Článek
Dyndero, on loudí?! Já dobře viděla, jak loudí! Musím se za něj stydět!
Růžena Šlemrová zanechala v prvorepublikové kinematografii nesmazatelnou stopu, přestože většinou hrála jen vedlejší role. To jí však vůbec nevadilo. Pro své komické výstupy udělala všechno - role naprosto otravných ženských ji opravdu bavily. Šišlala, ráčkovala, mhouřila oči přes lorňon. Nosila se v honosných róbách s klobouky, které se staly jejím poznávacím znamením. A nejen klobouky - často také třímala v náručí psa - pražského krysaříka. V „civilu“ totiž vlastnila chovnou stanici tohoto plemene.
Výborná komička s fantastickým smyslem pro humor nikdy nehrála nějakou zamilovanou slečnu nebo naivku. Ani osudovou ženu, ze které muži šílí. Naopak, byla ráda, že toto ji minulo. Mohla se alespoň realizovat po boku slavných kolegů, kterým hrála matku, reptající manželku, tchyni, otravnou tetu, na co si vzpomenete.
Ondřej Suchý Růženu Šlemrovou popisoval: „Neuvěřitelná byla v rolích takových těch matiček, ráčkující matinka, která se za každou cenu snaží buď zabránit sňatku anebo naopak udat svou obvykle neskonale pitomou a rozmazlenou dcerušku, případně synáčka.“ Naprosto přesná charakteristika.
Jediná kniha o slavné herečce
O soukromém životě této herečky se mnoho neví. Nikdy ji totiž nedoprovázel žádný „škandál!“, jak by řekla ona tím svým typickým hlasem a dikcí. Zatímco mnohé prvorepublikové herečky se topily ve skandálech a jejich pověst byla všelijaká, Šlemrová si na excesy nepotrpěla.
Jako mnoho slavných herců se i Růžena Šlemrová narodila v Plzni, 10. listopadu 1886 jako Růžena Machová. Rodina byla velice vážená, hlavně osoba tatínka - Bedřich Mach byl profesor reálného gymnázia v Plzni a velice proslavený odborník v oblasti historiografie. Matka se jmenovala Terezie. Růžena měla staršího bratra Ladislava a o pouhý rok mladší sestru Ludmilu.
Dětství měla velice šťastné, milující a podporující rodiče položili základy k jisté noblese a aristokratickému chování, které jakoby měla Růžena Šlemrová vrozené. Krásné způsoby, vybrané chování, elegantní držení těla, vystupování - to vše jí od dětství vštěpovala matka i otec. V roce 1908 byl historik Bedřich přeložen do Prahy, kde se rodina usídlila v Korunní ulici na Královských Vinohradech.
Růžena chodila na střední školu, už při ní hrála v divadelním kroužku. Když po maturitě projevila zájem o studium herectví, stalo se něco nečekaného - rodiče ji v tom podpořili.
Tatínek Bedřich
V té době skutečně nevídaná věc, dívky byly vesměs rodinou vždy zavrženy, kariéra „komediantky“ bývala zaměňována za něco daleko hanlivějšího. V případě Růženy Šlemrové to znamenalo, že sama maminka jí umožnila navštěvovat herecké hodiny u tehdy proslulé Otylie Sklenářové-Malé. Tato herečka Národního divadla dávala dívce soukromé lekce, netrvalo dlouho a už stála na divadelních prknech.
V roce 1909 se stala členkou nového Městského divadla na Vinohradech a tam setrvala až do roku 1948, tedy do konce své kariéry. V divadle zpočátku hrála temperamentní mladé slečny, takové sekernice, kterých se bojí nejen muži, ale celé široké okolí. Růžena Šlemrová (tehdy samozřejmě ještě Machová) měla obrovský komediální talent, kultivovaný projev a nádhernou češtinu. Diváci často chodili jen na „Růženku“, jak jí říkali nejen kolegové herci, ale i běžní občané.
Právě hlasový projev byl její poznávací znamení. Specifická dikce a výslovnost ji později proslavila ve filmech. Nebála se ani výrazných změn hlasu, pro role udělala vše. A byly to vesměs role komediální, takže na divadle ječela, šišlala, šlapala si na jazyk, ráčkovala, koktala. Dokonce si dobová kritika myslela, že „patlá“ doopravdy a byl z toho poměrně nepříjemný „škandál!“, kdy bylo divadlu na Vinohradech vyčteno, že zaměstnává „vadnou“ herečku.
