Článek
Drobná, křehká a naivně působící Marienka, která se zamiluje do horníka Štefana Palka v podání Františka Dibarbory - tak si tuto krásnou ženu vybavíme nejčastěji. V době natáčení kultovního „Anděla“ jí bylo pouhých dvacet let a už měla za sebou role ve čtyřech filmech. Čekaly na ní role vážnější a mohla se stát opravdovou hvězdou. Její dívčí půvab, který vypadal doslova panensky, se však mezi různé údernice a soustružnice skutečně nehodil. Raději se soustředila na jinou kariéru - baletní. A tam ohebná, štíhlá a éterická tanečnice opravdu excelovala.
O jejím raném dětství se neví vůbec nic. Za svůj dlouhý život poskytla pouze jeden jediný rozhovor pro časopis Vlasta, kde popisuje hlavně svou kariéru, na otázky raného života a mládí nedošlo. Jedno je však jisté - rodačka z Prahy (*1932) byla pro dráhu tanečnice jako stvořená. Štíhlá a drobná Stáňa tančila, až se protančila na pražskou taneční konzervatoř, kde si okaté, šikovné a talentované baletky začali všímat nejen profesoři, ale i divadelníci a filmaři.
Marienka a Štefan
Její třídní profesorka byla slavná Zora Šemberová, která byla primabalerínou ND a měla spoustu známostí mezi slavnými režiséry a herci. Tak se Stanislava Seimlová také dostala ke své první filmové roli. Budovatelský film Velká příležitost režíroval K. M. Walló, obsadil do něj Vlastu Chramostovou, Květu Fialovou, Eduarda Cupáka - a také pár baletek z konzervatoře. Tam se Stanislava poprvé mihla před kamerou, sice krátce, ale všimli si jí, jak se tak říká, což bývá většinou nejdůležitější a kvalita díla na to nemá žádný vliv. Následovaly další filmy, Slepice a kostelník, Racek má zpoždění, Plavecký mariáš - kde se poprvé setkala s Marvanem. Následovala Marienka.
Na natáčení Dovolené s Andělem vzpomínala Stanislava Seimlová velice ráda. Dibarbora se jí dvořil i ve skutečnosti - a nebyl zdaleka sám! Také připustila, že Jaroslav Marvan se v pauzách natáčení lidem vyhýbal. Nebyl nerudný, nebyl cholerický, ale sotva svého Gustava Anděla dotočil, usedl někam na trávu a nechtěl se nikým bavit. Natáčelo se v Jevanech u Prahy, kde stála ona zotavovna Jezerka (bývalý hotel Moskva v Jevanech), takže se všichni producírovali v plavkách, natáčení si užívali hlavně mladí.
Zora Šemberová, profesorka baletu - zde jako Viktorka
Píseň „Vyznání“, kterou Štefan Marience tklivě hraje do ouška, když Anděl vyhodí nožem elektriku (Vyhlídka říkal, že to bouchlo až v elektrárně!) byla složena pouze pro potřeby filmu. Pak se z ní stal docela velký hit. A ještě jedna perlička - Vyhlídku (Josef Kemr) měl hrát Vlasta Burian. A když si to představíte, docela by se tam náš král komiků hodil!
Stanislavě se spontánně začalo říkat Marienka. Dokonce na to slyšela, lidé na ní volali na ulici „Marienko, řidičko!“ Splynutí fiktivní postavy a reálné herečky se v případě něžné krásky přímo nabízelo. Po úspěchu „Anděla“ dostala další nabídku až za čtyři roky, zato však pořádnou. Neprávem opomíjený psychologický snímek Roztržka, kde Seimlová skutečně excelovala po boku Václava Vosky, patří ke klenotům naší kinematografie a je velká škoda, že toto drama není skoro vůbec reprízováno.
Stanislava se objevila i v Morálce paní Dulské, kde jako kankánová tanečnice sváděla Ráže. A roli, ze které mrazilo, dostala v Krejčíkově Vyšším principu. Vybavíte si manželku onoho vrchního komisaře gestapa, jehož představoval Hannjo Hasse (Die Sache is erledigt…)? Tak to byla ona. Dokonce i hajlovala. Poslední dva filmy, Labyrint Srdce a Florián, nedosáhly skoro žádného úspěchu, takže se Stanislava Seimlová s filmovou kariérou rozloučila nadobro.
