Přežily Titanic, v očích mají nesmírný žal. Slavná fotografie zoufalé matky s dcerou obletěla svět

14. dubna 1912. V jídelně na palubě druhé třídy zaoceánského parníku RMS Titanic dojídají pasažéři večeři. Všichni jsou uvolnění, po čtyřech dnech hladké plavby si užívají jistého komfortu a luxusu. „Chtěla bych vidět první třídu! Určitě stolují na zlatě!“ vykládá jedenatřicetiletá Charlotte svému manželovi Harveymu Collyerovi .

O rok starší Brit zrovna napomíná dcerku Marjorii, aby nenechala na talíři ani kousek, ale sedmiletá dívka už má dost. „Já už nemohu, tatínku. Už budeme v Americe?“ „Dočkáš se,“ zazubí se krásný Harvey a obejme svou Charlotte. Ta později popíše tuto večeři jako poslední šťastnou chvíli, velice bohatou a nejlepší věc, jakou si šlo za peníze koupit, protože to, co se za peníze koupit nedá, je už ztraceno.

Collyerovi byli pasažéři Titaniku, kteří pluli do Ameriky, aby si splnili sen o svobodě a bohatství. Charlotte navíc měla chatrné zdraví a milující manžel usoudil, že jí jiné klima pomůže. Prodali úplně všechno, koupili lístky a…

A skončilo to v ledových vodách severního Atlantiku. Tragédie Titaniku, tak známá, ale přesto pořád popisovaná, vzala nejen životy mnoha utopených lidí, ale i sny a plány přeživších. Případ Collyerových je o to zoufalejší, že přeživší ženy přišly o všechno. Když se lidé dozvěděli o krutém osudu Charlotte, Marjorie a nebohého Harveyho, uspořádali pro ně sbírku, která umožnila matce a dceři návrat do rodné Anglie.

Vznikla také legendární fotka, která svého času obletěla svět. „Vypadají tak normálně, tak hezky! Ach, to je strašné…“ vrtěli hlavou občané Ameriky i Británie. Protože se vesměs psalo jen o těch bohatých. O těch, kteří měli obrovské jmění a přepychové kajuty.

Strastiplné osudy pasažérů Titaniku z řad „horních deseti tisíc“ totiž přitahovaly mnohem více čtenářů. „Kde je všechno vaše zlato teď, co? To jste se pyšnili a přitom jste smrtelní jako my!“ říkali si pohrdavě lidé při čtení novin, kde byly články o utopených prominentech.

Fotka Charlotte a Marjorie evokovala něco jiného. „To jsou lidi jako jsme my. Podívejte, ta krásná holčička. A ta žena, je zdrcená. Bože můj. Jak asi skončily?“ ptali se prostí lidé. Víme jak skončily. I jak to celé začalo. A příběh je to srdceryvný, osudový a tragický.

Jaký byl život Charlotte a Marjorie před a po katastrofě „nepotopitelného“ Titaniku?

Charlotte Caroline Tate se narodila 17. června 1881 jako nejstarší ze šesti dětí kočího Allena a jeho ženy Louisy. Chudá rodina bydlela v anglickém Cobhamu v hrabství Surrey. Čiperná Lottie, jak se jí říkalo, se měla co otáčet: rodiče jí svěřovali sourozence, byla „domácí chůvou“. Nemohla se od malých dětí ani hnot.

Jako vysvobození proto uvítala nabídku kaplana Sidneyho Sedgewicka, který působil v Leatherheadu. Jeho žena totiž hledala šikovnou kuchařku. Charlotte se sbalila, s úlevou se rozloučila se sourozenci a tatínek ji odvezl do sedm kilometrů vzdálené vesnice. „Však to není daleko!“ říkal dceři Allen, protože moc dobře věděl, že dceřiny pracovité ruce budou v domácnosti scházet.

V kostele svaté Marie a svatého Mikuláše našla Charlotte nový domov. Veselá kaplanova žena si ji „vzala do parády“, naučila Lottie nosit pěkné šaty, hezky se česat. Netrvalo dlouho a krásné dívky si všiml místní kostelník a zvoník, mladý a pohledný Harvey Collyer.

Vypukla láska jako z románu. Harvey a Charlotte běhali jako blázni po hřbitově, scházeli se v lesích, až najednou Lottie shledala, že bude mít dítě. A to byl na tehdejší dobu velký průšvih. „Musíte se vzít. Je to ještě na začátku, to nikdo nepozná!“ říkala jí paní Adelaide Sedgewick, zatímco kaplan Sidney jen vrtěl hlavou a raději odcházel pryč: přece jen, na muže víry to byla silná káva!

