Smutný život Josefa Lady: v dětství přišel o oko, dcerka Eva zahynula při americkém náletu na Prahu

Kouzelné obrázky zasněžených chaloupek, z okének svítí stromeček, obraz ponocného nebo vodníka, který sedí na vrbě u rybníka… Typické kresby Josefa Lady zná naprosto každý Čech. Hravé, dětské a ploché se silnými obrysy a liniemi. Specifický umělecký styl tohoto českého ilustrátora, malíře, karikaturisty, scénografa a spisovatele se stal takovým českým národním pokladem.

Stačí vzpomenout na ilustrace ke Švejkovi, pohlednice, motiv „ladovských Vánoc“, slavný betlém či obrazy ročních období. Josef Lada byl i velice významným autorem hravých pohádek, jeho Mikeš či Kmotra liška ve výčtu nesmí chybět. Všestranně nadaný kumštýř mimo mnoha pohádkových a povídkových knih vytvořil kolem 500 obrazů a 15 000 drobnějších kreseb. To je asi tak všechno, co o něm jsme schopni na „první dobrou“ říct.

Z paměti pak ještě člověk vydoluje, že se narodil v Hrusicích a byl syn ševce. Kouřil dýmku a na fotkách se dobrosrdečně usmíval. A jeho dcera Alena se potatila a stala se známou spisovatelkou a malířkou. Její ilustrace jsou stylu Josefa Lady velice podobné.

Jaký byl ale soukromý život národního umělce, který již za svého života patřil v Československu mezi široce uznávané osobnosti? Pohnutý a plný tragických ztrát. Osud Josefa Ladu skutečně nešetřil a rozdával mu jednu ránu za druhou. I tu nejstrašnější.

V chudé chalupě s hliněnou podlahou a jednou obytnou místností v Hrusicích žil švec Josef Lada s manželkou Alžbětou. Měli pět dětí, Františka, Antonii, Marii a Josefa. To už byl Josef „druhý“, prvorozený Josífek zemřel jako půlroční na krutou spálu, která tehdy řádila po kraji. Když se 17. prosince 1887 narodil opět chlapeček, dostal jméno po svém zemřelém sourozenci. Divné, ale tak se to tehdy dělalo.

Ladovi snad smůla stála i nad kolébkou. V tomto případě doslovně. Maličký hošík si začal sedat, byl čilý a jednou došlo ke strašné události, kdy asi roční miminko vypadlo z kolébky. Bohužel tak nešťastně, že se malý Josef Lada napíchl okem na ostrý ševcovský nůž zvaný knejp. Oko bylo fatálně zraněno a Lada byl od tohoto osudného úrazu napůl slepý. Sám o tom v dospělosti vůbec nemluvil. V svých pamětech Kronika mého života pouze konstatuje něco o „očním defektu“.

Nerad se také nechal fotografovat, protože jeho vada byla hodně viditelná, i když nosil silné brýle. Natáčel se vždy „zdravou“ stranou tváře, ale z čelního pohledu je jeho postižení zaznamenatelné na pohled. V knize Můj táta Josef Lada podrobnosti o celém neštěstí zveřejnila až jeho dcera Alena.

Ladova jednostranná slepota prý měla ovlivnit jeho výtvarné vyjadřování, dlouho se tradovalo, že díky chybějícímu prostorovému vidění jsou jeho kresby právě tak specificky ploché. Novější výzkumy ale ukazují, že to zřejmě není pravda. Pokud si zakryjete jedno oko, zjistíte, že se vaše vidění až tak moc nezmění. „Jeho první kresby jsou vlastně secese. On se ke svému stylu propracoval. Ale fakt, že neviděl na jedno oko a přesto dovedl namalovat tolik obrazů, je svým způsobem nezvyklý a úžasný,“ uvádí průvodci v hrusickém památníku Josefa Lady.

Tragédie se nevyhnuly ani nejbližší rodině Josefa Lady. Smrt sestry Toničky byla opravdu zoufalá. Antonie zemřela v pouhých třiadvaceti letech kvůli nůši mokré trávy. Z pohledu dnešního člověka je to spíše k neuvěření, tehdy však lékařská věda byla v koncích. Antonie Ladová totiž asi ve dvaceti letech onemocněla zánětem ledvin. V době Ladova mládí to byla životu nebezpečná diagnóza, bolestivá a občas i smrtelná, záleželo na tom, jak se s nemocí tělo popralo. Antonie se vyléčila a byl to malý zázrak.

