Jaroslav Marvan: herce provázelo obvinění ze zrady Buriana, utajená dcera i záhadná smrt milenky

Jestli si někdo zaslouží označení „legenda, bard, nestor“ - a těch přívlastků bychom nalezli daleko více, je to právě Jaroslav Marvan. Herec, jehož role a filmy jsou nezapomenutelné, stokrát reprízované a přesto neokoukané, byl vždy nesmírně oblíbený. Výčet jeho rolí je ohromující. I když měl třeba v začátcích své kariéry roli malou, vždy byl zapamatovatelný. S postupem doby, když se opravdu vypracoval na skutečného mistra nad mistry, se stal pojmem a vešel do dějin československé kinematografie.

Legendární role Jaroslava Marvana bychom mohli jmenovat velice dlouhou dobu: věčně opilý strážmistr Flanderka ve Švejkovi, inspektor státních drah Kokrhel v Přednostovi stanice, revizor Anděl, král z pohádky Šíleně smutná princezna, rada Vacátko v úchvatném seriálu Hříšní lidé města pražského, profesor Kolísko, Kačaba v Antonu Špelci, respicient Beran v Králi Šumavy, starožitník Kohout v Posledním Mohykánu, naštvaný farář z Prstýnku, nenáviděný továrník Bartoš v krásném filmu Nebe a dudy, nebo pan purkrabí v Noci na Karlštejně. Rolí jsou stovky, každá jiná, přesto všechny naprosto odpovídají naturelu tohoto excelentního herce.

Mrzout, pedant, určitě byl takový i v soukromí, řeknou si mnozí. Byl. Ale také to byl člověk, muž, který měl své touhy. Doslova „na stará kolena“ udělal skandál skutečně nevídaných rozměrů. A pokud je někdo takto slavný a oblíbený, samozřejmě se také vynoří spousta pomluv a spekulací - třeba o tom, jak zradil Buriana. Nebo o tom, že byl jako korouhvička a uměl „přešaltovat“ do jakéhokoliv režimu přesně tak, jak se to hodilo jemu.

Stojaté vody českého uměleckého rybníčku rozvířil skutečně nesmírně. O podivné smrti jeho mladičké milenky se dodnes vedou debaty poměrně závažného rázu. Promluvili i ti, kteří dosud mlčeli.

Osud plný peripetií, omylů, lásky i vášně, život plný krásných rolí, zrady i obvinění. Život Jaroslava Marvana.

11. prosince 1901 se Jaroslav Marvan narodil do rodiny poštovního úředníka. Bylo to na Žižkově, tehdy samostatném pražském předměstí. Rodiče a tři děti žili prý skromně, chudě, ale měli se všichni rádi. Jen ten tatínek byl přísný. V té již nesmírně vzdálené době byl však snad každý tatínek přísný. A každý linkoval svým dětem budoucnost. Tak to bylo i v případě Jaroslava. Dětství prožil krásné, Žižkovák každým coulem, jak rád glosoval. Ale prý se nepral, nebyl členem žádné party, které se s oblibou po této „hříšné čtvrti“ potulovaly. Byl vzorný žák.

Vystudoval reálné gymnázium, kde byl jeho profesorem Jindřich Vodák. A tohoto přísného pána, budoucího kritika, se naučil mistrně napodobovat. Ve svých pamětech Jaroslav Marvan dokonce citoval jeho: „Kde máte sacího papíru, studente bídný, opovržlivý, pamatujte si, pamatujte si! Stůjte rovně! Pamatujte si, že do konce roku nevyslovím vaše jméno! A nyní trest! Vymýšlím - ano! Poběžíte k Prašné bráně a zpět!“ . Také v tom slyšíte pozdější role Marvanových profesorů a přísných „peskovatelů“ všeho žactva a studentstva?

Když mu spolužáci pořád dokola říkali: „Udělej ještě tohohle - a tamtoho,“ Marvan je poslechl a imitoval a imitoval. Naplno si uvědomil, že má herecký talent, to bylo zcela nesporné. Začal pošilhávat po divadle. Navštěvoval představení po celé Praze, chodil i na zkoušky. A při jedné takové zkoušce (byli to Naši furianti v Divadle Deklarace) ztratil herec hlas. Režisér řval, že to může celé zabalit, že večer se hraje, že ho zabije, jak si může dovolit ztratit hlas, blbec jeden! Jaroslav byl kamarády dotlačen na jeviště s tím, že „on to zkusí“. Vždyť neumí text, řval režisér, na nějaké mladé kopyto nejsem zvědavý!

Jenže Marvan text samozřejmě ovládal. Měl fenomenální paměť. Na své první (a naprosto nezaviněné) představení vzpomínal po letech již s úsměvem, ač to tehdy prý byl příšerný pocit: „Bránil jsem se, bránil, ale neubránil. Pojala mě přímo panická hrůza, čekal jsem katastrofu. První vstup na jeviště byl tak tedy kuriózní. Bez zkoušek, rovnýma nohama do premiéry.“ Po dohrání svého partu chtěl utéct, neboť předpokládal, že bude zasypán hromadou bot a papírů a všeho možného. Vůbec ne. Sklidil obrovský aplaus.

Křest divadelními prkny měl odbytý a začal zcela vážně uvažovat o kariéře herce. Jenže tu byl tatínek, který uvažoval jinak. Měl pro Jaroslava nalinkovanou kariéru naprosto jinou. Nutil syna, aby se stal také úředníkem, pošťákem, jako byl on sám. Poslušný Jaroslav tedy nastoupil do kartografického ústavu. Jenže zavrtaný ve slabém světle a zavalený prachem z map začal trpět záněty očí. A zhoršoval se mu zrak. Toho se lekl i tatínek a „vzal“ si ho k sobě - ne jako pošťáka, který nosí lidem peníze, Marvan dostal místo na ředitelství pošt. A byl tak dobrý, že ho vedení ústavu poslalo na tři roky do Užhorodu, kde vedl celý úřad.

I za svého pracovního působení na Podkarpatské Rusi se Marvan ve chvílích volna věnoval ochotničení. Po návratu do Prahy se v roce 1926 stal hercem na plný úvazek, a to v Divadle Vlasty Buriana, kde strávil osmnáct let. Stal se Burianovým „nahrávačem“, živelný Burian byl klidnějším Marvanem krocen, Jaroslav vše uváděl do takové intelektuálnější roviny. Přes odlišné povahy se stali přáteli. Marvan u něj začínal jako externista, dostával 30 korun za jedno představení, ale postupem doby se vypracoval v nepostradatelného člena tehdy nesmírně populární scény.

Při působení u Buriana se Jaroslav Marvan také oženil. Marie, které říkal láskyplně Márinka, se stala jeho životní partnerkou, byla s ním až do jeho smrti. A jak jinak - v den svatby musel hrát. Burian mu prý řekl: „Hele, nedá se nic dělat, to víš, divadlo je divadlo. A diváky to houby zajímá, že se ženíš…“ . Takže Marvan musel ve svatební večer být na jevišti, zatímco mladá paní seděla v hledišti. V roce 1943 se rozhodl Jaroslav osamostatnit. Asi už měl dost toho neustálého „dělání blbce velkému králi komiků“, jak bychom mohli říct.

Velkorysý Vlasta Burian ho odmítal pustit, nabízel mu větší a větší apanáž, až se odhodlal ke kroku, který je dnes už legendární - dal mu novou smlouvu, kde v položce „honorář“ bylo volné pole. Do tohoto „bianco šeku“ si mohl Marvan napsat jakoukoliv částku. Nenapsal, rozloučil se a vydal se na sólovou dráhu. V druhé polovině roku 1944 musel také překousnout hořkou pilulku - tím je myšlen onen záznam z toho, jak herci pracují pro Říši - po boku Baarové a Mandlové a Vítové lepil nějaké krabičky a snímala je kamera.

Propaganda jela na plné obrátky, navíc se na pracující herce chodily dívat zástupy dělnic a vojáků, bylo to trapné, ale prý to udělat museli.

Ono je toho víc, co zřejmě herci udělat museli (viz ono neslavné hajlování v Národním divadle), Marvanovi bylo po válce vyčítáno, že byl kolaborant. On sám k tomu nikdy nic neřekl, nicméně pravdou je, že dával rozhovory kolaborantským listům Árijský boj či Vlajka. „Odpovídal i v anketách Árijského boje, což ho jistě nectí. To byl nejhorší plátek, snad horší než Rudé právo v 50. letech. Byl to udavačský plátek, kde se udávali lidé z podezření, že jsou napůl Židé, že něco řekli v kavárně. Kdo se ocitl v novinách Árijský boj, ať už v jakékoliv souvislosti, je to velká ostuda,“ řekl například filmový kritik a publicista Vladimír Just.

