Slavná fotka mrtvých komunardů šokovala svět. Muži v rakvích stojí, na hrudích prý mají tajnou šifru

Na konci května roku 1871 se ulicemi rozstřílené Paříže toulal muž s podivným nákladem. Slavný fotograf králů a císařů André-Adolphe-Eugène Disdéri (1819-1889) za sebou na dřevěném vozíku táhl svou temnou komoru i těžký stativ - a právě se brodil přes trosky, aby v centru padlého města nafotil pár drsných snímků. Nebyl to žádný dokumentarista, Disdéri byl v té době komerční fotograf, který proslul vynálezem tzv. Carte de visite, což byl levný formát malých portrétů, které si lidé sbírali do alb a vyměňovali jako suvenýry.

Nyní ale vyrazil do polorozbořených ulic, aby mapoval totální pád Pařížské komuny – krvavý konec snílků, kteří se pokusili uprostřed metropole vybudovat vlastní stát. Všude se vznášel dým a těly povstalců byl posetý každý kousek Paříže. „Krev tehdy tekla proudem po dlažbě. Byl to potok, který se rozléval Paříží. Nikdy nikdo nic podobného neviděl,“ tvrdí ve své studii o komunardech pařížské Musée Carnavalet.

Otřesený fotograf přešlapoval zabité komunardy a zamířil na tzv. shromaždiště, kam se svážely ostatky povstalců z různých pařížských obvodů. Jedno bylo na hřbitově Père-Lachaise, další u kasáren Lobau nebo u věznice La Roquette. „Mrtvých bylo podle různých odhadů 10 000 až 15 000 komunardů, ačkoli jeden nepotvrzený odhad z roku 1876 uvádí počet obětí až 20 000!“ uvádí Musée Carnavalet. Disdéri došel k jámě, před níž byly otevřené rakve s těly popravených komunardů a začal mrtvé muže (i ženy) fotografovat.

Jeho motivace k focení ostatků byla čistě pragmatická - dostal to od versailleské vlády jako placený úkol. Policie žádala, aby zdokumentoval podobu „zločinců“ pro účely identifikace a evidence, což mělo zároveň sloužit jako brutální propaganda a odstrašující příklad pro případné další revolucionáře. „Podívejte, takhle dopadnete, když budete vzdorovat a napadne vás vyvádět podobné blbosti!“ Něco takového.

„Disdéri byl navíc ve finančních potížích a věděl, že se o tyto krvavé suvenýry lidé dychtivě poperou. A to se také stalo. Mnozí mu to ale nezapomněli. V dobových rytinách ho vidíme s ďábelskými rohy nebo je vypodobněn, jak podepisuje smlouvu s ďáblem. Protože to, co s těmi nešťastníky udělal, bylo neetické, hnusné a mrazivé!“ zmiňuje Musée Carnavalet okolnosti vzniku známé a slavné fotografie mrtvých komunardů.

Jaký je příběh hrůzného snímku dvanácti mužů s dvanácti čísly, který obletěl celý svět a stal se symbolem krvavého konce jedné utopie?

Kdo byli komunardi? Toto hnutí vzniklo z různorodých skupin obyvatel Paříže - od dělníků a řemeslníků přes vojáky, prosté lidi i radikální intelektuály a umělce. Když v březnu roku 1871 prohrála Francie válku s Pruskem a vláda utekla před Němci do Versailles, lidé se začali bouřit. Po obléhání nastal hlad a příšerná chudoba. Národní garda, která byla složená hlavně z radikalizujících se dělníků, odmítla předat zbraně, naštvaní lidé nechtěli uznat novou konzervativní francouzskou vládu a převzali v Paříži moc.

„Vytvořili vlastní samosprávu, tzv. Pařížskou komunu, a chtěli vybudovat spravedlivější svět bez církevní moci a vykořisťování, kde by si lidé vládli sami. Komunardi věřili v radikální sociální reformy: zavedli bezplatné školství, odpustili nájemné lidem v nouzi a zakázali noční práci pekařů. Byl to experiment, který svět do té doby neviděl. Jejich symbolem se stala rudá vlajka, která nahradila trikolóru, a stržení Napoleonova vítězného sloupu na Place Vendôme jako symbolu imperialismu,“ popisuje vznik Pařížské komuny Musée Carnavalet.