„Musíte na sebe dávat pozor, děvče. Nikdy, opakuji vám důrazně, nikdy nesmíte prochladnout a nastydnout, to by bylo fatální!“ měl k mladé ženě vážnou řeč starý lékař. Antonie ho poslechla, ovazovala si bedra kožešinou, všemožné ženské problémy nebo problémy s vylučováním poctivě odležela v posteli, ale co naplat, ledviny už měla „chycené“. A jednou zapomněla na všechna opatření. Aby ne. Co nebolí, to člověk snadno v paměti potlačí.

Šla s maminkou nasekat trávu králíkům. Bylo po dešti, svítilo slunce, Tonička neodolala a k sečení si na mokrou mez sedla. Pak si nůši vlhké trávy naložila na záda a odnesla ji k chaloupce. Ještě ten večer ulehla s prudkou horečkou a bolestí ledvin, k zánětu se přidala chřipka a organismus mladé ženy tento souběh nešťastných okolností nevydržel. Zemřela.

A zemřel i Ladův bratr František, který pracoval na železnici. Okolnosti jeho úmrtí zůstávají zahaleny tajemstvím. Sám Josef Lada ve svých pamětech onen rok 1929, kdy František zahynul při nehodě na trati, popisoval jako „kritický“ a zmínil: „Od smrti mého bratra mám nervy tak rozbité, že mi ta práce jde, jako když to tenkráte nešlo! Vždy něco začnu, ale dopadne to tak, že by mi to dělalo ostudu!“ Co se Františkovi, už dospělému muži stalo, jestli to byla nehoda s vlakovou soupravou nebo něco jiného, o tom se nic neví.

Josef Lada kreslil už od pěti let, sotva nastoupil do hrusické školy. Po ukončení základní školní docházky ho rodiče poslali do Prahy, aby se vyučil malířem pokojů. Jenže Josef Lada, ač se to nezdálo, byl tak trochu rebel. Mladíkovi se nelíbila těžká práce a zlý mistr, v „místě“ vydržel jen čtyři týdny, pak třináctiletý výrostek utekl zpátky domů. Otec hrozil, nadával, ale měl synka rád, tak ho dal na lehčí řemeslo: Josef Lada v roce 1902 nastoupil do Ječné ulice jako učeň knihařského řemesla.

Kreslil a obesílal časopisy, jeho první karikaturu otiskl časopis Máj. Tehdy šestnáctiletý Josef Lada se rozhodl, že se zkusí uměním živit. Publikoval v různých časopisech a periodikách, v roce 1906 se mu podařilo na třetí pokus dostat na Umělecko-průmyslovou školu, ze které ale stejně utekl na „volnou nohu“.

V roce 1911 vydal v Karikaturách spisovatel Jaroslav Hašek svou první povídku o dobrém vojáku Švejkovi. Po svém návratu z války požádal Hašek právě Ladu o ilustrování obálek jednotlivých sešitů, ve kterých začaly v roce 1921 vycházet Osudy dobrého vojáka Švejka. Stihly vyjít tři díly než v roce 1923 Jaroslav Hašek zemřel. Lada poté začal vydávat pokračování Osudů dobrého vojáka Švejka ve formě kresebného seriálu.

Rok 1926 už zastihl Josefa Ladu jako uznávaného malíře a spisovatele, Mánes mu uspořádal první velkou výstavu. A také už byl ženatý. Na svou ženu však čekal dlouhých a v dnešní době neuvěřitelných osmnáct let. Z jednoduchého důvodu - jako chudý malíř jí neměl co nabídnout. Musel si nejprve „zajistit existenci“, aby mohl zabezpečit rodinu. A jeho vyvolená čekala, až se dočkala.

„Oženil jsem se 18. června 1923 se slečnou Hanou Budějickou na pražské radnici. Za svědky nám byli spisovatelé MUDr. František Skácelík a Karel Vika. Vezdejších statků jsem nevyženil, za to však vzornou kuchařku a dobrou ženu,“ konstatuje sám Lada v Kronice mého života. Hana (1888–1950) porodila dvě dcery, Alenu (1925–1992) a Evu. Alena Ladová se stala velice známou malířkou, v mnoha dětských knihách najdeme její ilustrace, které jsou opravdu velice podobné stylu Josefa Lady. O tátovi vydala knihu, která se stala bestsellerem. O Evě se mnoho neví, protože tato kapitola života Josefa Lady je šílená a tragická.

