Článek
Táta řekl, že Wojtek byl symbolem, který sjednocuje vojáky. Byl mnohem víc než medvěd, myslel si, že je jedním z nich.
John Clarke, britský válečný veterán z druhé světové války, celý život vyprávěl jednu historku, které nikdo z jeho okolí nevěřil. Manželka už toho měla plné zuby, takže když John zase začal vykládat o „obrovském chlupatém…“, zakřikla ho, aby mlčel. Tak mlčel. John Clarke byl po mnoha a mnoha letech po válce pozván spolu s dalšími bojovníky na večeři na polský konzulát. Po boku polských vojáků vzpomínali Britové na historky z války, na bitvu o Monte Cassino, když John Clarke opět začal:
Wojtek sedící…
„Já vám nevěřil svým očím! Plížil jsem se lesem, všude to hvízdalo a práskalo a najednou vidím před sebou medvěda. Šel po dvou, na hřbetě měl bednu s municí, když mě viděl, tak šel zpátky na všechny čtyři. Já se tak bál, že jsem se málem po…“ „Mlč už, Johne,“ zakoulela očima paní Clarke, která si chtěla večer v krásném prostředí ambasády užít, ne poslouchat „plácání“ svého drahého manžela! „To musela být nějaká halucinace, říkám ti to celý život…“
Zvláštní fotky… Wojtek zápasí
Jenže mezi polskými veterány se rázem rozlehl bujarý smích a John Clarke byl před vykulenou ženou plně, ale plně rehabilitován: „Ale to musel být Wojtek!“ zvolal polský vysloužilec a ostatní se přidávali: „Pamatujete, jak nám kradl cigarety? A jak s ním Oleg zápasil a Wojtek ho nechal vyhrát? Kde je mu asi konec,“ vzdychl dojatě další Polák. „To náhodou víme,“ ozval se i sám konzul. Paní Clarke málem spadla ze židle. Celou dobu měl pravdu? Válečný medvěd? Co to je za blbost?
Začala se pídit po podrobnostech a ke svému nesmírnému údivu zjistila, že v polské armádě skutečně sloužil medvěd. S hodností desátníka. V dokumentu BBC, který na popud paní Clarke vznikl, začal znovu ožívat neuvěřitelný příběh medvědího vojáka Wojteka.
Jedna z mnoha soch medvěda Wojteka - tato z předměstí Varšavy před školou
Po sovětské invazi do východního Polska v roce 1939 byla spousta Poláků (asi 325 000 polských občanů) deportována do Sovětského svazu, kde živořili v internačních táborech. Po obnovení polsko-sovětských diplomatických vztahů po německé invazi v roce 1941 dostali uvěznění Poláci amnestii a začala se formovat armáda, která byla neformálně pojmenována po Władysławu Andersovi, veliteli.
Andersova armáda se skládala především z osvobozených válečných zajatců a civilistů. Později byla převedena pod britské velení, prošla přes Írán, Írák a Palestinu; mnoho vojáků se připojilo k polskému druhému sboru, se kterým bojovali vojáci Andersovy armády v italském tažení.
Władysław Anders
8. dubna 1942 byla Andersova formace na cestě do íránského Teheránu. Jedna z civilních uprchlic, která putovala s vojáky, najednou své kamarády zastavila. Irena (Inka) Bokiewicz, praneteř generála Bolesława Wieniawa-Długoszowského, byla krásná mladá žena, kterou vojáci plně respektovali a jak jeden z nich přiznal: „Všichni jsme ji milovali a udělali bychom pro ni naprosto všechno!“ Takže když Inka zavelela Stop!, vojáci se poslušně zastavili. U cesty poblíž malé vesnice stál íránský chlapec a před sebou strkal zubožené malé medvídě.
Choval se ke zvířátku opravdu strašně, ale nikdo to nijak neřešil - až na Irenu. Vojáci se chlapce vyptávali, co se stalo. „Lovci starou velkou medvědici zastřelili. Já si vzal malého. Ale nevím co s ním. Asi ho budu muset zabít,“ krčil rameny kluk a už napřahoval železný karabáč, kterým medvídě strkal před sebou. Irena se na to nemohla dívat a uprosila vojáky, aby zvíře od dítěte nějak dostali. Zdroje tvrdí, že byl Wojtek koupen buď za tři konzervy nebo za balíček cigaret.