Ale s velkou radostí je v červnu roku 1903 oddal. Lottie celé těhotenství proležela, Harvey se o manželku staral, vše svědčí o velké lásce, kterou k sobě chovali. „Moje milovaná, nemohu bez tebe žít. Co jsem vzdálen a stěhuji Sedgewickovi, myšlenkami jsem u tebe a u plodu naší lásky. Bude to již brzy, bojím se o tebe, ty slaboučká, pokud bych měl o tebe přijít, zahynul bych!“ psal Harvey Collyer procítěně manželce z Bishopstocku, kam se kaplanova rodina stěhovala. Paní Sedgewick nedala jinak, než že si Charlotte i s manželem a dítětem přestěhuje k sobě.

„Chci tu mít Lottie. Já jí pomohu. Vždyť už máme pět dětí, ona je slaboučká, zaslouží si péči!“ žádala Adelaide svého manžela. 28. ledna 1904 se Charlottě narodila slaboučká holčička Marjorie Lottie. Charlotte porod málem nepřežila. Byla od té doby slabá, zadýchávala se, nemohla pořádně pracovat. Marjorie, které říkali Madge, se ale měla čile k světu. Collyerovi bydleli na faře, pilný Harvey si otevřel obchod s potravinami - a brzy si koupili vlastní dům.

„Jsem šťastna, má milá Eve, kdybych jen pořád nekašlala! Harvey je hodný, tak hodný! A Madge, z takového červíčka vyrostla v chytrou holčičku, ani uvěřit tomu nemohu! Má oči dospělého člověka, má jeho oči. I kdybych stokráte Harveyho ztratila, ona mi zůstane jako trvalá připomínka muže, jež miluji nade všechny poklady světa!“ zmínila Charlotte doslova prorocká slova v dopise své sestře.

Láska, kterou k sobě manželé chovali, byla podle všech zachovaných dopisů i jiných indicií opravdu obrovská - a trhá to srdce, když se dozvíme, jak hroznou tragédií to všechno skončilo! Charlottin zdravotní stav se totiž nelepšil. Neustálé britské deště a mlhavé počasí, které se valilo údolím - to vše ženu doslova dusilo. A v tu chvíli se osud, který splétá dohromady nitky lidských životů a posílá jim do cesty různá náhodná setkání, rozesmál.

„Podívej! Další dopis z Ameriky! Judy píše, jak se jim tam daří. Mají v Idahu ovocnou farmu. Je tam mírné klima, čistý vzduch, žádné znečištění a mlhy. Tam by se ti lépe dýchalo. Co abychom tak…“ napadlo zčistajasna Harveyho. „Do Ameriky? My?“ rozesmála se Charlotte, až se rozkašlala. „Vždyť na to nemáme!“ „Ale Judy i Theo píší, že se tam pro nás najde místo!“ naléhal mladý muž.

A už se myšlenky na cestu do USA nezbavil. Mohl by začít od začátku, vybudovat si svůj vlastní život, nebýt závislý na kaplanovi, nehádat se s protivnými zákazníky… A toužil po lepším světě pro milovanou ženu a dceru. Charlotte později vzpomínala:

„Rozhlásil to všem. Že chce do Payette, to je v Idahu. Tam byli Johnsonovi. Celá farnost byla na nohou. A jedno odpoledne uspořádali členové církve pro mého manžela překvapení. Zavedli ho ke kostelu a rozezněli zvony. Harvey pak plakal: obdržel peníze, které vesničané vybrali. Na naši cestu. Od té chvíle to byl už fakt, který se nedal zrušit. Nemohl říci: Já vám to musím vrátit, protože moje Lottie odmítá odplout!“ vrtěla hlavou.

Podnikavý Harvey vše obstaral, prodal živnost -a také prodal dům. Nebylo cesty zpět. Harvey odjel do Southamptonu, kde za 26 liber (dnešních asi 3700 liber) zakoupil společný lístek číslo 31921 do kajuty druhé třídy na zaoceánském parníku Titanic. Datum vyplutí se blížilo a Charlotte rezignovala.

„Všechen náš pozemský majetek byl pryč, měli jsme jen pár osobních věcí. Johnsonovi nám poslali psaní, že nás očekávají. Harvey si vzal peníze, tučnou hotovost, všechny naše peníze, a desátého dubna 1912, ve středu, jsme nastupovali. Byla to nádhera, ale mně bylo úzko. Mojí Marjorii také. Měla jsem mořskou nemoc, až třetí den jsem se vzpamatovala… Ta loď byla nádherná, přenádherná…“ plakala Charlotte.

