Článek
Rok 1920, Ochate. Mezi polorozpadlé domy praží nelítostné slunce. V oblasti Condado de Treviño si lidé z drobných vesniček, rozesetých po rozeklaných skaliscích baskické provincie Álava, šeptají: „Už zase. Nechoďte tam, nebo umřete. Už utekli další. Umírají tam jako mouchy!“ Nenápadné vesnici v drsném kraji Baskicka se už dlouhé roky každý vyhýbal. Už počtvrté totiž na místní uhodila hotová morová rána. Další epidemie záhadných nemocí, které ani v dnešní době odborníci nejsou schopni pojmenovat. Z Ochate utíkají poslední obyvatelé, naloží na vůz, co mají, a už ženou koně přes skaliska co nejdále od „prokletého místa“.

Stará baskická žena na fotce z roku 1948
V kostele svatého Miguela se opět rozezněl zvon, který ohlašoval další smrt. „Vy nepůjdete pryč?“ volají uprchlíci na poslední starousedlíky, kteří se rozhodli zůstat - tříčlennou rodinu Aránguizových a starého pána Eusebia. „Tady jsem se narodil, tady umřu! Zbabělci!“ je rozčílený Eusebio a lidé z rodiny jen smutně mávají. Je konec, kdysi kvetoucí vesnice Ochate se už téměř vylidnila. A nastala její nová kapitola, ta strašidelná, ta záhadná, ta divná. Ta, která přitahuje davy lidí, kteří touží spatřit na vlastní oči ducha. Nebo UFO. Nebo najít Tajné dveře či Dveře chladu. Vyprávění o děsivém osudu vesnice Ochate.
Takzvaná města duchů nalezneme po celém světě a téměř v každé zemi. USA má Centralii, Bodie, opuštěná města Divokého západu, ve kterých kdysi bujel život v období Zlaté horečky. Británie, Itálie nebo Portugalsko - i tam najdeme zcela opuštěné rozvaliny kdysi nádherných vesnic a měst, jejichž populaci zdevastoval mor nebo různé rány osudu v podobě zemětřesení nebo zatopení. Také u nás je spousta vesnic v pohraničí, které po nuceném odsunu německých obyvatel zůstaly ponechány napospas a dnes z nich jsou jen zvětralé základy. Španělsko má však mezi tímto vším hotovou raritu - Ochate (baskický pravopis Otxate), mezi vyjmenovanými vyčnívá tím, že se stala skutečnou vesnicí duchů.

Zvonice kostela sv. Miguela
Všichni obyvatelé odešli nebo zemřeli a nikdy už nikdo nepřišel zpátky. Dělo se tam tolik prapodivných věcí, že se pověrčiví lidé křižovali, když někdo jméno vesnice vyslovil. Když Ochate zůstala bez obyvatel, stala se rájem pro lovce všemožných záhad. Mimo davů turistů, kteří pěšky lezou na strmé skály okolo rozvalin bývalé baskické vesnice (nevede k ní žádná sjízdná silnice), se do rozpadlých domů stahují „badatelé“, kteří chtějí ulovit co nejlepší snímek ducha.
Popisy obce z druhé poloviny 19. století století vypráví o malé a skromné vesnici obývané chovateli dobytka a dělníky. Lidé zde žili z toho, co vypěstovali a jedli hlavně hovězí maso, fazole, brambory a obiloviny. Zajímavá je vynalézavost vesničanů, kteří se snažili ze své situace vytěžit vše - například sběrači hub museli v Ochate platit tučný poplatek. Dochovaly se i písemné smlouvy z konce 18. století o poplatcích za lov a sběr lesních plodů.
Nebo něco slyšet, nahrát, zaznamenat, potkat, vyfotit, najít Dveře, které mají být portálem mezi dimenzemi… Celé toto snažení prapodivných existencí i velice seriózních odborníků snižuje Ochate na úroveň nějakého strašidelného lunaparku. Přitom genius loci, onen duch místa, je zde skutečně nevšední a s dlouhou a pohnutou historií.
O opuštěné vesnici je známo, že byla osídlena již od doby bronzové. Byly zde nalezeny pazourkové a křemenné nástroje. Pobývali zde také Římané, čemuž svědčí nález pohřební římské mohyly v poli nedaleko obytných domů. Ochate se kdysi rozkládala podél velmi využívané obchodní silnice, která spojovala regiony Kastilii a León - říkalo se jí Cesta (stezka) vína a ryb.
Vládl zde čilý obchodní ruch mezi rybáři v Biskajském zálivu a úrodnou oblastí La Rioja. Dnes už tato cesta neexistuje, změnila se na prostou turistickou trasu. Úpadek celého kdysi prosperujícího kraje znamenal první stěhování lidí za prací a obživou do jiných částí Španělska. To probíhalo v osmnáctém století.

