Článek
„Když jsem na pódiu viděl tančit Baryšnikova, uvědomil jsem si, že balet zcela ovládá mou mysl a mé tělo. Bylo to hypnotické,“ zmínil se sám Freddie Mercury, který k tomuto tanečnímu žánru inklinoval po celou svou kariéru. Pro někoho je mužský balet jen „hopsání“ zženštilých mrňavých mužíčků, pro jiné skutečné vrcholové umění - těžká dřina, hodiny a hodiny náročných zkoušek, aby pak člověk obdivoval ladnost a pružnost tanečníků, která je vykoupena krví, potem a bolestí. Své by o tom mohly vyprávět primabaleríny a sólisté.
V roce 1984 s choreografem Yonathanem Carmonem
Za jednoho z nejlepších (ne-li nejlepšího vůbec) je pokládán i rodák z Rigy v Lotyšsku v tehdejším SSSR Michail Baryšnikov (angl. transkripce Mikhail Baryshnikov). Jeho cesta za slávou byla trnitá, svou dobrodružnou emigrací zasadil Sovětskému svazu těžkou ránu a jako jeden z mála se v Americe skutečně prosadil.
Nejen na poli tanečním, ale i hereckém. Zabývá se choreografií, má několik doktorátů z proslulých univerzit, a také se dostal do přízně mnoha slavných žen. Dlužno dodat, že se nemusel ani moc snažit. I když je menší postavy, oplývá takovým šarmem, že z něj byla omámena i naše tehdejší první dáma. Když vystupoval v roce 1999 v Praze, dlouho a dlouho s ním Dagmar Havlová s dcerou Ninou hovořily v zákulisí.
Vzhledem k subtilní postavě a kratším liniím končetin, musel mladý tanečník nejednou překonávat vžité představy o tom, zda se vůbec „hodí“ pro ústřední role klasického repertoáru. Jeho nekonvenční přístup, charisma i brilantní technika však vzbuzovaly respekt a nadšení.
Míša, jak ho familiárně nazývají přátelé, má obrovské charisma a kouzlo osobnosti. Nevšední a zvláštní muž často vzpomíná na svou rodnou zemi i útěk, který sám nazval slovem „tragikomický“. A také na rodiče. Měl velice podivné dětství, chladného a tvrdého otce důstojníka a milovanou matku, která svůj život ukončila sebevraždou. Jaký je životní osud Michaila Baryšnikova?
V Sexu ve městě
„Byl to sovětský komunální byt. V jednom bytě pět rodin. Matka a otec měli místo v rohu u velkého okna. Spalo se tam, jedli jsme, stolovali. Potom byl plentou oddělený pokojík pro mě a nevlastního bratra Vladimira. V dalších odděleních jiní lidé. Pro patnáct osob byly jedny kamna, jeden záchod, jedno umyvadlo. Pro celé patro byla jedna vana. Ale nikdy netekla teplá voda, proto jsme v úterý a sobotu chodili s bratrem a otcem do veřejných lázní, abychom se vykoupali…“ popisoval Michail Baryšnikov své dětství v Rize, kde se 28. ledna 1948 narodil.
Lotyšsko bylo součástí Sovětského svazu, rodiče byli etničtí Rusové. Po konci války proudili do Lotyšska lidé, aby se zde usadili. Mezi nimi i Nikolaj, Míšův otec. Byl to vysoce postavený vojenský důstojník a v Rize vyučoval vojenskou topografii na letecké akademii. Přísný a strohý nacionalista zavedl v rodině doslova vojenský režim. Matka se jmenovala Alexandra Kyselyova - byl to její druhý manžel, za války ovdověla a měla již osmiletého syna Vladimira.