A také se začalo šuškat, že Jaroslav Marvan Vlastu Buriana zradil. Či lépe řečeno - nezastal se ho, když byl po válce šikanován, vězněn, perzekuován a vlastně jako člověk úplně zničen. Opět k tomu měl slovo Just, který strávil roky studováním všech dostupných materiálů a velice se o toto téma zajímal:

„Burian ho vzal v roce 1925 do profesionálního divadla, proslavil ho i ve filmech, umožnil mu existenci, o jaké se nesnilo ani hercům v Národním divadle. Burian se v roce 1943 s Marvanem velice velkoryse rozloučil. Za velice špatné považuji od Marvana jako člověka to, jak se k Burianovi zachoval po roce 1945. I ve svých vzpomínkách, knížkách, článcích, kdykoliv byla řeč o Burianovi, byly to spíš samé pomluvy. Nikdy ani slůvkem se ho nezastal, ačkoliv sám měl máslo na hlavě.“

Polívčičku si přihřál podle Ondřeje Suchého také tenista Josef Síba, který se pohyboval mezi hereckou smetánkou. Prý měl Jaroslav Marvan proti Burianovi intrikovat už za protektorátu, ještě za působení v jeho divadle. Sem a tam utrousil nějakou pomluvu a čekal, co bude. Jak dalece je tohle obvinění pravdivé, o tom lze jen spekulovat.

V předválečné i válečné době natáčel Jaroslav Marvan jeden film za druhým. Například roce 1937 hrál v šestnácti filmech, o dva roky později za necelých dvanáct měsíců dokonce v devatenácti! Pochopitelně, že hodně rolí bylo malých. Ovšem nepřehlédnutelných.

Stal se nesmírně populárním, po odchodu od Buriana v roce 1943  přestoupil do Divadla na Vinohradech, kde zůstal do roku 1950. Pak přešel do Městských divadel pražských. A v roce 1954 se stal členem činohry Národního divadla, kde působil až do roku 1972, kdy odešel do důchodu. Po únorovém převratu a nástupu komunismu se Jaroslav Marvan dle zlých jazyků dokázal velice rychle zorientovat v nové době. A opět dle zlých jazyků se stal vlastně takovou tváří komunistického režimu.

Tyto řeči přiživila hlavně Marvanova nejznámější role - cholerický revizor Gustav Anděl v komediích Dovolená s Andělem a Anděl na horách. V plánu prý byl i třetí díl, Anděl u moře, ale nebyl realizován. Natáčení těchto dvou snímků provázela řada peripetií, budovatelské nadšení a idylku střídalo zranění - třeba Marvan si vyjel s Kemrem na sáňky a zlomil si nohu, přičemž zbytek filmu dotočil s nohou v sádře, což skrývali jak se dalo.

Na komedii Dovolená s Andělem si koupilo lístky téměř pět milionů diváků, kteří byli v tehdejším vzduchoprázdnu vděční alespoň za takovou zábavu. Jaroslav Marvan kvůli „Andělovi“ dostával hodně dopisů, pochvalných i anonymních. Jeden z nepodepsaných si schoval. Byl uveřejněn v jedné z mnoha životopisných knih o legendárním herci:

Otázka je, proč by si to Marvan schovával, když dle různých názorů byl kovaným a aktivním komunistou. Zastal se ho Svatopluk Beneš, který opravdu neměl zapotřebí nikomu podlézat. Řekl doslova: „Marvan komunisty nesnášel. A že hrál? A kdo v té době nehrál? Podívejte se na ty filmy, na tváře těch lidí - kdo tohle vynesl, koho to napadlo? Naleznete tam každého, každou známou tvář. To jsou tedy angažovaní úplně všichni, i já. I mě tam najdete.“

Opusťme raději politiku a vraťme se k soukromému životu mistra Jaroslava Marvana. Klidné a bezdětné manželství s Márinkou herci svědčilo. Pečlivá žena se starala o domácnost, zatímco Jaroslav natáčel. Zázemí si pochvaloval a život po boku věrného manžela si pochvalovala i Marie. Jenže Jaroslav Marvan nebyl jen cholerický bručoun. Byl to muž. A jednoho dne překročil červenou čáru a udělal skandál rozměrů až epických.

Budiž řečeno, že se to stává. Jak se u nás říká: „Když chytí stará stodola, není k uhašení…“. Jenže celý tento příběh má vyústění doslova tragické a otázky zůstávají bez odpovědí. A širší veřejnost se to dozvěděla až dobrých pětadvacet let po smrti nestora českého herectví.

V Národním divadle se totiž Jaroslav Marvan seznámil s plzeňskou kolegyní Alenou Jančaříkovou, do které se bezhlavě zamiloval. Byla o šestadvacet let mladší a z prvního manželství měla dva syny – Petra a Tomáše. Právě Petr se stal později známým televizním moderátorem. Alena se nejprve stala důvěrnou přítelkyní ženatého herce. Marvan se se vztahem před svou manželkou netajil - ono to ani nešlo, byl zamilovaný až po uši.

