Baletky, které uhořely na jevišti: sólistkám se vzňal kostým, v plamenech zemřela i čtveřice sester

15. listopad 1862. V Pařížské opeře probíhá zkouška opery La muette de Portici. V titulní roli nebude vystupovat žádná pěvkyně, ale velká baletní hvězda své doby, krásná Emma Livry. Její Fenella je němou rolí, prvky pantomimy do svého velkého kusu zakomponoval autor Daniel Auber velice novátorsky. „To bude krásné. To bude něco!“ těší se tanečníci a pozorují, jak na začátku druhého dějství vstupuje ke své zkoušce na jeviště Emma v lehkém bílém kostýmu, který jí splývá až na lýtka.

Éterická balerína přesně podle scénáře hopsá po scéně, jako kdyby nic nevážila, vznáší se a tančí. Tylový kostým se jí rozvlní a tanečnice se nebezpečně přiblíží k plynovým lampám, jimiž je jeviště osvětleno. Osud se naplní a dokoná dílo zkázy: Emma ve zlomku vteřiny vzplane jasným plamenem. Tato tragédie „Baletek v plamenech“ či „Hořících motýlků“, jak se fenoménu přezdívalo kvůli éteričnosti tanečnic, byla v devatenáctém století tak běžná, že si lidé jen povzdechli: „Už zase? A je mrtvá, nebo „jen“ popálená?“ pokrčili rameny a šli si po své práci.

Jak se něco takového vůbec mohlo na jevištích a sálech velkých slavných divadel stát? Jaké byly osudy nejznámějších Hořících motýlků?

Balet vznikl v šestnáctém století a postupem doby se stal velice oblíbeným odvětvím umění. A také nesmírně náročným. Baletky vypadají, že jsou pro ně kroky a piruety něčím naprosto přirozeným - vše je ale vykoupeno tvrdou dřinou, roky slz, bolesti i krve. Balet je také proslulý specifickou divadelní módou - dnešní kostýmy baletek jsou miniaturní, odhalují celé tělo, aby divák viděl na končetiny a vychutnal si všechny drobné nuance baletního umění v celé kráse.

Nicméně tomu tak nebývalo. I když baletky během staletí odhalovaly stále více, zůstávaly v kostýmech, které zakrývaly nohy i tělo. Měnily se ale látky. Z těžkých „závěsů“, ve kterých se nedalo pomalu ani chodit, natož tančit, se díky umění švadlen a použití nových materiálů jevištní oděv baletek „odlehčoval“.

V roce 1832 se slavná Marie Taglioni poprvé předvedla v dlouhé bílé tylové sukni - tzv. romantické tutu je delší, lehká a vrstevnatá sukně, která sahá pod kolena až ke kotníkům. A to se líbilo. Když Taglioni v tutu tančila po jevišti, sukně se jemně vznášela za ní a vytvářela dojem naprosto éterický a lehoučký. „Vílí sukni“ začaly rázem nosit téměř všechny tanečnice devatenáctého století, které se v baletu neslo ve znamení romantiky. Tématika citů, fantazie, snových světů, exotiky, pohádek, víl, nymf - diváci nevěřícně sledovali hemžení a úchvatné skákání balerín, které na špičkách doslova přelétávaly jeviště.

Pro výrobu nadpozemských kostýmů se používal tyl, mušelín či hedvábí. „Jenže to byla smrtelná past. Tyto látky byly extrémně hořlavé. Jeden dotek s plamenem - a vzplály jako papír. Ještě rychleji než papír!“ uvádí kostýmní výtvarnice Petra Šimková. „Pokud chytil na baletce tylový kostým, nedal se plamen nijak kontrolovat. Své k tomu dodalo ještě škrobení nebo bělení. To přidávalo další a další hořlavé složky. Takto zasažený člověk se nedal nijak uhasit, v mžiku se stal živou pochodní,“ říká Petra.

