Bojoval ve Vietnamu, miloval muže. Tragický osud hrdiny, kterému armáda upřela i jméno na náhrobku

Na Kongresovém hřbitově (Congressional Cemetery) ve Washingtonu D.C. najdeme spoustu hrobů proslavených osobností. Odpočívají zde zákonodárci, politici, soudci, generálové, Otcové zakladatelé, významní občané i filmové hvězdy. Slavné americké poutní místo se také nazývá „hřbitov národní paměti“ a je posledním zbývajícím pohřebištěm v USA, které bylo založeno už před občanskou válkou.

V rozlehlém areálu je pochováno přes 65 000 osob, jejichž hroby stráží monumentální sochy, mauzolea, kenotafy i obelisky; mimo ohromující umělecké galerie pod širým nebem má hřbitov také svůj úsek pro válečné veterány.

Jeden z náhrobků však vyčnívá z řady, i když je na první pohled velice nenápadný. Nevšední atrakce Kongresového hřbitova přitahuje davy lidí a jednoduchý hrob z černé žuly se stal cílem mnoha poutníků. Stojí kousek od místa posledního odpočinku J. Edgara Hoovera. A nenese žádné jméno. Prostá cedulka obsahuje neméně prostý nápis, který najdete v úvodní citaci. Gay veterán z Vietnamu. Tečka. Leží pod ním tělo vojáka, který se postaral o jeden z největších skandálů americké armády.

Technický seržant Leonard Matlovich (mimochodem, jeho rodina pochází z Čech) poslal v roce 1975 svému veliteli dopis, ve kterém se přiznal k homosexualitě. Letěl na hodinu, jeho kamarádi po něm plivali, odchod z kasáren se stal uličkou hanby: „Já se s tebou sprchoval, ty úchyle! Jednou jsi na mě šáhl, prej omylem, bu*te! Táhni, slečinko! Zmetku růžovej, proč jsi nám to neřekl, dali bychom si pozor!“ řvali na Leonarda ostatní vojáci.

Matlovich se naštval. A naštval se tak strašně moc, že se rozhodl nenechat to být. A pustil se do boje s větrnými mlýny. Postava tohoto muže je ale značně kontroverzní. Někteří lidé a vojáci tvrdí, že na ně udělal jeden velký podraz, další jej považují za hrdinu.

Kdo byl Leonard Matlovich? Jaký je příběh života a smrti muže, který nesměl být pochován na oficiálním hřbitově pro veterány, protože by to bylo „zneuctěním všech hodnot"?

Leonard na titulní straně časopisu TIME:

Leonard Phillip „Matt“ Matlovich se narodil 6. července 1943 na letecké základně Hunter v Savannah v Georgii jako jediný syn seržanta letectva Leonarda Matloviche Sr. a jeho manželky Very. Leonard Jr. byl klasickým armádním dítětem. Rodina se neustále stěhovala napříč Spojenými státy ze základny na základnu - podle toho, kam byl otec právě převelen. Leonard i jeho sestra si prý občas připadali jako putovní maskoti - někdy si ani nestačili pořádně vybalit zavazadlo a už museli zase jinam.

„Vykořenění? Tak bych tomu neříkal. Když nemáš domov, tak tě z něj nemohou vykořenit! Spíš mi chyběla kotva. Přilnul jsem k jednomu místu a okamžitě jsem musel na jiné. Celý Jih znám jako své boty,“ říkal sám Leonard Matlovich o dětství v rodině vojáka. Pro zajímavost - Leonardův otec byl synem rázné Češky Helenky Kubánkové, která emigrovala do USA v roce 1918 - tuto českou babičku si Leonard Matlovich nepamatoval - zemřela, když mu byly 2 roky.

Matka Vera byla přísně věřící Kanaďanka a vždy dbala, aby děti i manžel pilně navštěvovali katolické kostely a mše. „Po každém stěhování se matka vypravila hledat nejbližší katolický kostel.“ říkal Matlovich a vzpomínal, jak rodina konečně zakotvila v Charlestonu v Jižní Karolíně. „Vřelo to tam. Kdo byl černý nebo homosexuál, měl na zádech namalovaný terč. Chodil jsem do katolické školy a tam byl každý tak pokrytecký, že mi to rvalo srdce…“ mávl rukou Leonard víceznačně.

