Vlasta Javořická vynadala Stalinovi, komunisté ji umlčeli. Pohnutý osud zakázané české spisovatelky

Přeskakujete v knihách popisy přírody? Někdo to dělá. Přijdou mu otravné. Pokud se ale dostanete k dílu naší nejplodnější spisovatelky, která má na svém kontě úctyhodných 240 děl, z čehož je 113 románů a 116 povídek, zkuste se do řádek vykreslujících krásu naší země začíst. U málokterého autora totiž objevíte tak hlubokou a nesmírnou lásku k vlasti, k rodnému kraji i přírodě samotné, jako je tomu u Vlasty Javořické.

Někdo může mávnout rukou: „Ale ta přece psala pro babičky. Pro nějaké hospodyňky. Červenou knihovnu, milostné romány, koho to v dnešní době zajímá?“ A přece - právě dnešní doba je pro čtení knih Vlasty Javořické ideální, protože v nich najdeme uklidnění, smíření, laskavost, hluboké myšlenky i mistrně napsané dějové zvraty. Javořická psala o osudech lidí, o vesnických zvycích, o touze po lásce, o bojích o čest i o život; popisovala pravdivé události z celého okolí, nevyhýbala se vraždám, potratům, chudobě, utrpení nemanželských dětí, domácímu násilí, žárlivosti, toxickým vztahům v rodinách, zlým tchýním, otravám, sebevraždám…

„Vlasta Javořická mistrně vládla rodnou řečí. Jako málokterý autor dovedla vtisknout do svého díla osobitost, ale zároveň i jakousi prostotu a uvěřitelnost. Její díla nejsou v žádném případě naivní, jak si mnozí mohou myslet. Naopak. Je v nich hluboká víra, nádherné popisy krás naší země, vlastenectví. Z knih Vlasty Javořické se dozvíme o našich předcích i o předešlé době tolik, jako z žádné kroniky. O těžkém údělu svobodných matek, o lakotě sedláků, o porodech i o sexu! Ač to zní neuvěřitelně, je tam!“ usmívá se Erika Gajdošová, která se považuje za znalkyni díla této spisovatelky.

Život paní Javořické byl plný peripetií a osudových událostí. Byla nesmírně odvážná, nebála se nacistů, Sovětů ani komunistů - ba ani samotného Stalina, kterému zaslala ostrý osobní dopis! Zanechala nesmazatelnou stopu v historii české literatury a zbylo po ní dílo, které je oslavou lidskosti a pokory. Vlasta Javořická nebyla jen ‚spisovatelkou pro babičky‘, ale neuvěřitelně pracovitou ženou, která psaní vnímala jako své poslání i v těch nejtemnějších časech.

Musela se vypořádat s drsnou realitou dvou světových válek i s nenávistí komunistického režimu, který se její popularity zalekl. Když jí po roce 1948 zakázali publikovat a její knihy mizely z knihoven, nezlomilo ji to. Psala dál, i když jen do šuplíku, jak se říká. „Javořická totiž věděla, že režimy přicházejí a odcházejí, ale láska k rodné hroudě, víra v dobro a poctivé české slovo zůstávají.“ říká Erika.

Jaký byl životní příběh této výjimečné ženy?

Vlasta Javořická se narodila 25. března 1890 se ve Studené u Telče jako Marie Barešová. Její tatínek Jaroslav byl lékař, matka Antonie hospodyně, která byla velice nábožensky založená. Hluboce věřící katolička vštěpovala dětem víru až fanatickou. Marie se pod vlivem maminky učila katechismus, zároveň ale neustále psala. Až to všem lezlo na nervy! Sama Javořická ve své autobiografii Můj život vzpomínala, že se s psaním musela schovávat, aby jí maminka nebo táta nenadávali.

Měla obrovskou představivost, vymýšlela pohádky a už v devíti letech pod dětským pseudonymem Mařenka Javořická (podle hory Javořice, která je nejvyšším vrcholem Jihlavských vrchů a současně i okresu Jihlava, Kraje Vysočina a celé Českomoravské vrchoviny) rozdávala skvěle napsané i vypointované povídky. Marie ale byla připravována hlavně na dráhu poslušné manželky a matky. Vdávala se v roce 1911 za mladého a agilního úředníka v Satrapově továrně na masné výrobky Františka Zezulku. Postupně se Zezulkovým narodily děti Antonie, Marie, František, Jana a Václava; později si manželé ještě přisvojili chlapce Otu.

Zezulka byl nesmírně podnikavý chlap. Aktivně se věnoval dění ve Studené, byl náměstek starosty, předsedou školní rady, starostou Sokola, dobrovolným hasičem; jeho žena pro změnu vedla poradnu pro matky a kojence, kde zúročila své mateřské zkušenosti a radila ženám v těhotenství i při porodech. To už byla Vlastou Javořickou. Publikovala v mnoha periodikách a byla čím dál populárnější. Její díla byla svěží, srozumitelná, tepala do nešvarů té doby a do dění na vesnicích; do svých děl také „vmontovala“ tehdejší dobové události - tragédie, vraždy, neštěstí…

„Inspiraci pro svá díla měla všude kolem sebe. Psala o rodinách, o neoblomných rodičích, zlých panímámách… Někteří lidé se v jejích knihách poznali, pak si prý i stěžovali. Nenáviděla alkohol, vedla lidi k víře, přitom zůstávala pokorná. Nikdy se nepovyšovala, nestýskala si, že má manžela pořád pryč, že vychovává tolik dětí a ještě k tomu všemu má na bedrech celou domácnost, vaření, uklízení, posluhu. Neustále psala, ale bála se, že tím budou její povinnosti omezeny, že nebude mít čas. Tak psala po nocích při svíčce. Podle svých slov byla nesmírně šťastná, dokud nepřišel Hitler.“ popisuje Erika Gajdošová.

Po Mnichovské zradě a okupaci naší země se Vlasta Javořická ocitla v mezní situaci. Stejně jako další Češi i ona nebyla schopná pochopit, že „nás v tom Mnichově prodali“. Navíc s vypuknutím druhé světové války nastala v rodině Zezulkových děsivá situace - dcera Václava byla zasnoubená s pilotem Janem Klánem. Ten „frnkl“ do Anglie, kde létal spolu s dalšími Čechy u „naší“ perutě - a Václavu několikrát tvrdě vyslýchalo gestapo. „Javořická se bála. Tehdy stačilo málo a všichni byli zlikvidováni. Ze svého strachu se opět vypisovala - díla jsou temnější, jdou více na dřeň, popisují zoufalství, udávání, zlo a nenávist.“ říká Erika. Z té doby pochází i její „slavný“ dopis samotnému Stalinovi.

Javořická sovětskému vůdci vynadala za to, že dovolil, aby došlo k obsazení naší země Hitlerem: Zvedám svůj hlas k Tobě, Staline, a volám Tě z dřímoty. Zvu tě k výčitkám a k soudu!… A tak zrazeni všemi a opuštěni od všech, vydáni napospas nesmírné titánské přesile, jsme se museli vzdát… Veliký Staline, ukázal jsi se být tak malým! Ze všech spojenců zůstal nám pouze jediný, starý a spravedlivý Bůh! A bylo vymalováno, jak se tak říká. Ale Stalin jí odpověděl! V přímém rozhlasovém vysílání z Moskvy před Vánoci roku 1938 nabádal Čechy k trpělivosti a k odporu k Němcům - a nepřímo zmínil i dopis Marie Zezulkové. Byl uražen, že Boha povýšila nad něj!

Během války byl několikrát zadržen a vyslýchán i František Zezulka, všude kolem se udávalo, lidé se báli mluvit - a Javořická psala. Psala i tehdy, když musela uvolnit ve svém domě byt dvěma německým důstojníkům! „Zprvu měli strach, to je jasné. Kdo to nezažil, nemůže pochopit obavy tehdejších lidí. Mít v domě Němce! Vlasta Javořická prý s nimi nikdy nepromluvila. Ani slovo. A když se blížil konec války, přestala se bát. Chodila před nimi s hlavou hrdě vztyčenou,“ popisuje Erika.

Když Němci utekli, přišli Rusové - i ty museli Zezulkovi ubytovat a Vlasta Javořická v několika dílech nepřímo naťukla velice hrůzné události, které se staly ve Studené a okolí - v hlavní roli byli sovětští vojáci a mladé dívky, zbytek si můžeme domyslet. Ale doba postoupila, Javořická byla opět šťastná, opět se mohla svobodně nadechnout, opět mohla vydávat (to jí Němci samozřejmě zakázali) - jenže přišel Vítězný únor.

„Sotva si Javořická mohla oddechnout a dívat se, jak jdou její knihy na dračku - a to doslova, nestačily se dělat dotisky, lidé si je mezi sebou půjčovali jako zběsilí - vrátil se jí jeden z rukopisů zpátky. A byl začmáraný. Brak! Vylháno! Škoda papíru! Už nepiš! To nemyslíte vážně! Tohle tam někdo dopsal, vše přeškrtal, vepsal tam hanlivé nadávky - a už byla na indexu. Své k tomu samozřejmě dodal dopis Stalinovi i Javořické neochvějná a pevná katolická víra, kterou ve svých románech odmítla škrtnout. Takže jí napsali, že se její spisovatelská činnost nehodí pro dnešní dobu. A to byl konec. Od té doby psala jen do šuplíku.“ zmiňuje paní Gajdošová.

Javořické dcerka Václava si navíc vzala Klána, ze Zezulkových se stali třídní nepřátelé, továrník Satrapa se zastřelil, celou fabriku znárodnili a spisovatelka musela komunistům odevzdat i hospodářství - dostala potupnou nálepku „kulaka“. Vrcholem všeho byla emigrace rovnou tří jejích dcer. V roce 1950 se sbalily a v noci utekly. Vlastu Javořickou opakovaně tvrdě vyslýchali: „Vy jste jim pomáhala! No určitě! My vás zavřeme, až zčernáte!“ křičel na zoufalou matku vyšetřovatel.

Ona jen plakala a modlila se - její dcery emigraci utajily i před ní. Šest týdnů o děvčatech nevěděla vůbec nic, až konečně obdržela od tajného posla dopis s informací, že jsou dívky v bezpečí uprchlického tábora v rakouském Villachu. A aby těch osudových ran nebylo málo, den před Štědrým dnem roku 1952 zemřel její milovaný manžel František. „Po smrti manžela se objevily pokusy spisovatelku vystěhovat ze Studené jako „vesnickou bohačku“. Nakonec jí byl zabaven dům a rodinná vila v Poděbradech,“ píše zpravodaj obce Studené v článku o osudu své slavné rodačky.

S příchodem Pražského jara a určitým uvolněním poměrů ve společnosti zatoužila stárnoucí spisovatelka (psala neustále a neustále celé dny i noci!) po tom, aby mohla ještě před smrtí vidět své dcery, které se z Rakouska dostaly do USA, kde založily nové rodiny. A sen se jí splnil! Už pětasedmdesátiletá Vlasta Javořická skutečně přistála v texaském San Antoniu, kde na ni čekaly její holčičky, jejich neznámí manželé, vnuci a vnučky… Prý plakala celý den. Statečná Vlasta se nemohla svých znovunalezených příbuzných nabažit, přesto si udělala čas a setkala se s krajany.

