Článek
Ta fotografie byla pro tátu těžko snesitelná. Bylo mu tehdy jen 31 let, doma měl tříletou dceru. Ano, získal Pulitzera. Jenže… Vyčítali mu, že to vyfotil. Ten žal, ten šok, to prvotní uvědomění si té strašlivé skutečnosti, že jejich syn už není. Hořká pachuť. Ten moment řekl všechno, co fotografie může říct o lidském smutku..
Něco se děje na pláži! Tímto zvoláním začíná příběh fotografie s názvem Tragédie u moře, snímku, který zasáhl lidi na celém světě až do morku kostí. Psal se 2. duben 1954, když se na předzahrádce svého domu na pláži v Hermosa Beach v Kalifornii povaloval na dece fotograf Los Angeles Times John L. Gaunt Jr. (1924-2007). Pacifik tiše šuměl, všude byl klid, Gaunt podřimoval, když idylické ticho proťal výkřik jeho souseda Petera.
Plážové molo v Hermosa Beach. Kousek od něj se Michael ztratil
John byl tělem i duší fotograf, neustále nosil u sebe svůj aparát Rolleiflex - co kdyby náhodou ulovil životní fotografii! Když Peter zavolal, že se něco děje, vymrštil se z deky na nohy, instinktivně popadl foťák do ruky a vyběhl na pláž. Tam viděl dva lidi, muže a ženu, jak se objímají. Jenže na tom všem něco nesedělo. Hodně nesedělo. Cvak Cvak, stiskl jaksi automaticky spoušť, aniž by věděl, že právě trefil ten svůj osudový snímek.
Když měl pár na pláži vyfocený, sklonil ruku s fotoaparátem a nevěřícně se díval na muže a ženu před ním. Pohybovali se dopředu a dozadu, žena drobnými krůčky vstupovala do moře a vracela se, muž měl tvář zrůzněnou neskutečnou bolestí, tiskl k sobě ženu, která jej chvíli objímala, chvíli ho bouchala do prsou. Její výraz byl nepochopitelný, šokující, zoufalý. Přihlížející nikdy nic takového neviděli - ale ještě nevěděli, co se stalo.
Rodiče ho měli hlídat, když bylo moře tak blízko. To je jasné, bohužel… Potrestán nebyl nikdo, policie to odložila jako nešťastnou tragickou nehodu
Řeč těla mladého páru byla prapodivná. „Potřebujete nějak pomoct?“ pokoušel se s nimi komunikovat jeden z přihlížejících. Když se zvedla vysoká vlna a nevyzpytatelný Tichý oceán začal burácet, žena se opět rozběhla do příboje. „Nelezte tam! Propánaboha, co se vám přihodilo?“ volali lidé. Muž objal ženu, chvíli postávali a hleděli na vodu - a pak se odpotáceli pryč. „A už se zase vracejí, koukejte! Já jdu za nimi,“ rozhodl se konečně Peter.
„Já mám pocit, že je znám. No jistě, mají domek kousek nad mým, je to spíš chatička. Mají dítě. Takového maličkého kluka, všude chodí s nimi. Aby tak… No to snad ne! Johne?“ otočil se Peter na Gaunta - a všem to začalo nějak docházet. Pochopili děsivou událost v celé nahotě, jak se říká. Klouček totiž s rodiči nebyl.
John L. Gaunt později vzpomínal: „Běželi jsme k nim. Nemluvili, neřekli ani slovo, jen se dívali na moře. Pak přiběhli další lidé, také policisté. Já pořád třímal v ruce foťák. Ti lidé právě ztratili dítě. A já ten okamžik zachytil. Bylo mi z toho zle!“
Gaunt udělal různé ořezy fotky. Existují koláže i kolorované verze, kde je „vypíchnutý“ Lilianin zdrcený obličej…
Zpráva o šílené tragédii se okamžitě rozlétla po celé Hermosa Beach a lidé si poskládali dohromady všechny detaily otřesné události. Mladý manželský pár John a Lilian McDonaldovi obývali malý domek poblíž pláže. „Milí lidé. Paní Lilian si chlapečka tak opečovávala!“ vyprávěli sousedé reportérům, kteří po zveřejnění srdceryvné fotky doslova oblehli celou Hermosa Beach. A postupně vyšel najevo celý trýznivý příběh.