Přiznal se, že už tehdy cítil, že je na něm něco „špatně“. Ale bál se cokoliv říct nebo udělat, tak se stal samotářem a musel prý doslova prchat před svou sestrou, která vysokému a pohlednému bráškovi „dohazovala“ své kamarádky! „Nikdo neměl ani tušení. Občas jsem se díval na své vrstevníky. Na sousedy, kamarády. Nečum na mě! Jsi divnej! Nejsi ty na kluky? Ale ty otázky byly spíše hecováním. Raději jsem se pak díval jen do země.“ říkal Leonard Matlovich o zkušenostech s chováním lidí k menšinám v šedesátých letech na Jihu USA.

Matlovichovi pomalu docházelo, že je homosexuál. „Samozřejmě jsem to věděl, nebyl jsem hloupý.“ říkal Leonard. Jenže to musel tajit. Jeho otec navíc kamarádil s rasisty; vojáci jezdili na sjezdy radikálů a dospívající Leonard tátu doprovázel. Vzpomínal, že mával jižanskou vlajkou a sledoval tajný noční obřad Ku-klux-klanu. Tehdy na tom nebylo nic zvláštního - nenávist k černochům a homosexuálům byla dle jeho slov „normou“ ve všech bílých jižanských rodinách.

Aby z této rozpolcenosti utekl, přihlásil se do armády. „Otec na mě nenaléhal, jak byste čekali. Bál se. Ale já utekl. Před sebou, před svým rasismem, před dřímající nákloností k mužům,“ vysvětloval Leonard Matlovich, který jako devatenáctiletý dobrovolně narukoval rovnou do pekla horoucího - prodělal tři turnusy ve Vietnamské válce. Zatímco všichni chtěli co nejdříve domů, Matlovich tam zůstával. A vyznamenal se.

Byl skutečný hrdina, který zachránil své spolubojovníky pod těžkou palbou, vynášel raněné z džungle a účastnil se přestřelky, při které zabil dva nepřátelské vojáky. Dostal Bronzovou hvězdu; později byl vyznamenaný i Purpurovým srdcem - šlápl na minu, byl velmi těžce zraněn a málem přišel o nohu. Po několikaměsíčním pobytu ve špitálech se už do Vietnamu nevrátil. Matloviche převeleli k letectvu.

Výmluvný, pohledný a charismatický technický seržant se však i nadále snažil potlačit své sexuální sklony. „Považoval to za úchylku, stejně jako ostatní. Posmíval se homosexuálům; když zjistil, že jeden z jeho civilních kamarádů je gay, tak mu házel lejna do poštovní schránky. Dále byl aktivním rasistou. S ostatními vojáky se účastnil šikany černošských spolubojovníků,“ popisuje web Encyclopedia.com.

Jenže - jak se říká - sám před sebou nikdo neuteče, před svou sexuální orientací a rasistickým smýšlením nemohl nikam utéct ani Leonard Matlovich. „Kasárna plná mužů, společné sprchy, občas se mi prostě ze mě samotného udělalo špatně. Reakce mého těla byla automatická, věděl jsem, že to nemůžu nijak potlačit.“ uváděl Leonard. Z oblíbeného kamaráda se stal plachý samotář, který se chodil sprchovat v noci a začal se vyhýbat i běžným kontaktům s kolegy.

Až se ostatní divili: „Hej Lenny, co se ti stalo? Už s náma nechodíš ani na skleničku, že ty jsi nešťastně zamilovanej?“ volali na něj dobrácky vojáci. „Kdyby jen věděli - asi bych skončil opravdu špatně,“ usmíval se hořce Leonard Matlovich v jednom ze svých posledních televizních rozhovorů. A pak došlo k jeho obrácení, jak to sám nazývá, i v otázce nenávisti k černým. Na základně Langley v Hamptonu ve Virginii byl přidělen k černému veliteli.

„Ta změna mého postoje k černochům začala pomalu. Sloužil jsem s nimi, pak při jednom úkolu byl mým přímým nadřízeným černoch. A já si uvědomil, jak je bystrý, inteligentní a statečný. Byla to jako rána na solar. Tedy žádná opice z pralesa. Víte, začal padat jeden stereotyp za druhým. jako když kuchař loupe cibuli. Takové slupky ze mě padaly.“ popisoval Matlovich, který se po sérii rasově motivovaných incidentů mezi černými a bílými vojáky stal koučem obou znepřátelených stran.

