Negramotný Rumun zabil v izolované vesnici Sălcuța až 11 lidí. Sériového vraha umlátili ve vězení

Chladná jarní noc z 24. na 25. března 1992. Vesnice Sălcuța se pomalu ukládala ke spánku. Prostí obyvatelé měli za sebou Blagovestire, svátek Zvěstování Panně Marii. Po svátostech v místním dřevěném kostelíku ještě mnozí meditovali doma, při svíčce se modlili v tiché pokoře a doufali v lepší časy. Věřící byli v Sălcuțě úplně všichni. I čtyřiašedesátiletá Domnița Macarie, která byla považována za „první ženu obce“. Rázná žena byla v maličké komunitě nesmírně respektovaná a lidé za ní chodili pro rady.

Ale dnes už měla Domnița „padla“ - pomodlila se, naložila do kamen poslední kus dřeva a chtěla si lehnout. Najednou zaslechla podivné zvuky od dřevníku. „Určitě zase kradou! Vasile a Ana! Mají deset dětí a on je línej jít na dřevo!“ rozčílila se Domnița Macarie na své sousedy, s nimiž měla neustálé spory. Nasadila si šátek a pomalu se vykradla z domu. Byla jen v tlustých punčochách a halence, tiše našlapovala, chtěla načapat zloděje - jenže někdo načapal ji. Statná žena nestačila ani vykřiknout, když se jí kolem krku omotalo škrtidlo.

Jen cítila, jak po jejím těle bloudí nenechavé ruce, zapotácela se a za pár minut bylo po všem - mrtvola paní Macarie ležela u dřevníku, byla svlečená, na noze měla obutou jednu punčochu, druhá byla výsměšně pověšená vedle jejího těla. Domnițu našel Ioan Frătean. Prostoduchý negramotný muž byl jejím vrstevníkem a pomáhal jí v domácnosti. Dobromyslný pán se úplně roztřásl.

V tu chvíli mu na spánek dopadl obrovský kámen. Ioan se sesunul přímo na Domnițu. Ještě dýchal, když šla okolo Ana, která při spatření děsivého výjevu začala ječet na celou vesnici. Mladý Florin s kamarády naložili těžce zraněného Frăteana do Wartburgu a kodrcali se do Bistrițy, nejbližšího města s nemocnicí. Ioan zemřel hned, jak ho před vchodem naložili na nosítka. Nemohl říct, co se stalo, jestli viděl vraha, jestli něco slyšel… Policie měla okamžitě jasno.

„Při pokusu o pohlavní styk s paní Domnițou se Ioan rozvášnil a v zápalu boje ji začal škrtit. Žena z posledních sil vzala kámen a praštila jej do hlavy. Pak zesnula, on zesnul v nemocnici. Tečka!“ Jenže to nebyla tečka. Ani zdaleka ne! Vraždy v Sălcuţě teprve začínaly.

„Rumunský venkov je svérázný, zaostalý, divoký; často zcela nedotčený výdobytky moderní civilizace. Na druhou stranu mají k sobě lidé mnohem blíže, žijí v nádherné a ohromující přírodě, umí si poradit za každé situace a člověk jim občas může jen závidět, že nezažívají stres z moderní doby a politické situace,“ popisuje poměry v Rumunsku cestovatel Jan Ženíšek. A doplňuje v narážce na tento případ:

„Jenže když někdo začne v maličké osadě, která čítá ani ne sto padesát „hlav“ vraždit své sousedy, a to v počtu až jedenácti lidí, je to i na tamní poměry poněkud silné kafe! A netýká se to jen této vísky. V Rumunsku je tolik nevyřešených zločinů… Ale případ Sălcuța plnil i v poměrně hodně lhostejné zemi titulní stránky všech novin!“ říká Jan.

Když bylo jasné, že ve vesnici řádí sériový vrah, získal neznámý zabiják spoustu přezdívek: Rumunské peklo, Vlkodlak z Sânmihaiu de Câmpie, Kousavý pastýř, Upír ze Sălcuțy … Známe vraha? Možná ano. A příběh je to neskutečný!

Naprosto izolovaná a zaostalá komunita v maličké vsi Sălcuța v župě Bistrița-Năsăud v Transylvánii byla mezi lety 1992-1999 terčem nájezdů zběsilého vraha. Starousedlíci raději nevycházeli z domů - když už to vypadalo, že je klid, bác! Objevilo se další zohavené tělo. A další. Mrtví se kupili ve studnách, v polích, na kraji divokých lesů a krásných horských jezer. Odlehlá lokalita jako kdyby vypadla z nějakého hororového filmu - to se ostatně také říkalo:

„To přece není možné. Kdo by v takovém zapadákově vraždil? Co by z toho měl? Tam je nějaký filmový štáb, to jsou jen kulisy!“ tvrdil zcela vážně do novin policejní komisař z nejbližšího většího města, jímž je Bistrița. Okresní město v severním Sedmihradsku, centrum župy Bistrița-Năsăud, mělo v době počátku vražedné série asi 90 tisíc obyvatel a pro těch pár lidí ze Sălcuțy to bylo hotové velkoměsto, kam dojížděli jednou ročně k lékaři.

Jenže pak se začali bát kamkoliv jezdit, ale zároveň se báli i doma. Po násilné smrti paní Domnițy a jejího kamaráda ještě nikdo pořádně nevěděl, co se vlastně stalo. Je to tak, jak říkal ten policejní komisař? Že se ji pokusil znásilnit, ona ho praštila a navzájem se zabili? Příliš jednoduché a příliš neuvěřitelné, to bylo jasné všem. Ale nastala chvíle relativního klidu. Obyvatelé Sălcuțy tedy kývli na ono vysvětlení o vzájemném uškrcení/ráně kamenem, byť to nedávalo vůbec žádný smysl.

„Ioan byl starý, impotentní a prostoduchý muž. Těžko by dominantní Domnițu, kterou miloval a poslouchal na slovo, napadl. Neublížil by jí. Lidé tehdy nemohli uvěřit, že mezi nimi je vrah - nikdo cizí totiž nepřicházel v úvahu, je to úplná pustina. To až potom. Po dalších vraždách. To spali se sekerami v postelích, drželi hlídky, nepouštěli děti do školy. Ten strach byl syrový, navíc jim vůbec nikdo nepomohl,“ zmiňuje Jurnalul National z článku v roce 2008. Zlověstná série totiž pokračovala. Vrah dopřál osadě Sălcuța dva roky relativního klidu.

27. února 1994 se osmapadesátiletá selka Anica Rus belhala do chléva, aby dala své chovné prasnici pořádnou večeři. Táhla kýbl s pomyjemi a v duchu počítala, jak dlouho ještě bude trvat, než samici nechá připustit. Selata byla její jediný zdroj obživy. Když Anica vešla do prasečáku, spráskla ruce a začala bědovat: „Zase! Zase mi utekla! Já se snad zblázním, jestli si někde zlomí nohu, tak je po všem!“ vyběhla paní Rus z domu a namířila si to na plácek před místní jednopatrový „společenský dům“. Za ním se rozkládalo obří kaliště, kam stékaly splašky z celé Sălcuțy. Párkrát už tam prasnici našla.

Ulomila si klacík a hledala. Jenže někdo stál opodál. Skrytý ve stínech čekal, až padne tma. Anica najednou ucítila prudké trhnutí: z hlavy jí kdosi strhl šátek. Když ležela v bahně na zemi, brutálně znásilněná a uškrcená svým vlastním šátkem, vrah vzhlédl a zjistil, že ho pozoruje ustrašená žena. Elena Cont (68) nesla sestře čerstvě nadojené mléko od své krávy. Schovala se za vrata a vše viděla. Bohužel pro ni. Neznámý zabiják byl „při chuti“, chytil ji, taktéž znásilnil a celou bestiální dvojitou vraždu dokonal uškrcením Eleny šátkem Anicy. Těla hodil do suché studny nad kalištěm. Zasypal je kamením a větvemi.

Schovanou Elenu viděl další muž, který si jen říkal: „Co ta bába zase vyvádí?“ Slyšel nějaký křik a supění, ale Elena Cont to dle všeobecného mínění neměla v hlavě v pořádku, takže si i další svědci mysleli, že jí přeskočilo a běhá po vesnici jako divá žena. Jenže… Druhý den pan Rus pohřešoval manželku a chovnou prasnici, dcera paní Cont hledala matku, celá Sălcuța byla opět na nohou. Nález obou žen ve studni přišel až za deset dní, kdy se obyvatelé pídili po zdroji neskutečného zápachu.

„A bylo to tam zase. Dvě mrtvé a znásilněné starší ženy. Tohle už nebyla náhoda, bylo jasné, že i ta původní „nehoda při pokusu o soulož“ byla také dvojnásobnou vraždou. Když přijela policie, mysleli si, že do studny spadlo to prase. Ještě nadávali, co je sem tahají. Těla žen museli vytáhnout místní muži, protože ruka zákona se neměla k ničemu. Teprve potom, když bylo jasné, že jde o mrtvoly, zbystřili.“ popisuje laxní chování policie, která dokonce mluvila o tom, že se tam natáčí nějaký film, Jurnalul National.

Sălcuța byla sevřena hrůzou a strachem. Hrůzná vražda dvou místních žen donutila muže, aby se zorganizovali a každou noc hlídali nuzné chaloupky. Policie se konečně „zmátořila“, znovu otevřela smrt Domnițy a Iona z roku 1992 a zahájila vyšetřování. Policisté vytipovali pár podezřelých a provedli kontroly, které ale nevedly k žádnému výsledku. Tedy zatím.

Lidé byli na pokraji vzbouření. Každý podezříval každého, soused souseda, kamarád kamaráda, manželka manžela. Došlo k několika vážným nehodám: žena se šla v noci napít a vlastní manžel ji sekl sekyrou v domnění, že je to vrah. Této vyhrocené době říkali místní Noc oběšenců - označuje to něco tragického, magického. Pověrčiví vesničané všude viděli zlá znamení, v každém spatřovali vraha. „Atmosféra byla tak vyhrocená, že se udávalo ve velkém. V tak maličké komunitě se najednou označovali lidé: to je vrah! My to víme! Tehdy mi ukradl slepici, tak to musí být on!“ říká Jurnalul National.

Všichni jen čekali, kdy TO přijde znovu. A dočkali se. Pátá, šestá, sedmá, devátá, desátá vražda - policie však tato úmrtí označila jako nešťastné náhody. Vesměs šlo o staré ženy, které byly nalézány ubité, udušené, zmlácené nebo utopené v cca desetiměsíčních cyklech. Jako kdyby někdo držel své choutky na uzdě, aby pak povolil uzdu všem svým zvráceným fantaziím. Mezi staršími obětmi vyčnívala Maria Pop, které bylo 25 let. Našli ji asi 15 kilometrů od Sălcuțy v křoví na kraji silnice u pastvin.

Byla uškrcená a sexuálně napadená. Musela se ale velice bránit, než ji vrah „dodělal“. Policie to označila jako „mileneckou šarvátku v opilosti“ a případ uzavřela. Zesnul i jeden muž: starý pan Petrescu, který byl zcela evidentně otráven. Tyto vraždy byly vedeny jako nehody: „To je jen fantazie. Jsou to běžná, normální úmrtí starých lidí,“ konstatoval komisař. „Ale jděte!“ kontrovali mu obyvatelé Sălcuțy, „A co stará paní Flora s rozřezaným břichem, uškrcená a znásilněná, to je přirozené?“ ptali se. Marně.

Domobranu už organizovaly i osady v okolí. Reálně hrozilo, že vše přeroste v obří lokální konflikt a policie nevěděla, jak tohle řešit. Nikdo totiž pořád nechtěl uznat, že zde řádí sériový vrah. „Připadalo jim to jako naprostá hloupost. Ti lidé nebyli gramotní, nepracovali, byli chudí… Kde by se tam vzal nějaký zabiják? Do župy Bistrița-Năsăud nikdo nejezdil, ani těch pár turistů, co obdivovali přírodu. Ani já, “ vzpomíná Jan Ženíšek na své putování po Rumunsku.

