Peklo rumunských sirotčinců: v Ceaușescových ústavech umíraly hladem a zimou tisíce maličkých dětí

Na jaře roku 1990 se čerstvě osvobozeným Rumunskem toulala trojice reportérů německého deníku Der Spiegel. Mladého investigativce jménem Thilo Thielke provázela zkušená redaktorka Ariane Barth a průvodce a tlumočníka jim dělal rumunský rodák Radu Chiriac. Zbídačená země měla za sebou dlouhá desetiletí vlády diktátora Nicolae Ceaușescua - ten byl v té době už tři měsíce po smrti a Rumuni si teprve začínali uvědomovat, že je konečně po všem. A zvědavě se dívali na zahraniční novinářské štáby, které jezdily do Rumunska dokumentovat reakce lidí na nově nabytou svobodu.

„V Rumunsku snad vládl středověk. Strašná bída. Děsivé. A přesto jsem u některých lidí viděla v očích záblesk naděje. To jsme chtěli mít na kameře. Zmapovat, jak ta země vypadá po pádu komunismu. Chtěli jsme jen točit reportáže o chudobě, o tom, jak Rumuni žijí, o konci diktatury. Nikdy by nás nenapadlo, že narazíme na něco tak otřesného. Bylo to naprosto obludné!“ popisovala Ariane okolnosti objevení jednoho z nejstrašnějších míst světa - pekelného rumunského sirotčince Cighid.

Na něj skupinu reportérů upozornili místní obyvatelé. Novináři zrovna projížděli odlehlým krajem Bihor poblíž maďarských hranic u města Oradea, když je ve vesnici Ghiorac zastavila stará Rumunka a naléhavě jim šeptala: „Kousek odtud ve starém loveckém zámečku drží divné děti. Nemocné děti. Pláčou! Slyšíme je. Ale nemluvíme o tom!“ mávala rukama stařenka. Štáb magazínu Der Spiegel rázem zpozorněl, protože informace o tom, že se v Rumunsku dějí dětem v ústavní péči strašné věci, měli Němci už od jiného zdroje!

„Byl to lovecký zámeček hraběte Tisza, jmenovalo se to Cighid. Bouchali jsme na dveře. Už jsme dokonce chtěli odejít, ale otevřela nám nějaká žena. Radu ji přemluvil. Pustila nás dovnitř. Zapnuli jsme kamery. A našli jsme je,“ uváděla redaktorka, která ani nemohla plně popsat pekelné výjevy, které zděšení reportéři Spieglu v prostorách sirotčince Cighid uviděli!

Přesto se o to pokusila, ač nejhorší věci štáb Spieglu prý jednoduše nemohl zveřejnit, tak strašné bylo utrpení maličkých rumunských dětí. Jako první spatřili miminka do půl roku věku, která byla připoutaná (!) za ruce i nohy k masivním železným postelím. Někteří tito kojenci měli zalepenou pusu, jeden byl mrtvý. Na dvoře stála kůlna bez oken, tzv. Izolátor, v níž živořilo 17 batolat. „Ty děti byly slepé, po čichu rozeznaly jen jídlo od výkalů. Mohly tam být tak rok. To už nebyly lidské bytosti,“ říkali reportéři, kteří se tak tak udrželi na nohou. Při procházení Cighidu nalézali další nahé, podvyživené, mučené a ztýrané děti s oholenými hlavami, které ležely v nánosu nepopsatelné špíny.

Veškerá hygiena spočívala v tom, že „pečovatelky“ jednou týdně „vykydaly“ prostor od výkalů za pomoci kolečka a lopaty. V Cighidu neexistovala ani minimální snaha o nějakou základní péči - děti neuměly mluvit, dorozumět se, neuměly se ani samy najíst. „Co krok, to další peklo,“ říkali konsternovaní žurnalisté, kteří objevili například skříň, do které byly nacpány dvě malé holčičky; další chlapec byl podle všeho několik měsíců uvázaný řetězem v koupelně, tři děvčátka našli přivolaní policisté v klecích. Děti byly okousané od krys a měly na vyhublých tělech otevřené zanícené rány.