Velitelům se to líbilo. Matlovich se „rád poslouchal“, uměl mluvit před publikem, podařilo se mu díky své výmluvnosti zahladit další průšvihy - a když si vypjatých vztahů mezi vojáky obou barev pleti začali všímat i civilové, velitelé ho jmenovali poradcem pro rasové vztahy a drogové závislosti. Leonard jezdil s přednáškami po všech vojenských základnách na americkém Jihu a za svou příkladnou práci dostal další ocenění.

Přednášející seržant byl brzy jmenován instruktorem. Učil mladé rekruty o rasových vztazích a rovnosti. Byl natrvalo umístěn v Pensacole na Floridě. A tam už jednoduše nemohl jinak: „Do třiceti let jsem byl panic. Víte, to bylo… Bylo to neúnosné. Každý chlap, ať už heterosexuál nebo homosexuál, mi dá za pravdu, že dobrovolný celibát je pro zdravého muže nemožný. A tak jsem se poprvé vyspal s mužem. Bylo to nedůstojné a nerad na to vzpomínám,“ uváděl Matlovich.

Našel si gay komunitu, která se skrývala na benzinových pumpách, kde se pánové oddávali zakázaným stykům na záchodcích. Jediný oficiální gay bar v suterénu polorozpadlé budovy byl častým terčem nájezdů naštvaných obyvatel, byl i několikrát vypálen, přesto místo pořád fungovalo: „Potkal jsem tam prezidenta banky, mnoho politiků… Vidíte to? Tam jsem usoudil, že se přiznám svým přátelům „zvenčí“ - ale vojákům ne. Okamžitě bych letěl,“ říkal Leonard.

Nebylo divu, že se bál o kariéru i o život. Diskriminace homosexuálů byla stejná jako pronásledování černochů. A v armádě obzvlášť - tehdy tam platilo jednoduché pravidlo: absolutní a nekompromisní zákaz. Homosexualita byla oficiálně považována za „neslučitelnou s vojenskou službou“, a to buď jako morální selhání, nebo dokonce jako psychická porucha. Pokud se voják přiznal nebo byl usvědčen, následoval okamžitý vyhazov, často s označením „nečestný“, což dotyčného připravilo o veškeré veteránské výhody, penzi i možnost najít si slušnou práci v civilu.

Existovaly však bizarní právní kličky, kterými se armáda snažila udržet špičkové odborníky, i když na ně „něco prasklo“. Pokud voják dokázal, že jeho homosexuální chování bylo jen „jednorázovým selháním“, ke kterému došlo pod vlivem extrémního stresu, opilosti nebo v momentálním „zmatení smyslů“, mohl občas ve službě zůstat. Podmínkou bylo prohlášení, že se nic podobného nebude opakovat a že dotyčný není „skutečným homosexuálem“, ale jen obětí slabé chvíle.

V březnu 1973 se Matlovich usadil v kasárnách, otevřel magazín Air Force Times a se vzrůstajícím zájmem si přečetl rozhovor s aktivistou Frankem Kamenym (1925-2011). Tento nebojácný gay se stal hotovým postrachem všech institucí - armádu nevyjímaje. Neustále do všech tepal, horlivě prosazoval, aby homosexuálové ztratili své stigma; byl až únavný: „Kameny si vzal za své životní poslání očistit všechny od předsudků. Bohužel byl spíše otravný,“ říká MilitaryTimes.

Ale právě ona otravnost Leonardovi imponovala. „To je ten pravý. Ten by mi mohl pomoct! Nebojí se ničeho, vždyť s ním i časopis pro vojáky uveřejnil rozhovor. Třeba se ledy hnuly!“ usoudil a Franka Kamenyho vyhledal. „Už dlouho na tebe čekám. Hledám homosexuálního vojáka s dokonalou armádní minulostí, vyznamenaného hrdinu. Budeš můj testovací objekt. Uděláme z tebe exemplární příklad proti tomu nesmyslnému vojenskému zákazu gayů ve službě!“ oznámil Matlovichovi nadšeně Kameny.

Leonard souhlasil. Toto rozhodnutí mu mnozí nikdy nepřestali vyčítat - podle nich je zrádce. Podle dalších hrdina. Každý člověk si na něj a jeho jednání asi musí udělat názor sám. Spiklenci během několika měsíců spolu s právníkem Davidem Addlestonem vypracovali plán, na základě kterého se šestého března 1975 dostavil seržant Matlovich do kanceláře svého velícího důstojníka kapitána Dennise M. Collinse a předával mu dopis.