Márinka do té doby skandálnímu vztahu trpně přihlížela, o rozvodu odmítla byť jen přemýšlet a myslela si, „že ho to přejde.“ Jenže Alena Jančaříková otěhotněla a Jaroslav Marvan se stal na prahu šedesátky poprvé otcem. Narodila se dcera Alenka. Paní Márinka se dle tradovaných historek měla tak trochu „zbláznit“ - na ulici přetáhla Marvana deštníkem, dělala mu scénu, křičela na něj. Jednou ho sledovala do budky na ulici, odkud telefonoval právě Aleně. A obrovskou silou vyrvala sluchátko ze šňůry.

Povídačky, můžeme říci. Jenže lidé to viděli, mluvili o tom, ale nevěděli, co za tím stojí. Že má Jaroslav Marvan dítě, to nevěděl mimo zainteresovaných lidí vůbec nikdo. Takže „čumilové“ neměli žádný důvod si něco vymýšlet, protože neznali pravý důvod.

Jaroslav Marvan malou Alenku miloval. Staral se o ni, platil, pravidelně ji navštěvoval. Když byl děvčátku rok, stala se obrovská tragédie, která není dodnes vyřešena. Alena Jančaříková byla nalezena ve svém bytě mrtvá. Bylo jí pouhých 34 let. Oficiální verze policie zní - sebevražda. Otrava svítiplynem. Jenže se vynořila spousta pochyb. V bytě byly rozházené věci, vše nasvědčovalo spíše rvačce, šuplíky vyházené, nádobí rozbité. Na zemi měla být i krev.

Nicméně policie trvala na svém - demonstrativní sebevražda. Na to kontroval v pořadu Třináctá komnata syn Tomáš, který prohlásil: „Ale to je nesmysl. Herečka Národního divadla se nesebevraždí demonstrativně v roztrhaným pyžamu. Je tam spousta dalších věcí, měla dost úderů v obličeji,“

Sestra Aleny, Eva, pro změnu uvedla, že když byla v bytě pro oblečení pro zesnulou sestru do rakve, vypadalo to tam jako po vraždě. Teorie stíhala teorii. Samozřejmě, jedna se přímo nabízela - že za vším stojí Márinka. Lidé si to šeptají dodnes. Prý se měla po narození děvčátka zcela povahově změnit. Stala se zatrpklou, agresivní ženou. Ale to jsou už jen spekulace. Po smrti Aleny vyrůstala malá Alenka s bratry u babičky a u tety. Marvan ji dál navštěvoval, staral se o ni a dobře vycházel i s jejími sourozenci. Slíbil jí, že nikdy nebude chudá a pamatoval na ni v závěti. To řekl několikrát před mnoha svědky.

Když zemřel, bylo Aleně třináct let. Po jeho smrti ale nedědila, závěť se nenašla. Márinka zdědila obrovský majetek a na dceru Alenu zbyla vkladní knížka s pár tisíci. Její teta Eva to označila za natolik ponižující, že prý tuto část dědictví odmítly, jak zjistili novináři. Závěť byla zřejmě zničená. Kým? To si možno lehce domyslet.

V roce 1973 si Jaroslav Marvan zahrál ještě v legendárním snímku Noc na Karlštejně. Jeho blízkým bylo jasné, že je to jeho poslední velká role, protože byl velice nemocný. Onemocněl rakovinou, často pobýval v nemocnici, jenže před kolegy to tajil. Nic se však u nás nedá ukrýt, takže všichni brzy věděli, že Marvan má bolesti, rakovinu, umírá. Bojoval ze všech sil, ale na jeho panu purkrabím je velice znát, že je nemocný a vyčerpaný.

Nestor mezi herci, legendární a nezapomenutelný Jaroslav Marvan zemřel 21. května 1974. Od jeho smrti brzy uplyne již 50 let. Pochován je v hrobce velikánů na Slavíně. A jeho životní příběh, který je opravdu nabitý událostmi všeho druhu - i těmi záhadnými - by měl být připomínán. Nebyl to jen slavný herec, byl to muž, táta, velkorysý člověk, ale také rozporuplný a tajemný člověk, který vzbuzuje emoce i dlouho po své smrti.

Pro všechny však navždy zůstane ve svých nezapomenutelných rolích tím, čím doopravdy byl - mistrem mezi herci.

Věnováno památce mého tatínka Pavla Sokola

zpracováno podle:

Třináctá komnata - Česká televize

Kniha Jaroslav Marvan vypravuje

Kniha Jaroslav Marvan Nejen o sobě

Kniha Osudová láska - Jaroslav Marvan utajený otec aneb příběh téměř detektivní

Jaroslav Marvan | ČSFD.cz (csfd.cz)

Jaroslav Marvan – Wikipedie (wikipedia.org)

Jaroslav Marvan: nemanželská dcera i vážná nemoc - iDNES.cz

Geniální herec, nebo zrádce a nevěrník: Jaroslav Marvan měl velmi pohnutý osud – eXtra.cz