„V očích měly naprosté prázdno. Nemluvily, vydávaly jen skřeky. Měly automatické pohyby. Mávaly rukama, kymácely se ze strany na stranu. Všude vládl nepopsatelný zápach. Když jsem se k jednomu přiblížila, kňučel jako pes a třásl se,“ říkala sociální pracovnice Lucie Nope. Pologramotné zaměstnankyně ústavu stály opodál, odrážely nájezd rozzuřených lidí, kteří se shromáždili u sirotčince, a jen krčily rameny: „My jsme se snažily, chtěly jsme se o ně starat. Kaši jsme jim vařily, vidíte to? Ale málo nás platí! A jsou zlé. Kdo? No ty děti jsou na nás zlé!“

„Šlo o selhání celého systému i jednotlivců. Od chvíle, kdy první dítě zemřelo hlady, se vše vymklo jakékoliv kontrole. Pak už někdo usoudil, že bude nejlepší, když umřou. Jak jinak si lze vysvětlit, že lékaři, kteří jezdili do Cighidu jen jednou měsíčně, s sebou přivezli vyplněné a podepsané úmrtní listy se jmény ještě živých dětí? Ušetřili si práci. Pečovatelky jim řekly: Tenhle umře, tenhle taky. Tak to vyplňte, ať sem nemusíte kvůli tomu extra jezdit. Až tam to dospělo. Laxnost, příšerná lhostejnost k životům rumunských dětí,“ napsala novinářka Claudia Leppig.

Když se šílené záběry z Cighidu, kterému se mezi místními začalo říkat Malá Osvětim, rozlétly prostřednictvím reportáže do celého světa, lidé nemohli šokem ani promluvit. „To si děláte legraci? Něco takového ve dvacátém století v Evropě? V Rumunsku? To přece není možné!“ šeptali ohromeně diváci, kteří před obrazovkami nevěřili svým očím. Trýznivé obrázky polomrtvých dětí, které vypadaly jako bezvládné kostřičky s velkýma očima, vyšly i na titulních stránkách všech evropských deníků - a záhy byly v Rumunsku objeveny další ústavy, kde bylo týrání sirotků snad ještě horší.

Dětskou psychiatrickou nemocnici v Siretu či sirotčinec ve městě Sighetu Marmație chtěli naštvaní Rumuni po odvezení zbývajících chovanců do nemocnic dokonce zapálit! „My jsme to nevěděli! No opravdu! Věděli jsme, že tady je ústav pro děti, ale nikdy jsme je neviděli. Na zahradě nikdo nebyl. Občas bylo něco slyšet, to je pravda, ale copak by nás napadlo, že je tam přivazují k mřížím a nechávají topit ve vodě jako koťata?“ obhajovali se rozčileně dospělí lidé ze sousedství, když se jich někdo zeptal: „Jak je proboha možné, že jste byli tak slepí? Vždyť vám ty děti zabíjeli přímo pod nosem!“

Možná nevěděli, možná věděli - a dělali, že nevědí, jak se tak říká. Rumuni byli zvyklí mlčet a hledět si svého, aby se nenamočili do nějakého maléru, takže mohlo týrání dětí v rumunských ústavech, kterým se také říkalo dětské gulagy, pokračovat vesele dál. A přitom se vše dělo celá desetiletí - minimálně od roku 1966, kdy se Nicolae Ceaușescu rozhodl, že v Rumunské socialistické republice zvedne porodnost.

Komunistický diktátor chtěl zvýšit počet obyvatel z devatenácti milionů na „hezkých a úspěšných“ třicet milionů, protože věřil, že zvýšením populace Rumunska dosáhne většího hospodářského růstu. A když si to celé takto vysvětlil, sedl si a vymyslel poměrně zrůdnou věc zvanou Dekret 770. Tímto výnosem zakázal ve „své“ zemi pod hrozbou vězení i finančního postihu potraty i antikoncepci. Tečka. Porodnost se zvedla, v tom se nemýlil. Jenže rodiny v chudém Rumunsku neměly své potomky z čeho uživit - a to s sebou logicky přineslo i vlnu masivního odkládání dětí.

„Ceaușescu tímto dekretem sice docílil zvýšení porodnosti, ale zároveň zničil snad všechny rodiny v Rumunsku. Nechtěné děti, kterým se říkalo nevítané či decreței (podle dekretu) pak končily v sirotčincích. Jednalo se o statisíce dětí. Navíc ve věku tří let absolvovalo každé rumunské dítě státem nařízenou prohlídku, při které se zkoumal jeho intelekt a kognitivní schopnosti. Pokud byl objeven mentální defekt nebo nějaká choroba, dítě často putovalo do ústavu a matce bylo důrazně doporučeno, aby porodila nové, nezávadné dítě!“ uvádí web Historia.

Valná většina dětí ve státní péči v té době nebyla sirotky. Byly to zkrátka odložené děti, někdy i beze jména, které chudí lidé z venkova pokládali před dveře sirotčinců v dobré víře, že se tam o ně někdo postará. Rodiny opravdu neměly co jíst - a těhotné ženy bez možnosti potratu porodit musely. Dětí přibývalo, nikdo nevěděl, kam s nimi, a v ústavech se záhy začala provádět také „selektivní“ prohlídka, při níž komunističtí lékaři děti vyšetřili a poměrně krutě je rozdělili.

„Ty, které už měly na sebe vazby, putovaly jinam. I to se podepsalo na jejich psychickém zdraví. Děti strádaly, dostaly cejch tzv. těžce udržovatelného dítěte nebo rovnou nevyléčitelného. Pro režim tyto bytosti neměly žádnou hodnotu. Děti byly často zcela zdravé, jen plaché nebo zakřiknuté. Ale všem to bylo jedno,“ říká web Fandom. A čím více jich bylo, tím horší podmínky na ně čekaly. Instituce záhy praskaly ve švech a utíkalo odtud i těch pár hodných, dobrých a laskavých pečovatelů, kteří měli děti rádi.

Stát potom kvůli nedostatku personálu nabíral individua, která by se vyjímala spíše v prostředí koncentračního tábora! Často to byli negramotní lidé s deviantními sklony, kteří měli v sirotčincích opravdový „ráj“. Sadistické ženy si svou moc užívaly - a po odhalení toho, co dětem prováděly, se oháněly tím, že to měly nařízené shora! „Když jsem děti nebila a nepálila, tak se mi ostatní smáli. Musela jsem to dělat!“ říkala jedna dozorkyně. Druhá vyprávěla, že jednou pohladila dítě a kolegové za trest tuto dospělou ženu zamkli do sklepa! „Abych viděla, jak dopadnu, když se s těmi hajzlíky budu mazlit. Tak jsem to prostě musela dělat jako oni. Vyhrožovali mi. A já to potom už brala jako normální práci,“ usmívala se ještě poměrně mladá žena v rumunské televizi.

Tato „hodná“ paní pracovala v sirotčinci Cighid, jehož jméno se v souvislosti s brutálním utrpením rumunských dětí zmiňuje nejčastěji. Komunistické úřady do tohoto zámečku poslaly děti zemřít, jinak se nedá nazvat peklo, které tam vládlo. „Šlo o systematické a účelové zanedbávání. Děti tam byly ponechány osudu. I lékaři se na ně chodili dívat jako do nějakého panoptika a potom psali ještě živým dětem úmrtní listy. Pečující ženy dělaly vše pro to, aby jejich smrt urychlily, aniž by si samy namočily ruce do krve. Na chovance ústavu nikdo neposílal peníze, jídlo ani léky. V zimě v pokojích mrzlo a personál měl pouze pokyn podat dětem řídkou kukuřičnou kaši a okamžitě za nimi zavřít dveře,“ popisuje dokument o sirotčinci Cighid.

Malí pacienti pak v otřesných hygienických podmínkách po několika týdnech umírali na podchlazení, hlad a nemoci. A situace v ústavech se po roce 1982 ještě zhoršila! Ceaușescu totiž tehdy rozhodl, že Rumunsko bude splácet svůj zahraniční dluh za každou cenu. A následný prudký hospodářský pokles se samozřejmě projevil i v ústavech, kde bylo zdaleka nejhůř. Diktátor je k ničemu nepotřeboval, odřízl je od elektřiny i topení, potraviny tvořila jen nějaká kejda od prasat (sestry si dokonce v Cighidu krmily pár vepřů vedle onoho Izolátoru s živořícími batolaty!) - a země na své „nevítané“ zapomněla.