Evina krutá smrt byla mezníkem v jeho životě. Od té doby propadl obrovské melancholii, změnil se styl jeho kreseb, optimistické a hravé venkovské motivy vystřídala pochmurnost, kostely, hřbitovy - ilustrace z tohoto období jsou sice krásné, ale vždy je tam někde ukrytý kříž nebo funerální památka. Z rozesmátých vodníků a strašidel se staly zadumané rusalky.

Eva Ladová se narodila 18. prosince 1928. Byla krásná a nadaná, talentovaná klavíristka vyrůstala ve velice nadějnou mladou ženu, a mohla mít skutečně ohromující kariéru. Nebýt náletu na Prahu 14. února 1945. Operace amerických vzdušných sil probíhaly během druhé světové války nad Prahou několikrát, ale únorový nálet byl co do počtů obětí nejtragičtější. Bombardování bylo prý způsobeno omylem v navigaci, trvalo dvě minuty, na Prahu bylo svrženo přibližně 150 tun trhavých a zápalných bomb v širokém pásu od Radlic až po žižkovské nákladové nádraží.

Vyžádalo si 701 obětí, přičemž zraněno bylo 1184 lidí a 11 000 Pražanů zůstalo bez přístřeší. Byl poničen i Emauzský klášter, kolem kterého zrovna běžela šestnáctiletá Eva Ladová, která letěla domů varovat rodiče a sestru, že je Praha terčem bombardování. Mladá dívka byla na místě mrtvá.

Po únorovém převratu se ve svých dílech snažil vyhovět požadavkům socialistického realismu, jak se dočteme v mnoha studiích, ale spíše šlo o nucené tlačení „na křeč“, což Josef Lada odmítl. Zmíněná melancholie se promítla do všech témat jeho obrázků. Zdrceného umělce navíc začala trápit neurastenie (nervová slabost, neuróza, střídání podrážděnosti a únavy, bolesti hlavy, poruchy soustředění, poruchy spánku, vyšší emocionální citlivost a vegetativní obtíže), kterou zdědil po své matce.

Alena Ladová ve své knize Můj táta Josef Lada uvádí, že si nijak nestěžoval, jen celé hodiny prostál u okna, hleděl ven a hlavu a část obličeje měl zahalenou v šátku, který mu manželka nahřívala nebo namáčela. Přidaly se i určité nervové tiky. Když zemřela Evička, sám navrhl pomník na rodinném hrobě na Olšanech. Pak zesnula jeho milovaná manželka Hana. Josef Lada byl zdrcený a stále častěji mluvil o tom, že si chce jít „lehnout k nim“.

Slavný umělec se ale snažil, aby jeho depresivní epizody neměly vliv na jeho tvorbu, v roce 1952 poprvé vyšla jeho kniha Josef Lada dětem a od roku 1954 se začal podílet na realizacích animovaných filmů Čert a Káča a Hrátky s čertem. V roce 1957 byl zastoupen na výstavě ilustrací v Paříži, ilustroval České pohádky od Jana Drdy. Obraz Hastrman v zimě je posledním dílem našeho slavného umělce.

Josef Lada zemřel 14. prosince 1957 ve věku 69 let, a to během příprav na velkou výstavu k jeho sedmdesátým narozeninám.

Slavné osobnosti naší kultury nejsou jen „dědci“ z čítanek, jejichž život a díla se studenti nuceně musí učit. Jsou to hlavně lidé s mnohdy velice krutým a pohnutým osudem, který formoval i jejich tvorbu.

V případě Josefa Lady je skoro až neuvěřitelné spojit si životem usmýkaného poloslepého pána s ohromujícím počtem veselých, krásných a dětsky naivních ilustrací a kresbiček, pohádek a vyprávění, které za sebou zanechal.

Těší se jimi další a další generace lidí a mnohdy ani netuší, jaký životní příběh za nimi stojí.

Jednooký Josef Lada a další hlouposti, které si myslíte, že víte o velkém českém malíři - Vhrsti, Tragédie Josefa Lady: Přišel o sourozence, trápila ho nemoc | Blesk.cz, Můj táta Josef Lada (Alena Ladová), Josef Lada – Wikipedie, Josef Lada - Životopis / Info - FDb.cz, Josef Lada | Databáze knih