Po každém takovém odmítnutí prožila Olga další tvrdé psychické zhroucení. Ubohá žena se stala až putovním maskotem blázinců napříč Evropou! V jedné léčebně skončila i poté, kdy se dozvěděla, že byl Boris Kaplun popraven.

Po Leninově smrti totiž začala hvězda tohoto podivína pohasínat a osudnou se mu stala věrnost Zinověvovi. Jakmile Stalin převzal moc, začal systematicky likvidovat všechny představitele staré bolševické gardy. Kaplun přišel o své funkce, byl obviněn z protistátního spiknutí - a v roce 1937 ho zastřelili v Kommunarce. Když se to Olga dozvěděla telefonem, dostala záchvat zuřivosti, při kterém pokousala hotelového zřízence i nevinné chodce na ulici.

Po krátkém zotavení zkoušela učit tanec, jenže studentky se podivínské kantorky bály a utíkaly jí z hodin. „Nic není zoufalejšího, než stará baletka,“ plakala Olga, která i s maminkou prchla v roce 1939 z předválečné Evropy do Ameriky. A zase bylo všechno špatně! Olžina matka zemřela, nepraktická baletka zůstala úplně sama a ocitla se na samém dně společnosti. Bydlela v zablešeném motelu v New Yorku, kde v březnu roku 1943 dostala „velkolepý“ záchvat šílenství, jinak se její řádění nazvat nedá. Podle dochovaných svědectví ji muselo zpacifikovat šest policistů, tak strašnou sílu našla ve svém drobounkém těle!

Museli jí nasadit i svěrací kazajku, protože si s ní nevěděli rady. Olga Spesivcevová byla po psychiatrickém vyšetření převezena do státní psychiatrické nemocnice Rockland State Hospital ve státě New York, kde jako pacientka 360446 zůstala neuvěřitelných dvacet let. Za celou dobu ji nikdo nenavštívil, odmítala komunikovat, jen seděla, mlčela, usmívala se nebo plakala. Měla prostý pokojík se zamřížovaným oknem a holými stěnami, svět na ni zapomněl a nově příchozí personál ani netušil, že ta maličká paní bývala největší baletní hvězdou planety!

V roce 1963 se po osudu Olgy Spesivcevové začal pídit tanečník Anton Dolin. „Nevěděl jsem, jestli ještě žije. Žila. Poznala mě. Pamatovala si vše, jen nemluvila. Přestěhovali jsme ji do charitativního domova pro zchudlé ruské uprchlíky,“ popisoval Dolin nové působiště nejslavnější Giselle všech dob - tzv. Tolstého farmu ve státě New York, kde Olga prožila dalších 28 let! Byla prý velice vděčná, klidná; rozpovídala se a toužila po jednom - vrátit se do Ruska. Nesplnilo se jí to.

Primabalerína, kterou osud rozhodně nešetřil, zemřela 16. září 1991 v požehnaném věku 96 let. Pochována je na ruském pravoslavném hřbitově v New Yorku.

Zpracováno podle:

Michelleporter.org, Boris Kaplun, Psychiatryonline.org, Gateway to Russia, Bettybarklay.com, Boris Gitmanovič Kaplun, О́льга Алекса́ндровна Спеси́вцева, Olga Alexandrovna Spesivceva, ABR.com, Rudý teror, Dokument Labuť se zlomenými křídly na YouTube (2), Russian7.ru, Timenote, Sergej Ďagilev, Anna Pavlová, Find a Grave