„Bylo mi to jasně řečeno - tam ne! Když jsem se ptal, co se tam děje, málem mi rozbili ústa. To vás nemusí zajímat! křičel nějaký pán. Ale stejně jsem si to zjistil, lidé mluví,“ vzpomíná Jan Ženíšek, který tam cestoval zrovna v době Noci oběšenců. „Když jsem mluvil s jedním místním mužem, sdělil mi, že ty vraždy sahají až do roku 1989! Mohlo jich být tedy mnohem více. To už se ale nikdo nedozví,“ doplňuje Čech děsivou okolnost, o které je v regionálním tisku také zmínka, ale jen opatrná. Jako kdyby i novináři dostali zákaz o tom všem mluvit.

Poslední potvrzená vražda Upíra ze Sălcuțy se odehrála 17. října 1999 v sousední vesnici, která se jmenuje Vermeș, počtem obyvatel je ale o mnoho větší než maličká Sălcuța. Toho dne si zvědavý soused paní Vioricy Trombițaș všiml, že stará paní celý den nevylezla z domu. To bylo neobvyklé. Výřečná dáma ječela na všechny kolem, nadávala hlučným dětem, s oblibou je polévala vodou - a teď ticho. „Asi se jí něco stalo, mohla upadnout..,“ říkal si pan Gheorghes a klepal na dveře. Nic. Okno, ze kterého byla Viorica celý den vyložená a dívala se po okolí, bylo zahrazené těžkou dekou.

„Já se půjdu podívat dovnitř,“ usoudil Gheorghes a málem omdlel: Viorica Trombițaș ležela nahá v posteli, byla uškrcena svou vlastní nylonovou punčochou, měla rozmlácený obličej a vše vypovídalo o nesmírné zuřivosti pachatele. Způsob její vraždy se do jisté míry shodoval se způsobem vraždy ženských obětí v Sălcuțě – uškrcení šátkem nebo punčochami oběti. A najednou se konečně vynořilo jedno jméno. Pastýř Francisc Trombițaș, švagr paní Vioricy.

Francisc Trombițaș byl v době vražd odhadem padesátník. Neměl rodný list ani žádné doklady, neuměl číst ani psát. Byl polodivoký, přespával v rozpadlé chatrči v Sălcuțě a živil se jako pasák ovcí. Ty nenáviděl. Kousal je. Všechny jemu svěřené ovce byly pokousané na krku i končetinách. Všem to ale bylo jedno, jen mu šli z cesty. Pro místní byl Francisc jednoduše blázen. „Upír jde!“ křičely děti, když hnal stádo ovcí nahoru na pastviny. Byl ženatý s negramotnou ženou, měl zaostalého syna, který byl také postrachem celého okolí.

Hřmotný chlapec masturboval na veřejnosti a byl přistižen i při zoofilii - dodnes se spekuluje o tom, že právě tento syn pastýře byl ve skutečnosti pachatelem všech vražd v Sălcuțě. Ale nyní měla policie v hledáčku Francisce Trombițașe, který byl šestnáctého října večer viděn u domu své švagrové: okamžitě ho obvinili z její vraždy a následně i z dalších čtyř mordů v Sălcuțě - šlo o paní Domnițu a Ioana a dvě ženy ve studni. Sotva byl zatčen, začal „sypat“.

Jenže jeho výpovědi byly nesmírně zmatené. Spíše abstraktní. Neměl ponětí o čase, o místě, o ničem. Nepamatoval si, co dělal před minutou. Nebyl schopen říct, v jaké žije zemi, co je za rok. Jeho výpověď se dochovala celá, můžeme si pár pasáží přečíst: jen ilustrují, jak špatně na tom byl po psychické i mentální stránce: Kolik žen jste zabil? Jednu, dvě, možná víc. Nevím. Když se na mě dívají, nemůžu to vydržet! Jak jste zabil svou švagrovou? Punčocha. Byla tam punčocha. Ne moje (smích). Stáhla si ji sama. Chtěla mě. Já jí pomohl. Pomohl? Jak to myslíte?

Ona hrozně moc mluvila. Všichni moc mluví, bzučí to. Když mluví, musím je umlčet. Pak už je ticho. Vy jste oběti znásilnil. Víte, co to znamená? Možná. Když mám chuť. To se pak musí! Byly samy, já taky sám, to pak stojí. Když je noc, člověk neví, co dělá. Někdy se dívám, jak spí. A pak už nespí, tak musím, ne? Když nespí, tak s nimi musím udělat tu věc! Líbilo se jim to. Když křičí, tak se jim to líbí. Kam jste dával těla? Studna. Tam je chladno. Voda je vezme. Někdy je nese vítr. Někdy je přikryje zem. Kolik obětí to bylo? (Dlouhá odmlka) Jedenáct. Ale možná ani jedna. Co to máte na ruce? A máte ženu? Je to pěkné, že? Když řvou!

Co si o tomhle myslet? Vyšetřovatelé i soudci si nebyli jistí, zda jeho doznání nebylo spíš výsledkem nátlaku a sugesce, protože přesně neznal detaily vražd. Některé jeho poznámky a naprosté nesmysly, které vyprávěl, neodpovídaly realitě. Nikdo nedokázal, že Francisc Trombițaș spáchal další zabití, ale jak to tak chodí - už ho měli, byl odsouzen k odnětí svobody na doživotí za pět úkladných vražd.

„Je to výsledek tvrdé policejní práce, která přinesla ovoce a výsledky. Bestie je za mřížemi a vraždy končí!“ kasal se policejní inspektor, zatímco Francisc blekotal do kamery naprosté nesmysly o tom, že svítí sluníčko a brzy bude tma.

Novináři viděli, že je úplně mimo - a začali se ptát: „Není to náhodou obětní beránek?“ To už se nedozvíme. Trombițaș byl převezen do výkonu trestu ve věznici Gherla, kde na přelomu let 2001-2002 zemřel. Oficiálně se uvádí, že na srdeční selhání. Jenže podle anonymního zdroje z káznice mu spoluvězni pomohli na onen svět: pastýře umlátili k smrti. V roce 2009 byl posmrtně zproštěn všech obvinění.

Od jeho zatčení a smrti se v Sălcuțě nestal žádný brutální zločin. Lidé umírají, ale ne rukou vraha. Stejně se ale všichni i po mnoha letech bojí: nikdy nebylo prokázáno, že Kousavý pastýř spáchal všech 5 (nebo 11, nebo víc) vražd. Možná to na negramotného muže někdo hodil. Spekuluje se i o jeho synovi, který pořád žije v Sălcuțě a pase ovce jako jeho otec.

Zvláštní případ, to bezesporu. Aby někdo během několika let zdecimoval děsivými vraždami jednu malou vesnickou komunitu chudých a prostých lidí, to se často neděje. Zůstává otázka: Chodí vrah pořád mezi námi? Na to obyvatelé Sălcuțy nedovedou odpovědět. Jan Ženíšek navštívil oblast ještě jednou - a jeho vyprávěním náš text o bizarní vesnici plné vražd zakončíme:

„Strach zůstává. Byl jsem tam po velice dlouhé době, předloni. Vraždy z devadesátek zůstávají v paměti starých obyvatel, pamětníků. Když se zeptáte v okolí na Sălcuțu, starší se bázlivě pokřižují, zašeptají, že je to vesnice prokletých. Mladší už to tak nevnímají. Stalo se to pro ně dávno, je to spíš jako legenda. Když začnou jejich prarodiče vyprávět o Noci oběšenců, tak mladí zvednou oči v sloup a odejdou. Ale tehdy to muselo být naprosté peklo. Ten strach byl tak syrový, že lidé byli jen maličký kousek od toho začít se zabíjet mezi sebou jen pro křivý pohled… A to vše kvůli vrahovi, který zřejmě nikdy nebyl odhalen. Může ještě žít? Hrůzná představa! Celé je to tak bizarní, že se tomu říká Rumunské Městečko Twin Peaks!“

Zpracováno podle: Župa Bistrița-Năsăud, Sălcuța serial killer, Murderpedia Fandom, Antena3.ro, Gazetadebistrita.ro, Francis Trombitas archiv článků a policejních výslechů, Jan Ženíšek rozhovor