Scénu totiž tehdy osvětlovaly plynové lampy po obvodu celého jeviště nebo otevřené plameny svíček, kterých muselo být pro dobrou viditelnost na place zapáleno opravdu mnoho. Je pravdou, že mihotavý svit plamínku propůjčoval baletkám krásu doslova nadpozemskou. Ale končívalo to fatálně. Stačilo jen rozvlnit tylovou sukénku, lehounce zavadit o plamen - a baletka už nebyla lehounká. Okamžitě vzplanula jasným plamenem, v panice utíkala sem tam, čímž oheň „posílala“ dál na všechny ostatní baletky.

Jeviště bylo přeplněné rekvizitami ze dřeva, papírmaše nebo plátna. To vše při svém zběsilém pokusu o únik baletka zapalovala - z představení bylo pekelné inferno a umělkyně buď uhořely na místě, nebo byly fatálně zraněné. A nebyl to jev ani zdaleka ojedinělý. Každý další případ byl v novinách označen lakonickou zprávou typu: „Další hořící motýlek.“ Některé marnivé baletky navíc odmítaly kostýmy z nehořlavých materiálů. Prý byly „ošklivé“.

„Nebezpečí bylo (baletkám) tak známé, že si některé nechávaly na spodní část kostýmu přišívat vrstvy z méně hořlavých látek, ale ty byly těžké a kazily vzhled. Až v závěru 19. století se začalo experimentovat, i když vyrobené méně hořlavé kostýmy byly těžké a měly podivné skvrnité barvy,“ říká Petra Šimková. A dodává:

„Bavlněné a lněné látky se totiž napouštěly chemickými roztoky solí, například síranu amonného, boraxu nebo chloridu amonného. Vstoupit na jeviště v tylové sukni tehdy znamenalo obrovský hazard se životem. Až s rozšířením elektrického osvětlení přestaly být děsivé scény hořících tanečnic koloritem divadelních představení.“ Do té doby se ale děly šílené věci. Až se člověk musí divit, že takové riziko baleríny vůbec podstupovaly!

Jedna z největších tragédií baletního světa se odehrála v americké Filadelfii. V divadle Continental Theater na Walnut Street vyhasl život až devíti tanečníků včetně slavných, obletovaných a proslavených primabalerín své doby, anglických sester Galeových. Děsivé ohnivé peklo nepřežila ani jedna z nich. Ruth (asi 23), Abeona (21), Hannah (19) a Zelia (cca 17) byly rodačky z Londýna. Jejich hvězda stoupala strmě vzhůru, dívky měly neobyčejný talent. Navíc si byly velice podobné, takže za sebe mohly zaskakovat v různých alternacích.

Brzy byl sestrám Londýn malý a vydaly se s rodiči a impresáriem do Ameriky, kde ohromily publikum v mnoha státech. „Ony netančily, ony létaly. Nikdy jsem nic podobného neviděl,“ rozplýval se návštěvník představení v Coloradu. Tančící sestry dostaly angažmá v New Yorku a s divadlem cestovaly po štacích napříč Spojenými státy. Stály se na ně fronty, měly spoustu ctitelů, šatna nestačila pojmout kytice od vášnivých fanoušků… Mohly se stát ikonami celosvětového baletu. Mohly, to je to pravé slovo. Jenže jim byl vyměřen jen krátký čas.

14. září 1861 byl soubor ve Filadelfii, kde za účasti 1 500 nadšených diváků vstoupila baletní inscenace s názvem Bouře do druhého dějství. Sestry vyběhly na scénu ve svých tylových tutu, Zelia se opozdila, aby si upravila shrnutou punčochu. Ohnula se k noze, vystrčila zadek - a přímo za ní byla plynová lampa. Tyl se okamžitě vznítil. Vypuklo naprosté peklo. Sestry uhořely na místě přímo před zraky stovek ječících diváků. Zbyly po nich jen zuhelnatělé hroudy. V nastalé panice ostatní tanečníci, kteří také hořeli, skákali z oken nebo lezli nad jeviště do prostoru pro kulisy.