2. dubna 1954 se John a Lilian rozhodli, že stráví dopoledne venku na dvoře své chatky. Panovalo teplé jarní počasí, obzor byl průzračný a čirý, moře nadmíru klidné. „Posnídáme venku, připravím deku,“ usoudila Lilian. Připravila snídani, devatenáctiměsíčního Michaela oblékla do modrého námořnického oblečku a usadila ho na malý dvoreček poblíž pláže. „Hned se vrátím, zlatíčko. Udělám sýrové tousty!“ usmála se.
Fotoaparát Rolleiflex SLX, drží se u pasu
John McDonald se holil v miniaturní koupelně, občas vykoukl z okénka, které vedlo na dvorek: „Kuk! Copak děláš? Nechoď k moři! Ty jdeš?“ smál se na syna, který se rozběhl k oceánu. Mořská voda se líně převalovala po písku, maličký Michael si nechal vodou omývat bosé nožičky, smál se na celé kolo. Lechtá to! A půjdu se podívat támhle. A ještě támhle je kamínek. A támhle mušlička! Dětská hlavička usoudila, že půjde na krátkou procházku. Jů, to lechtá! A ty vlny! Studené! A jsou čím dál větší!
Michael se plácal ve vlnách, náhle přišla jedna větší, smýkla s ním dopředu… Chlapeček se zajíkl, začal plakat, ale nikdo ho neslyšel. Další vlna byla prudká, Michael byl najednou na moři, pod nohama už neměl písek, nemohl ani volat maminku, protože si lokl slané vody, jednou dvakrát… Moře se nad batoletem nemilosrdně zavřelo. Utopilo se. Proud unášel Michaelovo tělo dál a dál od pláže, pohupovalo se na vlnách…
Plážové domy v Hermosa Beach stojí buď přímo u moře, jako v případě McDonaldových - nebo za zdí od pláže.
Lilian strouhala sýr, John odložil břitvu: „Mám hlad. Pozoroval jsem z okna našeho malého. Je to průzkumník! Vydal se na výlet, jen na kraj…“ smál se John McDonald, ale Lilian se šokovaně obrátila od prskající pánve: „Co to povídáš?“ upustila připravený chleba na zem, „On šel k moři? Propánaboha, rychle za ním!“ vyběhla Lilian z domu. John manželku následoval, oba se vyřítili na pláž, která byla zcela pustá. Okamžik, kdy jim to celé došlo, musel být absolutně nepředstavitelný.
Lilian McDonald později vypovídala na policii: „Michael si běžně sám hrál na našem dvoře, který nebyl oplocený. Věděl, že k moři nesmí chodit. Byla to chvilka, jen malá chvilička!“ plakala Lilian. „John pobíhal po pláži sem a tam a Lilian řvala, aby nelezl do oceánu. Běhal jako šílenec tam a zpátky. Díval se na každý shluk chaluh, kamení nebo naplaveného dřeva ve vířícím příboji. Namočil si nohy. Jeho žena se ho snažila uklidnit a někdy ho násilím zadržovala, aby se nevrhl do příboje.“ popisovala sousedka.
Michael měl prý jasně modré oči. Černobílá nekvalitní fotka (viz dále), kterou Lilian zaslala Timesům, o podobě chlapce neřekne vlastně nic
Pak bylo jasné, že chlapečka pohltilo moře. V tu chvíli se manželé objali a začali si zoufat. Neobvyklý křik přivolal další obyvatele, Peter zařval, že se na pláži něco stalo, John L. Gaunt popadl svůj foťák… Srdceryvný snímek byl na světě. „Fotku jsem pořídil ze vzdálenosti 61 m, fotoaparát jsem měl nastavený na 1/250 sekundy s clonou nastavenou na f/16.“ uváděl později Gaunt technické údaje.