Nyní se ocitáme v jídelně druhé třídy, kde 14. dubna 1912 rodina Collyerových odpočívá po večeři. Pro Charlotte to byl první společenský večer na palubě Titaniku. Do té doby ji trápila mořská nemoc, nyní se pohodlně opřela a poslouchala orchestr. „Pak se mi zase udělalo nevolno. Šla jsem do naší kajuty. Cestou jsem potkala stevardku, která se usmívala. Právě proplouváme dost nebezpečným úsekem, řekla mi. Je tu plno ledovců. Jsou unášeny k nám. Na palubě je strašná zima, takže kolem je led, utrousila a odběhla.“

Charlotte se převlékla do noční košile, po příchodu dcery a manžela všichni ulehli. Co následovalo, víme. Ve 23:40 lodního času narazil (otřel se) „nepotopitelný“ Titanic do ledovce. „Byly to otřesy, otřásla se celá naše kajuta, pod nohama jsme cítili vibrace. Jako kdyby loď uchopila obrovská ruka a jednou či dvakrát s ní zatřásla! Harvey vyběhl ven, protože jsme si mysleli, že je to nějaká závada ve strojovně. Cestou potkal pár lidí, kteří běželi a křičeli strachy.“ uváděla Charlotte.

Pak konečně padla ta neblahá věta: Náraz do ledovce. Harvey si navlékl sako, do náprsní kapsy dal všechny peníze (byla to na tehdejší dobu velká suma) a běželi ven. „Nehrozí žádné nebezpečí!“ tvrdil jeden důstojník a usmíval se. Druhý pro změnu zběsile řval strachy. To už po chodbách běhaly stovky lidí. Vyděšení cestující se snažili dostat na palubu. „Musíme také, honem!“ pobídl Harvey ženu a dceru. Když se dostali nahoru, spatřili hotové peklo.

Charlotte a Marjorie byly stále oblečené ve svých nočních košilích: „Ani na okamžik jsme nepochybovali, že se všichni vrátíme.“ tvrdila Charlotte v rozhovoru. Jenže na palubě to vypadalo jako v nějakém děsivém lunaparku. „Nehrozí žádné nebezpečí!“ tvrdili pořád důstojníci, jenže v tu chvíli podle Charlotte vylezl ze strojovny lodní topič. Měl uříznuté prsty na ruce, krvácel, byl úplně promočený. Harvey muži přispěchal na pomoc a ten mu uplakaně sdělil: „Peklo. Dole je peklo. Loď se potopí jako úplnej špalek. Za deset minut, věřte mi to!“ A pak omdlel.

O chvíli později Harvey slyšel, jak na sebe lodníci a důstojníci křičí: „Spusťte záchranné čluny! Ženy a děti jako první!“ To už bylo jasné, že je zle. Ale Charlotte tomu odmítala uvěřit: „Mé srdce se sevřelo hrůzou. Budu ten křik slyšet do konce svého života. Bylo nás víc, kdo odmítl nastoupit. Nechtěly jsme opustit své muže. Pak už to bylo příšerné - rvali nám z náručí děti. Měly jsme s Marjorií místo ve druhém člunu, ale nechtěla jsem od něj. Nechtěla!“ vrtěla hlavou zdrcená Charlotte.

Více přeživších žen popisuje stejnou situaci: jednoduše zatuhly na místě. Nechtěly se rozdělit, nechtěly od manželů. Na palubách bylo hotové inferno, řev, nářek, zvuky padajících těl, střílení, pláč dětí… Najednou se ke Collyerovým přiřítil jeden z důstojníků a vytrhl malou Marjorii matce z náručí. Posadil holčičku do záchranného člunu číslo 14. V tu samou chvíli se začala paluba hýbat a naklánět směrem nahoru. Titanic se potápěl.

„Jdi Lotty! Prokristapána, buď statečná! Jdi! Já budu na jiné lodi, najdu si vás!“ zařval na manželku Harvey a Charlotte usedla do člunu - prý neví jak. Nikdy si nevzpomněla. Probrala se až na moři. Člunu velel Harold Godfrey Lowe. A s hrůzou všichni sledovali, jak se chlouba a pýcha britské společnost White Star Line potápí. Charlotte kolébala Marjorii v náručí, načež omdlela. Její psychika to neunesla. Padla dozadu, vlasy se jí zamotaly do lana a přišla o část kštice.

Poté, co Titanic vklouzl pod hladinu oceánu, komandér Lowe, který nikdy předtím nepřekročil Atlantik, svázal pět záchranných člunů dohromady lanem, aby se ujistil, že jsou všechny seskupeny dohromady. A čekal na záchrannou loď. Byla to Carpathia. Po vylodění v New Yorku 18. dubna se Charlotte a Marjorie ocitly na úplném dně, ač toto přirovnání je v kontextu s tématem článku poměrně drzé! Harvey byl pohřešovaný, ony v nočních košilích, promrzlé; Charlotte navíc těžce zraněná - a Marjorie pět dní neřekla ani slovo.