„Po několika letech nejistoty jsem dospěl k závěru, že mé sexuální preference jsou homosexuální, na rozdíl od heterosexuálních. Také jsem dospěl k závěru, že moje sexuální preference nijak nebude zasahovat do mých povinností v letectvu.“ četl velitel nevěřícně slova svého oblíbeného instruktora, vyznamenaného hrdiny z války ve Vietnamu a vzorného a disciplinovaného vojáka Matloviche. „Co to má znamenat?“ zeptal se ho. Matlovich mu poměrně arogantně sdělil, že se jedná o variaci na slavné usednutí Rosy Parks na sedadlo pro bílé v autobuse!

Armáda ctila zákon o absolutním zákazu homosexuality. Ale teď byly v koncích i armádní špičky. „Nastal poprask. Vyhodit bílého oceněného hrdinu, který zachránil tolik životů! Který má naprosto čistý štít. Každý si tehdy představoval homosexuála jako nějakého oplzlého špinavce, co provádí orální sex v páchnoucích uličkách, ne jako vymydleného vojáka v nažehlené uniformě s Purpurovým srdcem na hrudi!“ vysvětluje web MilitaryTimes. Dle zákona měl být Matlovich okamžitě propuštěn.

Během správního řízení mu právník letectva navrhl dohodu. „Podepiš, že se zavazuješ nikdy víc nepraktikovat homosexualitu. A budeš tady moct zůstat!“ Leonard odmítl, takže verdikt komise zněl: „Navzdory jeho příkladnému vojenskému záznamu, službě ve Vietnamu a vysokým hodnocením výkonu shledala komise Matloviche nezpůsobilým ke službě a byl doporučen k propuštění. Velitel základny, plukovník Alton J. Thogersen.“

Sotva padl verdikt, musel Leonard okamžitě odejít z kasáren, kde mu bývalí kamarádi udělali uličku hanby. Ponížený Matlovich podal na popud aktivisty Kamenyho žalobu o právo na obnovení vojenské služby. Jenže letectvo tento proces „házelo“ mezi okresní a obvodní soudy - a tyto záměrné průtahy Matloviche vyčerpávaly psychicky i finančně. Navíc to konečně celé „prasklo“ a Leonard musel říct pravdu i rodičům!

„Bože můj! Ty jsi se málo modlil, já to vždy říkala! Taková nestoudnost! Jak jsi mi to mohl udělat? Měla jsem tě odvést k psychiatrovi, mně se to celé nezdálo! Já snad umřu! Na místě tady umřu! Tohle je tak odporné, to přece nemyslíš vážně?“ zněla první reakce vyděšené katoličky Very. Matlovich se oprávněně bál svěřit se i tátovi. Jenže ten se to dozvěděl záhy - když mu pochechtávající se podřízení vojáci podstrčili časopis TIME, na jehož obálce se skvěla fotka jeho syna v uniformě nad výmluvným nápisem: Jsem homosexuál!

Po dlouhých pěti letech soudních tahanic bylo Leonardu Matlovichovi nabídnuto, aby se vrátil do armády. Jenže on se bál, že by si stejně našli záminku, aby ho záhy vyhodili, tak přijal finanční vyrovnání ve výši 160 000 dolarů a stal se - jak jinak - aktivistou za práva homosexuálů. Opět objížděl s přednáškami celé Státy, tentokrát ne v uniformě, ale s duhovou vlajkou. Spolu s Kamenym se stali ikonami tehdejšího vznikajícího LGBTQ+ hnutí.

Leonard se stal vůdcem komunity kalifornských gayů, otevřel si restauraci s gay barem a často jezdil do Evropy po stopách dalších slavných homosexuálů. Dával rozhovory, zvali ho do předních amerických televizních pořadů, kde se usměvavý kníratý muž zpovídal vlastně ze všeho. „Byl opravdu otevřený. Nestyděl se nahlas vyřknout to, co ostatní jen šeptali. Jeho zásluhy za rovná práva všech lidí jsou i v dnešní době neocenitelná!“ řečnil Kameny v roce 2011 u jeho hrobu.