Film poslal do redakce Los Angeles Times s popisem: „Tragédie u moře. Popsat to nedovedu, vše bude vepsáno v tvářích pána a paní, kteří právě zjistili, že jejich jediné dítě pohltil oceán.“ Když fotografii vyvolali, bylo v redakci všem jasné, že tohle je trefa. Je to nechutné, divné, bizarní, ale truchlivá fotografie zdrceného manželského páru vzbudila vlnu emocí - soustrast, vztek, solidaritu, žal…
„To musíme okamžitě otisknout. A Gaunt určitě dostane Pulitzerovu cenu. Něco takového jsem ještě neviděl. To se povede jednou za život!“ vrtěl hlavou šéfredaktor. John. L Gaunt cenu skutečně dostal. Když ji o pár měsíců později přebíral, byl v naprostých rozpacích. Nechtěl být oceněn. Bylo mu trapně, že je oceněn za nesmírný žal dvou lidí!
Lícní a rubová strana zlaté medaile Pulitzerova cena za službu veřejnosti, která zároveň slouží jako symbol Pulitzerových cen obecně.
„Připadal si jako hyena. Do smrti už nechtěl nic takového fotit, žádné náhodné fotky. Pak se tatínek specializoval na výjezdy k požárům. Fotil oheň. Jen pánbůh ví, co ho k tomu vedlo. Ten snímek jej poznamenal, nedával to najevo, ale ano. Upřímně - koho ne?“ napsala druhá Gauntova dcera Jane v nekrologu svého tatínka, válečného veterána, skvělého a proslaveného fotografa, který mimo Pulitzera získal ještě ocenění Associated Press.
Hned druhý den po Michaelově zmizení vyšla fotografie na titulní stránce zmiňovaného periodika. A tentýž den, 3. dubna 1954 ráno, se také na policejní stanici dostavila dvaadvacetiletá Beverly Murdock. „Viděla jsem tělo dítěte v moři uprostřed shluku mořských řas hned za pláží. Mělo na sobě modré šaty, kalhoty a takovou košilku…“ oznámila strážníkovi. Ten zavolal vedoucímu pátrací čety, která Michaela hledala z lodě. Když pátrači připluli na místo, které určila Beverly, chlapec už tam nebyl. Tělo zřejmě popadl silný proud a unášel ho dál a dál.
Manhattan Beach, molo. Poblíž byl Michael nalezen
Po Michaelovi také pátrala celá komunita v Hermosa Beach - podle nich ještě zbývala šance, že se chlapec potuluje na souši, že se prostě jen zaběhl. Prohledávaly se domy a různé kůlny, jenže Beverlyna výpověď vzala lidem veškerou naději. A Lilian a John? To bylo šílené. Celou noc z druhého na třetího dubna stáli na pláži. Odmítli se hnout, byť je lidé přemlouvali, ať jdou domů.
Byla zima, pršelo, ti dva tam stáli, občas se Lilian zhroutila na mokrý písek, sprostě nadávala moři, kopala do vody… John byl v takovém šoku, že jen drmolil nesmysly: „Není to pravda. Je na dvorku. Já ho viděl. Půjdu za ním…“ skákal pořád do oceánu.
Lilian ještě v mrákotách říkala, že odešel bosý a bude mu zima na nožičky. Strašné…
Lilian a Johna musela hlídat dvojice policistů, protože reálně hrozilo, že prostě vejdou do Pacifiku a půjdou a půjdou… Sousedé jim nosili na pláž jídlo a pití; Lilian později vysíleně omdlela, takže ji odnesli a nechali ji vyspat. John už byl pomatený. Lítal po celém úseku pláže sem tam. „To bylo tak zoufalé. Měl takové výčitky! Rval si vlasy, škrábal se na tvářích, to byl čirý žal.“ vrtěla hlavou svědkyně. Pátrání po maličkém Michaelovi trvalo několik dní. Už to vzdávali.
„To se stává. Tichý oceán. Něco už nikdy nevydá, nikdy. Může se stát, že ho nenajdeme,“ kýval hlavou velící důstojník, když informoval rodiče o průběhu pátrací akce. Uplynulo deset dní od Michaelova zmizení, když se najednou něco stalo. 12. dubna 1954 zahlédla paní Georgina Slater v moři něco divného. Poblíž Manhattan Beach (asi kilometr a půl od místa, kde se ztratil) se v příboji pohupovalo chlapcovo tělo. Bylo kousek od kamenné zdi, která oddělovala oceán od pláže.