Odtud padali jako hrušky, zabíjeli se, jedna tanečnice se dokonce nešťastnou náhodou oběsila. Mimo čtyř sester Galeových zahynulo v divadle Continental Theater dalších pět členů souboru. Masakr byl hojně propírán v novinách, výpovědi svědků byly příšerné: „Její kostým a kůže se rozpouštěly. Tak rychle, tak rychle!“ zní jedna z nich. Sestry byly pochovány ve Filadelfii ve společném hrobě. Tragický osud čtyř Hořících motýlků dodnes připomíná pamětní deska a socha čtyř baletek, které se objímají.

Psal se 14. prosinec roku 1844, když v londýnském divadle Drury Lane právě vrcholilo publikem velice oblíbené baletní představení Vzpoura harému. Hojně navštěvovaná hra byla pro tehdejší škrobenou společnost až provokativní! Všude samé polonahé otrokyně, baletky byly odhalené až nadmíru, to je pravda! A třešinkou na dortu byla účast jedné z nejlepších balerín v dějinách Británie, která se brzy měla potkat se svým tragickým osudem. Krásná a obletovaná Clara Vestris Webster tančila jako o život, ctitelé tleskali i v průběhu představení a házeli na ni kytice.

Elegantní Clara už od dětství ohromovala svou ohebností. Dlouho tvořila baletní pár se svým bratrem, ale jejich akrobatické figury přišly viktoriánské společnosti příliš „incestní“ - bratr prý sestru nemístně osahával na tajných místech. Otec Webster, svého času známý tanečník, který své potomky trénoval sám, se rozčílil: „Jde o umění! O tanec! Jak ji má vysadit nad hlavu bez toho, aniž by se dotkl jejích intimních partií! To nelze!“ apeloval na škrobené umělecké šéfy, ale marně. Sourozenecké duo Webster se muselo rozejít.

Clara i bez bratra dělala ohromnou kariéru. A když v divadle Drury Lane došlo na finální scénu laškovné koupele otrokyň ve velké vaně, mužská část diváků ani nedutala. V hledišti seděl bratr i Clařina matka a sledovali ji, jak poletuje kolem polonahých otrokyň na špičkách, vytáčí piruety, omývá je, couvá dozadu, aby po nich stříkla neexistující vodou (vana byla prázdná, vše bylo samozřejmě "jen jako"), couvá a couvá, až se její kostým otřel o plynovou lampu a Clara Webster se okamžitě vznítila. Diváci z přední řady vyskákali na jeviště a snažili se jí uhasit, ale vůbec to nešlo.

Její bratr ji zalehl vlastním tělem. Poté ji vzal do náruče, kde se jaksi - rozpadla. Nicméně žila. S kostýmem připečeným do těla žila ještě dlouhé a neuvěřitelné tři dny. Lékaři jí nemohli nijak pomoct, jen Claře Webster tlumili nesnesitelné bolesti. „Stejně už asi bolest necítila. Bylo to opravdu hluboké a strašné,“ uvádí se na webu MjpCuervo.com. Clara Webster zemřela 17. prosince 1844, aniž by nabyla vědomí. Bylo jí 22 let. Její smrt vyvolala mohutnou debatu stran požární bezpečnosti (nejen) v divadlech. Pochována byla na Štědrý den roku 1844 v Kensingtonu.

„Byla tak éterická a průzračná, umělkyně s balonem (vzhled lehkosti při baletním skákání tanečnic, pozn. aut). Slečně Livry se nikdo nevyrovnal. Skáče a skáče tak, jak to nikdo jiný nedokáže. Klouže po zemi, vodě, květinách. Nedotýká se země! Létá jako pírko, padá jako sněhová vločka,“ popisoval okouzleně baletní umění slavné francouzské baleríny Emmy Livry umělecký kritik Paul Smith v Revue et gazette musicale de Paris z roku 1861. Emmě tehdy do fatálního střetu s ohněm zbýval jeden jediný rok.