Děti zůstávaly celé dny nahé a seděly ve vlastních výkalech a moči. Starší děti, které samy zažívaly násilí a zanedbávání, se postupně naučily starat o mladší. Docházelo tam i ke vzniku jakési hierarchie, která jako kdyby z oka vypadla koncentračním táborům. Nejlépe živené a zdravé dítě bylo kápo, ostatní sirotci ho museli poslouchat. Pečovatelky k chovancům později ani nechodily - celý den seděly v sesterně a pak šly domů. „Ti maličcí byli houževnatí. Chtěli to přežít, prali se o jídlo, i když se ani sami neuměli najíst. Ale byly to chytré děti,“ popisovala potom jedna stará sestra pod zárukou anonymity.

Stejně ale brzy všechny děti umíraly jako pověstné mouchy - tohle nešlo přežít dlouho. Mnoho jich zemřelo i na zdánlivě drobné nemoci nebo zranění, která by za normálních okolností nebyla smrtelná. Osudnou se jim stala například anémie nebo nezhojené zranění. Mnohé zemřely samozřejmě hlady - toto byla zřejmě nejčastější příčina smrti rumunských sirotků. Děti také měly spousty starých i nových zlomenin po týrání, které nebyly správně ošetřeny a zahojily se tak, že jim zůstaly deformované končetiny. Některé se dokonce nakazily HIV/AIDS v důsledku používání nesterilizovaných lékařských nástrojů!

Když tohle všechno po revoluci „prasklo“ a na veřejnost se vyvalilo neskutečné svinstvo, lidé po celém světě byli zasaženi vlnou solidarity. Finanční dary do země zmítané hospodářskou a sociální nejistotou putovaly ze všech koutů světa. Ale spousta těchto peněz jednoduše „někam“ zmizela a k dětem, které přežily „péči“ režimu komunistického vůdce, se vůbec nic nedostalo. Lidé tedy nabízeli, že přeživší sirotky adoptují. „Následovala obrovská vlna adopcí rumunských dětí do ciziny. Rodiny byly ale často bláhové. Ženy si myslely, že péčí a láskou napraví ty roky týrání a zanedbávání. Bohužel,“ krčila rameny Němka Christine Martin z adopční agentury.

Christine tím naráží na masové vracení už adoptovaných rumunských nechtěných dětí. Západní rodiny byly plné ideálů, chtěly dítěti dát domov a vzdělání, ale když zdevastovaný sirotek dorazil, docházelo k až absurdním scénám. Nezvladatelné děti si ubližovaly, bily a kopaly i do pěstounů, neměly absolutně žádné hygienické návyky - a když je vyčerpaní adoptivní rodiče po několika měsících vrátili s tím, že už jednoduše nemohou dál, byli tito nešťastníci zpět v bludném kruhu putování po nemocnicích a různých komunitách.

Vedlo to k tomu, že celá jedna generace dětí skončila na ulici. Sirotci ve velkém brali drogy, potulovali se po bukurešťském metru, kradli a umírali přímo na chodnících. Jejich život zachytil například dokumentární film Children Underground z roku 2001. Rumunská vláda v roce 2004 mezinárodní adopce raději téměř úplně zakázala a ponechala výjimku pouze pro případy, kdy dítě adoptovali jeho prarodiče. A svou péči o osiřelé a mentálně postižené děti Rumunsko zlepšilo. Systém prošel obrovskou reformou a ty nejhorší velkokapacitní ústavy nadobro zmizely.

Rumunská aktivistka a psycholožka Visinel Balan říká, že Rumunsku k vylepšení pověsti už nic nepomůže. A slovy této ženy, která sama málem nepřežila „péči“ své rodné vlasti, naše ponuré vyprávění o strašidelném osudu nevinných dětí zakončíme: „Tu temnou skvrnu z naší země už nikdo nesmyje. V psychologii se dokonce dodnes na příbězích přeživších zkoumá takzvaný syndrom viny za přežití a těžké dopady ztráty mateřské lásky! Tak strašné to bylo. Odborníci odhadují, že ústavy do roku 1990 prošlo půl milionu těchto dětí. Kolik jich zemřelo? Nevíme. Záznamy neexistují. Desetitisíce? Možná. Možná i více.“

Zpracováno podle:

Historia.ro, Cighid, Iccmeer.ro (2), Historia.ro, Cighid, Filmedocumentare.com, Dokument Der Spiegel (2), Weltjournal, Facebook, Romanian Orphans, Der Spiegel, Wikimapia, The Children of Cighid, The Guardian, Thebite.ro, Ariane Barth, Thilo Thielke, Nicolae Ceaușescu, Tagespiegel