Krasavec ze slavné fotky pobláznil svět. Ženy mu posílaly kalhotky, manželka ho střelila do břicha

„Já jsem ještě hezčího muže neviděl. Vypadá jako Clark Gable! Kdyby vstal z hrobu a mrknul na Facebook, asi by se nestačil divit, jaký je o něj zájem i po tolika letech. Kdy že ta fotka vznikla? V devětatřicátým? A on pořád sedí zamrzlej v čase, usmívá se; namakanej frajer s fajfkou a tetováním, všimli jste si, jak pečlivě má ve vší té bídě okolo zastřiženej knírek?“ dočteme se v mnoha a mnoha a mnoha diskusích o slavné fotografii s prostým názvem Nezaměstnaný dělník.

A lidem muž ze snímku dodnes nejde z hlavy, o čemž svědčí další otázky: „Já v něm vidím Toma Cruise s knírem. Nebo Errol Flynn. Pepek námořník, jenže vytuněný! A ta žena vzadu, to je manželka? Proč se tak mračí? Ty se divíš? Mít takovýho fešáka, taky bys žárlila. A krásně se usmívá. Můj bože…“ ozývají se i dnes poněkud dvojsmyslné povzdechy nad opravdu nevšední krásou muže, který zemřel v roce 1980!

Jeden z nejznámějších snímků dokumentující období Velké americké hospodářské krize pořídila slavná americká fotografka Dorothea Lange. I ona sama byla z fešáckého dělníka naprosto unešená! „To asi vysvětluje výraz té jeho manželky. Neotravuj! Leze za tebou další ženská!“ smějí se lidé v diskusích pod články o pátrání po identitě Nezaměstnaného dělníka. „Nejslavnější tvář bídy, za kterou by tisíce ženských dalo život, zatímco on neměl ani na chleba,“ vrtěla hlavou sama autorka, když se okolo krasavce z fotky strhlo neskutečné „haló“.

Po zveřejnění série snímků, v níž byl i jeho portrét, se totiž začaly nejen americké ženy ptát: „Kdo to sakra je?“ Tato otázka nezůstala bez odpovědi, ale na dlouhá desetiletí se na polonahého „samce“ zapomnělo. S nástupem sociálních sítí začala fotka zase kolovat mezi lidmi a díky mravenčí práci amatérských genealogů se životní osudy pána s fajfkou podařilo vypátrat.

Kdo to tedy byl? Opravdu skončil s kulkou v břiše a musel utíkat před zástupy zblázněných Američanek?

Naše vyprávění začíná v horkém létě roku 1939, kdy americká fotografka Dorothea Lange (1895-1965) bloudila po Oregonu. S posvěcením vlády a státního úřadu Farm Security Administration (FSA) plnila zadání své práce, které znělo: Zdokumentovat dopady Velké hospodářské krize na venkov a život migrujících dělníků; zmapovat jejich životní podmínky, práci, plat - a vše vyfotografovat! Stát tyto fotky potřeboval k tomu, aby v Kongresu prosadil miliardové dotace na sociální programy (tzv. New Deal).

Dorothea byla velice zručnou fotografkou, tři roky předtím v podobných dělnických táborech nafotila ohromující sérii snímků „chudých nádeníků“, mezi nimiž byla i dnes již ikonická fotka Kočovné matky (Migrant Mother). Lange se uměla mezi zbídačenými lidmi, kteří skutečně neměli co jíst a dřeli za pár centů do úpadku, pohybovat a mluvit s nimi; věděla, jak s nimi jednat a nebála se jich. Občas totiž docházelo ke konfliktům, kdy nejeden fotograf dostal nafackováno nebo skončil rovnou v nemocnici!

„Nebyli rádi, že je fotíme. Copak jsme nějaká zvířata? Kdybys radši řekla něco těm nahoře! Ty se vrátíš do teplýho bytečku a nacpeš se stejkem, já už nejedl dva dny! Jejich životní podmínky byly neuvěřitelné. Děti, ženy, muži, stařečci nad hrobem - všichni žili ve stanech nebo narychlo stlučených chatrčích a migrovali za prací, aby se alespoň najedli. Někdy ani to ne. Byl tam alkoholismus a nemoci. Viděla jsem hrozné scény.“ popisovala Dorothea Lange fotografování dělníků.

Dorothea ale měla výhodu. Byla to milá žena, nepovyšovala se, každého se velice slušně zeptala, pozdravila, poděkovala - nefotila si zpustlé chudáky jako v nějaké ZOO, naopak s nimi hovořila. Zajímala se o ně. Ve výsledku se vždy s každým domluvila - a díky tomu vzniklo několik neuvěřitelných sérií portrétů Američanů, kteří neměli absolutně nic.

