Rebelka Astrid Lindgrenová: Královna dětské literatury musela dát syna do pěstounské péče

Lasse, Bosse, Lisa, Olle, Anna, Britta. Tuhle šestici vyjmenuje snad každý hned na první pokus. Jsou totiž věci, které vám v hlavě uvíznou navždy, aniž byste vlastně chtěli. Pokud vás provázela dětstvím i dospíváním nějaká kniha Astrid Lindgrenové, určitě si vzpomenete i na další postavy z kouzelného světa jejích knih. Nejen parta z Bullerbynu či Pippi „punčochatá“, ale třeba Ronja, dcera loupežníka, Emil, Karkulín, detektiv Kalle nebo skřítek Nils - ti všichni obohacují další a další děti.

Talentovaná švédská autorka dovedla svým citem pro jazyk a představivost „zaťukat“ skoro do všech dětských hlaviček. Oplývala nesmírně bohatou fantazií a uměla pracovat se slovy tak, že si její knihy rádi přečtou i dospělí. Světoznámá spisovatelka napsala více než 30 knih pro děti. Byla označena jako 16. nejpřekládanější autorka na světě a do roku 2010 se po celé zeměkouli prodalo bezmála 169 milionů výtisků. Knihy byly přeloženy do neuvěřitelných osmdesáti jazyků a vydány ve více než 100 zemích.

V roce 1958 byla oceněna cenou Hanse Christiana Andersena za literaturu- nejvyšším vyznamenáním, které může autor dětské literatury dostat. V roce 1972 byla nominována na Nobelovu cenu. Bohužel, nezískala ji, ač by si toto nejvýznamnější ocenění bezesporu zasloužila.

K dílům Astrid Lindgrenové se lidé vracejí a vracejí, dokládá to i pamětní Cena Astrid Lindgrenové, kterou švédská vláda uděluje autorům na počest slavné Švédky. Tato cena je největším světovým peněžním oceněním za literaturu pro děti a mládež a její výše je pět milionů švédských korun. Ale málo se ví, jaká skutečně Astrid byla. Jaké bylo její dětství a dospívání. Prožila velice dlouhý a naplněný život, který trval devadesát čtyři let.

Zažila věci dobré, špatné, i doslova osudové. Její život pokrývá jedno celé století, ve kterém se měnily názory, život, práce i společenské podmínky. A ač se to nezdá, byla velkou rebelkou, která revoltovala proti všemu. A bohužel, také tvrdě narazila. A to hned několikrát. Životní příběh Astrid Lindgrenové.

Přímo se nabízí, že idylický Bullerbyn je vlastně místo Astridina dětství. A je to pravda. Farma Näs, nedaleko malého městečka Vimmerby ve Smålandu, kde se 14. listopadu 1907 budoucí spisovatelka narodila jako Astrid Anna Emilia Ericssonová, byla rozlehlým místem, plným zvířat a stromů. Samotné srdce farmy byl dům z červených cihel. Astrid byla druhá ze čtyř dětí, měla sestry Stinu a Ingegerd a bratra Gunnara. Matka Hanna a otec Samuel August měli farmu v nájmu, takže se museli doopravdy otáčet, aby došli všem závazkům, zaměstnávali proto početný personál, který se stal další důležitou součástí Astridina útlého dětství.

Bylo to všechno před érou televize a rozhlasu, před rozmachem zemědělských strojů, takže vše se muselo dělat ručně - jen za pomoci koní, které Astrid milovala. Veškerá pracovní síla byla potřebná na farmě a farmářovy děti opravdu tvrdě pracovaly bok po boku se služkami, čeledíny a námezdními dělníky. Večer se všichni sešli u jednoho dlouhého stolu a vyprávěli si příběhy. A všechny tyto lidi, jejich historiky a vyprávění Astrid později zúročila ve svých knihách.