Ta taneční však byla velká, i když ji provázely obrovské problémy, zvláště na počátku. Psala se padesátá léta, všude přituhovalo, kdo nebyl kovaný soudruh, měl smůlu. A umělci to měli těžké - v té době se nějak přizpůsobit vůbec nebylo snadné. A došlo i na baletky. Stanislava Seimlová tančila v Armádním uměleckém souboru a sklízela jeden úspěch za druhým. Jenže pak byla z hodiny na hodinu „odejita“. Když vyklízela šatnu, usedavě plakala a nechápala vůbec důvod - vždyť nikomu nic neudělala, do ničeho se nepletla, chtěla jen tančit. Až při sepisování výpovědi, kterou slovo od slova diktoval důstojník v kanceláři divadla, se dozvěděla, že nedorostla na příslušníka socialistického zřízení a svůj postoj k režimu musí dokázat. Takovéto nesmysly byly v té době naprosto běžnou věcí.
A když se zeptala, jak to má dokázat, byla odeslána do domova pro korejské děti. To byl počin tehdejšího Československa na pomoc korejskému lidu - v rámci pomoci válečným obětem se k nám vozily děti z Koreje, které se zde měly „rekreovat“, učit, často šlo o sirotky. V těchto domovech jako vychovatel působil například Ludvík Souček nebo Miloslav Švandrlík. Bylo to ale jen pro silné povahy, ne pro křehkou baletku. Stanislava Seimlová nastoupila jako vychovatelka těchto dětí do Krnova. Bohužel, děti si nesly psychická traumata, byly nezvladatelné, utíkaly, nikdo jim nerozuměl, poměry byly úplně zoufalé.
Je lepší tenhle film, nebo Anděl na horách?
Museli je hlídat nonstop, často se i pokoušely o sebevraždu. Seimlová vydržela v Krnově rok, než se psychicky zhroutila. Zachránila totiž korejského chlapečka, který se v umývárně oběsil na ručníku. Sundala ho, rozdýchala, a pak musela pryč.
Lékař jí napsal doporučení, že už se tam nesmí vrátit, pokud se nechce úplně zbláznit. To soudruhům stačilo ke konstatování, že onoho „postoje“ dosáhla. Mohla se vrátit do divadla a nazout špičky. Šrámy na duši si z toho ale nesla celý život. Z Armádního divadla se dostala do Karlína, kam jí pomohla Manon Chafour - to byla velice známá persona tehdejší umělecké scény, šéfka baletu v divadle Karlín a údajná milenka Jana Wericha.
V Karlínském angažmá vydržela deset let, potkala svého manžela a narodila se jí dcera Leona. Manžel byl lékař, který pracoval v Mostě, takže šlo o vztah na dálku, ale Stanislava věřila, že to nebude trvat dlouho. Měl totiž slíbeno, že je to pouze na půl roku. Jenže půl roku se bez vysvětlení protáhlo na pět let. Tak to chodilo. Po narození druhé dcery Moniky dala Stanislava v divadle výpověď a soustředila se na rodinu a výchovu dětí. Pak se celá rodina v létě 1968 vydala na dovolenou. A v Dubrovníku je zastihla zpráva o obsazení Československa.
Zámek v Krnově - tam byl domov pro korejské děti
Stanislava ani její manžel prý neváhali ani vteřinu - rozhodli se, že se do okupované republiky nevrátí. Dali na svou intuici. Usadili se v Nizozemí, kde si Stanislava Seimlová otevřela baletní školičku pro děti - tím si tak trochu splnila sen. Dlouhých 37 let žili v zahraničí, ale po smrti svého milovaného muže v roce 2006 se vrátila do vlasti. Žije pravděpodobně v Praze a je jí 92 let.
Málo známý osud krásné a talentované ženy, tanečnice a herečky, která, jak to tak občas bývá, získala onu škatulku Marienky Vaněčkové, řidičky autobusu ČSAD v Pardubicích.
Zpracováno podle:
