Katům sprostě vynadala. Nenáviděnou Elenu Ceaușescu i jejího manžela Rumuni rozstříleli samopaly

Snad každý, kdo už v revolučním roce 1989 alespoň trošku „rozum bral“, si vybaví roztřesené a neostré záběry z popravy rumunského diktátora Nicolae Ceaușesca a jeho manželky Eleny z 25. prosince 1989. Krátký film natočený u zdi kasáren v rumunském městě Târgoviște tehdy obletěl celou rozbouřenou Evropu a právem zasáhl obyvatele zemí, kde se zrovna hroutil komunistický režim. „Tak takhle to také může skončit, podívejte se na to! No dobře! Však nařídil střílet do demonstrantů! A celou zemi přivedl na buben. A ona taky,“ říkali mnozí lidé u televize a v jejich hlasech se nedalo nepostřehnout jisté zadostiučinění.

Záběr ze soudu a části popravy

Televize pouštěly záběry z popravy pořád dokola a svět se brzy dozvěděl, že pozadí exekuce bylo velice chaotické - a to i na poměry poněkud divočejšího Rumunska! Nejprve totiž manželé za dramatických okolností prchali helikoptérou ze střechy prezidentského paláce v Bukurešti, poté s nimi pilot přistál v poli, stopli si vůz, zajali je ozbrojenci, konal se improvizovaný soud… O tom později.

Ale všichni přítomní u tribunálu se shodli, že Elena Ceaușescu byla tehdy jaksi bystřejší než její manžel, který do poslední chvíle nevěřil, že „na něj vlastní lidé vztáhnou ruku“. Eleně bylo hned jasné, že je odsoudí k smrti. „Nyní jsme bezmocní. Zabijí nás,“ řekla rumunská první dáma a Matka národa, jak se tato pologramotná žena ráda titulovala. „To jste nás mohli zastřelit hned a mohli jsme si všichni ušetřit tuhle strašnou maškarádu!“ rozčiloval se Ceaușescu, když ho s manželkou vedli na nádvoří tajné vojenské základny číslo 01417 v Târgoviște, kde je postavili ke zdi.

Ceaușescu před smrtí zpíval Internacionálu a jeho poslední slova prý zněla: „Ať žije svobodná a nezávislá Rumunská socialistická republika! Smrt zrádcům! Historie mě pomstí!“ Elena měla na srdci poněkud ostřejší věci: „Táhněte do…, táhněte do pekel, smradlaví bastardi, vy *synové!“ nadávala shromážděným členům popravčí čety. Britský novinář Mick O'Hare z listu The Independent si ale nemyslí, že manželka komunistického diktátora byla vulgární. Pomocí moderní techniky se pokusil restaurovat a vyčistit zvuk z natočeného materiálu a dospěl k závěru, že na některých místech ji slyší prosit: „Proč, proč? Vychovala jsem tě jako matka! Jako matka jsem se k vám všem chovala!“

„Ale hloupost. Nadávala, to je jasné. Vždyť je to i na záznamu ze soudu. Taková byla. Navrch huj, vespod fuj. Navoněná bída. Byla ordinérní, obyčejná a měla to v sobě od malička. Zášť, sprostotu, závist. Vždyť pomalu ani neuměla číst,“ diskutují Rumuni i dnes pod mnoha videi i články o krvavém konci manželů Ceaușescuových, kteří byli pětičlennou popravčí četou rozstříleni z kalašnikovů a v jejich tělech se našlo přes 120 kulek. Rumuni asi velice dobře vědí, jaká byla jejich první dáma, kterou nenáviděli snad více než samotného komunistického diktátora.

Ona krutá Elena se narodila 7. ledna 1916 (zřejmě, protože roky narození měnila - chtěla se „omladit“) jako Lenuța Petrescu ve vesnici Petrești v historickém regionu Valašsko. Její táta byl chudý oráč, matka Alexandrina se starala o bídné hospodářství a malá Lenuța musela už odmala dřít. A dřít a jen dřít. „Vždy usilovala o co největší luxus a přepych. Za každou cenu musela mít to nejlepší, nejdražší, nejblyštivější. Zřejmě to mělo kořeny v dětství, kdy neměla skutečně vůbec nic. A hlavně byla prostoduchá. Elena Ceaușescu měla nízkou inteligenci, ač se ráda prezentovala jako vzdělaná žena. Bylo to směšné a jasně viditelné. Ona si velice dobře uvědomovala, jak je směšná i před obyčejnými lidmi, o to hůř se k nim pak chovala,“ popisuje dokument o budoucí Matce národa její start do života.

Lenuțě škola opravdu vůbec nešla – propadla už ve čtvrté třídě. Uměla sotva číst a psát. V rodné vsi jí nic dobrého nečekalo, tak se rozhodla, že zkusí prorazit v Bukurešti, kam utekla se svým bratrem. Pracovala v textilní továrně nebo myla zkumavky jako pomocná síla v laboratoři. Už to vypadalo, že Elena stráví v podřadné práci celý život, když jí přece jen svitla naděje na ony „lepší zítřky“ - v roce 1939 vstoupila do komunistické strany a potkala jedenadvacetiletého Nicolae Ceaușesca. Mladý a energický komunista se prý do prostomyslné, leč velice odvážné a cílevědomé Eleny zamiloval až po uši.

„On sám říkal, že to je jeho jediná láska. Osudová a životní. Od té doby, co ji poznal, už nikdy na žádnou ženu nepohlédl romantickým způsobem. Opravdu ji miloval,“ zmiňuje dokument vřelé city budoucího rumunského generálního tajemníka, který měl tehdy za sebou několik pobytů ve vězení a do slibně se rozvíjejícího románku Eleny a Nicolae navíc vstoupila druhá světová válka. Ceaușescu skončil v koncentračním táboře v Târgu Jiu, ale na Elenu nezapomněl - sotva bylo po válce, vztah obnovili a vzali se. Elena pracovala na ministerstvu zahraničí jako sekretářka, Nicolae dělal kariéru v komunistické straně. A konečně se mu začalo dařit.

„Situace v Rumunsku byla komplikovanější než v Československu a ostatních komunistických zemích, protože Rumunsko mělo ve svém čele krále Michala I. Jeho exilem vznikla Rumunská socialistická republika. Časy se změnily v roce 1965, Rumunsko se zahalilo do černé barvy, protože zemřel prezident Gheorghe Gheorghiu-Dej. V jeho osobě se kloubila funkce prezidenta a generálního tajemníka, druhou jmenovanou pozici obsadil Nicolae Ceaușescu, o několik měsíců později získal také prezidentství,“ popisuje kontext doby Reflex.

Jakmile se Elenin manžel probojoval na vrchol, konečně dosáhla svého. Mohla být hýčkaná, obdivovaná, měla moc a vliv! Jenže jí to nestačilo. Chtěla víc. „V Eleně se probudila až monstrózní touha po politickém vlivu. Chtěla, aby jí lidé padali k nohám, aby obdivovali její inteligenci. Tu ale neměla. Rumuni se jí otevřeně smáli. Tím více se zatvrdila. Když navštívila s manželem Čínu, byla fascinovaná Maovou manželkou. Líbilo se jí, jakou pozici v zemi zastává. Rozhodla se, že tento model přenese do Rumunska,“ popisuje dokument.

Během několika let se ambiciózní Elena doslova proškrábala stranickými funkcemi až do nejvyššího politbyra a stala se první místopředsedkyní vlády. V podstatě byla druhou nejdůležitější osobou v chudé a zbídačené zemi, která byla tímto povedeným párečkem všehoschopných cyniků zcela ovládána, drancována a vykrádána. Rumuni sami brzy zjistili, že tato nevzdělaná žena je ve skutečnosti ještě krutější, mstivější a tvrdší než samotný diktátor.

Například byla tak marnivá, že zakázala televizím snímat ji z profilu. „Mám velký nos. To nelze! Jen z ánfasu a zdálky. Ta moje pleť! Proč stárnu? Jak je možné, že vy máte tak hezkou pleť a JÁ jsem celá skvrnitá?“ křičela Elena Ceaușescu na nějakou vyděšenou maskérku v televizním studiu, která jí měla „namalovat na ksicht obličej“ pro propagandistický pořad. V něm se pak Elena objevila mezi malými dětmi, které zpívaly písničku o Matce národa, zatímco mladičkou maskérku produkce raději „uklidila“ na venkov. Velice dobře si uvědomovali, že by z toho dívka nemusela vyváznout dobře!

Elena si nechávala ze Západu dovážet ty nejluxusnější a nejdražší věci. Kaviár, šampaňské, kožešiny, drahé látky, přepychové šperky - a ve všem vypadala jako zmiňovaná „navoněná bída“. „Pamatuji si, jak jsme se dívali na televizi, kde vystupovala s nějakým projevem. Měla strašně velký a nevkusný kožich, který na ní visel. Celý nakřivo. Ona se tvářila jako bubák a pořád si sahala na obrovský náhrdelník na krku. Vypadala jako strašák do zelí. Můj otec vrtěl hlavou a říkal: Kam jsme to došli. Co s námi bude? My tu mrzneme, netopí se, nesvítí se, nejde elektrika, není doktor, není zubař, není chleba, není maso, není práce, děti nemají co žrát a tahle píp okrádá zemi! Skoro plakal. My ji tak nenáviděli! A jak strašně hloupá byla!“ vzpomněl si v diskusi pod dokumentem o Eleně pamětník těchto rumunských „starých dobrých časů“.

Elena byla opravdu hloupá. Kdyby byla „jen“ nevzdělaná, lidé by o ní smýšleli jinak a shovívavěji, ale ona dle vzpomínek obyvatel Rumunska měla opravdu „vymeteno“ v hlavě. Byla ale vychytralá a mazaná. Myslela jen na peníze, na moc a vlastní prospěch. A také pohrdala inteligentními lidmi, kteří něčeho dosáhli. „Vymínila si, že bude osobně vybírat personál byrokratické aparatury, včetně vedoucích pracovníků. Kritéria jejích výběrových řízení byla jednoduchá: kdo měl vyšší vzdělání než ona sama, neměl šanci místo ve státním sektoru získat. Rumunsko díky ní ovládli pologramotní jedinci, kteří sotva uměli číst a počítat,“ uvádí novinářka Nataša Slánská.

Naprostým vrcholem její domýšlivosti byla až absurdní touha po kariéře světoznámé vědkyně v oblasti chemie. Elena, která sotva uměla číst a psát, zatoužila po doktorském titulu. Chtěla být chemičkou. Tečka. Poctiví a vzdělaní profesoři v Bukurešti se na ni dívali, jako kdyby spadla z jiné planety. „To ale přece nejde jen tak,“ vrtěli hlavou důstojní odborníci. „Ale já chci doktorát!“ trvala na svém manželka Nicolae Ceaușesca, která byla chemií jako posedlá - a přitom se pomalu neuměla ani podepsat. Když jí titul odmítli dát „za půl darma“, padaly hlavy. Celý akademický sektor na univerzitě byl rozprášen a Matka národa získala titul jinde.

A tím to zdaleka neskončilo - rumunští chemici byli pod hrozbou vězení nuceni psát pod jejím jménem vědecké práce a patenty. Pologramotná Elena se tak stala členkou prestižních zahraničních akademií, i když si tím utrhla nesmírnou ostudu - při veřejné prezentaci „své“ práce neuměla správně vyslovit ani vzorec oxidu uhličitého CO₂ a četla ho jako „codoi“, což v rumunštině shodou okolností znamená „velký ocas“. Ehm. Tato potupná přezdívka jí zůstala až do smrti a obyvatelé Rumunska na svou Matku civěli se směsicí výsměchu a naprostého pohrdání. Elena se ale na dráhu akademičky vrhla s plnou parádou - vedla i Akademii věd, kde působila jako skutečný slon v porcelánu.

„Všichni věděli, že má mezi ušima průvan. A přesto se jí nikdo neodvážil nic říct ani se jí postavit. Šel z ní strach. Vypadala jako had, slizká, úlisná, chladná. Likvidovala jednoho akademika s dlouholetou profesní kariérou za druhým. Ona může za to, že Rumunsku dodnes chybí elity. Že se prostě pořád nemůžeme dostat z toho marastu, který tady oni nadělali. Ten bordel. Tady fakt nechcete žít,“ rozčiluje se starší Rumun v diskusi na Facebooku, který si velice dobře pamatuje hrůznou atmosféru strachu v zemi, která díky páru diktátorů spadla na samé dno.

A na konci roku 1989 padli na samé dno i manželé Ceaușescuovi. Vlna protestů proti komunistické nadvládě se tehdy přelila celou Evropou, padal jeden režim za druhým, a nakonec se protesty dostaly i do Rumunska. Jenže tam to vůbec nebylo „sametové“, ba naopak - Ceaușescu nařídil pálit do demonstrantů v Temešváru a když mu teklo dob bot, snažil se v legendárním projevu „uklidnit“ Rumuny přislíbením zvýšení mezd. Lidé už ale měli všeho plné zuby. „Trpělivost praskla. Ceaușescu se sice pokusil povstání krvavě potlačit, ale nakonec se proti diktátorovi obrátila i armáda,“ popisuje dokument drsné události v Rumunsku, které bez nadsázky obletěly celý svět.

22. prosince 1989 uprchli Nicolae a Elena Ceaușescuovi ze střechy Ústředního výboru v Bukurešti vrtulníkem. Chtěli si zachránit život, jenže pilot Vasile Maluțan se odhodlal k nevídanému rozhodnutí: „To je mám jako odvézt do bezpečí? Je? Tak to tedy ne!“ mohl si říct, namluvil jim, že stroji hrozí protiletadlová palba a jednoduše s helikoptérou přistál v poli poblíž Găești s tím, že tady končí. Manžele jeho odvaha rozlítila, ale museli dál - stopovali na silnici auta. Nejprve jim zastavil automobil řízený Nicolaem Decă, který je odvezl do Văcărești. Decă počkal, až prezident i jeho žena odejdou a telefonicky ohlásil vojákům: „Vezl jsem je. Vím, kam mají namířeno!“

Ceaușescuovi si mezitím zastavili další auto a překvapenému (není divu!) šoférovi Nicolae Petrișorovi přikázali, aby je odvezl do Târgoviște. Během cesty poslouchal Ceaușescu rádio a šokovaně se dozvídal, že státní média už dávno nejsou pod kontrolou a v hlavním městě vítězí revoluce. „Bývalý prezident reagoval rozhořčeně a události označoval za státní převrat, přestože jeho vlastní režim se právě hroutil. Nadával a vůbec si nevšiml, že ho sledují vojáci. Sotva vystoupili z auta, už je měli. S namířenými zbraněmi je odvedli do zemědělského centra poblíž Târgoviște a nakonec je zavřeli v kanceláři, kde je hlídali vojáci místní posádky,“ uvádí film o posledních hodinách života rumunského diktátora a jeho manželky.

O zatčení prezidenta a první dámy byl okamžitě informován velitel vojenské jednotky v Târgoviște generál Andrei Kemenici. „Nevěděl, co s nimi udělá, rozhodoval se a radil se. Ale generál Victor Stănculescu už prosazoval rychlé řešení. K němu se přikláněl také Gelu Voican Voiculescu, zatímco Ion Iliescu, jeden z hlavních představitelů nového režimu, zpočátku podporoval soud a následné uvěznění. Večer 24. prosince však Stănculescu poslal Kemenicimu tajný kód, který odkazoval na provedení popravy. Ještě před samotným soudem tak bylo zřejmé, že rozhodnutí o osudu manželů už bylo prakticky učiněno,“ doplňuje dokument zajímavou věc: následný soudní proces byl pravděpodobně jen inscenovaný.

25. prosince 1989 stanuli Nicolae a Elena Ceaușescuovi před mimořádným vojenským tribunálem. Obžaloba je vinila z genocidy s více než 60 000 oběťmi, z podvracení státní moci, ničení veřejného majetku, podkopávání národní ekonomiky a z pokusu uprchnout ze země s miliardou dolarů údajně uloženou v zahraničních bankách. Proces trval přibližně hodinu. Nicolae Ceaușescu tvrdil, že soud je protiústavní, a označoval revoluci za součást sovětského spiknutí. „Tato obvinění odmítám a žádného právníka nechci! Já dělal vše jen pro tuto zemi a její obyvatele. Co tady dělám? Je to od nich tedy velice neslušné!“ nechal se slyšet Nicolae.

Elena byla arogantní, drzá, zlá a sprostá. Uraženě a dotčeně komentovala každé obvinění a plácala takové hlouposti, až ji musel manžel krotit! Tribunál je nakonec uznal vinnými ze všech obvinění a vynesl rozsudek smrti. Oba trvali na tom, že umřou spolu - chtěli je totiž původně vyvést každého zvlášť a popravit postupně. Nakonec jim to vojáci splnili a rozstříleli je samopaly u zdi kasáren v Târgoviște oba najednou.

Bylo to tak rychlé, že přivolaný televizní štáb ani nestačil natočit celou exekuci. Možná i proto také vzniklo tolik konspirací. Kapitán Ionel Boeru (jeden z popravčích) později popsal, že jako jediný z vojáků přepnul svou útočnou pušku na plně automatickou střelbu. Jeho kolega po levici navíc na několik vteřin úplně zatuhl a další voják zase zapomněl přepnout zbraň na automat. Boeru proto později prohlásil: „Myslím, že jsem je oba zabil jenom já sám.“

Po popravě byla těla Nicolaeho a Eleny Ceaușescuových zavázána do plachet (celt) a po několika průtazích převezena do Bukurešti na vojenský hřbitov Ghencea. V roce 2010 byli mrtví exhumováni kvůli identifikaci a znovu pohřbeni. Jejich hrob je dodnes hojně navštěvovaným místem. Lidé se schází, položí kytičku… Kult osobnosti, který tito dva chladní manipulátoři po celá desetiletí pracně budovali, zkrátka u některých lidí - ač je to k nevíře - funguje dodnes.

Zpracováno podle:

Dokumenty YouTube (1) (2) (3) (4), Dotyk, Reflex, Proces a poprava Nicolaeho a Eleny Ceaușescuových, Deník.cz, Nicolae Ceaușescu, Elena Ceaușescu, iDNES, Reddit, Facebookové diskuse, Quora, časopis Epocha, Ebeaw.com, NPR.org