Paní dobré smrti: děsivé italské Accabadory pomáhaly zemřít smrtelně nemocným. Používaly kladivo

Nad chudou vesničkou v italské Sardinii se setmělo. Trpící starý muž se z posledních sil vztyčil na posteli, místností zavanul zápach proleženin. „Prosím, zavolejte ji,“ sípal potichu. „To přece nejde, tatínku,“ plakaly dcery a manželka nemocného temperamentně spínala ruce a lamentovala o nespravedlivém osudu: „Pět let tu leží, pět dlouhých let trpí a nikdo mu nepomůže. Je čas. Je skutečně čas, aby přišla!“ zavelela nakonec matka rodiny. Syn vyběhl do tmy, aby šeptem sdělil sousedovi, že tatínek si žádá její služby.

Rozneslo se to po celé osadě, aby kdosi běžel pro kohosi, ten znal zase jiného, který věděl, kde žije ona. V domě zatím začalo loučení s nemocným mužem, který byl rázem jako vyměněný. Po letech strašného utrpení konečně přijde vysvobození z muk pekelné nemoci, která pomalu ale jistě užírala jeho tělo i jeho duši.

Po modlitbách se rozhostilo naprosté ticho. Celá rodina seděla a čekala, jen mihotavý plamen svíčky ozařoval obličeje napjatých lidí. Odbila půlnoc, pak druhá ranní. Za dveřmi se ozval tichý šramot a následovalo tlumené zaklepání. Všichni nadskočili a umírající muž zašeptal: „Konečně…“ Dveře se otevřely a dovnitř vstoupila přízračná postava. Žena, oděná do černého pláště, měla přes tvář černou masku a přes vlasy přetaženou černou kapuci. Byla bosá. V jedné ruce držela vak z černé vlny, v druhé obrovské kladivo z ohlazeného olivového dřeva s rozšířenou palicí. Stála a mlčela, dokud všichni z rodiny neuprchli z ložnice.

Pak démonická bytost, která ale byla ženou z masa a krve, poklekla před umírajícím mužem. Z vaku vyndala růženec, ten zavěsila nad hlavu trpícího, pohladila ho a několika přesnými údery kladivem do spánku ukončila život nevyléčitelně nemocného starce. Shromáždění příbuzní poslouchali za dveřmi a vzrušeně si šeptali. „Mlčte!“ okřikla děti matka a couvla před ženou, která vycházela ze dveří. Maskovaná postava gestem ukázala, že je konec, uklonila se a bez jediného slova odešla. Nikdo se na nic neptal, nikdo jí nic nedal, jen ve své posteli ležel mrtvý muž, jehož pozemskou pouť ukončila legendární Paní dobré smrti. Accabadora.

Je něco takového vůbec možné? Jedna z nejneuvěřitelnějších a nejunikátnějších tradic na světě se na Sardinii měla odehrávat ještě v roce 1952, kdy byl zaznamenán poslední doložený případ činnosti tohoto anděla smrti. Co to bylo za ženu? Odkud se vzala? A existovala vůbec?

Ve vnitrozemí severní Sardinie se nachází městečko Luras. Nalezneme v něm etnografické muzeum, které má velice zvláštní oddělení. Lidé tam chodí vlastně jen kvůli němu. Prohlídka totiž zobrazuje historický a kulturní kontext místní tradice, jakou nemá snad žádné místo na světě. Expozice o Accabadorách, ženách v černém, které jakoby vypadly z nějaké dětské noční můry. V muzeu je k vidění jejich kladivo, schránka s růžencem a předměty, které potřebovaly ke své obskurní práci.

Zaměstnáním záhadných žen bylo ukončení života těch, kteří trpěli nevyléčitelnou nemocí, nesnesitelnými bolestmi, zkrátka si přáli umřít. Rituální eutanazie nebo opravdová vražda? To už je na uvážení každého jednotlivce, který se s touto nesmírně fascinující a morbidní tradicí seznámí.

Ospravedlnění existence Accabadory znělo: „Pouze žena může přivést na svět život, tudíž žena je také jediná, která ho může vzít“, takže tuto „práci“ vykonávala vždy jen zralá žena. O jmenování konkrétní Accabadory rozhodovala komunita vesnice či skupiny vesnic. Její jméno znal jen jeden jediný člověk, vesměs nejvýše představený člověk z oné komunity. Accabadora nemohla ze svého řemesla odejít, když už se Paní dobré smrti stala, zůstala jí doživotně, respektive dokud unesla svůj vražedný nástroj - kladivo. To se vyrábělo z rozvětvené části olivovníku, pak se dřevo přitesalo do tvaru kladiva, rukojeť se zvrásnila, aby se lépe držela. Smrtící zbraň se natřela tmavou barvou, máčela se v oleji a palice byla na konci ohlazená a mírně rozšířená.

Paní dobré smrti nevraždily jen kladivem. Také dusily nebo škrtily, v závislosti na zdravotním stavu nemocného, který požádal o smrt. Také si zvolily svou nástupkyni, kterou stávající anděl smrti vodil na své milosrdné mise. Zlověstná, mystická, kontroverzní a děsivá postava folkloru svérázné Sardinie však byla také obklopena jinou, optimističtější aurou - aurou vděčnosti.

Accabadora byla zavolána buď rodinou nebo samotným umírajícím, aby splnila jediný úkol - zbavila utrpení z dlouhého umírání. Nikdy nevraždila zbytečně nebo zištně. Dokonce byly tyto ženy speciálně školeny zasvěceným lékařem, po celá staletí v „civilu“ vykonávaly například role porodních asistentek, bylinkářek, kořenářek, lidových léčitelek, později zdravotních sester. Identita Accabador se sice přísně střežila, ale samozřejmě mnoho lidí vědělo, kdo se za černou maskou skrývá.

Dnes se jim přezdívá „vykonavatelky eutanazií“. Protože co jiného to bylo? Vražda z milosti, asistovaná sebevražda - toto značně kontroverzní téma rezonuje Itálií dodnes a když italský politik předloží návrh o uzákonění asistované sebevraždy, bere si téměř vždy „na pomoc“ Accabadoru a její mýtus. Velice zvláštní je také postoj katolické církve, která „ovládá“ Itálii od roku 1297. Accabadory existovaly ještě za pohanských dob. A když církev tehdy na vše přišla, mělo se vše dít za tichého souhlasu vysoce postavených kněží - ale pod jednou podmínkou.

Accabadora byla donucena do svého poslání zakomponovat katolickou (církevní) mystiku - měla za úkol nejen zabít trpícího člověka pokud možno rychle, čistě a bezbolestně, ale také povzbudit duši, aby opustila smrtelné tělo. Proto se od pohanských dob změnila a ke kladivu „vyfasovala“ ještě růženec, kříž a speciální modlitbu. A také musela chodit ke zpovědi po každém „zásahu“.

Přízračná ženská postava s kladivem je poprvé zmíněna v kronice opata z Piemontu. Novodobí etnografové a historici existenci Accabadory zpochybňují. Prý jde o báchorky, které měly vyděsit lidi. Jenže jim zase kontrují místní, kteří tvrdí: „Proč by někdo takto potřeboval strašit? Kdyby šlo o zákeřné vraždy, možná, ale toto byla soucitná pomoc, toto byla eutanazie v pravém slova smyslu, byť barbarská a pro moderní lidi nepochopitelná. Naši předci jim byli vděční, vděční byli i umírající, sami je volali. A ty ženy to braly jako své poslání. Nikdy si za zabití nic nevzaly. Byly to hrdinky, jen se to prostě někomu nehodilo, dosaďte si sami, komu asi, tak se řeklo, že neexistují. Ale existovaly, všichni to víme!“ stojí v návštěvní knize muzea.

Pravdu se asi nikdo nedozví. Jen vyvstává otázka, proč se konají průvody žen v kostýmech Accabador, proč jim jsou stavěna muzea, kde jsou k vidění jejich věci. Temná a děsivá žena zůstala v kolektivní paměti lidí na Sardinii po celá staletí a místní jsou na toto téma velice citliví - zkrátka existovala a tečka. Uvádí se, že během 20. století došlo k posledním třem doloženým zásahům Paní dobré smrti: jedna v Luras (1929), jedna v Orgosolu (1952) a v témže roce v Oristanu.

Mýtická (nebo ne?) žena se objevila i v popkultuře - v románu Michely Murgia Accabadora a ve stejnojmenném filmu z roku 2015, který režíroval Enrico Pau.

Neuvěřitelná Paní dobré smrti je bezesporu nejzvláštnějším ze zvláštních lidových pověstí. Nebo to vůbec není pověst. Milosrdné vražedkyně s kladivem opravdu mohly existovat. A je velice zajímavé pročítat polemiky obou stran, kdy jedna tvrdí, že to je nesmysl a druhá, že pravda. Oba tyto názory mají velice zajímavé argumenty pro a proti.

Třeba se někdy dozvíme pravdu. A třeba je lepší si ponechat iluzi o tom, že pokud budete na konci cesty a budete nesmírně trpět, můžete si zavolat někoho, kdo vaše trápení ukončí. I když bude vypadat jako ztělesněná noční můra.

Zpracováno podle: Paní Dobré smrti - Kabinet Kuriozit, Accabadora samice - Wikipedie, otevřená encyklopedie (wikipedia.org), La Accabadora – The Woman of Death | Sardinian Folklore | My Sardinian Life, La sacerdotessa della morte: s'accabadora. ( Prima parte ) (claudiazedda.it),Sardinian Mysteries and the Accabadora (andrewcollins.com),L’eutanasia ha sempre fatto parte della tradizione italiana. È tempo che diventi legge. (thevision.com)