„Oněměla. Budiž řečeno, že i já jsem se pomátla. Mluvila jsem z cesty, ve všech jsem viděla Harveyho. Na pomoc už spěchal můj bratr, bydlel v Kanadě. Ale… My jsme neměly nic. Samozřejmě, sbírka se konala, ale my jsme nic nevěděly. Dostaly jsme přikrývku a posadili nás před hospodu (to byla provizorní ubytovna pro přeživší). A udělali fotografii. Když jsem ji viděla, pomyslela jsem si: Kdo je ta žena? Kdo je ta dívka? Co to mají v očích? Uprchly z nějakého sanatoria? Byla jsem mimo sebe.“

Zatímco matka s dcerou čekaly na zprávy o Harveym, v jehož přežití obě naprosto pevně věřily, došlo jim, že se vlastně nemají kam vrátit. V USA neměly žádné zázemí, v Británii bylo vše prodáno - a všechny úspory měl Harvey v náprsní kapse! A brzy je čekal šok nejstrašnější: oznámili jim, že Harvey Collyer nebyl na žádném člunu. Stal se jedním z (odhadem) 1 514 obětí námořní katastrofy z 2 224 osob (cestující + posádka). Marjorie a Charlotte patřily k cca 710 přeživším.

Obyvatelé New Yorku vybrali ze soucitu velkou sumu pro matku s dcerou. Jejich fotografie pohnula snad každým. Byly na titulních stránkách všech novin v USA i Británii; svého času se snímek Žen z Titaniku stal opravdu velice ikonickým - zobrazoval katastrofu Titaniku zase z jiné strany, z jiné společenské třídy. Nakonec se vrátily do Británie. Tam na ně čekala ještě jistá satisfakce: objevila se totiž jedna přeživší. A ta viděla na palubě Harveyho.

„On tam byl. On prý…“ polykala Charlotte slzy, když ji zpovídal britský reportér. Ostatně novináři za ní jezdili velice často - katastrofa Titaniku rezonovala v lidech ještě dlouhé roky - a vlastně se tak děje dodnes. Charlotte i Marjorie se díky fotografii a zveřejněnému příběhu staly celebritami té doby. Vrátily se zpět do Leatherheadu s penězi ze sbírek a ubytovaly se opět u Sedgewickových. Tam je vyhledala i ona cestující, která Harveyho Collyera poznala z fotky otisknuté britskými novinami.

„Už byl ve člunu, ale když viděl, že jde tato paní s dítětem, tak zase vystoupil,“ dokončila Charlotte zlomeně. Harvey Collyer se zachoval jako hrdina. Jenže co je to platné! Inu, těžko soudit. Koho ale velice soudili, ba i odsoudili, byla Charlotte. V roce 1914 se provdala. Nechtěla si prý do smrti hrát na „obecní vdovu“.

Vlivem katastrofy a jejího neštěstí velice zhrubla, stala se cynickou a tvrdou ženou. „Ono jí maličko přeskočilo v hlavě. Už nikdy nebyla stejná. Nikdy. Byla to jiná žena. Divná, zlá,“ říkala v rozhovoru Adelaide. Charlotte si vzala jistého Jamese Ashrbooka Holma, ale dlouho si novomanželské štěstí neužila - zemřela v listopadu 1916 v pouhých pětatřiceti letech na tuberkulózu. Marjorie osiřela. Bydlela u strýců a tetiček, nikde nemohla zakotvit, nikde neměla domov.

Pak zemřel její otčím James, který nevlastní dceři zanechal docela velké jmění. Konečně se mohla osamostatnit. Marjorie Collyer musela velice rychle dospět. A stejně prý nikdy nebyla šťastná. „Je tichá, vážná, jen na každého hledí těma svýma výmluvnýma očima…“ popisoval ji její manžel Royden v dalším rozhovoru v roce 1928, rok po jejich svatbě, která se symbolicky konala v kostele svaté Marie a svatého Mikuláše, kde byl Harvey zvoníkem!

Marjorie dožila v domově důchodců. Ovdověla už ve čtyřiceti, zármutek ji celou opanoval, měla záchvaty, deprese, léčila se u mnoha psychiatrů, ale utrpěné šrámy na duši nikdo nedokázal „spravit“. Zemřela v roce 1965 ve věku 61 let na masivní mozkovou mrtvici.

Zkáza Titaniku si vybrala svou děsivou daň i na životech přeživších. Vzpomínku na dvě ženy, které unikly z potápějící se lodi, zakončí sama Charlotte - její dochovaný autentický dopis se nachýlil k závěru:

Zpracováno podle: Fandom, Encyclopedia Titanica, Hampshire Live, Daily Mail, Titanic, Find a Grave, Find a Grave (2)