Krutá jeptiška zabila v Řecku až 500 lidí. Abatyše Mariam byla sériová vražedkyně, zemřela ve vězení

Když zadáte jméno Mariam Soulakiotis do jakéhokoliv vyhledávače, objeví se pro tento případ jistě ironická, nicméně velice úsměvná klíčová slova: Řecká Starokalendářnice, Abatyše, Sériová vražedkyně, Jeptiška, Dovozce pneumatik, Podvodnice, Obchodnice s olivovým olejem, Ctihodná sestra, Psychopatka, Léčitelka, Matka Rasputin, Mučednice, Pekelná Mariam, Světice. Hezké shrnutí života jedné ženy, která se místo uctívání Boha stala vražedkyní. Neštítila se vůbec ničeho.

Když ji konečně chytili, kolem kláštera Panagia Pefkovounogiatrissa (Klášter Panny Marie v borovicích) našli volně „poházených“ několik desítek těl starých i mladých lidí v různém stupni rozkladu. Celkově se odhaduje, že Mariam alias Matka Rasputin může mít na rukou krev až 500 lidí!

Když v roce 1954 ještě před koncem svého procesu zemřela v řeckém vězení Averoff, stala se - světe div se - mučednicí. Má spoustu oddaných následovníků i následovnic, kteří do dnešních dnů trvají na její nevinně, staví pro ni poutní místa a tvrdě se dožadují svatořečení ctihodné matky představené.

„Od doby, kdy existuje náboženství, dochází také k jeho zneužívání. Často to má podobu kontroly nad penězi, majetky, pozemky, parazité zneužívají důvěřivé lidi a vymámí z nich jejich celoživotní úspory. Pod maskou náboženství se děly větší i menší zločiny. Žádný však nevnesl tak temnou skvrnu na řeckou církev a celé Řecko jako případ naší Matky Rasputin. Hrůzný příběh zneužití bezvýhradné důvěry ve Všemohoucího je příběhem Mariam Soulakiotis. Řecko se otřáslo, když byla odhalena. Její řádění má na svědomí až 500 lidských životů.“ uvádí web řeckých novin Greek City Times smutně, protože Řekům už jen vyslovení jména „pekelné jeptišky“ způsobí jistou vlnu studu a raději se bázlivě pokřižují.

Je něco takového vůbec možné? Aby jeptiška dusila staroušky, které nalákala na léčbu tuberkulózy? Nebo utýrala mladé ženy, které do kláštera poslali rodiče na „převýchovu“ ? Jak vidno, možné je opravdu všechno. Vyprávění o Mariam Soulakiotis je opravdu stěží uvěřitelné, přesto zajímavé už jen tím, že se její vražedné řádění odehrávalo po mnoho let a Řekům i americké FBI přímo pod nosem.

O životě Mariam Soulakiotis před tím, než se stala jeptiškou, se ví jen velice málo. Narodila se jako Marina Solidoti v roce 1883 do nesmírně chudých poměrů řeckého venkova, kde nebylo vůbec nic. Jen sucho, prach, neúroda a hlad. Městečko Keratea, odkud pocházela, najdeme asi padesát kilometrů od Atén. Marina dřela od rána do večera na rodinné farmě, neměla žádnou budoucnost, jen práci, později provdání a rození dětí, jak to tak chodilo. Jenže se dostala do města, kde získala místo tovární dělnice. Přičichla k něčemu jinému, zamilovala se do peněz a zjistila, že život není jen lopota, zmar a smrt.

Marina Solidoti poznala, že není ušlápnutou chudinkou, a rozhodně se nehodlala vrátit ke způsobu života svých rodičů. A vdát se? To ani náhodou. Z chudé venkovanky se stala ambiciózní žena, která vstoupila do dělnického hnutí a hledala v životě nějaký směr. Rodiče si pro nezdárnou dceru jezdili do továrny, dělali jí scény s tím, že mají pro ni vyhlédnutého ženicha, ale Marina vždy utekla. „Jdi do kláštera, tam na tebe nemohou,“ navrhla naštvané Marině její spolupracovnice. To bylo jedno z nejčastějších řešení zoufalé životní situace mladých žen v tehdejších řeckých poměrech. Stát se řeholnicí znamenalo jistou formu vysvobození a únik z nechtěných vdavek, porodů a pokoutně dělaných potratů.

Marina Solidoti popadla příležitost za pačesy a ve svých třiadvaceti letech se připojila k řecké ortodoxní církvi. Jenže to nebylo jen tak - ona se zamilovala. Matouš Karpathakis (Matthew Carpathakis) byl muž víry, který nesouhlasil se změnou tradiční církve. Po přijetí Nového kalendáře na koncilu v Konstantinopoli v květnu 1923 se Marina stala zaníceným Starokalendářníkem a následovala svého milovaného Matouše, nyní samozvaného arcibiskupa Matouše z Vresheny.

Stala se jeptiškou a přijala po svém vstupu do řeholního řádu jméno Mariam jako poctu Panně Marii - což je až sarkastické, vzhledem k tomu, co později vyváděla! Matoušova pravá ruka stoupala v církevní hierarchii výše a výše, až dosáhla „hodnosti“ matky a později abatyše Mariam Soulakiotis z Keratea.

Navenek lidumilná a pokorná jeptiška byla ale posedlá touhou po moci a po majetku. Spolu s Matoušem založila církev Nových kalendářníků (Starokalendářníci, kteří byli pro změnu opět nespokojení s novou církevní frakcí) a rozhodli se, že postaví klášter. Stárnoucí Matouš nechal vše na Mariam, ta zakoupila pozemky a roku 1927 bylo slavnostně otevřeno „horské útočiště pro nemocné a potřebné“, jak zní malebný opis kláštera Panagia Pefkovounogiatrissa. Oficiálně byl zasvěcen uctění Obětování Panny Marie, neoficiálně se mu přezdívalo Pekelná jáma či Díra do pekla. Ale až pak, až když bylo vše odhaleno.

Ctihodná matka představená zvala nemocné tehdy téměř nevyléčitelnou tuberkulózou do „důstojných podmínek kláštera v čistém horském vzduchu“, slibovala, že se tam pacienti vyléčí, tiskla letáky a dokonce navštěvovala nemocnice. Tam dělala hotový nábor umírajících souchotinářů - ale pozor - jen těch, kteří měli nějaký majetek. Nikoho to nevarovalo, nikoho to nezajímalo. Do odlehlého kláštera mezi městem Keratea a vesnicí Kaki Thalassa se začaly sjíždět davy tuberkulózních pacientů. V roce 1938 dokonce klášter doporučovali i lékaři. „Mají tam vždy místo!“ říkali kašlajícím a sípajícím lidem. No aby neměli! Každý se domníval, že odtud odcházejí stovky uzdravených, že se tam dějí zázraky… Kdyby věděli!

Ale zatím byznys „šlapal“. Je to kruté, ale jeptiška pod maskou svého řeholního roucha rozjela obrovskou vražednou mašinérii, která skutečně jela na plné obrátky. Sotva přijel pacient, často obklopen celou rodinou a ověšen zavazadly, vítala ho Mariam. Vyzařovala soucit, slibovala, jak bude o chudáka pečovat - a sotva rodina zmizela za obzorem, byl trpící vhozen do primitivní klášterní cely. Stísněné a studené místnosti byly přeplněné nahými umírajícími souchotináři, kterým se nedostala péče vůbec žádná. Ani jídlo, ani oblečení, vůbec nic. Zkrátka je nechala umřít. Majetek rychle rozprodala a peníze si schovala. A když byl někdo skutečně bohatý, například vlastnil dům, pozemky, byl sám bez rodiny, toho si vzala „nahoru“, kde byly v patře jakési makety nemocničních pokojů.

Dvě nebo tři podobně odporné psychopatky předstíraly, že jsou zdravotní sestry, pacient dostával „léky“ a Mariam Soulakiotis se tak dlouho lísala do přízně, až na ni (respektive na klášter či na církev) nebožák převedl veškerý svůj majetek. Pak putoval do díry. Těla zemřelých souchotinářů se vršila na dvoře, do všeho zasvěcený personál je nestačil pohřbívat v provizorně vykopaných jámách. Pokud někdo umíral dlouho, bylo mu „milosrdně pomoženo“. Ale to byl jen začátek. Mariam Soulakiotis mimo obchodu se smrtí rozjela také byznys s olivovým olejem. Byla tak lačná po penězích, že se zapletla i do podvodů s ojetými pneumatikami. V černém hábitu sprostě řvala na automechaniky a mastila si kapsy. Skutečně nevšední žena, to musíme uznat!

„Mariam proměnila klášter Panagia v doupě hrůzy, kdysi propagované jako místo víry a uzdravení. Používala náboženskou autoritu jako prostředek manipulace a vydírání, čímž využívala slepé oddanosti svých následovníků. Jednou z jejích nejzákeřnějších praktik bylo zaměřování se na bohaté rodiny. Mariam často přesvědčovala bohaté oddané, že zastavení jejich majetku klášteru zajistí božskou spásu nebo zabrání věčnému zatracení pro jejich milované.“ uvádí Greek City Times.

Zlověstná povaha Mariaminých „operací“ se zvyšovala s tím, jak rostla její autorita v klášteře. Ani druhá světová válka a nacistická okupace Řecka nenarušily zločinecké řádění sestry Mariam. Pekelná abatyše už se ale nesoustředila na souchotináře. Bylo s nimi moc práce, vše trvalo dlouho, muselo se po nich uklízet… V hlavě jí uzrál nový nápad. Bohaté rodiny a jejich dcery. „Pošlete mi vaší dceru na výchovu, udělám z ní slečnu na vdávání, kázeňsky potrestám nezdárnou dceru, která se nešťastně spustila, domluvou napravím nevěrnou manželku…“ Něco podobného nechala rozhlásit po celém Řecku a do kláštera putovaly desítky bohatých dcerušek na převýchovu.

Mariam Soulakiotis převzala příslušný obnos, dívky svlékla, ztýrala, umučila. Pak napsala dopis rodičům, že bohužel, dcerka či manželka uprchla z její pečující náruče se svým svůdcem, milencem, chlapcem, doplňte si sami. Řecké úřady netušily nic a začalo houfné posílání sirotků, které v klášteře hrůzy vítaly usmívající se jeptišky. Osud nebohých dětí si jistě čtenáři dovedou představit. Svůj díl si vybraly i sestry, které s Mariam nesouhlasily - samozřejmě se jich našlo hodně. Či spíše nenašlo. Revoltující jeptišky, které byly zděšeny chováním abatyše, zmizely.

Pak zemřel starý Matouš. Na začátku roku 1950 stařec ze všech sil prosil o přítomnost jiného duchovního v jeho poslední chvilce, Mariam to sice dovolila, ale u jeho smrtelné postele seděla jako temný stín. Postarala se o to, aby starý muž nic neřekl. Věděl o všem, ale podle všech teorií ho Mariam dlouhé roky „sjížděla“ koktejlem drog a léků, takže z něj byl nemohoucí ležák.

Ale i nad krutou jeptiškou, hotovým vlkem v rouše beránčím, se stahovala mračna. Už bylo načase. V roce 1947 se totiž až za oceánem, v Toledu ve státě Ohio, obrátil na místní policii otec osmnáctileté dívky Simely Spyrides, rodačky z Řecka. „Byla ještě miminko, když jsme emigrovali. Teď se chtěla vrátit na místa, kde její rodina vyrůstala. Pustili jsme ji, jenže ona o sobě přestala dávat zprávy. Prý že se duchovně očistí u nějaké Marajan Zaphriopoulos (doslovně) a nechala si poslat 10 tisíc dolarů. My nevíme co s tím.“ naléhal řecký emigrant. FBI kontaktovala řeckou policii, která už měla na stole pár prapodivných oznámení o tom, že v klášteře Panagia Pefkovounogiatrissa mizí lidé.

Jenže nebylo co prošetřovat, vesměs anonymní udání ve válečné a poválečné době nikdo neřešil a považovalo se to spíše za vyřizování různých starých účtů. Jenže pak na policii vtrhla uječená Řekyně, která výslovně žádala tvrdý zásah proti klášteru a abatyši Mariam, protože matka jeptišce odkázala všechen majetek. Temperamentní slečna hulákala: „Matka byla stará lakotnice a nikdy by to neudělala! A teď zmizela! Dělejte něco, nebo to poženu mnohem výš!“ To už nebylo možné ignorovat, navíc starý pastýř se stádem ovcí v okolí kláštera nemohl uvěřit svým očím - ovčácký pes přinesl z louky lidskou nohu.

Více než osmdesát pět policistů vtrhlo do klášterního areálu v noci 4. prosince 1950. Muže zákona doprovázel prokurátor, soudce, lékař a koroner. Když se dostali dovnitř, odvedli třicet šest dětí, které museli vyrvat z rukou jeptišek. Když zajistili, aby děti byly v bezpečí, šli dál a viděli hotové peklo.

„S každou další místností to bylo horší. Polonahé podvyživené staré ženy. Vyhladovělé umírající a ztýrané nemocné dívky a zubožené stařenky. Bylo to příšerné, apokalyptické. Mnohdy měly otevřené rány, byly spoutané zřejmě po mnoho měsíců i let (!). Muži byli nacpaní ve sklepních prostorách, mezi mrtvými byl sem tam někdo živý, ale nedal se zachránit. Jak se to kruci mohlo stát? Lékaři sem chodili, ale jen podepisovat úmrtní listy. Oni té bestii věřili. A stovky, celé stovky lidí prostě zmizely. Takže není tělo, není úmrtní list, není potřeba lékař!“ konstatoval šokovaný koroner.

Bestie v černém! Jeptiška z pekla! Matka Rasputin! zněly palcové titulky řeckých novin při zatčení Mariam Soulakiotis a třinácti dalších jeptišek z kláštera. Nikdo tomu nemohl uvěřit. Příbuzným „ztracených“ pacientů najednou bylo zcela jasné, kam se jejich drazí poděli; rodiče a manželé nezdárných dcer a nevěrnic lezli do areálu kláštera a zoufale hledali spolu s pátrači alespoň jejich ostatky. Těch bylo v okolí požehnaně. Lidské kostry a těla v různém stádiu rozkladu byly doslova a do písmene poházené na klášterních pozemcích. Nikdy se nepodařilo zjistit, kolik jich bylo. Ani je ztotožnit nebo jaksi „zkompletovat“. Možná v dnešní době forenzní vědy, ale ne v roce 1950 v Řecku, kde církev byla se státní správou spojena a byly i snahy o co největší utajení. No, ale utajit se to samozřejmě nedalo.

Soud začal v lednu 1951 a jedno obvinění se kupilo na druhé. Vždy, když byla Mariam z něčeho obviněna a sepsal se spis, přišlo další obvinění. Neskutečné průtahy znepokojovaly veřejnost, ale nikdo nemohl nic dělat, protože každý den se objevilo něco nového. Abatyše byla dokonce na chvíli propuštěna na svobodu, protože nikdo neměl v ruce žádný důkaz a čilý obhájce nelenil. Jenže pak přišli živí svědci, přeživší. Ti spoutaní a zubožení, které se podařilo zachránit, mohli vypovídat. I o mrtvých, které znali jménem. Soud byl připraven a najevo vycházely otřesné věci, skutečně otřesné.

Agentura Reuters uvedla, že v době svého zatčení Mariam nashromáždila tři sta domů a farem po celé zemi. Zlato měla schované v klášterní cele, šperky v trezoru. „Celá jedna truhla byla plná zlata. Bylo to něco příšerného. Byly tam i zuby…“ vrtěl hlavou prokurátor. Při každém soudním přelíčení seděla Mariam Soulakiotis v černém hábitu a v ruce držela pravoslavnou ikonu zobrazující zesnulého Matouše. Byla naprosto klidná i při těch nejhorších výpovědích. Stíhána byla za zpronevěru, vydírání, mučení a mnohonásobnou vraždu. Prokurátoři popisovali metody usmrcení „pacientů“ - od vyhladovění, mučení, bití, pověšení za hrdlo, uškrcení.

Obviněna byla z 27 vražd (lidí, které se podařilo identifikovat), což obžalobě stačilo. Tímto číslem to samozřejmě zdaleka nekončilo. Počet lidí, které Mariam zavraždila, se odhaduje od 150 - 500 naprosto nevinných obětí. Výpovědi svědků byly naprosto brutální a otřesné. Staří manželé, které nechala téměř zemřít hlady. Mladá dívka, které chyběly zuby. Paní Becca, která na pekelnou abatyši převedla veškerý svůj majetek, skončila bez nohy. Rodina pana Baka, který přišel s manželkou a třemi dětmi, aby se neduživé ratolesti v klášteře vzpamatovaly - vzpamatovaly se tak, že zmizely i s manželkou. Jejich těla nebyla nikdy nalezena.

Sestra Teodote, mladá jeptiška plná ideálů, která hned první den v klášteře skončila ubitá, protože v šoku vyběhla ven a chtěla vše nahlásit. Sestra Maria dostala takový výprask (odmítla udusit starého pána), že zemřela v nemocnici na vnitřní krvácení - prý po pádu ze schodů. Paní Michalakou, kterou Mariam držela v cele připoutanou řetězem ke kotníku a držela její dceru jako rukojmí, dokud paní Michalakou nepřevedla na klášter celý majetek. Dceru už nikdy neviděla.

Když se Mariam Soulakiotis zeptali, jestli chce k tomu všemu něco dodat, jen odsekla: „Je ve vás satan. A Teodotina smrt byla božskou odplatou! Božskou! Může si gratulovat, že zemřela, jistě je v nebi po boku Pána! Tohle všechno co mi tu říkáte je nějaká satanská fikce, vaše utkvělá představa!“ plivala jedovatě a neustále pronášela jakousi modlitbu pomsty. Celkem byla Soulakiotis odsouzena ke třem rozsudkům v různých procesech. 26 měsíců, 10 let, a ve třetím čtyři roky. 23. listopadu 1954 ďábelská abatyše Mariam Soulakiotis zemřela ve věznici ve věku 71 let. Odseděla si asi tři roky.

Je pohřbena po boku svého Matouše v areálu kláštera. A má tolik následovníků, až je to lidským rozumem nepochopitelné. Že by vraždili, to asi ne (snad). Nicméně asi 500 lidí, jeptišek, mnichů i „civilů“, dodnes tvrdí, že vše byl jen vylhaný komplot a sestra Mariam by měla být prohlášena za svatou. Je z toho úplný kult a Řekové těmto lidem jdou raději z cesty, protože - co kdyby náhodou!

Mrazivý příběh vraždící jeptišky donutí normálního člověka spíše nevěřícně zavrtět hlavou. Jak se tohle mohlo dít v Evropě ve dvacátém století? A jak to, že jí to vlastně všechno prošlo? Nejen pozemská spravedlnost je slepá. Evidentně je slepá i „tam nahoře“. Pokud tedy v něco „tam nahoře“ věříme. Utýraným obětem psychopatické sériové vražedkyně ale stejně žádná odplata už nepomůže.

Zbyly jen rozvaliny starého kláštera a otřesný příběh o řádění Matky Rasputin.

Zpracováno podle: Medium.com, Greek City Times - Mariam Soulakiotis, Lifee.cz, Historic Mysteries, časopis Enigma, Wikipedia.org, Matka Rasputin -Youtube, Serial Killer Nun podcast, Find a Grave