Jedno z prvních amerických vystoupení
Otec považoval novorozeného syna za chcípáčka, atmosféra v komunálním bytě byla mírně řečeno příšerná. „Otec čekal na slíbený služební byt, ale nikdy se ho nedočkal. Vždy mu říkali: samozřejmě, je to v jednání, to je jasné, musíte slušně bydlet! A nic. Nikdy nic. Otec se zatvrdil a všechny nás nesnášel. Maminka neměla žádné vzdělání, to jí také vyčítal. Ale milovala umění, operu a divadlo. Brávala nás na všechna představení.“
Michail baletu propadl od útlého dětství. Byl maličký, hubený, chodil na baletní hodiny, ale potají, protože s tím otec samozřejmě nesouhlasil - přišlo mu to zženštilé. Michail trávil spoustu času u rodinných známých. Erika Vitina často vzpomínala na pobyty budoucího světoznámého tanečníka u jejích rodičů. Ti ho podporovali. Zaplatili mu hodiny baletu. Jenže Michail byl malý. I na baleťáka. Spával dokonce v dřevěném postroji, který ho měl „narovnat“ a tím pádem by mu pár centimetrů přidal. „Neustále tančil. I když seděl, nohy neměl v klidu, létal a skákal. Byl jako z gumy, bylo to naprosto neskutečné,“ říkala Erika.
S Antonem Korsakovem
Když mu bylo devět let, maminka Alexandra navázala přátelství s baletkou, která tančila v Moskvě a dávala lekce tance v Rize. „Matka byla nadšená a potají mě k ní zapsala. Když mi bylo jedenáct, přešel jsem na státní baletní akademii. Jedním ze spolužáků byl i Godunov, představte si!“ smál se při vzpomínce na dalšího baletního „zběha“. Profesoři v rtuťovitém chlapci objevili nesmírný talent. Tehdy jedenáctiletý Míša tančil své první role, byl ale vzrůstem malý, takže ho nechtěli dávat do popředí, aby se nesoulad s vysokou tanečnicí na špičkách nestal směšným. To ho velice zlobilo, protože byl občas upozaďován po celou svou kariéru v SSSR.
To, co z Baryšnikova udělalo vzor tance konce dvacátého století, je částečně čistota jeho baletní techniky. Jeho virtuozita, skoky, piruety - bylo to vše tak čisté a perfektní, že to bylo až nadpozemské. Byl schopen dovést své tělo až na samou hranici - dál už to prostě nešlo - a při tom se tvářit, že je vše lehké a naprosto normální. Ale to, co z něj udělalo umělce, je úplnost jeho výkonů: úroveň soustředění, obrovské množství detailů - rotace ramene, úhel čelisti, dokonce i roztažení prstů. Je v něm prostě vidět víc než ve většině ostatních tanečníků. Bez ohledu na to, jakou roli hraje, vždy ji plně ctí a udělá i z malého výstupu věc, která strhne pozornost jen na něj.
„Byl jsem svým způsobem mámin kluk,“ řekl Baryšnikov s pohnutím, protože právě kolem jeho jedenáctého roku začalo psychické deptání a týrání v rodině gradovat. „Máma byla krásná. Alespoň pro mě. Tady je její fotka,“ smál se a ukazoval ji Romanu Polanskému, se kterým vedl v roce 1986 televizní rozhovor. Polanski se začal usmívat: „Hele, promiň, ale tvoje maminka vypadá jako ty s parukou…“ rozřehtal se, pak se zarazil, protože Baryšnikov měl ve své specificky něžné a měkké tváři výraz hlubokého pohnutí. „Promiň, kamaráde, promiň,“ omlouval se rychle Roman, ale Michail mávl rukou.
S Lisou Minnelli
„Velmi ruská. Stoprocentně čistá ruská nevěsta, typické rysy, ano…“ usmíval se už také. Roman Polanski asi nechtěně narazil na bolavé místo, o kterém se Baryšnikov rozpovídal až pro The New Yorker v interview z roku 1998. „Konec příběhu o mojí matce je ten, že v létě, když mi bylo dvanáct, mě vzala k babičce, pak se vrátila do Rigy a oběsila se v koupelně společného bytu. Vladimir ji našel. Nikdy jsem se nedozvěděl, proč to udělala. Otec o tom nechtěl mluvit. Vladimir odešel na vojnu a pak si otec přivedl novou ženu. Už jsem byl nežádoucí.“
Svůj nesmírný žal řešil tancem. Přemýšlivý chlapec mátl učitele staré ruské baletní školy, protože jen mechanicky nedriloval kroky, pozice a figury, ale přemýšlel. Pletl se do choreografie, až ho museli usměrnit: „Co si to dovoluješ. Tato díla napsali mistři, ty jsi jen mrňavý nemehlo!“ křičel na něj jeden z mistrů. Byl obviněn, že si získává pozornost dospělých, důrazně mu doporučili, ať se řídí starou prověřenou metodou, nebo bude vyhozen. Nakonec ale i Sověti pochopili, že v nevšedním tanečníkovi mají hotový poklad, takže se hrany poněkud obrousily. Dovolovali mu „dělat“ si role po svém a diváci naprosto šíleli.
Sólisté Velkého baletu na letišti Schiphol, 9. června 1960
To už byl Michail Baryšnikov slavnou baletní hvězdou. V roce 1967 se připojil ke Kirovovu baletu (Mariinskému). Několik sovětských choreografů rozpoznalo Baryšnikovův talent, zejména jeho jevištní projev a čistotu techniky, a vytvářelo pro něj choreografii baletů. Když byl ještě v Sovětském svazu, kritik New York Times Clive Barnes ho nazval „nejdokonalejším tanečníkem, jakého jsem kdy viděl“. Je logické, že Baryšnikova cesta na vrchol nemohla vést nikam jinam, než do slavného moskevského Bolšoj těatru - Velkého divadla.
„Měl jsem všechno, hvězdy mi byly nakloněny, ženy padaly k nohám. Ale já chtěl něco jiného. Chtěl jsem experimenty, mít hlas, slovo, dělat vlastní choreografii, avantgardní divadlo, moderní balet, kombinace různých směrů. Musel jsem pryč. Vše mi přišlo tak šedé, svázané, byl jsem plný strachu. Spousta mých kamarádů v jednu chvíli byla - a druhý den byli pryč, někde v lágru. A nikdo nevěděl proč. Raději jsem vůbec nemluvil. A jen čekal na příležitost…“ popisoval Baryšnikov svoje rozhodnutí zkusit ze SSSR utéct.
Návštěva Lotyšska v roce 2017, kde získal občanství
V červnu roku 1974 odjel Bolšoj balet na velké a slavné turné po Kanadě. Členy souboru hlídali agenti KGB doslova na každém kroku. „Chodili s námi i na záchod. I s baletkami. Primabalerína na ně ječela, aby okamžitě vypadli, že má menses. Ani to je neodradilo. Přitom na tom hotelovém záchodě nebyla okna!“ kroutil hlavou Michail. Soubor předvedl spoustu nádherných představení a měli i vystoupení v Torontu. Tam už se „něco“ chystalo. John Fraser, což byl velký fanoušek baletu, novinář a kritik, pomohl Baryšnikovi utéct. Fraser obešel veškeré možné důvěryhodné lidi - z kumštu i běžné občany Kanady. Ti, kteří by baletního mistra ze SSSR schovali nebo mu pomohli, byli vybráni velice pečlivě.
Jejich telefonní čísla si Fraser napsal na cigaretový papír, který sroloval a zasunul za svůj snubní prsten. Po představení býval vždy banket, kde byl Baryšnikov v obležení nejen slavných politiků a umělců, ale hlavně agentů KGB. Fraserovi se podařilo „proboxovat“ se k drobnému sólistovi baletu, který byl obklopen houfem lidí, a „přátelsky a velice dlouze“ mu třásl rukou. Baryšnikov najednou v dlani třímal malý papírek s telefony. Proběhlo pár hovorů v naprostém utajení, hlavně na jedno číslo, které patřilo onomu kritikovi Clivu Barnesovi, klíčové osobě celé emigrace. Říká se, že telefonáty „zařídil“ jeden z důstojníků, který už toho všeho měl také dost, ale nikdy se nic takového nepodařilo prokázat, protože by mu šlo o život.
S primabalerínou Alessandrou Ferri
Až nastal 29. červen 1974. Agentům KGB bylo jasné, že když neutekl dosud, další a poslední (a tu největší) možnost bude mít při odletu, který byl naplánován na druhý den. Sověti moc dobře věděli, jaký je na Západě o Michaila Baryšnikova zájem a agenti dostali velice přísný rozkaz - nenechat ho utéct a dopravit zpět do Moskvy. Tečka. „Už to vypadalo bledě. A víte, kdo mi pomohl? Paradoxně fanoušci. Já jim moc děkuji. Bylo to děsivé, komické - mistr žánru by to nazval tragikomedií!“ vrtěl hlavou Michail s úsměvem. Policejní strážci tanečníka nespustili z očí. Ani na vteřinu. Byli s ním v zákulisí, postávali vedle jeviště při představení, dozorovali v šatně, na záchodě, při převlékání. Baryšnikov už ztrácel naději.
Zavazadla byla v přistaveném autobuse před vchodem hotelu, soubor v něm seděl, už měli jet na letiště. KGB k němu vedla i Baryšnikova. V ten moment se od zábran odtrhl dav ječících fanoušků s památníčky a fotkami. Obklopili malého muže ze všech stran, ten podepisoval, a vycítil svou poslední šanci. Naproti totiž parkovalo domluvené „únikové“ auto. Baryšnikov se ponořil do davu lidí, agenti ho ztratili z dohledu. „Nastartoval jsem všechny svaly,“ líčil později, „Sprintem jsem vyběhl a začal utíkat. Skákal jsem přes obrubník a zábradlí jako blázen.“ Fanoušci si mysleli, že utíká před nimi a začali ho s výskotem pronásledovat.
Fanouškům vděčí za mnohé. I za emigraci
Tato honba znemožnila jakoukoliv akci agentům KGB, kteří zůstali stát a nevěřícně sledovali, jak Baryšnikov vlétl do tmavého vozu a odjel na utajenou odlehlou venkovskou usedlost, kde se skrýval, zatímco byla vyřizována jeho žádost o politický azyl v USA a Kanadě. Byl to strašlivý průšvih. Sověti to nemohli zprvu ani pochopit. „Šašek jeden!“ řval jeden z nejvyšších představitelů politbyra, sovětská ambasáda bombardovala kanadskou vládu s žádostí o okamžité setkání s emigrantem, ale zamítli to.
Bič nefungoval, tak zkusili cukr - Moskva vydala prohlášení, že se Michail Baryšnikov může vrátit domů, bude mu velkoryse prominuto a nebude nijak stíhán. Taková ta klasika. Samozřejmě, nikdo tomu nevěřil, zvlášť ne Baryšnikov. Když mu to řekli, začal se dlouze smát. Když bylo jasné, že se ani po tomto „slibu“ nevrátí, začalo masové vymazávání jeho jména ze všech archivních záznamů, ničení filmů s jeho balety, zkrátka takové to: „Baryšnikov? A kdo to je? To jméno jsem v životě neslyšel?“
Sovětská veřejnost však nebyla hloupá a svého oblíbence velice postrádala. Na četné protesty občanů pak propagandisté zveřejnili v celostátních zprávách noticku, že Baryšnikov zůstal v Kanadě „se svolením“ strany na „prodlouženém turné.“ A bylo to.
Jessica Lange
Rozjela se jeho „druhá“ kariéra, ta zámořská. Tančil chvíli v kanadském Národním baletu, pak se odstěhoval do New Yorku, kde vystupoval v New York City Ballet a ABT - tam působil i jako umělecký ředitel. A konečně se Michail mohl realizovat při tvorbě vytoužených moderních baletů a tanců. Jeho experimentální skupina White Oak Dance Project si získala velkou proslulost, stejně jako Baryshnikov Arts Centrum. A všimli si ho i filmaři. „Rád hraji. Rád totiž mluvím. Jen mám problém ukočírovat tělo, za ta desetiletí zvyklé jen tančit. Pořád se ošívám, škubu, lítají mi ruce, div nedělám piruety,“ komentoval potíže při natáčení.
Dostal i nominaci na Oscara za roli v psychologickém dramatu Nový začátek. Velice oblíbené jsou jeho baletní filmy, které přepracoval pro televizi, například Louskáček. Exceloval v dramatu Bílé noci, dále můžeme zmínit filmy Společná hra, Prázdniny v Rusku nebo v sérii Jack Ryan - agent v utajení. Velkou roli dostal v seriálu Sex ve městě: tanečník Alexander Petrovski. Baryšnikov se stal také tváří televize BBC, kde uváděl pásmo svých oblíbených ruských a lotyšských pohádek či dokument o Lotyšsku. Ambiciózních projektů tohoto všestranného umělce je mnoho a nedají se všechny vypsat. Hraje i na prestižních divadelních scénách v adaptaci her ruských klasiků.