„Matlovich je rozporuplná osobnost. Z válečného hrdiny se občas stal takovým komickým tajtrlíkem, jehož už nebrali vážně ani gayové. Někomu přišel až směšný, horlivý; gayové uváděli, že jim dělá ostudu.“ zmiňuje MilitaryTimes. Ale statisíce lidí jej považují za hrdinu všech homosexuálů v USA. „Za vše mohl jeho životní partner - Leonard se zamiloval a byl pod jeho vlivem,“ domnívají se i autoři článku v Ecyclopedia.com. Tento anonymní pán také dosud zcela monogamního homosexuála Matloviche nakazil virem HIV.

Kolem roku 1985 si Leonard všiml, že je mu pořád blbě. Byl unavený, měl rýmu, kašel, cítil se slabý jako moucha. Když o rok později navštívil lékaře, řekl mu jen: „Máte to.“ „Ihned jsem věděl. Podstoupil jsem léčbu, ale marně. Mám AIDS, mám tu naši nemoc, jak jí říkáte. Je to epidemie, která vyhlazuje gaye.“ oznámil Matlovich šokovanému moderátorovi slavného pořadu Good Morning, America. A když mu na konci roku 1987 došlo, že jeho smrt se blíží, rozhodl se, že si naplánuje pohřeb i náhrobek.

Armáda se veteránovi a vyznamenanému hrdinovi vysmála do očí. „Na Alrington (americký hřbitov veteránů) chcete? Děláte si srandu? Vy? To by bylo pošpinění všech, co tam leží!“ kroutil hlavou jeden z důstojníků při obdržení prosté žádosti: „Umírám, jsem ten a ten, sloužil jsem tam a tam, žádám tedy důstojný pohřeb…“ Leonard se urazil, sám sobě napsal epitaf s onou větou: Když jsem byl v armádě, dali mi medaili za zabití dvou mužů a propuštění za to, že jsem jednoho miloval - a trval na tom, že na náhrobku nebude jeho jméno.

„A víš co, strč mě k Hooverovi a Tolsonovi. Na Kongresovej. Mezi těmi pokrytci se budu vyjímat! Víš kolik nás je? Ať je můj pomník pomníkem všech gay veteránů, co nemohli jít do té jejich posvátné půdy!“ řekl Kamenymu, který svého přítele (i když prý ne intimního) navštěvoval až do jeho smrti, která nastala 22. června 1988. Leonard Matlovich zemřel v Los Angeles na komplikace nemoci AIDS ve věku nedožitých 45 let. Přání ohledně pohřbu se mu splnilo a jeho hrob se stal poutním místem.

Někdy až moc poutním. Správa hřbitova je z nájezdů „duhových lidí“ až šokována, protože se prý někteří chovají velice neuctivě. Dokonce se přímo na hrobě pořádají svatby gayů a lesbiček. „Tohle by nechtěl. Tohle je strašné!“ říkala i jedna návštěvnice, která Leonarda osobně znala jako klidného a šarmantního muže, který si na důstojnost velice potrpěl. Aktivisté se i poutají ke hřbitovní zdi, demonstrují tam, pořádají happeningy - a celý hřbitov občas připomíná cirkus plný odpadků.

V roce 1993 zavedl prezident Bill Clinton pravidlo „Don’t Ask, Don’t Tell“ (Neptej se a neříkej). Šlo o pokrytecký kompromis, kdy velitelé nesměli po sexuální orientaci vojáků pátrat, ale vojáci o ní zároveň nesměli mluvit ani ji jakkoli projevovat. Pokud gay nebo lesba v armádě mlčeli jako hrob a nikdo je „nenachytal“, mohli sloužit, ale stačilo jedno neopatrné slovo nebo fotka a kariéra okamžitě skončila stejně tvrdě jako v dobách Matloviche.

Tato éra skončila v roce 2011, kdy celý zákaz služby homosexuálů zrušil prezident Obama. Stalo se tak 36 let od chvíle, kdy se Leonard Matlovich postavil před své nadřízené s dopisem, který navždy změnil tvář amerických ozbrojených sil. Zbyl po něm také náhrobek, který dodnes láká spoustu lidí - někteří mu chtějí vzdát úctu, jiní si chtějí na vlastní oči přečíst, že je skutečně bez jména. A zamýšlejí se: Kolik dalších vojáků muselo mlčet a kolik nadějných životů tento zákon zničil?

Děkuji Sarah Sicard z webu MilitaryTimes.com za pomoc s textem!

Zpracování podle:

Leonard Matlovich, MilitaryTimes.com, TIME.com, Kongresový hřbitov, LeonardMatlovich.com, Find a Grave, YouTube, mailová konverzace, Messenger