„V USA se jí dostalo nesmírné satisfakce - její díla, která dříve publikovala, si začala v Americe žít vlastním životem. Naši krajané se o ně div nepoprali. Milovali je. Zavanul k nim rodný kraj, láska k vlasti…“ říká Erika. Po šesti týdnech se Javořická vracela zpět do Československa: „Už vás nikdy neuvidím,“ žehnala všem pohnutě, protože trpěla zdravotními komplikacemi a doma ji čekala operace. Dcery ji nechtěly pustit: „Zůstaň tady. Co tě tam čeká? Nic. Musíš psát, budeš tady v bezpečí,“ přemlouvaly matku. Marně.

„Cožpak bych mohla opustit svou vlast?“ říkala prý nevěřícně Vlasta Javořická. Nemohla ani pochopit, že by něco takového po ní někdo chtěl! „Ve vlasti zažila jen samé ústrky, přesto Čechy a Moravu nesmírně milovala. Její vlastenectví bylo až fanatické,“ domnívá se Erika. Když Vlasta Javořická po návratu do rodného kraje absolvovala vážnou operaci, ulevilo se jí a mohla se dokonce účastnit několika besed se čtenáři! Měla tolik fanoušků, že se soudruzi nestačili divit. Chodily jí hromady dopisů, které pečlivě uchovávala a na KAŽDÝ odpovídala. Čtenáři si nevydané romány opisovali, byl to hotový samizdat!

Javořické chybělo publikování. Chtěla vidět své romány na pultech. Měla jich stovky, ale nemohla je nijak rozšířit - každý oslovený vydavatel cukl. „Moc víry! Moc katolíků! Uberte popisů těch přírodních krás, to je hrůza! A tady zmiňujete ubohého kulaka! To nejde!“ odmítala jedna redakce za druhou její krásná a křišťálově čistá díla z vesnického prostředí. Zkusila ještě jednou „zaškemrat“ a napsala na Svaz československých spisovatelů, aby ji vzali na milost. Odpověď byla zamítavá. A po roce 1968 už byla zcela bez šance.

„Mým nejtoužebnějším přáním je, abych se dočkala vydání ještě jedné své knihy,“ psala čtenářům. Bohužel, nesplnilo se jí to. Vlasta Javořická zemřela na mrtvici 1. srpna 1979 ve Velkém Újezdu u Moravských Budějovic. Bylo jí požehnaných 89 let. Pochována je ve své milované Studené. Po revoluci nastal hotový „boom Javořické“ - byla vydána všechna její díla, romány i povídky, které měla za celý život schované doma. Lidé dodnes její knihy kupují jako šílení, sbírají první vydání a kompletují si po antikvariátech sbírku.

Její tvorbu nemůžeme ani vyjmenovat, je tak rozsáhlá, že jen nadpisy děl by zabraly celý článek. Nejslavnější jsou možná Granáty, Vítězná láska, Mezihoří, Šťastná hvězda, Maják… Nejoblíbenější jsou vesnické ságy, které mají třeba čtyři díly a jsou to opravdu nesmírně rozsáhlé kroniky jednoho rodu. V dalších dílech se řeší alkoholismus i nervová zhroucení; velice čtené jsou novely a povídky o střetech tchyně a snachy, o nevěře či zakázané lásce a nechtěném těhotenství. „Dva mlýny, Mezi lesy, Děti panímámy Zlatuškové, Maják… To skutečně není žádná červená knihovna. Tam se dozvíte věcí…“ usmívá se Erika, která má kompletní sbírku románů Vlasty Javořické.

Já ostatně také. Zabírá mi půl knihovny. Začala s tím moje babička, něco jsem získala od tchyně a nyní se mohu pochlubit tím, že mám doma vše, co Javořická napsala (respektive, co bylo u nás vydáno). A smekám pomyslný klobouk a tiše závidím - tato paní byla skutečným mistrem pera. A pokud vás dosud Vlasta Javořická minula, nebo považujete její tvorbu za naivní a milostnou, zkuste to. Možná budete příjemně překvapeni!

Zpracováno podle:

Obec Studená .pdf, Erika Gajdošová rozhovor, osobní postřehy autorky a znalost díla V.J., Vlasta Javořická, Jihlavská drbna