Dcera Anna Katarina
3. července 1986 se stal Michail Baryšnikov naturalizovaným Američanem - získal trvalé občanství. I v Lotyšsku. Má čestný doktorát snad z pěti univerzit. Jednoduše - je v jednom kole. Se vším mu pomáhá jeho žena. Ženy ostatně provázely celou kariéru tohoto doslova renesančního umělce. A jak to tak bývá, milostný poměr navazoval hlavně s baletkami. A že jich bylo. „Vztahy v SSSR, to bylo. To už je za mnou a hlavně nemohu nikoho jmenovat. Pořád jsem osoba nežádoucí. Rusové nezapomínají, nikdy nezapomenou, a vše se vždy sveze i po naprosto nevinných rodinách a příbuzných osob, kteří třeba již nežijí…“ uvedl Baryšnikov.
Jeho první velkou láskou byla o osm let starší primabalerína, sovětská emigrantka Natálie Makarova, pak jí ho přebrala špičková americká baletka, o čtyři roky mladší Gelsey Kirkland. „Letěla jsem se na něho podívat do Kanady, abych viděla, co je to za zázrak. První pohled na jeho drobnou postavu a puberťácký vzhled mě ale strašně zklamaly. Jakmile však udělal první skok na jevišti, byl z něho bůh.“ vzpomínala Gelsey. Duševně nevyrovnaná umělkyně však trpěla poruchou příjmu potravy, brala kvanta různých povzbuzováků a nakopáváků, až nakonec skončila v léčebně.
Baryšnikov byl proslulý proutník, ale už se uklidnil. Rozčílil ho až ruský prezident
V roce 1980 ztratil Baryšnikov hlavu - slavná americká herečka, krásná Jessica Lange, se do malého baleťáka zamilovala jako puberťačka. Neuměl ještě moc anglicky, takže spolu mluvili francouzsky. „To rozhodlo. Kdybyste slyšeli tu jeho líbeznou francouzštinu, bylo to tak sexy,“ smála se Jessica Lange (tuto nevšední krásku můžeme znát třeba ze slavné Tootsie). O rok později se páru narodila dcera Aleksandra, které Michail důsledně říká Shura (Šůra) a pojmenoval ji samozřejmě na počest své maminky.
Po porodu dcery ale nastala krize, kterou přelétavý Michail řešil po svém - zdeptaná a vyčerpaná Jessica kojila mimino a on si užíval s její nejlepší kamarádkou Tuesday Weld. Pak to ukončil, posypal si popel na hlavu, omluvil se, zasypal Jess kyticemi, zorganizoval jen pro ni představení na Broadway… vzala ho zpět. Přátelsky se rozešli v roce 1988. O rok později přišla další baletka, která už ale zůstala a stala se paní Baryšnikov - Lisa Rinehart má s Michailem tři děti: Petra, Annu Katarinu a Sofiju. I když byl vždy proti manželství, vzali se. A prý se uklidnil. Až na jednu věc.
„Rád se oblékám pestrobarevně,“ hlásá Michail. Zde v Benátkách s Gleb Smirnovovem
„Málokdy mě něco rozčílí, ale tohle!!!“ řval v prvních dnech ruské invaze na Ukrajinu, až měli přátelé strach, že Baryšnikova klepne pepka, jak se u nás říká. Založil nadaci True Russia a poslal prezidentu Putinovi velice, ale velice ostrý otevřený dopis, který tehdy prolétl všemi médii na světě. V jeho závěru napsal:
„Váš ruský svět, svět strachu, svět, ve kterém pálíte ukrajinské učebnice, nebude nikdy žít tak dlouho jako my – opravdoví Rusové, kteří jsou proti nákaze strachem imunní. Náš svět bude žít dál i navzdory vašim zákazům. Vaše Rusko však jeho vlastní hrůzy zahubí, pokud se z nich nedokáže probudit.“
Michail Baryšnikov letos oslavil v plné síle (až na zranění kolena, které si způsobil - jak jinak - baletem) již sedmasedmdesáté narozeniny.
How Ballet Saved Baryshnikov | The New Yorker, Mikhail Baryshnikov | Sex and the City Wiki | Fandom, Michail Baryšnikov | Biografie | ČSFD.cz, Michail Baryšnikov se do Prahy vrátil rád - iDNES.cz, Putine, tvůj svět strachu zhyne, my přežijeme, píše tanečník Baryšnikov - iDNES.cz, Mikhail Baryshnikov - Wikipedia, Michail Baryšnikov, nejslavnější tanečník, který Rusům utekl do USA - Echo24.cz
