Stvořitelky andělů: ženy z maďarské vesnice otrávily arsenem až 300 lidí. Vedla je porodní bába

Kdyby se to celé nevymklo kontrole a nestala se z toho neblahá kapitola maďarských dějin, možná bychom ty ženy zpočátku mohli i pochopit. Jenže travičská aféra ve vesnici Nagyrév vešla ve známost po celém světě jako Angel Makers of Nagyrév, Tiszazugští míchači jedů, Výrobci andělů, Stvořitelky andělů, Andělky či Mucholapkové travičky. Je třeba se ale na celou situaci podívat z širšího kontextu. Právě ten by mohl pomoct objasnit pohnutky žen, které používaly arsen, aby se zbavily manželů. Jenže, jak již bylo řečeno, neskončilo to u manželů.

Náš příběh začíná v roce 1911, kdy mělo malé městečko Nagyrév zhruba 800 obyvatel. Co se tam stalo?

Tiszazug je region vesnic za Tisou, do kterých spadá i Nagyrév. Těch vísek je mnoho a v každé z nich se tehdy objevilo nějaké záhadné úmrtí. V té době nic neobvyklého. Maďarsko před první světovou válkou bylo místem politických otřesů, neskutečné chudoby, bídy a zmaru. Země se zmítala v hluboké krizi a každý se živil jak mohl. Ženy neměly absolutně žádná práva. Většina manželství byla domluvená, dospívající dívky, často ještě děti, byly proti své vůli provdávány za příšerné muže, alkoholiky a tyrany. Rodina poručila a dívka se musela provdat. V atmosféře všeobecného zmaru se často stávaly domácí vraždy, kdy muž manželku jednoduše ubil, rozvod byl nelegální a ženy trpěly. Hodně trpěly.

Po vypuknutí války bylo odvedeno 9 milionů mužů z Rakouska-Uherska, což paradoxně zase způsobilo, že muži chyběli. Dcery zůstávaly „na ocet“, vdané si po odchodu násilnického manžela na frontu oddechly, že mají chvíli pokoj, hrstka chlapů, která zbyla, byli invalidé nebo neschopní vojenské služby.

I ti se ženili, samozřejmě. Jak poručili rodiče, tak se stalo. Ale nemohli vykonávat žádnou těžší práci, což začalo být hlavně v zemědělství znát. Ženy byly na všechno samy, tvrdě dřely. Nedostatek mužů v celé Evropě mohli vykompenzovat váleční zajatci. Mnozí z těchto mužů byli posláni na farmy, kde chyběl živitel.

A jak to tak bývá, některé z žen se „spustily“. Nastala hotová vlna nechtěných těhotenství, potrat byl samozřejmě také trestný, nešťastnice proto vyhledávaly tzv. anděličkářky, které prováděly pokoutní potraty, což bylo nezákonné, brutální a hlavně životu nebezpečné. A někdy se stávalo, že potraty prováděly také porodní báby. Kdo jiný měl v té době větší povědomí o ženském ústrojí, porodech, početí, těhotenství, než právě ony. Tím se dostáváme k osobě, která je pro celou travičskou aféru naprosto klíčová.

Júlia Fazekas, rozená Oláh (20. května 1861 - 19. července 1929), které se všeobecně říkalo Júlia, ač nesla dvě křestní jména, Zsuzsanna a Gyuláné.

Na počátku dvacátého století byl Nagyrév obyčejnou, chudou a nuznou vesnicí. Komunita byla pevně svázaná, každý znal každého, žádná věc nezůstala utajena, domluvená manželství zde byla skoro všechna, takže se vesnice hemžila zbitými ženami a věčně opilými muži. Co absolutně chybělo, byl lékař. Při porodech umíralo tolik žen, že to bylo až neuvěřitelné. Proto všichni uvítali v roce 1911 příjezd porodní asistentky, jak se ona žena hrdě nazývala. Júlia byla rodačka z Nagyrévu, která pak zmizela. Když se vrátila do rodné vsi, neustále měnila verze o tom, kde celé ty roky byla.

Její manžel někam zmizel (velice pravděpodobně ho také otrávila), přišla však s několika solidními referencemi a předchozími zkušenostmi jako porodní asistentka. V Nagyrévu se znovu usídlila a začala skutečně pomáhat. Zprvu. Asistovala u porodů, které dopadaly dobře, těhotné ženy vyhledávaly její služby a jak jinak - žádaly po ní potrat. Tomu se Júlia nevyhýbala, ba naopak. Fazekas byla dokonce v letech 1911 až 1921 nejméně desetkrát zatčena za provádění nelegálních potratů, ale pokaždé byla sympatizujícími soudci osvobozena a mohla se vrátit ke své práci v Nagyrévu.

Po konci války se začali vracet muži, kteří na tom byli po hrůzných zážitcích z fronty ještě hůře než předtím. Často také shledali, že se jim manželka „zapomněla“ se zajatcem, alkohol tekl proudem, násilí bujelo v každém domku, zbité ženy chodily plakat do lesa, aby je nikdo neviděl. Někdo je však viděl velice dobře. Júlia Fazekas začala nenápadně oznamovat, že by mohla místní ženy „tohoto problému zbavit“. Hospodyně se jí svěřovaly s každým tajemstvím, měla velkou důvěru, a naříkajícím ženám nabídla jedinečný lék. Mucholapky.

Tato past na mouchy se v té době vyráběla z voskovaného papíru a lepidla, které bylo napuštěno prudkým jedem - arsenem. „Je to dokonalé a nezjistitelné,“ ujišťovala Fazekas ostýchavé ženy, které nechtěly věřit tomu, že by to bylo tak jednoduché. A přece. Otrava arsenem se mohla zamaskovat jako cholera, protože ta v té době skutečně v Maďarsku řádila. Příznaky byly stejné - zvracení, prudké bolesti břicha, strašný průjem, změna barvy kůže - a ve většině případů tehdy končila smrtí. Nagyrév neměl žádný spolehlivý vodní zdroj, vše bylo znečištěné, tudíž bylo zcela logické (a lákavé) svést to na choleru.

Zrodil se dokonalý zločin. Tedy - téměř. Júlia Fazekas mucholapky nejprve vyvařila, ještě setřela a seškrábla všechny zbytky, odvar nechala trochu zredukovat, podle potřeby zahustila nebo zředila, a výsledné kapičky distribuovala nešťastné ženě, ze které byla za pár dní vdova. Byla to hotová vražedná mašinérie. Muži umírali jako mouchy (v tomto případě doslovně!) a nikomu to nebylo divné. Fazekas požádala o pomoc svou sestřenici Susi Oláh, která pracovala jako úřednice v oddělení úmrtních listů.

Tato Susi měla sama máslo na hlavě - otrávila totiž už v osmnácti letech svého šedesátiletého manžela. Je až neskutečné, jak do sebe vše zapadlo. Susi vyplňovala příčinu smrti mužů z Nagyrévu různě, nejčastěji vedla cholera. Júlia ani nečekala, až za ní ženy přijdou samy - nabízela jim zcela nezištně „svého malého pomocníčka“ sama. Kdyby to zůstalo u vraždění násilnických manželů, zřejmě by nikdy nikdo nic nezjistil. Jenže ženy se urvaly z řetězu. Následovaly hotové travičské orgie.

Júlia Fazekas nelenila a začala objíždět se svou medicínkou i přilehlé vesnice, kde už na ni čekaly další zákaznice s našetřenými penězi. Výnosný obchod Júlii pár let držel nad vodou, zbohatla. Podnikavé ženy si začaly vařit mucholapky doma. A kde byl kdo nepotřebný, ten do pár dní najednou skonal na choleru. Z kdysi nešťastných a uťápnutých chudinek se staly bestie, které trávily arsenem své staré rodiče, maličké děti, příbuzné, po kterých bylo možno předpokládat zdědění nějakého majetku. Nebyly výjimkou otravy dcer, synů, milenců, sokyní v lásce. Z otrav se stala taková móda, že v polovině dvacátých let vysoká úmrtnost v Nagyrévu vedla k označení vesnice jako Mrtvé vsi, nebo Místa, kde bydlí smrt.

Protože na světě se nikdy nic neutají, neutajily se ani kapičky od porodní babičky. On se tím vlastně nikdo moc netajil. „Chceš se ho zbavit?“ ptala se příbuzná příbuzné, když ta plakala, že její muž neustále vyžaduje sex. Nebo že ji mlátí. Nebo že chodí za jinou. Epidemie otrav se rozlétla po celém okolí. Záhy byl odvar z mucholapek použit v každé vesnici v okolí. Překáží starý výměnkář? Pryč s ním. Jak dlouho umírá tvoje matka? Už pět let? A nechceš jí pomoct? A šup. Nechtěné dítě? Vyřešeno. Hádka se sousedkou? Dej si s ní sklenku na usmířenou a nezapomeň na tajnou přísadu!

„Proč je snášet?“ pokládala Júlia Fazekas řečnickou otázku, když poslouchala další a další lamentování v okolních vsích. Situace se stala zcela neudržitelnou. Mrtvoly se kupily, farář se křižoval, protože nebylo kam pohřbívat. „Boží trest,“ usoudil a měl v kostele dlouhé kázání na téma morálka a mravní čistota. A nestačil se divit, že do sebe v lavicích ženy šťouchají, potutelně se řehtají a spiklenecky koulí očima. Dlouhých osmnáct let trvalo, než někdo informoval příslušné orgány.

A dodnes se neví, jak došlo k odhalení celé travičské aféry. Spekuluje se o udání místním novinám nebo přiznání jedné z žen na smrtelné posteli. Jisté je, že když do Nagyrévu konečně vtrhla ruka zákona, Júlia Fazekas už byla mrtvá. Dozvěděla se, že se vše provalilo, vypila své kapičky a „pro sichr“ se ještě oběsila. Při domovní prohlídce bylo nalezeno tolik jedu, že přivolaný lékař řekl: „Tohle by otrávilo celý regiment!“

Podařilo se prokázat 40 vražd, které spáchala sama Fazekas čili byla to ona, kdo přímo podal oběti jed. Ale ostatní ženy, které trávily každého na potkání po celé roky, měly mít na svědomí celkem 300 mrtvých. Po celém okolí probíhaly masové exhumace, v mrtvolách byl neustále dokola zjišťován arsen, až to přerostlo jakoukoliv mez únosnosti a nikdo nezvládl případ pořádně vyšetřit. Obžalováno bylo 34 žen a jeden muž. Poté bylo souzeno 26 Stvořitelek andělů, osm jich bylo odsouzeno k trestu smrti, ale jen dvě byly popraveny. Ostatní dostaly dlouhé tresty odnětí svobody v tvrdé káznici v Szolnoku.

Při soudním přelíčení se mnohé z žen tvářily až znuděně. Jedna dokonce usnula. Šokovaní novináři psali: „Andělky neprojevily ani špetku lítosti. Jedna dokonce naznala, že zabitím uchránila svého milého před válkou. Při vynesení trestu se hádala a temperamentně křičela, že kdyby byl živ, nafackoval by soudcům huby!“

V padesátých letech se historik Ferenc Gyorgjev setkal se starým vesničanem, který tvrdil, že místní ženy vraždily své muže od nepaměti. To se ostatně tvrdilo a tvrdí dodnes. Že to nezačala Fazekas, ale pouze vymyslela „velkovýrobnu“ mrtvol, otravy blízkých se měly dít celá desetiletí před ní.

V roce 2004 se redaktorům BBC podařilo vypátrat pamětnici. Maria Gunya, která byla malou holčičkou, když Stvořitelky andělů řádily v Nagyrévu, řekla v televizním rozhovoru: „Moje babička říkala, že po otravách, když to vše opadlo a holky seděly ve vězení, se chování všech mužů v okolí výrazně zlepšilo. Ale ještě dlouhá léta nechávali své jídlo i pití nejprve na prst olíznout psovi nebo kočce,“ smála se potutelně stařenka do kamery.

Příběh „Andělek“ byl několikrát převeden na filmové plátno (The Angelmakers, The Hukkle) a stal se v Maďarsku oblíbeným tématem při černých hodinkách a vyprávění o pohnuté historii země.

A co vy, máte někdy chuť vyrobit si odvar z mucholapek? Dnes už v nich arsen není. Ale v historii nalezneme tolik temných věcí, že by nebylo divu, kdyby se jimi někdo inspiroval! Tak pozor na potutelně se usmívající ženy, pokud vám zrovna nesou jídlo!

Zpracováno podle: Tiszazugi méregkeverők – Wikipédia (wikipedia.org), FAZEKAS Zsuzsanna | Serial Killer Database Wiki | Fandom, Júlia Fazekas | Murderpedia, the encyclopedia of murderers, Angel Makers of Nagyrév - Wikipedia