17. srpna 1939 zaparkovala osamělá Dorothea Lange svůj Ford u rozlehlých fazolových polí poblíž oregonské obce West Stayton v údolí Willamette. Zrovna vrcholila sezóna sklizně fazolí, lidé tam dřeli od úsvitu do soumraku za pár centů, spali v autech, stanech i v příkopech… Dorothea si vzala foťák a odhodlaně vstoupila do provizorního tábora. Už to pro ni byla rutina, cvak cvak, támhle jeden spí, druhý pláče, třetí loví v kapsách nasyslené fazole… A pak si všimla páru mladých lidí, který se na ni díval z plátěného přístřešku.

„Zrovna se chystali po krátké pauze zpět do práce. Ten muž vypadal v zaprášených džínách jako filmová hvězda.“ říkala Dorothea, kterou fascinoval kontrast krásných tváří mladých lidí s tím vším zmarem okolo. „Byli čistí, vymydlení, on ztělesňoval samou podstatu toho, co jsem hledala.“ uváděla. Odložila aparát, přišla za nimi a zeptala se, jestli si je může vyfotit. Muž okamžitě souhlasil, ale chtěl se převléct. „Ne, to právě nesmíte!“ zrudla Dorothy jako malá holka, usadila svalnatého dělníka na bedýnku a dívala se na jeho ženu v pozadí.

„Tak ale já se převleču!“ odsekla jí kráska naštvaně. Dorothea ji nechala - viděla prý, že s ní nic nezmůže. „Byla tvrdá, otrlá, to bylo poznat na první pohled. Nechtěla jsem se hádat.“ popisovala. Zatímco si žena obouvala lodičky a ze zamčené šperkovnice tahala náramek, zpovídala polonahého muže. „Já jsem dřevorubec. Ale to víte, teď mě nikdo nezaměstná, tak musím jinam. Ona? To je moje žena. Ten náramek je jen cetka, ale má ho po mamince. Jo, sbíráme fazole. No je naštvaná. Vy jste zastavila práci, přijdeme o výdělek. Ale to nevadí, foťte!“ usmíval se dělník.

Tak fotila. Poté se rozloučila, sbalila si aparát a se stálým ohlížením šla dál. „Nešli mi z hlavy. On i ona. Modlila jsem se, aby fotografie vyšla tak, jak jsem zamýšlela. Aby byl vidět ten fantastický kontrast.“ říkala. A hlavní snímek se povedl na jedničku. Sotva byla fotka krasavce s fajfkou zveřejněna v TIME jako součást série portrétů migrujících dělníků s popiskem Nezaměstnaný dřevorubec, 27 let, má vytetované číslo sociálního pojištění, aby ho nikdy nezapomněl; za loňský rok vydělali s manželkou dohromady 550 dolarů, Američanky se tak trochu zbláznily!

Z bezejmenného dělníka se okamžitě stal objekt zájmu tisíců natěšených žen a redakce TIME byla zaplavena dopisy, ve kterých se dámy ptaly vesměs pořád dokola na to samé: „Kdo to je? Kam mu mám poslat peníze? Dejte mi okamžitě jeho adresu, já si ho ubytuji u sebe. Jsem bohatá vdova a potřebuji pomoc s údržbou… zahrady!“ „Z balíčků na nás vykukovaly špičaté podprsenky, volánové kalhotky, několik slečen ho chtělo požádat o ruku. A pořád se všichni ptali: Kdo to je? Tak jsme museli zapátrat. V tom nám nejvíce pomohlo jeho tetování,“ vzpomínal tehdejší redaktor Manfred Gottfried.

Číslo sociálního zabezpečení, které tehdy bylo úplnou novinkou, si mnozí dělníci nechávali skutečně tetovat přímo na tělo. Lidé věřili, že bez tohoto čísla pro stát přestanou existovat a nedostanou ani cent podpory. A podle číselné kombinace, kterou měl muž na snímku (535-07-5248), se jej podařilo ztotožnit. Jmenoval se Thomas Urs Cave a narodil se 2. července 1912 Condonu v Oregonu. Jeho táta i děda byli dřevorubci, Tom si ani jinou budoucnost neplánoval a sotva se naučil číst a psát, už tvrdě pracoval v lese.

Brzy se seznámil s překrásnou Vivian Couture, vzali se a bydleli v Klamath Falls v Oregonu. Jenže do rodinné idylky páru opravdu nádherných lidí (i ona byla považována za idol a muži se pídili po její totožnosti stejně jako ženy po identitě Toma!) vstoupila Velká hospodářská krize. Manželé rázem neměli vůbec nic. Krachoval jeden podnik za druhým, Thomase vyhodili z práce a bylo vymalováno, jak se tak říká. Z bytu museli odejít, protloukali se po podřadných motelech a brali všechnu práci, která se kde naskytla.

Thomas i Vivian si ale - jak si všimla i Dorothea Lange - vždy zachovávali důstojnost. Dbali o čistý zevnějšek, Vivian se strojila s pečlivostí až dojemnou, pořád dokola vyspravovala jedny sváteční šaty, ondulovala se, opatrovala poslední pár lodiček… Thomas se holil, česal - možná se pousmějete, ale v době krize lidé neměli na nic takového ani pomyšlení. V táborech nikdo nepral, šířil se tam hmyz, dělníci měli zanedbanou hygienu a kožní nemoci… Caveovi ne. Ostatní se jim posmívali, trochu záviděli a podezřívali je div ne ze špionáže!

„Někdo se domníval, že jsou to provokatéři, které do táborů migrujících dělníků nastrčila vláda. Bujela tam všeobecná nedůvěra, lidé si kradli i drobky chleba a mlátili se ve frontě na práci. A teď si představte, že mezi nimi chodí vyfintěná Vivian a veselý sexy Thomas, který všechny přátelsky zdravil, za uškudlené centy si koupil tabák, bafal z fajfky… Jeho kořeny jsme dohledali do Španělska, byl snědý, vysoký, krásný. Jako pěst na oko. Patřil do Hollywoodu, ne do špinavého pracovního tábora!“ popisuje Maral na platformě Reddit.

Idylka „nejkrásnějšího páru krize“ brzy dostala trhliny. Vivian byla temperamentní a hádavá. Díky fotografii se její překrásný manžel ocitl v hledáčku reportérů, kteří s ním chtěli udělat rozhovor. Vivian po popularitě toužila, takže když novináře poslal někam, začala mu to vyčítat: „A proč na tom nechceš něco trhnout? Za tu fotku jsme nedostali vůbec nic. Zaplatili by ti. A já jsem na tý fotce taky!“ vyčítala mu pořád dokola. Thomas Urs Cave byl neoblomný. „Byl tvrdohlavý, tento povahový rys zmiňovali i jeho spolubojovníci z armády,“ říká Maral.

Vivian lezl manžel čím dál víc na nervy. Navíc žárlila. Když si Toma nějaké „fanynky“ našly, byla schopná je zpohlavkovat, čímž se dostávala do problémů. Horkokrevný manžel na ni řval, ona po něm házela nádobí, celé Klamath Falls bylo na nohou, až to v únoru 1942 všechno prasklo a vyvrcholilo pokusem o vraždu! Vivian po jedné obzvlášť výživné scéně utekla z domu a Thomas se vydal za ní. Naložil ženu do auta a jaksi se s ní snažil… usmířit. Však rozumíme. Jenže místo milostných hrátek došlo v zaparkovaném autě ke krvavé přestřelce.

Vivian v afektu sáhla po Thomasově vlastní pistoli ráže .22, kterou měl v přihrádce. Jediný výstřel zasáhl Thomase do břicha. Slavný krasavec se složil na sedadlo a v tu ránu byl v bezvědomí. Střelbu přežil bez následků, ale jeho manželství ne. Soud sice Vivian osvobodil, protože Thomas odmítl proti své ženě svědčit, ale podivně zjihlá Vivian mu venku podala ruku na rozloučenou spolu s rozvodovými papíry. Thomas usoudil, že z Oregonu půjde raději pryč. Jen pár měsíců po zahojení rány narukoval do armády.

A v uniformě se našel. Líbila se mu pravidla i disciplína, bojoval ve druhé světové válce v Evropě, byl vyznamenán a povýšen na seržanta. Když se v roce 1946 vracel z fronty, už to nebyl jen nějaký svalnatý frajírek s fajfkou, ale muž, který přesně věděl, o čem je život. Ve válce viděl tolik hrůz, že chtěl jen v klidu a míru slušně žít. Usadit se, mít rodinu. To se mu splnilo - jeho druhá manželka Ann Kathryn Bloom měla do hádavé Vivian opravdu daleko. Hodná a milá ženuška porodila jednu dceru, kterou pyšný Thomas pojmenoval na památku své sestry - Juanita. A do konce života řídil kamion.

Ale osud ho nenechal v klidu - 3. května 1952 mu pod návěs vlétl sporťák, ve kterém zahynul Richard „Rip“ Raappana, známý washingtonský sportovec. Neměl proti několikatunovému tahači žádnou šanci. Otřesený Thomas seskočil z kabiny a sám mrtvé tělo vyprošťoval; zachránil také život Ripově spolujezdkyni. Dvacetiletá Nancy měla zapadlý jazyk a jen díky duchapřítomnosti Thomase Cavea přežila. Nehodu nezavinil, přesto trvalo dva dlouhé roky, než se znovu posadil za volant.

Sexy nezaměstnaný dělník z fotky, která obletěla celý svět a zatřásla srdcem mnoha paní i slečen, zemřel 1. července 1980 ve věku 67 let. Byl pochován Na národním hřbitově Willamette v Oregonu se všemi vojenskými poctami. Vivian byla třikrát vdaná a zemřela v lednu 1986.

Příběh oregonského krasavce s dýmkou tak zůstává mrazivým svědectvím o době, kdy lidé neměli vůbec nic, a přesto si dovedli zachovat tvář a důstojnost!

Zpracováno podle:

Dissentmagazine.org, Shorpy.com, Instagram, Dorothea Lange, Reddit, NYhistory.org, RHP.com, Find a Grave, West Stayon, Manfred Gottfried, YouTube, Smithsonian