Růžena Machová v roce 1912!
Postupem doby a s přibývajícím věkem se divadelní role proměnily - panovačné a mravokárné ženy, nesnesitelné a otravné, se staly její doménou. A v těch si Růžena Šlemrová libovala. Tetinky, matinky, tchyně, intrikánky, venkovanky i aristokratky - vše zvládla na výbornou a ještě do role přidala jistou nepostižitelnou noblesu a humor. Schválně se v divadelní šatně nechala „vyhastrošit“ neuvěřitelným způsobem - ověšená šperky chrastila jak pojízdné starožitnictví, obrovské klobouky sama vyráběla a zdobila je (podle charakteru role) předměty, které vyvolaly smích nejen u publika, ale i u kolegů.
Jablka, ptáci, vejce, ptačí hnízdo - vše hrdě nosila na jevišti a kostým se stal vždy součástí celé její role. Tohle vše značí, jaký ohromný smysl pro humor Růžena Šlemrová měla. Marie Rosůlková jednou okomentovala její herectví: „Šlemrová? To je něco jiného. To se nedá naučit, to je DAR!“
Na divadle se zhostila i velkých rolí, namátkou ve hrách Paličova dcera, Fidlovačka, Naši furianti, Maryša, Bratři Karamazovi, Talenty a ctitelé, Případ Terezy Málkové, Mademoiselle, Liliom. Na její okouzlující a nevšední herectví reagovala již tehdy divadelní kritika slovy: „…musí se využít půvabu dámy pospíchavě námluvného charakteru!“
Otýlie Sklenářová - žena, která Růženu naučila hrát
Krásné, oduševnělé a výjimečné herečky si také všiml film. Tehdy ještě němý. Zahrála si v devíti těchto filmech, kde uplatnila zase úplně jiné herectví, než na divadle. Konečně přišly také role svůdnic a nevěrnic, ale němý film nenabídl to hlavní, co Šlemrovou proslavilo - ten její typický hlasový projev, podle kterého ji poznáme v každém zvukovém filmu. Na to si ještě chvíli měla počkat.
V roce 1919 se Růžena vdala. Byla na tehdejší dobu už poměrně starou nevěstou, sama sebe označovala jako starou pannu, která už bude sama navždy, když se najednou seznámila s Robertem Šlemrem. Už ovdovělý muž svou Růženku miloval od první chvíle. Byl to filmový producent, spoluzakladatel filmových ateliérů v Hostivaři a člen správní rady filmové společnosti A-B. Takže by mohlo vypadat, že měla Růžena Šlemrová protekci.
Možná na začátku, protože jakmile se objevila ve zvukovém filmu, neměla už vůbec nějakou „tlačenku“ zapotřebí. Všichni si ji okamžitě zamilovali. Její role nebetyčných - však rozumíte - Růženu Šlemrovou proslavily a zvukový film konečně přinesl kouzlo jejího hlasu a dikce do širokého povědomí. A na plátně čarovala.
Růžena v roce 1923
Od nástupu zvukových filmů ve třicátých letech až do května 1945 účinkovala ve více než šedesáti snímcích. Jejími nejčastějšími rolemi byly nejrůznější ubreptané dámy z lepší společnosti, semetriky, ale i tetinky a matinky, které se buď snaží zabránit sňatku svých dětí, nebo je naopak chtějí dovléct k oltáři co možná nejdříve. Nic neznamenalo, že hraje vesměs menší a epizodní role. Vždy se dokázala prosadit, vždy si ji diváci snadno zapamatovali. Růžena Šlemrová hrála snad v každém filmu té doby.
Jedinou hlavní roli měla v komedii Paní Morálka kráčí městem. Jinak vždy „přihrávala“ svým hereckým kolegům, kteří z ní často byli naprosto na větvi, jak by se dalo říct. Do svých roliček položila naprosto všechno, improvizovala, stejně jako na divadle kouzlila s hlasem, řečí a výslovností. A kostýmy byly opět často její vlastní invencí, což u diváků vyvolávalo záchvaty smíchu. A nejen u diváků. Krásných postav zahrála mnoho, můžeme vyjmenovat ty nejznámější - rázná manželka Vlasty Buriana Rézi ve filmu Anton Špelec, ostrostřelec, kde měla vlastně také hlavní ženskou roli, („Potřeboval jste pít! Potřeboval jste kašpara! Proč jste ho tahal do hospody!?“).