Španělská chřipka „kosila“ celý svět
A jako kdyby s prvními odvážnými lidmi, kteří odešli, přišla nějaká vyšší moc a řekla si: „Tak, teď tu obec a všechny v ní naprosto zničím!“ Protože vypuklo naprosté peklo. První velká epidemie udeřila na Ochate v roce 1860. „Lidé krvácejí z tělních otvorů a umírají ve velkém. Nestačíme pohřbívat, dnes zemřel i hrobník. Hroby kopou děti.“ zní zoufalý zápis v prosebném dopise farního úřadu. Po této epidemii vypukla za čtyři roky další vlna nemoci, kdy se lidé pro změnu za vysokých horeček dusili a na těle jim naskákaly hnusné vředy. Nepomáhalo modlení, nepomáhal lékař, všichni kroutili hlavou. A sotva si zbývající občané Ochate oddechli, „dorazil“ je rok 1870.
Při této epidemii vymřely téměř všechny děti a starci; muži byli oslabeni a ženy zůstávaly neplodné. Prý šlo opět o horečku, vyrážku a „děsy“, jakési halucinace a blouznění. Dnešní lékaři si myslí, že do odlehlé vesnice mohl nějaký náhodný přivandrovalec zavléct tyfus, neštovice nebo choleru, a populaci úplně zdecimovat. Těžko by se však tolik nemocí soustředilo na tak malém místě a „nepřeskočilo“ by na okolní vsi. Ty se raději od Ochate zcela izolovaly. A ona izolace vyvolala v přeživších lidech to nejhorší. Začali se vraždit mezi sebou.

Ruiny „vesnice prokletých“
„Soused souseda podřízl pro ukradený snop sena. Manžel jen tak umlátil manželku a pak ji zakopal na poli. Hospodářská zvířata se kradou, sotva přijde majitel ukradeného koně za zlodějem, je napadený. Sedlák Armarilo byl probodnut vidlemi,“ cituje John Bascombe ze starých záznamů archivu města Miranda de Ebro, které je od Ochate vzdáleno asi 30 kilometrů.
Zkázu Ochate dokonal začátek dvacátého století. Přišlo obrovské krupobití, které několikrát zničilo celou úrodu, lidé měli hlad a utíkali z rodné vsi doslova jako o život. Příšerné lijáky nebo pro změnu úporné sucho, to vše stále více a více „tlačilo“ ubohé obyvatele k naprostému zoufalství.

Ruiny Ochate mají své drsné kouzlo…
A vše dovršila španělská chřipka. Ta pokosila zbytek. Již zmiňovaná rodina Aránguizových a pan Eusebio byli poslední. A aby toho všeho nebylo málo, starý pan Eusebio byl brutálně zavražděn pastorem, který zešílel a toulal se po okolí. Tohoto nebezpečného blázna se snažili chytit lidé po celém kraji, ale do cesty mu vstoupil Eusebio, kterého pastor umlátil a pak spáchal sebevraždu.
To byla poslední kapka i pro zbylou rodinu, která se sebrala a utekla. A tím skončila kapitola Ochate jako kdysi malebné vesnice s dlouhou historií osídlení. Co to mělo být? Je možné, aby bylo jedno místo stíháno tolika pohromami naráz? Už jen to čtení je samo o sobě děsivé! Ale to nejděsivější mělo teprve začít. Po druhé světové válce s poválečnou obnovou a rozkvětem kraje začali lidé chodit také do opuštěné Ochate.

Iker Jiménez byl zcela šokován tím, co slyšel…
„Vesnice prokletých“, tak byla nazývána v narychlo vytištěných průvodcích po kraji. Zvědaví lidé lezli do domů, už beztak rozpadlé stavby jim padaly na hlavu, až ze všeho zbyly jen rozvaliny a do daleka se tyčící věž kostela svatého Miguela. Začalo se povídat, že tam straší. „Jasně jsem slyšel pláč! Někdo na mě házel kamení! Ten muž, ten starý muž!“ lamentoval vyděšený turista. Starý vousatý muž s orlím nosem, který se za bílého dne objevuje mezi domy, byl poprvé viděn v roce 1952. Zprvu si lidé mysleli, že je to člověk z masa a krve, nějaký potomek bývalých obyvatel. Strašidelný stařec však na oslovení nereagoval a vždy se „stáhl“ do stínu. Posléze turisté zjistili, že tam jednoduše není.
„Neměl kam odejít, bylo tam zdivo domu do pravého úhlu, není možné, abych ho neviděla odcházet. A přece zmizel…“ říkala vyděšená návštěvnice reportérovi časopisu Mundo Desconocido, který se na místo vypravil v sedmdesátých letech a napsal o tom všem obsáhlý článek: „Světla na obloze, záblesky odnikud, přetrvávající paranormální aktivita. Vesnici Ochate stíhaly hotové biblické rány. Vytvořil se tím základ pro budoucí utrpení a podivné události? Byla tato malá vesnička předurčena k tomu, aby se zde zjevovaly věci, které nejsou z tohoto světa?“ kladl si novinář řečnickou otázku. Vypukla hotová davová hysterie. Všichni vzali foťáky a chtěli „něco“ vyfotit.

Toto zachytil pejskař, který si šel vyfotit krajinu… Ani NASA nenašla stopy podvodu…
Na mlhavých snímcích byl velice často onen muž s orlím nosem, těch fotek existuje nepočítaně. A pak přišel 24. červenec 1981, kdy šel jistý Prudencio Muguruza na procházku se svým psem, aby si vyfotografoval přírodní krásy za soumraku. Poblíž Ochate uviděl velké světlo, které narazilo do kostelní věže. Pohotově ho zachytil a tato fotka se stala již kultovní. V roce 2018 ji pečlivě prozkoumali vědci z NASA a neshledali na originále žádné známky podvodu nebo dodatečného zásahu. Tak zkuste posoudit sami, co si o fotografii s názvem UFO z Ochate myslíte.
Podivný světelný objekt ale nebyl tím jediným, co prokletou vylidněnou vesnici stíhalo. V okolí rozvalin zmizelo několik osob, všude opodál se váleli (a válejí dodnes) mrtví koně nebo krávy - jako kdyby se zvířata z plného zdraví jednoduše natáhla a pošla. Slavný španělský seriózní novinář a reportér Iker Jiménez vesnici navštívil v roce 1987 a nestačil se divit. Byl členem jakéhosi týmu „vyšetřovatelů“, kde byl záhadolog, ufolog, všemožní samozvaní odborníci, a mezi nimi také muž, který nahrával tzv. EVP čili hlasy ze záhrobí. Jimenez byl ve skupině za „toho, co v nic nevěří“, takže jeho výpověď je opravdu prapodivným důkazem strašení v Ochate:

Koně mezi rozvalinami. Občas se nějaký natáhne a umře..
Musím uznat, že když padla noc, byl jsem otřesen až do morku kostí, když jsem slyšel ty nahrané hlasy. Prvním byl výkřik malé holčičky, která říkala „Pandora!“ Nebo to možná byl hlas, který křičel „kampora“, což v baskičtině znamená vypadni. Tento hlas byl zaznamenán uvnitř zvonice a s naprostou čistotou, že to bylo opravdu mrazivé. Na stejném místě, ale výše, byl zaznamenán ještě jeden hlas, který pokládal různé otázky. Tento poslední hlas patřil ženě, která žalostným a chraptivým tónem řekla: „Proč jsou dveře ještě otevřené?“
Představu, že tato obec je jakýmsi portálem, posiluje i vlastní název města. V baskičtině Otxate znamená Puerta de Lobos (Dveře vlků) a Ochate znamená Puerta de Gog (Dveře Goga), přičemž Gog je biblická postava spojovaná s mocnostmi zla v knize Zjevení.
Tento EVP záznam koluje dodnes napříč celým internetovým prostorem a lidé se ho snaží rozluštit. Spekulace stíhala spekulaci, hovořilo se o portálu do jiné dimenze, výzkumník Alberto Fernandez (docela proslulý badatel, něco jako u nás Ivan Mackerle) se do Ochate vydal na vlastní pěst - a spáchal tam sebevraždu. Z ničeho nic.

Dominantou zaniklé vesnice je kostelní věž
Ochate dodnes hostí mnoho výzkumných skupin, které se snaží rozluštit záhadu, která obec obklopuje. Vesnice prokletých je pro starousedlíky ale zcela zapovězená - nikdy tam nevstoupí. Dokonce se místní občas snaží turisty od návštěvy rozvalin odradit - i když by to mělo být spíše naopak, mohli by si přivydělat prodejem nápojů nebo suvenýrů - kdepak. Nic takového. Spíše si pověrčivě uplivnou.
Můžete se do Ochate podívat sami - zbytky kostela a rozvaliny staveb v drsné krajině poskytují krásnou, i když opravdu strašidelnou scenérii. Jen mít odvahu a vkročit tam. Třeba právě na vás čeká muž s orlím nosem nebo dveře do jiné dimenze.
Tak hodně „štěstí“ !

Vnitřek jedné ze zbořenin