Její rodiče prožili příběh jak z milostného románu. Byli to oba venkované, prostí lidé, narodili se nedaleko sebe na různých farmách a Samuel August už ve třinácti letech poznal, že ráznou Hannu miluje. Ale trvalo dalších 17 let, než se konala svatba - 15 let po Hanně jen toužil a dva roky bojoval s jejím otcem, který „tomu chudákovi“ svou dceru odmítal dát. Navíc Hanna byla na svou dobu poměrně „zlobivá“ - chtěla se stát učitelkou, ale v tehdejší době zaměstnaná a vzdělaná žena znamenala doslova něco sprostého. Přísný farmář ji dokonce zbil a zamkl ve stodole. Přes všechny peripetie se rodiče Astrid nakonec vzali a usídlili se na své pronajaté půdě.

Hanna byla velice přísnou matkou. Snad to bylo výchovou, snad nesplněným snem o učitelství. Své děti pořád sekýrovala, nenechala je chvíli oddychnout, museli skutečně dřít a dřít. Také Astrid neustále předhazovala, že při jejím porodu málem zemřela. To holčička slýchala snad od dvou let. „Ty jsi ta, kvůli které jste mohli být bez matky,“ říkala neustále, když za něco dceru kárala.

Všechny děti porodila doma, ale porod Astrid málem skončil fatálně pro obě - porodní bába odmítala do poslední chvíle zavolat lékaře, že prý to „zvládne sama“. Když zděšený Samuel August uklouzl po louži krve, která se valila z lůžka, na kterém ležela v bezvědomí rodící žena, bábu vyhodil a jel na koni pro lékaře. Když přijeli, dítě bylo na světě, ale Hanně trvalo pár měsíců, než vůbec mohla začít znovu chodit.

Samuel August vynahrazoval dětem nedostatek mateřské lásky a jistou chladnost jeho ženy. Byl rozeným a neuvěřitelným vypravěčem, měl obrovskou a bohatou fantazii a jeho historky hltalo celé široké okolí. Astrid i její sourozenci doslova nasávali vyprávění otce o cizích zemích, o všem možném. A matka se zlobila, že nepracují. Do školy chodily děti sice pravidelně, o to se Hanna starala, ale s prospěchem nevalným. Tehdy to ale bylo každému jedno. Hlavně, když byly zdravé a mohly pracovat.

Mezi rodiči však existoval naprosto výjimečný vztah, který Astrid obdivovala a nenápadně ho zakomponovala i do své bullerbynské idyly. Jejich emotivní a upřímné milostné dopisy, pak do samostatné knížky nazvané prostě Samuel August ze Sevedstorpu a Hanna z Hultu. Ve Švédsku knihu čtenáři nazvali „milostným příběhem tisíciletí“.

Hanna zemřela v roce 1961. A Samuel August, jako mnoho manželů, kteří se své ženy za života tak trochu bojí, byl naprosto zdrcený, sám, nevěděl si rady, chyběla mu. Nikdy už si nikoho nenašel, žil sám až do své smrti o osm let později. Astrid vzpomínala, jak tatínek chřadl až „uchřadl“ - „Vždy, když na něj maminka křičela a hádala se s ním, bručel, jaký to bude klid, až tu ty ženská jedna zlá nebudeš! Budu si kouřit jak budu chtít, pít jak budu chtít, hrát karty o peníze.. A pak umřela a on byl ztracený…“

Přes všechnu práci bylo její dětství bezstarostné a plné her, zvířat a objevování světa fantazie. Jenže vše má svůj konec. Jednoho dne Astrid zjistila, že už si „neumí hrát“. Její přítelkyně Margareta Strömstedt, takto autorka Astridina životopisu, vzpomínala na den, kdy obě zjistily, že už jsou prostě velké:

Všechny děti dostaly základní vzdělání a Samuel August i Hanna dbaly na to, aby inteligentní a chytří potomci pokračovali dále, což v té době bylo skutečně neobvyklé, zvláště u dcer. Syn Gunnar se vůbec velice povedl, vzdělaný muž se stal poslancem švédského parlamentu a posléze koupil farmu Näs, kterou řídil a zvelebil do obrovského a výdělečného podniku.

A jelikož byly všechny děti i literárně a výtvarně nadané, sourozenci psali i tvořili. Stina se stala překladatelkou, Ingegerd novinářkou. Rodiče se postarali o to, aby děti mohly jít za svým snem. Přes přísnou výchovu jim šlo vlastně jen o jejich dobro. Dcery dali na vyšší odborné školy. Ale co s Astrid? Ta se totiž začala bouřit.

Byla zoufalá a nešťastná z celého svého dosavadního života. Ve Vimmerby navštěvovala potají každé divadelní i filmové představení a ze světů tam vykreslených získala představu, jak to chodí ve světě. A farma jí začínala být malá. Všechny její kamarádky se začaly zamilovávat a vdávat se - nebyla výjimečná třeba patnáctiletá těhotná nevěsta. Všechny holky z okolí se najednou přestaly zajímat o hry v lese a schovávačky na farmě, mluvily jen o klucích a o tom, koho si vezmou.

Nabíraly první sexuální zkušenosti a vyprávěly si o nich potají na senících. Astrid tohle nenáviděla. Neměla žádného nápadníka, nikdo neprojevil zájem, tak usoudila, že je ošklivá. A kamarádky jí to tvrdily také. „Ty jsi sice chytrá, ale jsi hrozně šeredná,“ utrousila jednou směrem k Astrid čtrnáctiletá dívka, která se chlubila, kde se svým Nilsem všude souložila a jak je asi „v tom“

Astrid tohle nemohla poslouchat a utíkala do říše snů a fantazie - tentokrát trošku jiné. Milovala tanec, hudbu a moderní jazz. A tančila.

Hanna jí to neustále zakazovala a bylo velké zle, když Astrid někdo zahlédl, jak tančí i v hospodě ve Vimmerby nebo v okolních vesničkách někde na návsi jazz. Hanna nešla pro facky daleko a Astrid byla za tuto kratochvíli často bita. A zase se rozhodla k životnímu kroku - když vy jste na mě tak zlí, tak já vám ukážu. A svoje dlouhé, zrzavé kadeře si nechala ostříhat nakrátko. Byla první ženou ve Vimmerby, která si ostříhala vlasy.

Co následovalo, to si umíme představit - od Hanny dostala bití, Samuel August se raději na pár dní někam uklidil. Od matky vyfasovala obrovský hnusný klobouk, který musela nosit. Lidé však chtěli ten zázrak spatřit na vlastní oči, takže Astrid byla kolikrát nucena před lidmi doslova utíkat, protože jí rvali klobouk z hlavy. Pro nás je to nepředstavitelné, v tehdejších časech to bylo zase nepředstavitelné pro ně. A revolta měla pokračovat. A osudově.

Šestnáctiletá Astrid dokončila obdobu naší střední školy - odbornou vzdělávací akademii pro ženy, kde se naučila těsnopis. Mimochodem, těsnopisem napsala všechna svá díla. Stenografie už upadla do propadliště dějin, ale kdo někdy těsnopis používal, ví, jak těžké je se ho vůbec naučit, zautomatizovat si to v hlavě, používat. Je to doslova cizí jazyk. Astrid Lindgrenové nečinilo sebemenší potíž se cokoliv naučit, byla skutečně nesmírně chytrá a jako premiantka hledala někde práci. Na farmě zůstat nehodlala, v čemž ji podporovali i rodiče.

Otec se poptal a pro dceru zaměstnání našel. Vimmerby Tidning byl spíše takový lokální plátek, nicméně Astrid byla nesmírně pyšná, že pracuje v novinách. Četla korektury a psala krátké poznámky a krátké zprávy. Šéfredaktorem časopisu byl Reinhold Blomberg, který si už všiml Astridina talentu. A kdyby jen talentu. Astrid se mu líbila celá, nejen její talent. A mělo být hůře.

Ženatý šéfredaktor se do mladičké dívky zbláznil a Astrid konečně zažívala to, co popisovaly kamarádky potají po senících na farmě. Později toto období svého života suše označila za jeden velký osudový omyl. Ale v tu dobu si prostě užívala. Blomberg byl nejen šťastně ženatý, ale vlastnil úctyhodný počet potomků - sedm. Intenzivní vztah mezi mladičkou a čtenáři velice oblíbenou redaktorkou a obstárlým Blombergem trval dva roky. Na jaře roku 1926 si mezi korekturou, zvracením, psaním noticek a úvah, a vynechanou menstruací s hrůzou uvědomila, že je těhotná.

Musíme si uvědomit, že se psal rok 1926. Těhotná svobodná devatenáctiletá dívka, ještě navíc s ženatým kolegou, maloměsto, vlastně vesnice, kde každý věděl o všem, to tehdy znamenalo skandál hodný té nejtragičtější románové zápletky. Blomberg po sdělení zprávy, že bude otcem poosmé, zesinal a zpanikařil. Astrid posílal k nějaké „andělíčkářce“ na potrat.

A co bylo veřejným tajemstvím, stejně prasklo - jejich vztah, který se přetřásal po celé redakci, byl najednou věcí veřejnou a lítalo se sem tam jako v Hošticích na návsi. Blomberg nicméně Astrid nasliboval, že se rozvede. Že jí tolik miluje, že opustí všech sedm dětí i ženu a bude s ní. Jen jí dal podmínku - ať prostě zmizí, než se dítě narodí.

Astrid Lindgrenová se ocitla v bezvýchodné situaci. Nevěděla, co má dělat, ale jedno věděla jistě - na žádný pokoutný potrat nepůjde. A nešla. Rozhodla se dítě porodit. Jenže potřebovala pomoc rodičů. Vrátila se na farmu, kde se s celou situací svěřila. A Samuel August i Hanna se zachovali fantasticky. Všechno se provalilo, na Näs, kde se bezradná Astrid uchýlila, se začali shromažďovat zvědavci, kteří chtěli svobodnou a těhotnou Ericssonovic pýchu vidět na vlastní oči. Otec je vyháněl s flintou.

Astrid na toto období vzpomínala jako na „pobyt v hadí jámě“, kde ji pomlouvalo a pronásledovalo tolik lidí, že myslela, „že se mi rozskočí srdce bolestí, protože být předmětem takové zášti bylo neúnosné“ Hanna sice plakala, ale byla to taky matka. A věděla, co dcera prožívá. Nakonec nalezly řešení.

Rodina ji poslala do Stockholmu, aby nikdo neviděl její rostoucí břicho. V hlavním městě se zapsala na kursy psaní na stroji a čekala na porod. A rozhodla se k osudovému kroku - vyřídila si potřebné papíry s tím, že dítě už nikdy neuvidí - hned po porodu půjde k adopci. Zlomená a zoufalá Astrid bydlela v nuzném podnájmu, často měla hlad, rodiče ji podporovali, jak mohli, ale bylo to málo. S úděsem čekala, co bude.

Blomberg se tu a tam ozval a psal ji, jak „rozjel rozvod“, ale že to „půjde pomalu, protože žena dělá problémy“. Se sterým ujištěním, kterak na svou mladičkou Astrid neustále myslí, byl Blomberg vlastně za vodou - a Astrid tyto drobty skutečně nestačily.

Nakonec se objevil malý zázrak - seznámila se s advokátkou, která pomáhala svobodným matkám. Ta jí od adopce zrazovala, přece jen, už by dítě neviděla. A nabídla jí řešení. Dne 21. listopadu odcestovala Astrid Lindgrenová do Dánska, do Kodaně, aby porodila své dítě. Rigshospitalet byla tehdy totiž jediná nemocnice v celé Skandinávii, kde jste při porodu nemuseli uvádět jméno otce.

Syn Astrid Lindgrenové Lars Lasse (vždy zvaný Lasse) se narodil 4. prosince 1926. Astrid našla přes advokátku pěstounskou rodinu paní Stevensové, která se o miminko mohla starat - paní Stevensová měla v péči ještě jedno dítě, několikaměsíční holčičku, která se narodila také svobodné mladičké dívce. Astrid syna s těžkým srdcem nechala v Kodani u Stevensových a vrátila se na farmu, kde strávila Vánoce. Matka si nechala celou historii vysvětlit a se vším souhlasila.

Blomberg se i nadále nevyjadřoval a nevyjadřoval, Astrid jezdila do Kodaně vždy, kdy to jen šlo, ale syna viděla málo. Neměla vůbec žádné peníze, při studiu si přivydělávala v kanceláři, ale bylo to všechno strašně chudobné a mrzké. Nemohla si Lasseho vzít k sobě, ač po tom nesmírně toužila. V této zoufalé situaci se plácala dobré dva roky. Do toho začal „prudit“ Blomberg, kterému se pořád „nepodařilo“ dotáhnout rozvod.

Astrid Lindgrenová už měla jeho planých slibů dost. „Neuměla jsem si představit, že bych se vrátila do Vimmerby a stala se macechou jeho sedmi dětí, z nichž některé byly ještě starší než já,“ okomentovala rozchod s Blombergem. A ten se navíc neuvěřitelně urazil, co si to ta drzá Astrid vůbec dovoluje, rozejít se s ním!!! Ale na Astrid mělo čekat setkání osudové - v roce 1928 získala práci v Královském automobilovém klubu (K.A.K.), kde se stal jejím šéfem Sture Lindgren. Pohledný a okouzlující muž. A ženatý.

V prosinci 1929 byla pěstounka Marie Stevensová hospitalizována kvůli srdečním problémům. Astrid odjela do Kodaně, aby přivezla Lasseho domů. Jelikož neměla pořádný byt, vypomohli rodiče - Lasse pobýval na farmě u prarodičů. Jenže to bylo velice těžké - Lasse uměl jen dánsky a pěstouny považoval za svou rodinu. Astrid Lindgrenová nikdy nezapomněla, jak chlapeček plakal, když zjistil, že už se nevrátí. „Ten pláč je ve mně stále a ten pláč ve mně bude po všechny dny mého života,“ vzpomíná později ve svých memoárech.

Cesta s chlapcem k rodičům na farmu byla trýznivá i triumfální zároveň. Když Lasseho vezli k prarodičům, měl těžký černý kašel. Hanna sama usoudila, že na Näs mu bude nejlépe. Dědeček Samuel August zapřáhl kočár a od vlaku jeli všichni. Astrid s hlavou hrdě vztyčenou nevnímala vesničany, kteří se seběhli, aby se podívali na tu holku a její přívažek. V kočáře jela Hanna, Samuel August i sourozenci Astrid. Hanna chovala chlapečka.

Tím v roce 1930 ukázali všem, že tak to bylo, tak to je a tak to nyní bude. Může nám to připadat úsměvné, ale pro ně to znamenalo v té době skutečně velmi mnoho.

Astrid však přichystala svým rodičům další nemilé překvapení - Sture Lindgrena. Zamilovaný fešák přijel požádat o její ruku - a byl ještě ženatý. Dokonce jeho zoufalá žena neváhala Astrid i její přítelkyně a kolegy zastavovat a prosit. Napsala i na Näs, kde opět Hanna nadávala a Samuel August se na pár dní ztratil. Ale dceři nevymluvili nic. Sture se rozvedl a v roce 1931 se vzali. Pojil je společný smysl pro humor i velká láska. Navíc si hned osvojil Lasseho, kterému dal svoje příjmení. Společná dcera Karin se narodila o tři roky později.

Po všech těchto peripetiích se soukromý život Astrid Lindgrenové velice uklidnil. Hrála si s dětmi, pracovala po redakcích různých novin, v jeden čas dělala sekretářku skutečnému soukromému detektivovi. Ze všech svých zaměstnání čerpala náměty pro své knihy. Pippi Dlouhou punčochu vymyslela, když její dcera před spaním žádala „nějakou jinou pohádku o zlobivé holčičce“. Když vypukla druhá světová válka, stala se dokonce členkou tajné služby - šifrovala dopisy a také četla a kontrolovala korespondenci potencionálních nebo vybraných osob, označených za kolaboranty.

A stále psala. Po vydání Pippi naštvala sociální odbor, dokonce ji navštívila sociální pracovnice, která Astrid velice vyčinila. Pippi je prý „navádějící k legálnímu zdivočení dětí“ a bylo jí důrazně doporučeno s psaním přestat.

Astrid se jim jen vysmála a psala dál. Po hravé a nekonvenční Pipi, malých hrdinech z Bullerbynu, dětském detektivovi Kallem, skřítkovi Nilsovi a Karkulínovi ze střechy dojme a přinutí k přemýšlení její román Ronja, dcera loupežníka, příběh křehkého citu a rodící se lásky loupežnické dcerky a syna znepřátelené bandy.

Podle knih Astrid Lindgrenové vznikly desítky filmů a televizních seriálů.

Zcela výsadní postavení má kniha Bratři Lví srdce. Fascinující příběh o dětském chápání smrti vyšel v roce 1973 a o knize se diskutovalo dokonce ve švédském parlamentu. Vášnivá debata, jestli ještě vůbec jde o dětskou knihu, předčila i někdejší boj sociální sféry kvůli Pippi. Ale Astrid se opět nedala a dílo se stalo útěchou nejen pro těžce nemocné malé čtenáře, ale průvodcem chápaní života i smrti. Lindgrenová také prosadila zákon proti tělesným trestům na dětech a zasazovala se celý život o práva zvířat.

V roce 1952 zemřel Sture. Trápila ho zřejmě rakovina, které podlehl. Astrid se už nikdy nevdala a zůstala padesát let vdovou. S přibývajícími roky začala trpět zdravotními neduhy i ona. Zhoršil se jí zrak i sluch, přesto zůstala vitální a veřejně činná. Dokonce se zúčastnila večeře s Borisem Jelcinem, angažovala se i v politice, byla dokonce označena za „tu ženskou, co se do všeho plete“. Taková prostě byla, nenechala na pokoji jedinou nespravedlnost.

Astrid Lindgrenová během let přišla o všechny. Postupně jí umírali blízcí, rodiče, manžel, sourozenci, syn, jedna přítelkyně za druhou. Zůstala úplně sama. Její děti, pak dcera, se snažily ji všemožně navštěvovat a pomáhat jí, neteře a synovci tetu vyváželi na farmu, kde si užívala posledních východů a západů slunce. Ráda se dívala na hvězdy dalekohledem a měla obrovskou radost, že po ní byl pojmenován asteroid. Slábl jí však nejen zrak i sluch, chřadla celá.

V roce 1995 se zúčastnila otevření dětské nemocnice, která je po ní pojmenována. Tam pronesla poměrně dlouhý projev, za mohutného aplausu všech zúčastněných se dojetím rozplakala. Když se dožila devadesáti let, slavila na farmě za přítomnosti ministerského předsedy a davů obdivovatelů a dětí. Dostala 14 obrovských pytlů s gratulacemi z celého světa. „Jsem prastará, polomrtvá a šílená,“ smála se tehdy.

V 91 letech utrpěla Astrid Lindgrenová záchvat mozkové mrtvice, který oslabil její beztak ochablé tělo, už se nemohla pohybovat. Ale hlava jí neustále jela na plné obrátky. Nechala si předčítat všechny dopisy, které dostala a najala si sekretářku, která na ně odepisovala. Na každý. Prý by nebylo poctivé a slušné vynechat ani jednoho, toho nejmenšího čtenáře.

28. ledna 2002 umírá slavná spisovatelka ve svém domě ve Stockholmu ve věku 94 let. Její dcera Karin byla u matky do posledního výdechu. Když se veřejnost dozvěděla, že Astrid zemřela, před domem se spontánně začal shromažďovat dav truchlících.

A pohřeb kultovní autorky byl záležitostí div ne státní - rakev byla převážena koňským povozem přes Stockholm a vzadu byl uvázaný bílý neosedlaný hřebec. Ulice Stockholmu se zcela zaplnily, statisíce lidí přišli vzdát hold své nejslavnější ženě - Astrid Lindgrenové.

Její tělo bylo převezeno vlakem do milovaného Vimmerby, kde je také pochována.

Zajímavý životní příběh nesmírně talentované a nekonvenční ženy, která svými díly rozdává radost snad všem dětem světa. Od její smrti právě uplyne 22 let.

Astrid Lindgrenová 14. listopad 1907 - 28. leden 2002

prameny:

Hem - Astrid Lindgren - Astrid Lindgren

Astrid Lindgrenová – Wikipedie (wikipedia.org)

Astrid Lindgren | Databáze knih (databazeknih.cz)

Vyhledávání v médiích - Wikimedia Commons

Autorka Dětí z Bullerbynu Astrid Lindgrenová měla život plný bolestivých zvratů | Kafe.cz