Dne 15. listopadu 1862 zkoušela titulní roli Fenelly, jak je popsáno v úvodu textu. Emma byla nemanželským dítětem, start do života neměla lehký, ale neuvěřitelnou pílí a talentem ohromila celou Paříž. Když na ní vzplál tylový kostým, rozběhla se přes celé jeviště. Nemohli ji chytit, ač se o to snažili. „Třikrát, plně hořící, přeběhla sem a tam jeviště. Pak se zhroutila na zem, kde byla uhašena tanečníkem, který na ni hodil mokrou deku,“ píše se v dobovém článku. Mokré deky byly po sérii tragických požárů baletek tehdy jedinou protipožární ochranou. Byly rozmístěny podél jeviště i v zákulisí.

Emma utrpěla rozsáhlé popáleniny, které ale nebyly hluboké. O to více bolely. Ječela bolestí, až si překřičela hlas a do smrti jen šeptala. Navíc byla velice stydlivá a ještě doutnající kostým si tiskla cudně k tělu. Na prsou a v obličeji byla „čistá“. Celou zkoušku sledovala zmiňovaná Marie Taglioni - ta popadla make-up v kelímku a začala popálenou Emmu mazat. Vtírala jí do ran hutný krém, do kterého sahali všichni tanečníci, takže to celé ještě zhoršila. Emma Livry byla v péči lékaře dlouhých osm měsíců. Chtěla se dokonce vrátit na jeviště.

„Bude to dobré. Já se vrátím. A ty kostýmy, co mi tu někdo vnucoval, ty nehořlavé, ty jsou hnusné! To si na sebe nikdy nevezmu!“ sípala marnivě, když ji přišel někdo navštívit, aby pak návštěvu zkrátil a doslova uprchl s navoněným kapesníčkem u nosu. Do Emmina těla se totiž pustila rozsáhlá septikémie - pak už nebylo možné baletku zachránit. „Byla jednou velkou hnisavou ránou,“ řekl lékař, který byl do poslední chvíle u popálené baletky. Emma zemřela v krutých mukách 26. července 1863 ve věku 20 let. Je pochována na Montmartre. Dochované zbytky jejího kostýmu jsou k vidění v Musée de l'Opéra v Paříži.

Tragická smrt Emmy Livry silně zasáhla divadelní komunitu i veřejnost a urychlila zavádění bezpečnostních opatření v divadlech. Emma Livry zůstává symbolem romantického baletu i varováním před otevřeným ohněm na jevišti.

„V roce 1860 britský lékařský časopis Lancet odhadl, že za jeden jediný rok zemřelo při požáru oděvu 3 000 žen!“ vrtí hlavou Petra Šimková.

„Nešlo jen o baletky a umělkyně. Během 19. století se průmyslová výroba látek rozběhla na plné pecky a každá průměrná viktoriánská žena nosila šaty z mušelínu, gázy, tarlatánu… Pak stačilo, aby prošla kolem ohně - a bylo to. Nehody v domácnostech, tak se tomu říkalo. Je to neuvěřitelné. Látky vás usmrtí. Historie uhořelých baletek ale rezonuje v každém divadle, kde je balet provozován. Byly si vědomy šíleného rizika - a přesto tančily dál,“ dokončuje Petra své vyprávění.

Dějiny skrývají různé záhady i naprosto bizarní historie, kterým by člověk opravdu nevěřil. Tak jako Hořící motýlci, kteří se v jednu dobu stali tak trochu běžným koloritem v divadlech devatenáctého století.

Zpracováno podle: Petra Šimková, rozhovor FaceTime, Baletky v plamenech, Hořící Motýlek, Eternalgoddess.co.uk, Forgotten Histories, Clara Webster, Emma Livry