Pařížané pohrdali králem i církví a rozhodli se k bezprecedentnímu kroku - oddělili stát od náboženství. Prostě zavřeli kostely, ze škol vyhodili kněze a majetek církve prohlásili za státní. Tím si vykoledovali totální nenávist oficiální vlády. „Byl to „stát ve státě“, kde komunardi zastřelili dva generály a rozhodli se, že si budou vládnout sami. Jejich revoluční sen o rovnosti trval pouhých 72 dní. V květnu 1871 vtrhla vládní vojska do Paříže a začal tzv. Krvavý týden (Semaine sanglante). Bojovalo se o každou barikádu a každou ulici.“ vysvětluje Musée Carnavalet.

Armáda postřílela 10 až 20 tisíc lidí. Krvavá jatka vyprovokovala komunardy k mnoha děsivým krokům - zapálili radnici i královský palác a jako pomstu popravili arcibiskupa Paříže Georgese Darboye a stovku rukojmích. Paříž hořela, vše bylo poničené a krev tekla potokem po dlažebních kostkách. Poslední odpor komunardů skončil 28. května 1871 na hřbitově Père-Lachaise. U hřbitovní zdi, která se dnes jmenuje Zeď komunardů, bylo popraveno posledních 147 bojovníků a jejich těla byla naházena do hromadných hrobů. Právě z těchto dnů pochází ona morbidní fotografie.

Jenže s určitostí nevíme, kde vznikla. Jak bylo řečeno, shromaždišť bylo více - ale nejčastěji je s mrtvými komunardy na snímku spojován právě největší pařížský hřbitov. „Spekuluje se, že Disdéri mohl fotit přímo v jedné z provizorních márnic nebo u zdi hřbitova krátce po popravách,“ domnívají se historici z muzea. Vládní síly z Versailles, které Komunu potlačily, neměly zájem na tom, aby vznikala pietní místa.

Úředníci proto honem rychle nutili dělníky hloubit velké jámy, těla se tahala do narychlo stlučených rakví a na krk popravených mužů se zavěšovaly cedulky. Přítomný fotograf pak tělo vyfotil k pozdější identifikaci. Zoufalí příbuzní mezitím bloudili po Paříži a hrabali v troskách, aby našli svého tátu nebo syna, takže prvním cílem těchto posmrtných fotek byl vlastně identikt. Sotva byl „zločinec“ vyfotografován, neprodleně jej zahrabali do masového hrobu - podle původního plánu měla ke ztotožnění komunarda postačit jeho posmrtná fotka.

Zprvu byli vládní úředníci a vojáci pečliví, ale pak se začalo vše zrychlovat, těla tlela, všude se vznášel šílený zápach a snaha o snímek a evidenci každého z popravených vzala brzy za své - už byli jen „házeni“ do připravených jam. A právě v tuto dobu přišel na scénu Adolphe Disdéri. Vznik ohromující fotografie provázely mrazivé okolnosti. „Při prvním pohledu si toho nevšimnete. Ale při dalším je to jasně vidět - těla STOJÍ,“ odhaluje Musée Carnavalet.

Disdéri byl komerční fotograf, který se k mrtvolám choval jako k nějakému studiovému aranžmá. Viděl dvanáct rakví, usoudil tedy, že by bylo „super“ mít je na snímku všechny. Ale s neskladnou fotografickou výbavou nemohl fotit shora, tak vyslal poslíčka pro svého asistenta. Ten přiběhl a pomáhal mistrovi aranžovat komunardy do vertikální polohy. V rakvích. Opřel je o zeď a ještě je naskládal na sebe. Právě tato „bezbožná“ kompozice budí dodnes velké emoce.

Jak je vůbec možné, že nebožtíci vydrželi „stát“ a nevypadli z rakví? I na to našli historici odpověď: „Rakve byly pro tehdejší oběti často velmi úzké a krátké. Těla do nich byla doslova vtlačena, takže je bočnice rakve držely silou tření. Disdéri a jeho asistenti těla v rakvích upevňovali, jaksi ucpávali skulinky, těsnili je. Používali k tomu slámu, piliny nebo hadry, kterými vyplnili prázdná místa, aby mrtví nepadali,“ zní popis opravdu nepředstavitelné scenérie. Všude kolem se válí těla a Disdéri „cmouchá“ do rakví výplně, aby se mu popravení muži nepohnuli…

Rakve také nestály úplně kolmo, ale byly o zeď lehce opřené (hlavou ke zdi). To stačilo k tomu, aby gravitace udržela tělo uvnitř - a nakloněný objektiv fotoaparátu vytvořil iluzi, že postavy stojí vzpřímeně. Své k tomu dodal i rigor mortis - těla už byla ztuhlá, což Disdérimu paradoxně pomohlo udržet dvanáct komunardů v jím požadované pozici. A mrtví muži mají na hrudi cedulky s čísly. Jistě, mělo by se jednat o ono policejní číslování za účelem identifikace.

Jenže mezi lidmi vznikla řada teorií o jakési „šifře mrtvých komunardů“. Pokud se podíváme pozorně na čísla na tělech, jsou chaotická. „Horní řada začíná šestkou a končí jedničkou, čtyřku najdeme dvakrát, zato dvanáctka úplně chybí. Jako nejpravděpodobnější se jeví teorie, že číslování mělo pomoci při pozdější identifikaci mrtvol. Protože ale čísla nejsou logicky řazena, objevily se i spekulace o zakódovaném vzkazu nebo nepochopitelné šifře. Co číslice znamenají, se nejspíš již nikdy nedozvíme.“ dodává iDNES v článku o této mrazivé fotce.

Odborníci verzi o nějakém šifrovaném motáku pro přeživší komunardy, kterým se podařilo utéct, smetli ze stolu. Tvrdí, že tehdejší francouzská vláda v čele s Adolphem Thiersem chtěla mít jistotu, že každý vůdce povstání je skutečně mrtvý - a čísla sloužila právě k identifikaci. Mohlo jít i o výsměch, ponížení mrtvých a jejich přeživších rodin: „Čísla na kouscích papíru byla často přišpendlena přímo na oblečení nebo položena či brutálně „přibita“ na hruď mrtvých. Pro rodiny komunardů to byla poslední urážka – z jejich blízkých se staly jen položky v katalogu,“ říká muzeum.

Víme tedy, jak zemřeli, víme, kdo je vyfotil, ale díky ztracenému klíči k číslům už jejich totožnost nikdy nezjistíme. Archivy s přesnými seznamy k těmto fotkám byly v chaosu bojů a následných požárů zřejmě zničeny. Disdéri byl ale nadšený. Měl „luxusní“ fotografii, kterou si ponechal ve svém majetku (vládě dal kopii) a rozhodl se, že ji pošle do světa. Bylo mu jasné, že tohle se bude prodávat. A prodávalo! Natiskl mrtvé komunardy na pohlednice, prodával je jako suvenýr a brzy nesmírně zbohatl.

„Je to první dokumentární fotka. Bylo to poprvé v historii, kdy byla fotografie takto masivně zneužita k ponížení poraženého nepřítele. Zatímco americká občanská válka ukázala světu první syrové snímky z bojišť, zánik Pařížské komuny v roce 1871 posunul dokumentární fotografii k cílené propagandě.“ uvádí časopis Epocha.

V diskusích pod slavnou fotografií si někteří čtenáři všímají dalších a dalších podivných věcí na komunardech: „Mně přijde, že jsou vykopaní. Podívejte se, ten oděv je už zteřelý. Mohlo to být třeba tak, že fotograf potřeboval k té scéně nějaké vzorové rakve, tak je nechal vykopat? Je tam hlína…“ domnívá se například jeden z mnoha diskutujících.

Mrazivá tajemství neméně mrazivé fotografie zůstanou neodhalena - dvanáct mužů si svou totožnost a osud vzalo do masového hrobu. Živí zajatci z řad komunardů byli posláni na nucené práce, většinou do Nové Kaledonie, ostatní byli zavřeni na dlouhé roky do tvrdého žaláře. Celkově se jednalo až o 43 000 zajatých. „To už nebyl život, ale živoření, přežívání. Možná ti muži v rakvích měli větší štěstí, ač je to cynické a hrubé,“ dodává autor studie o komunardech z webu Musée Carnavalet.

Disdériho fotka s dvanácti očíslovanými těly mrtvých komunardů tak už navždy zůstane jen krutou a syrovou upomínkou na časy, kdy v Paříži tekla krev v ulicích po krátkém a bezesporu odvážném pokusu tisíců lidí o utopický převrat.

Zpracováno podle:

Carnavalet, Paris Comunne, André Adolphe Eugène Disdéri, iDNES, časopis History, časopis Epocha, Enigma, Reflex, Semaine sanglante, The Carnavalet Museum dokument .pdf