Rudoarmějci snědli gazely i labutě, slony zabila bomba. V berlínské Zoo přežilo válku jen 91 zvířat

Kolik lidí zahynulo ve druhé světové válce? Díky četným demografickým studiím zhruba víme, že šlo o astronomických 70 až 85 milionů mrtvých, což představovalo přibližně 3 až 4 % celé tehdejší světové populace. Naše fantazie ani není schopná tohle hrůzné číslo plně pochopit a obsáhnout, natož si je představit!

A kolik ve válce zahynulo zvířat? Tam je to ještě daleko horší. Bohužel. „Přesný počet zvířat, která padla, zemřela nebo byla zabita v období druhé světové války, samozřejmě nikdo nezná, ale jen hrubý odhad jde až k 80 milionům, možná více, možná méně. Nejvíce zahynulo transportních a tažných zvířat. Kolem dvanácti milionů koní, mul i oslů bylo uštváno, zabito či zastřeleno. Jen německá armáda ztratila dva miliony koní, Sověti asi 2,5,“ uvádí web War History.

Do desítek milionů jdou i odhady zabitých hospodářských zvířat. Skot, prasata, ovce, kozy i drůbež pobíjeli Němci i Sověti při oné taktice „spálené země“. Vojáci obou armád záměrně stříleli, pálili nebo trávili dobytek, aby nezůstala obživa pro nepřítele. Miliony kusů dobytka také zahynuly při bombardování venkova, kde uhořely ve stájích nebo je vojáci jednoduše snědli, takže vzali obživu prostým lidem - a ti následně umírali hlady. Byl to zhoubný koloběh smrti, v němž se němá tvář stávala jen předmětem, ne společníkem, přítelem a členem domácnosti.

Také oběti pomocných zvířat se už nikdy nepodaří spočítat. Šlo třeba o poštovní holuby, které vojáci sestřelovali z nebe v neskutečných počtech. O psech s náložemi na hřbetech raději pomlčíme. Jednou z nejhorších kapitol devastace zvířat ve válce jsou ale masakry v zoologických zahradách napříč tehdejší Evropou.

Ani těmto „oázám klidu“ se totiž nevyhnulo bombardování, hladomor a odstřelování. Například zoologickou zahradu ve Frankfurtu nad Mohanem srovnal se zemí spojenecký nálet z 18. března 1944, varšavskou Zoo zničila hned v září roku 1939 Luftwaffe, zvířata umírala i v zahradách v Drážďanech, Londýně, Belfastu, Mnichově, Hamburku, Bělehradě či Vídni.

O tomhle se velice špatně přemýšlí i čte, to je pravda. Natož to zažít na vlastní kůži. Asi není divu, že někteří ošetřovatelé z válkou zasažených zahrad tyto otřesné zážitky nezvládli a spáchali sebevraždu. „Pro ošetřovatele zvířat byla jejich práce poslání. Nasadili své životy za záchranu svých svěřenců, a když viděli všechen ten zmar, skončili to. Existují dokonce svědectví o tom, že sotva se slzami v očích zabili svá milovaná zvířata, protože nechtěli, aby trpěla ještě více, vztáhli ruku sami na sebe. Nevydrželi to. Neměli už pro co žít, ztratili víru v lidstvo,“ vzpomíná na děsivé důsledky těchto strašidelných zločinů web Animalsasobject.

Když o tom lidé dnes čtou, občas si to ani nechtějí připustit. „To se fakt dělo? Že někdo bombardoval Zoo? Nebo do ní přišel a vystřílel zvířata? To se mi nechce věřit! To je hrozná bezmoc, je mi z toho špatně!“ říkají dodnes šokovaní lidé. Ano, dělo se to - a jakýmsi symbolech všech těchto zvěrstev se stala berlínská Zoo, jejíž děsivý a všeobecně známý příběh je námětem mnoha knih i řady dokumentárních filmů. „Zoologischer Garten Berlin“ byla svého času jednou z největších a nejkrásnějších zoologických zahrad na světě. Rozkládala se na území berlínského parku Tiergarten a už od svého založení v roce 1844 lákala davy návštěvníků z celého Německa.

Berlíňané si ze Zoo udělali cíl rodinných výletů, děti chodily krmit své oblíbence a v roce 1939 byl areál přetvořen na moderní chloubu celého Berlína. V době vypuknutí druhé světové války bylo v zahradě zhruba 3 700 savců a ptáků včetně osmi slonů, jednoho černého nosorožce, několika hrochů obojživelných a dvou trpasličích hrochů, rypouše sloního, páru žiraf, desítek antilop, zeber, jelenů a buvolů.

Dále se v zahradě chovaly rozsáhlé skupiny velkých šelem - šlo například o lvy, tygry ussurijské, jaguáry, leopardy a medvědy. K trvalým obyvatelům Zoo patřilo také mnoho primátů - šimpanzi, orangutani, paviáni plášťoví a gorila Pongo. K tomu všemu se počítalo ještě dalších více než 8 000 ryb a plazů, kteří žili v obrovském akváriu. A teď si představte, že z těchto více než 12 000 živých tvorů (všech v součtu) jich v květnu roku 1945 zůstalo naživu pouhopouhých 91!

„Toto žalostné číslo jen podtrhuje skutečný rozsah katastrofy, která berlínskou Zoo potkala. Jen si to představte. Byla to jatka. Dlouho byla ale zahrada v relativním klidu. Berlíňané do ní pořád chodili, fungovala jako před válkou, jen se postupně snižovaly krmné dávky pro zvěř. Ošetřovatelé pak své svěřence krmili vším, co dostali darem od civilistů, v areálu také vznikla improvizovaná políčka se zeleninou. V jednu dobu byla berlínská Zoo zcela soběstačná. Ředitel Lutz Heck navíc předvídavě evakuoval stovky zvířat do jiných zahrad v Říši,“ konstatuje i web War History. Jenže tato „idylka“ netrvala dlouho. Bohužel.

První nálet na zahradu se odehrál osmého září roku 1941, kdy šest britských leteckých pum zasáhlo restauraci a několik stájí. Tehdy se ale ještě nic strašného nestalo - zaměstnanci požár uhasili a škody opravili. Během dalších dvou let do areálu zahrady spadlo pár ojedinělých bomb, například do výběhu vlků nebo mezi pastviny. Pravé peklo ale vypuklo v noci z 22. na 23. listopadu 1943, kdy velitel britského bombardovacího letectva Arthur „Bomber“ Harris zahájil leteckou „Bitvu o Berlín“. Město tehdy zavalila hotová tsunami: 764 bombardérů RAF si „vzalo do parády“ západní část města včetně parku Tiergarten - a na samotnou Zoo se během necelých patnácti minut sneslo přes 1 000 (!) zápalných a trhavých bomb!

Následky tohoto náletu byly skutečně šílené. V plamenech skončil Pavilon slonů, Žirafí dům, výběhy i stáje; těžce poškozena byla i karanténní stanice a vila ředitele Hecka. Zaměstnanci s nasazením vlastního života běhali v troskách a zachraňovali těžce zraněná a popálená zvířata: „Nářek a vytí, řev šelem, pískání opic, které se podobalo lidskému pláči, zoufalé volání Siama, který se otřeseně kymácel na zraněných a popálených končetinách a zvedal chobot nahoru a dolů,“ zní jedno z mnoha svědectví tehdejších zaměstnanců - a asi jediné, které se dá v textu použít, protože detailnější výpovědi jsou jednoduše otřesné.

Tahle fotka je autentická a mluví za vše: Berlíňanka krmí svého svěřence v koupelně, datum únor roku 1944:

Té noci zemřelo „jedním vrzem“ až tisíc zvířat, mimo jiných i černý nosorožec, šimpanz, orangutan, pár žiraf, dva trpasličí hroši, rypouš a polovina všech antilop a jelenů. Nejvíce to schytal sloninec, v němž zahynulo sedm slonů. Přežil jen zmiňovaný samec Siam, který se až do své smrti v roce 1947 nevzpamatoval: „Jestli se dá říct, že se slon zbláznil, tak přesně to se Siamovi stalo. Pokud se bojíte o své psy, když je ohňostroj na Silvestra, znásobte ho milionem a dostanete hrůzu, kterou Siam a ostatní přeživší museli slyšet a vydržet. Opicím krvácely uši, pološílené gazely nabíhaly do zdí, zebry byly roztrhané na kusy a všechna zvířata prožila hluboký otřes,“ uvádí War History.

Přímý zásah bombou dostala i budova Akvária. Mrtví krokodýli, které exploze vymrštila ven, leželi až na Budapester Straße! Ryby se plácaly v kalužích a zmrzaly. Vyděšení obyvatelé Berlína běhali do Zoo, aby alespoň s něčím pomohli, a mezi lidmi se brzy rozšířily zvěsti o hladových tygrech, co pobíhají mezi troskami, nebo o aligátorech v potrubí. Ale nebylo to tak „zlé“ - utekl jen dingo, kterého vzápětí chytili, pár vyděšených opiček přinesli sami obyvatelé zpět do Zoo a nad Berlínem ještě pár nocí létali exotičtí ptáci.

Zajímavé a dojemné je svědectví Josephy von Koskull, která ráno po náletu našla v troskách psa. Tedy, zprvu si myslela, že jde o německého ovčáka: „Byl zubožený, třásl se. Krásný a mohutný, přerývavě dýchal. Podělila jsem se s ním o svůj chléb, hltavě žral a olízal mi ruku. Potom přišli a řekli, že je to vlk. Vzali ho a odnesli. Takové krásné zvíře. Všechna ta zvířata. Ach lidé, co jste to jen učinili? Vy se mezi sebou třeba vybijte, vždyť máte mít rozum, ale toto jsou boží tvorové, za co oni mohou? Styďte se!“ říkala po válce tato členka protiletecké ochrany, která se dobrovolně vydala pomáhat do zdecimované Zoo. Ostatně nebyla sama - vlna solidarity Berlíňanů, kteří často sami neměli co jíst, byla až ohromující.

Docházelo i k bizarním výjevům, kdy byla přeživší zvířata ubytována po domácnostech, na toaletách, v různých přístěncích i v postelích. A neméně bizarní byla i „hostina“, která se odehrála v areálu zahrady, i když následující popis bude pro mnohé z vás zcela odporný. O co šlo? Bylo to vlastně lidské a zcela přirozené, i když divné - všude se totiž válela těla zvířat, která byla ještě v jaksi použitelném stavu. Takže někoho napadlo uspořádat hody!

„Mršiny se musely zlikvidovat. Byla to velká zvířata. Na slony museli být povoláni vojáci, inženýři wehrmachtu, lesníci i váleční zajatci, kteří je na pokyn veterinářů rozřezávali na větší kusy. Naporcovaná zvířata se odvážela do jediné fungující kafilérie v Berlíně. Ta měla brzy plno, takže se lidé domluvili, do areálu přivezli polní kuchyň a vznikla improvizovaná jídelna. V Zoo se pak najedlo se půl Berlína,“ uvádí History Collection.

„Lidé měli hlad. Jídelníček to byl nevídaný a exotický. Maso nám lezlo i z uší. Ale zase se nasytila spousta lidí i dětí, vařil se medvědí guláš, udili jsme klobásy, snědli jsme i aligátora, jeleny i ptáky. Nepovažuji to za šťastné rozhodnutí, ale bylo to nezbytné,“ vzpomínal i zaměstnanec Zoo na prazvláštní exotické hody. Asi měl pravdu - co s tím měli dělat? Oni svá zvířata přece nezabili. Zabili je Spojenci a jejich pumy - a zabíjeli je i nadále, ale ne v tak velkém množství. Zoo dokonce zůstala otevřená a lidi za „svými“ zvířaty chodili i v noci, kdy drželi dobrovolné hlídky a snažili se je chránit.

A od ledna roku 1944 se v Zoo „dveře netrhly“, jak se tak říká - do zdevastovaného areálu mířili další a další obyvatelé, aby se podívali na hotový zázrak nad zázraky: na mladého hrocha jménem Knautschke, kterého se podařilo zachránit z hořící budovy.

Nebezpečnou a opravdu hrdinskou akci podnikl patnáctiletý učeň Peter Schmidt, který vypomáhal v zoologické zahradě jako dobrovolník. K velkému zvířeti v nesnázích se „přimotal“ 30. ledna 1944 večer, kdy byl Berlín terčem další vlny mohutného bombardování. Peter a jeho kamarádi utíkali zahradou, všude plápolaly obrovské požáry, padaly pumy - a v plamenech se ocitl také pavilon hrochů.

Kluci se chtěli schovat, když si najednou všimli, že uvnitř hořící cihlové budovy bojuje o život osmiměsíční Knautschke, který byl vyděšený k smrti, protože hlavní východ z jeho boxu zavalily hořící trosky. Hroch se je pokoušel prorazit, jenže se zasekl. „Uvízla mu hlava v otvoru u bočního průchodu. Trosky hořely a padaly mu na hřbet. Sípal, funěl, snad i křičel! Zmítal sebou. Báli jsme se, ale přece jsme ho tam nemohli nechat!“ zní Petrovo svědectví. Stateční chlapci nezaváhali - bouchali do zdi pěstmi, až se odštíplo několik cihel, celá konstrukce se začala bortit a hroch si „vynoroval“ větší díru, kterou konečně prolezl!

„Vrhl se do bazénku. Viděl jsem páru, syčelo to. On hořel. Báli jsme se, že umře, ta kůže byla opravdu zasažená. Polévali jsme mu hřbet kýbly s vodou. Nad námi to pořád hvízdalo a bouchalo. Jsem tak šťastný, že přežil!“ popisoval Peter Schmidt při setkání s ředitelem. Mimochodem, Knautschke zplodil skoro 40 potomků a vyloženě si užíval přízeň lidí, kteří se na celebritu nově zbudované berlínské Zoo chodili dívat celé roky. Uhynul až v roce 1988 při pranici se svým hroším synem. Dá se tedy říct, že díky partě odvážných kluků prožil dlouhý a zřejmě šťastný život.

To se ale nedá říct o ostatních obyvatelích zbídačené berlínské Zoo, která dostávala jednu ťafku za druhou. V dubnu roku 1945 se pak ocitla ve skutečném pekle na zemi. Během závěrečné bitvy o Berlín se totiž areál zahrady dostal přímo do epicentra bojů mezi zbytky Wehrmachtu a vítěznou Rudou armádou, protože hned v sousedství výběhů stála obří betonová protiletecká věž (Flakbunker). Ta sloužila jako jedna z posledních pevností nacistického odporu, a na celou oblast proto celé dny a noci dopadaly tisíce sovětských dělostřeleckých granátů a kaťuší.

Těžká palba Rudé armády trhala zbývající pavilony na kusy a záhy se traumatizovaní a pološílení lvi, tygři, leopardi a medvědi potulovali mezi ruinami. Protože hrozilo, že napadnou lidi skrývající se v krytech, ošetřovatelé museli s puškami v rukou obcházet zničené výběhy a šelmy střílet. Tyto hrůzyplné scény se opakovaly i po dobytí Berlína vojsky Rudé armády. Do zničeného areálu totiž vtrhli Sověti a rozpoutali „epochální“ lov, při němž vybili podstatnou část přeživších zvířat. Vojáci podle četných svědectví civilistů i zbylých zaměstnanců chodili po areálu a stříleli do všeho, co se jen hýbalo!

„Stříleli i do klecí. Byli ožralí. Bylo to strašné, ale já se jich bál, proto jsem mlčel,“ vzpomínal jeden z ošetřovatelů na rudoarmějce, kteří se chovali jako blázni. Zastřelené antilopy, divoká prasata nebo buvoly si ihned opékali na obrovských ohništích, pochytali i zbytek exotického ptactva, které zkonzumovali, a jak lakonicky podotkl jeden Berlíňan: „Sežrali i labutě.“ Sežrán ale naštěstí nebyl aligátor Saturn (ironií osudu prý šlo o Hitlerovo oblíbené zvíře!), kterého sovětští vojáci objevili schovaného v hromadách suti. Dostal se do moskevské zoo, kde žil až do roku 2020!

A abychom nikomu nekřivdili, musíme dodat, že se na těchto „žranicích“ nepodíleli jen sovětští vojáci - do Zoo chodili na lov i zdivočelí němečtí civilisté (šlo hlavně o děti a mládež), kteří měli hlad. Během několika dní tak byly snědeny i ty zbytky zbytků zachráněných zvířat. Když pak v půlce května 1945 proběhlo první poválečné sčítání stavu zvěře, všichni jen užasle civěli na opravdu šílené číslo: devadesát jedna! „No, tak teď nevím, co budeme dělat. Ředitel utekl před Rudou armádou, ze Zoo jsou ruiny a nemáme vůbec nic,“ říkali zaměstnanci, kteří se i přes nejistou budoucnost opět vrhli na opravu trosek. Hýčkali zachráněná zvířata a jezdili po celém Německu, aby poskládali Zoo dohromady.

V srpnu 1945 pak byla novou ředitelkou oficiálně jmenována uznávaná zooložka Katharina Heinroth a začala se psát nová kapitola berlínské Zoo, která povstala z popela. Drsný a nesmírně krutý osud zvířat, která v ní byla zlikvidována, protože si jeden pán usmyslel, že chce celý svět, však zůstane už navždy připomínkou hrůz války. A také toho, že v ní netrpí jen lidé.

Zpracováno podle:

Historycollection.com, Animalsasobject.com, Knautschke, Warhistoryonline.com, Berlínská zoologická zahrada, Reddit, Quora, Facebook