Manhattan Beach, kde byl Michael nalezen. Domy odděluje od oceánu zeď nebo betonové chodníky. Za zdí Georgina kluka našla…
Georgina nezaváhala, skočila do moře a vytáhla tělíčko z vody. „Vypadal jako panenka. I ryby ho nechaly být.“ konstatovala trpce Georgina Slater. A Los Angeles Times měl žně. Vyslal reportéry, aby vyzpovídali zlomenou matku i otce, ti se zabarikádovali v domě a málem došlo k bitce. Maličkého Michaela v tichosti pohřbili a rychle prodali svůj dům. O publicitu nestáli, ač jim za rozhovor nabízeli velice tučné částky! Byl to čirý hyenismus, jak se říká.
Ve všech denících v Kalifornii se o McDonaldových psalo, fotka si žila vlastním životem, převzaly ji další a další noviny v USA, aby se následně rozletěla do celého světa. „Příboj, náhle agresivní, se natáhl a vzal dítě z mělčiny. Navzdory snahám bezmocných rodičů nezbývalo nic jiného než čekat. Utrpení a žal vepsán jest v jejich tvářích. Pohleďte na nezměrný zármutek!“ psalo se v článcích sugestivně. John a Lilian se odstěhovali, ale lidé byli lačni po informacích.
Michael. Tuto fotku poslala Lilian do redakce Timesů, aby měla pokoj. Někteří lidé fotku vylepšili a kolorovali, viz odkaz v textu na jménu Michael
„Mají další dítě? Jsou spolu? Rozvedli se? Zbláznili se? Jak ten Michael vlastně vypadal?“ bombardovali zvědaví čtenáři dopisy sídla novin a časopisů. Redakce Los Angeles Times nakonec napsala McDonaldovým dopis. Dalo by se říct, že omluvný. Velice slušně je požádali o fotografii malého Michaela s tím, že potom už budou mít od novinářů pokoj.
Něco na způsob: „Zařídíme to. Nezasloužíte si takový hon. Je nám to líto. Vy trpíte - a vaše utrpení je rozšířeno v podobě fotky po celém světě. Dejte nám závěrečnou fotografii a tím to skončí.“ Lilian dlouho přemýšlela, až se rozhodla. Zaslala novinám jednu jedinou fotografii svého maličkého syna, který se utopil v Tichém oceánu.
A bylo to. I těm nejzvědavějším lidem došlo, že tohle není žádná senzace. Ten chlapeček žil, zemřel, byla to tragédie, ale není třeba rodinu dále obtěžovat. Lilian a John se usadili v Los Angeles. Měli pak další tři děti. Jennifer, Gordon a Holly dosud žijí.
Na pláži čekali celou noc…
Lillian Christina Prince McDonald se dožila 97 let (!), zemřela v roce 2021 (její fotografie zde). John Angus McDonald Jr., otec Michaela a manžel Lilian, se ze smrti svého synka nevzpamatoval. Měl vleklé zdravotní problémy - zemřel v roce 1987. Bylo mu 66 let. Byl pohřben na hřbitově pro válečné veterány (sloužil v druhé světové u mariňáků) se všemi poctami.
Na fotografii s názvem Tragédie u moře se velice špatně dívá. Je opravdu krutá, ale zároveň zcela vypovídající. Vyprávění o jedné velké tragédii můžeme zakončit slovy Juliana, který na Redditu k fotce napsal:
„Je to jedinečný snímek. Je v něm totiž úplně všechno. Podíváte se a vidíte to. Láska, mateřská láska, žal, bol. A lidé se na ni nevydrží dívat dlouho. Vzbuzuje emoce, představivost jede na plné obrátky. V té jednoduchosti a tichu je šílená síla. Dojemná. Neskutečně dojemná. Je to tam. Celý lidský život.“
Zpracováno podle: Tragedy by the Sea, RHP.com, Tragedy by the Sea (2), John L. Gaunt, Find a Grave: John, Find a Grave: Lilian, Find a Grave: Michael, Reddit (1), Reddit (2), Kristina Kidogo Médium, YouTube dokument Tragedy by the Sea, Los Angeles Times autentický článek z roku 1954, BeliefMedia.com, Julian, platforma Reddit, textové zprávy, správce webu Find a Grave, textové zprávy.
Veliké poděkování za poskytnuté informace správci webu Find a Grave