Piotr Maćkwiak s Wojtekem
Poručík Anatol Tarnowiecki nicméně vyhublé medvídě získal a nesl ho v náručí až do polského tábora poblíž Teheránu. Následující tři měsíce se šelmička v Irenině péči zotavila. Byl to kluk, rasou medvěd syrský , zprvu ale málem zemřel hlady, protože neuměl ještě ani jíst a polykat. Krmili ho kondenzovaným mlékem z flašky od vodky. Když se odstavil, už žral všechno - marmeládu, ovoce, sirup, med. Ale z Irenčiných léčivých rukou putoval vyrůstající medvěd mezi vojáky - měla své povinnosti a musela se s medvědem rozloučit.
Darovala ho vojákům druhé transportní roty (později se stala 22. dělostřeleckou zásobovací rotou) polské armády. Muži netradičního maskota pojmenovali Wojciech (Šťastný válečník), zdrobněle Wojtek. Medvěd rostl a rostl a budil údiv celého okolí, armády i civilistů. Vojáci mívali své maskoty, samozřejmě, psa nebo ochočeného potkana, s láskou se starali o vojenské koně, ale medvěda? Obrovskou nevyzpytatelnou šelmu?
Wojtek s dělostřeleckým granátem: Emblém 22. dělostřelecké zásobovací roty
Wojtek však byl vše možné, jen ne nevyzpytatelnou šelmou. Stal se opravdovým mazlíčkem, už jen popis jeho kousků je neuvěřitelný, natož vidět to na vlastní oči - vyprávění starých polských a britských veteránů je opravdu neskutečné. Wojtek pil pivo, zápasil s vojáky (které vždy porazil na zem a láskyplně jim olízal celý obličej), chodil po dvou jako oni, kouřil (nebo žral) cigarety, z vlastního ešusu chlemtal ranní kávu, po které prý byl velice hravý. Naučil se poslouchat povely v polštině i angličtině, salutoval; na vzrostlého medvěda se chodilo dívat celé široké okolí a Wojtek se stal nesmírnou atrakcí.
Prý to bylo „neštěkej a uteč!“ - medvěd neměl moc rád ostatní zvířata
S 22. rotou se přesunul do Iráku, poté šel přes Sýrii, Palestinu a Egypt - po cestě lidé sledovali vojáky, aby s úžasem lapali po dechu, když si mezi vojskem jen tak vykračoval tehdy devadesátikilový medvěd. Uměl i pochodovat do rytmu písniček. Nebyl však jen mazlíčkem pro pobavení. Byl to také voják, a to plnohodnotný. Druhý polský sbor byl totiž z Egypta převelen, aby po boku osmé britské armády bojoval v italském tažení. Britové měli ale velice přísné předpisy co se týče zvířat - jednoduše řečeno, transportní loď, na které se měli vojáci i Wojtek přesunout do Itálie, zakazovala přítomnost domácích zvířat.
Wojtek a voják
„Nechte ho tady,“ radili jim Britové neochotně, protože něco takového se velice těžko říkalo. Ta představa byla ale pro Poláky zcela neakceptovatelná. „Musíme to udělat jinak.“ radili se muži. Po dohodě s velením byl medvěd Wojtek oficiálně povolán do polské armády, získal hodnost vojína a byl přiřazen k zásobování 22. dělostřelecké roty. Měl vlastní výplatní knížku, pořadové číslo, bydlel s muži ve stanech. Když to nebylo možné, nocoval ve speciální transportní bedně, kterou mu dvounozí kamarádi vyrobili - ta se dala vozit i na náklaďáku.
Wojtek nebyl jen maskotem, účastnil se ostrých bojů. Když medvěd pozoroval muže, jak nosí bedny s municí, začal je napodobovat - přenášel těžké krabice, jednu obvykle nosili čtyři chlapi naráz, Wojtek v klidu nakládal jednu po druhé sám na auta či přenášel na místo určení. Během bitvy o Monte Cassino v roce 1944 nosil na hřbetě pětačtyřicetikilové bedny s granáty - běhal jako zásobovací spojka - po dvou. Tam ho viděl výše zmíněný John Clarke, který se z toho do smrti nevzpamatoval.
Standardní bedna s municí - takové Wojtek přenášel jako kdyby to byly cihličky
Medvěd Wojtek v děsivé bitvě pomohl Britům i Polákům tolik, že byl povýšen do hodnosti desátníka. Oficiálním znakem 22. roty se zcela logicky stalo vyobrazení medvěda, který nese dělostřelecký granát.
Když druhá světová válka skončila, zbytek roty i s Wojtkem skončil v Berwickshire ve Skotsku. Hledal se pro něj adekvátní domov, který na chvíli našel na farmě Sunwick poblíž letiště Winfield. Medvěda navštěvoval tisk, reportéři, státníci i politici. Dlužno dodat, že Wojtekovi byly vrcholné návštěvy zcela ukradené - převaloval se v brlohu, kouřil nebo pil pivo a objímal své kamarády vojáky. Jenže věrnému kamarádství byl konec - přišla demobilizace, 15. listopadu 1947 byl Wojtek umístěn v Edinburské zoologické zahradě, kde se pokusili spojit ho s ostatními medvědy. Marně.
Wojtek v Británii na farmě těsně před příchodem do ZOO
Wojtek nechtěl své chlupaté druhy ani vidět, byl příliš zvyklý na lidi. Aby se předešlo jeho zranění nebo napadení, dostal vlastní výběh, ve kterém strávil zbytek svého života. Wojtek se trápil, nedělala mu dobře pozornost povykujících dětí a školních výprav. Naštěstí ho spolubojovníci nenechali „ve štychu“. Někteří přeživší vojáci nelitovali cesty z Polska do Skotska, aby ho navštívili „na otočku“. Wojtek všechny poznával, reagoval na polštinu.
Andrzej Gasior, který o medvěda pečoval při italském tažení, se za ním vypravil v roce 1949 - dříve nemohl, léčil se z vážného zranění a traumatu. Dcera Sue vzpomínala na jeho vyprávění:
„Jdu tam, všude hlasy, pachy, řev, dětský smích. Nevyznal jsem se tam, ale pak jsem ho našel. Neviděl mě, ležel na boku a tlapou máchal ve vzduchu před ostrým slunečním světlem. Wojtek! zakřičel jsem. V tu chvíli jak když do něj střelí, vymrštil se, postavil se na zadní a zasalutoval mi. Plakal jsem a salutoval také. Kamaráde drahý, kamaráde, brečel jsem jako malé dítě. Přiběhl a díval se na mě. Byl už tak obrovský, dělila nás zeď a klec. Mluvil jsem na něj polsky, hodil mu cigáro, které ale neměl kdo zapálit. A plakal jsem. A pak jsem to uslyšel - potlesk. Lidé stáli okolo, slzeli a tleskali. Jemu, mně, nevím. Nám.“
Dlužno dodat, že Wojtek se stal celebritou, na kterou se chodili dívat lidé z celé země i zahraničí. Byl protagonistou mnoha reportáží a dokumentů, často vystupoval v BBC v pořadu pro děti. O zcela nečekaném a netypickém mazlíčkovi a maskotovi polské armády bylo natočeno několik filmů.
Socha ve Štětíně
Válečný medvěd Wojtek zemřel 2. prosince 1963 ve věku cca 21 let. V okamžiku své smrti vážil téměř 500 kg a měřil přes 1,8 m. Měl být vycpán a vystaven, ale sešlo z toho po vlně protestů. „Je to voják, náš kamarád, nebude někde v muzeu,“ zvedla se vlna odporu na polské i britské straně. Medvědova památka byla oslavena jinak - bylo mu vztyčeno mnoho soch po celé Británii i Polsku.
Vzpomínky válečných veteránů na Wojteka byly mnohokrát sepsány - můžeme si přečíst spousty knih i článků o nevšedním kamarádství medvěda a vojáků, které nepřestává fascinovat lidi do dnešních dnů.
Ono není divu - v dějinách armády snad mimo slonů neměl nikdo tak zvláštního spolubojovníka ze zvířecí říše, jako byl polský desátník Wojtek, medvěd syrský.
Wojtek, the bear adopted from a Polish company, was a kinda curious case. Which chain of events led to the company adopting the bear, and did it actually matter something in the war? - Quora, The Story of Archie Brown and Wojtek the Bear | Erskine Veterans Charity, Wojtek: The bear who was a private in the Polish army, Andersova armáda – Wikipedie, Wojtek (bear) - Wikipedia