Krásná byla i paní Šmaulfusová v Mužích v offsidu, vypočítavá paní Muknšnáblová v Krňanského filmu Otec Kondelík a ženich Vejvara, kde nezapomenutelně provolávala „Pane Vejvar!!!“. Dále můžeme jmenovat Život je krásný, Dívka v modrém, Katakomby, Tetička, Valentin Dobrotivý, Prstýnek, Řeka čaruje -a hlavně Hostinec „U kamenného stolu“, kde jako paní Dynderová vešla do dějin svým nesmrtelným: „Dyndera, on loudí!“
Vlasta Burian ji měl nesmírně rád
Po válce a zejména pak v době socialistického realismu pro Šlemrovou už příliš mnoho filmových rolí nezbylo. Nepředstavovala tehdy ženu, který by se hodila do budovatelských filmů. Ani ona sama nebyla typ, který by hrál dojičku ve špinavém šátku. Přesto se v pár rolích objevila, zejména jako rekreantka Pichlová po boku Jaroslava Marvana v Dovolené s Andělem. S Vlastou Burianem hrála v šesti filmech, ten šestý byl už tristní - musela se svými diváky rozloučit nedůstojnou úlohou nepříjemné Janurové v komedii Muž v povětří (1955).
Její bohatá kariéra skončila, raději odešla do pomyslného hereckého důchodu sama. Můžeme zmínit ještě spolupráci Růženy Šlemrové s rozhlasem, kde skvělým způsobem a naprosto mistrně ovládala svůj hlas. V roce 1932 získala Státní cenu za herecké a divadelní umění.
Soukromí této báječné dámy je tak trochu zahaleno tajemstvím. Růžena Šlemrová neměla nikdy potřebu tropit nějaké skandály, nemluvilo se o jejím životě, měla ráda svůj klid. Kamarádky na ni často vzpomínaly jako na nesmírně milou, srdečnou a ochotnou ženu. Neměla pranic společného s některou se svých uštěpačných madam, ráčkujících dohazovaček a semetrik. Žila klidně s manželem na Vinohradech, kde neustále zvelebovala „hnízdečko“, jak říkala svému velkému bytu.
Hana Podolská
Její vášní se stal pražský krysařík. Ve všech filmech, kde třímá v rukou tohoto psíčka, je to její vlastní pes. Došlo to tak daleko, že si založila chov tohoto plemene. A v době své vrcholné slávy pejsky „distribuovala“ právě slavným herečkám - ratlíček v náručí populární prvorepublikové herečky pocházel vždy se stoprocentní jistotou z chovu Růženy Šlemrové.
Také si velice potrpěla na oblečení. Nechala si šít u slavné Hany Podolské - a pozor, vše podle svých vlastních návrhů. Prostě Podolské přinesla nákresy, mile jí řekla, ať to ušije přesně takto a ani o centimetr jinak, což si k proslavené módní ikoně snad nikdo nedovolil. Klobouky totéž - Růžena Šlemrová byla úplným postrachem modistek. Svoje někdy tak trochu šílené návrhy klobouků, závojíčků a různých čapek nosila do slavných salónů, kde trvala na výrobě. A pokud modistka odmítla, vyrobila si to sama.
A ono jí to nesmírně slušelo. Hrdé a až aristokratické vystupování a držení těla dovolilo Šlemrové nosit (a unosit) vlastně doslova cokoliv - vždy v tom vypadala jako pravá dáma.
Co kdyby si to tenhle za tebe vodseděl? Jéééžiš, tomu bych to přál!
Děti s manželem neměli. Nikdy neřekla proč. Ostatně na tom vlastně vůbec nezáleží. Každý rok trávili na Slovensku, v lázních Sliač. Po smrti životního partnera žila Růžena Šlemrová sama. Zemřela 24. srpna 1962. Do šestasedmdesátých narozenin jí chyběly tři měsíce. Je pohřbena na Vinohradském hřbitově
Nic víc se o ní neví. Diváci však budou i nadále milovat její břitké intrikánky, které vešly do dějin naší kinematografie. Stejně jako tato krásná, duchaplná, inteligentní, vtipná a šarmantní dáma. Růžena Šlemrová.
Zdroje:
