Do dětí stříleli z letadel. Krvavý lynč stovek černochů změnil Tulsu v peklo, lidé hořeli v ulicích

30. května roku 1921 se na ulicích Tulsy v americkém státě Oklahoma slavil Den památky padlých. Všude bylo plno lidí, veteráni z první světové války projížděli centrem města na otevřených vozech a devatenáctiletý čistič bot jménem Dick Rowland měl od rána plné ruce práce. Černošský mladík leštil obuv kolemjdoucím už celé hodiny, měl hlad, žízeň, bolela ho hlava… „A hlavně potřebuju na záchod,“ uvědomil si Dick, odložil kartáč a vydal se na Main Street, kde se v nejvyšším patře obchodního domu Drexel nacházely jediné toalety pro barevné v celém širokém okolí.

Dick Rowland prošel vestibulem tulského obchoďáku a vběhl do výtahu, který obsluhovala mladičká běloška Sarah Page. „Ahoj!“ pozdravila Dicka „liftbojka“, zatáhla za ním posuvnou železnou klec - a o několik minut později zaslechl prodavač v obchodě s oblečením ženský křik. Vyšel se zvědavě podívat ven, a když nahlédl do otevřeného výtahu, zalapal po dechu: Sarah ležela na zemi zdviže s rozcuchanými vlasy a potrhaným oblečením, a z černocha Dicka už byla vidět jen záda, protože utíkal ven z budovy jako šílenec! „Co je ti? Co ti udělal? No mluv?“ seběhli se kolem plačící Sarah ostatní prodavači, ale dívka jen brečela a vrtěla žalostně hlavou.

„On na tebe šahal? Snad tě neznásilnil? Ale něco ti chtěl udělat, co? To je úplně jasný! Dobytek černej!“ měli rázem jasno zaměstnanci obchodního domu Drexel. „Bílou holku napadl černej! No tak to ne!“ pořvávali svědci, okamžitě zalarmovali strážníky a opona k prvnímu dějství největšího hromadného rasového pogromu v novodobé historii Spojených států se rozhrnula. „Přitom nikdo dodnes neví, co se v tom výtahu stalo. Dick byl hodný kluk, nesmělý a ostýchavý. Podle jeho příbuzných by nikdy na holku nesáhl, ať by byla černá nebo bílá,“ říká Mark Oliver z webu ATI.

Ten zmínil i několik teorií kolujících mezi historiky, kteří se zabývají začátkem a průběhem masakru v Tulse: „Dick a Sarah spolu měli mít tajný sexuální vztah, což bylo tehdy samozřejmě zakázané a nepřípustné. Čekal by je lynč. Možná se v tom výtahu prostě jen pohádali, rozešli se a Sarah to nezvládla. Dick to ale důrazně popíral, stejně tak i to, že by ji chtěl sexuálně napadnout. Prý zakopl o vyvýšený okraj výtahu a omylem se obsluhující slečny chytil za ruku. Ta začala řvát jako šílená a on zpanikařil a utekl,“ popisuje web ATI.

Pro Dickovo tvrzení svědčí i výpověď samotné Sarah Page, která se posléze uklidnila a řekla, že jen špatně odhadla situaci. Všechno by se tedy dalo vysvětlit, jenže jiskra, která zažehla drastický masakr v Tulse, už bohužel dolétla mezi povykující lidi, slovo dalo slovo a zfanatizovaným davem bělochů hučelo jako v úle. „Černý prase znásilnilo bílou holku. Naši holku! Jdeme na něj!“ řvali lidé na ulicích Tulsy a začali se mezi sebou hecovat k lynčování Dicka Rowlanda. O několik hodin později už hořely ulice a nad městem létala soukromá letadla, ze kterých spořádaní tátové od rodin stříleli z pušek do prchajících dětí!

Jaký je příběh Masakru v Tulse, při kterém zemřely stovky nevinných lidí?

V roce 1921 bylo rasové napětí ve Spojených státech všudypřítomné a běžné. V atmosféře vzájemné nenávisti černých a bílých žila i Tulsa v Oklahomě, kde platily přísné zákony rasové segregace. Afroameričané měli například zakázaný vstup do veřejných budov, nesměli jezdit veřejnou dopravou či chodit do škol pro bílé. Černošští obyvatelé Tulsy čelili diskriminaci, krutému násilí a neustálé hrozbě lynčování, ale i přesto všechno vytvořili v severní části Tulsy prosperující černošskou čtvrť jménem Greenwood.

A tato komunita byla místním bělochům trnem v oku. „Mnozí žili na samém okraji společnosti, na hranici chudoby, byli frustrovaní, hladoví a naštvaní. A dívali se, jak černoši staví krásné domy, jezdí ve vlastních autech a zakládají si praxe a kariéry, o kterých se jim mohlo jen zdát,“ zmiňuje tristní situaci v rozdělené Tulse web Tulsahistory. V Greenwoodu se totiž usadili černí lékaři, právníci, obchodníci, řemeslníci i dělníci; ve čtvrti fungovaly obchody, restaurace, kina, školy a kostely. Záhy zde vznikla lukrativní městská část, která svým luxusem a bezpečím přilákala i několik bělošských rodin!

Greenwoodu se s notnou dávkou závisti začalo říkat Černá Wall Street a bílí obyvatelé Tulsy začali své úspěšné černošské sousedy nenávidět. „Celá ta čtvrť byla sud s prachem. Primitivnější běloši ji měli na mušce dlouhé roky. Záviděli jim a čekali jen na nějakou záminku, která by stačila k rozpoutání pogromu. Nemohli je ani vidět. V Tulse probíhaly i lynče, často s přimhouřením očí strážců zákona, Greenwoodští si proto zakládali na své nadřazenosti a raději se do ničeho nepletli,“ říká Tulsahistory.

Jenže v Greenwoodu bydlel Dick Rowland, který po incidentu v obchoďáku přiběhl rovnou do domu své matky a věděl, že ho brzy zatknou. Chtěl utéct, ale nestihl to - už druhý den, v úterý 31. května 1921, ho strážníci „čapli“ na ulici v Greenwoodu a odvezli ho do budovy okresního soudu v Tulse. Mezitím se už po celém městě lavinovitě šířily novinové články, které osočovaly Dicka ze znásilnění bílé dívky. Městem se rozkřiklo, že chtěl Sarah zabít, že ji v poslední chvíli zachránili před uškrcením, že měl v ruce dlouhý nůž a chtěl ji vykuchat… Však víme, co dovedou takové lidské řeči. Jako jed kapaly do duší už beztak naštvaných občanů, jedno si sedalo ke druhému a vypukl hon na Dicka Rowlanda.

Během dne se před soudní budovou shromáždil dav bělochů, který žádal o vydání Dicka Rowlanda k lynčování. Šerif okresu Tulsa Willard M. McCullough byl odhodlaný lynči zabránit a všemožně se snažil mužům (i několika ženám!) jejich záměr vymluvit: „Mějte rozum! On nic neudělal! Sarah to řekla jasně. Ani nebude souzen, je tady jen kvůli vám, protože ho nemůžu pustit. Roztrhali byste ho na kusy. Jděte domů!“ zkoušel to McCullough po dobrém, ale marně - před západem slunce už před soudem čekalo přes 2 000 (!) po zuby ozbrojených mužů!

V Greenwoodu se mezitím zorganizovala mise na záchranu Dicka Rowlanda. Partě asi padesáti černochů velelo několik vážených veteránů z první světové války, kteří byli ještě v uniformách kvůli Dni památky padlých a narychlo sháněli zbraně, aby si pro Dicka Rowlanda nešli s prázdnýma rukama. Jenže sotva došli před soud, situace se vyhrotila v otevřený konflikt a fyzické napadání. Běloši, kteří ještě neměli zbraně, vyrabovali zbrojnici Národní gardy a hnali vyplašené černochy ke Greenwoodu, kde už stála improvizovaná barikáda z nábytku, kamení i cihel. Policie byla bezradná, nemohla přesilu zvládnout, a když třeskl první výstřel, rozpoutalo se peklo.

„První výstřel byl jako rozbuška. Potom už začali střílet všichni, pálili do černochů hlava nehlava, ti jim střelbu opětovali, ale bělochů bylo mnohonásobně více. Mezi masovou střelbou probíhaly i potyčky muže proti muži, objevovaly se nože a na zem začala prýštit krev. Za pár chvil ležela na ulicích jedna mrtvola vedle druhé a lidé z Greenwoodu věděli, že je zle. Snažili se schovat ve sklepech a přilehlém lese, ale to už byli bílí muži v uličkách Greenwoodu. Řvali a bouchali na domy. Stříleli po všem, co se jen hnulo. Zabíjeli i zvířata. Povykovali radostí,“ vzpomínala Eloise Taylor Butler, které bylo tehdy devatenáct let a řádění běsnícího davu přežila jen tak tak.

Stačilo pár chvil, pár střel a v Greenwoodu vypukla hotová epidemie brutálního násilí. Zfanatizovaný dav, který narostl na neuvěřitelných 10 000 lidí, nezastavila ani Národní garda a narychlo svolaní členové místní Americké legie. Černoši si vetřelce ve „své“ čtvrti nenechali líbit a bránili se, ale bílí měli přesilu. „Hecovali se. Rabovali obchody, lomcovali s dětmi a naháněli mladé ženy. Dodnes je slyším křičet,“ vzpomínala pamětnice událostí, slavná černošská aktivistka Viola Ford Fletcher. Pak už se situace vymkla jakékoliv kontrole. V ulicích Greenwoodu docházelo i k sexuálnímu násilí a černoši se stali lovnou zvěří. V nočních košilích a bosí utíkali do lesa, kde je sousedé pronásledovali mezi stromy jako na opravdovém honu a stříleli je. A když zapadlo slunce, Greenwood začal hořet.

Z dochovaných svědectví vyplývá, že násilí bylo svým způsobem organizované. „Nebylo to bezuzdné řádění davu. Zpočátku ano, ale potom se to ustálilo. Oni prostě chodili dům od domu. Ten vyrabovali, lidi vytáhli ven, ztýrali je nebo zastřelili a dům potom zapálili. A šli k dalšímu. Bavili se mezi sebou o počasí, o whisky. A jen tak mezi řečí střelili do stařenky, co vykoukla z okna,“ říkala Eloise, která se s otcem schovávala v lese poblíž železniční trati, všechny nelidské scény viděla - a když slyšela letadla, myslela si, že do Greenwoodu přiletěla na pomoc armáda.

Jenže Eloise se strašně pletla a jen nevěřícně sledovala, jak z nízko letících strojů padají zápalné lahve na střechy domů a ozývá se střelba z brokovnic a opakovaček! „Stříleli z letadel do dětí,“ konstatoval i slavný právník Buck Colbert Franklin, který masakr v Tulse přežil. „Byli nízko, nalétávali nad polem, kde běžely tři děti do lesa. Jedno padlo, dvě křičely a doběhly k lidem. Tohle z hlavy nedostanu,“ vzpomínal také černošský aktivista Louis Camper, který viděl letadla kroužící nad hořícím Greenwoodem.

„Je zrůdné, že se k něčemu takovému piloti propůjčili. Jednalo se vesměs o čerstvě demobilizované vojáky, kteří létali za války. Tehdy zde byla dvě soukromá letiště, kde parkovalo zhruba 15 strojů. Šlo o dvouplošníky Curtiss JN-4 Jenny s otevřeným kokpitem. Útočníci stroje zrekvírovali z letiště Curtiss-Southwest, někteří bohatí naftaři pak nad Greenwood přiletěli svým letadlem. Šéf tulské policie dokonce poslal několik letadel do vzduchu s tím, že mají dělat letecký průzkum. Takže piloti měli pocit, že vlastně pomáhají zákonu,“ vysvětluje obyvatel Tulsy John J. Dwyer.

Letadla dílo zkázy dokonala. Celý Greenwood se proměnil v hořící inferno, ze kterého nebylo úniku. Podle výpovědí lidí, co stáli nahoře na návrší, dokonce běhali ulicemi hořící lidé: „Jako pochodně! Křičeli, běhali dokola, někdo se je snažil hasit, ale pak vzplanul také… Všude se ozývala střelba, hučelo to, Tulsou se valil dým, který páchl spáleným masem. Zachránění lidé seděli na zemi a jen plakali. Někteří se zbláznili. Stará žena šla dobrovolně do ohně, protože jí tam umřel manžel. Děti zabitých rodičů se toulaly sem tam a plakaly,“ vyprávěla pamětnice. Když vyšlo slunce, z kdysi prosperující čtvrti zbyla halda ohořelých trosek, mezi kterými se válela lidská těla.

Kolik lidí mohlo při masakru v Tulse zahynout, to dodnes nikdo neví. Stát Oklahoma tehdy oficiálně evidoval 36 úmrtí. Pozdější vyšetřování založené na pitevních zprávách, úmrtních listech a dalších dobových dokumentech identifikovalo 39 obětí. Ale odhady historiků se pohybují až kolem tří set mrtvých, některé prameny zmiňují až 600 - a dohady jdou až do tisíců zavražděných černochů! Nikdo nic neví, protože některé domy byly spáleny na uhel i s obyvateli. Mrtví zůstali v Greenwoodu zasypaní domy a troskami a už se je nepodařilo - zřejmě záměrně - najít a identifikovat.

Masakr v Tulse skončil prvního června kolem poledne, kdy do oblasti vtrhla Národní garda a hasiči. Začalo sčítání mrtvých a zraněných. Jenže tyto záchranné práce poznamenaly drsné výjevy, při kterých běloši narychlo zahazovali spálená těla zeminou i troskami, aby zahladili co nejvíce stop po hromadném lynči. Mezi obětmi bylo i cca 20 bělochů a bez domova zůstalo přibližně deset tisíc černošských obyvatel Greenwoodu, kteří přišli úplně o všechno. Šest tisíc z nich pak ještě ke všemu stát Oklahoma internoval do narychlo vytvořeného sběrného tábora, který střežili ozbrojení strážci!

Brutální teror v Tulse přitom dodnes zůstává jedním z největších nepotrestaných zločinů v moderní historii, který americké úřady i soudy doslova zametly pod koberec. Dlouho o něm nemluvili ani politici, ticho prolomil až prezident Joe Biden, který se zúčastnil vzpomínkové akce na památku obětí. Za zmasakrování stovek nevinných lidí a vypálení celé čtvrti nebyl nikdy nikdo odsouzen ani nešel do vězení. Tehdejší porota u okresního soudu naopak dospěla k závěru, že za masakr mohou sami černoši, kteří se opovážili bránit své životy a svůj majetek, a tisíce přeživších obětí pak musely každý den chodit z internačního tábora „do práce“ na odklízení trosek vlastních domovů!

Pojišťovny navíc obětem odmítly vyplatit byť jen jediný cent s výmluvou na klauzuli o občanských nepokojích. Americké ministerstvo spravedlnosti zřídilo v roce 2024 zvláštní vyšetřovací komisi, která vše důkladně prošetřila a oběti se o rok později dočkaly alespoň morální satisfakce, protože ta finanční jaksi není na pořadu dne. Nejvyšší soud státu Oklahoma zamítl i tu poslední žalobu o odškodnění, kterou podaly před dvěma lety jediné dvě žijící pamětnice masakru. Jednou z nich byla i Viola Ford Fletcher, která zemřela před rokem v neuvěřitelných 111 letech. Víola zasvětila celý život tomu, aby památka jejích zabitých krajanů a sousedů nebyla zapomenuta.

A na každé besedě říkala: „Všichni o tom mlčí. Je to krvavý flek na jejich čisťounkých životech, na životech jejich předků. Nemluví o tom. A snaží se, aby ti mrtví už nikdy nepromluvili a zůstali němí. Já je však slyšela křičet. A slyším je křičet dodnes. Tak jako křičí i jejich svědomí.“

Zpracováno podle:

ATI.com (2), JohnJDwyer.com, Tulsa Race Massacre, WTTW.com, Tulsahistory.org, EJI.com, Curtiss Jenny, ABC News, Facing History, Dokumenty na YouTube, OKHistory.com