Masakr na lodi Boyd: krutý příběh kanibalismu a pomsty. Maorští válečníci zabili a snědli 66 lidí

V dnešní době se o Masakru na lodi Boyd mluví korektně jako o „pouhém nedopatření, které bylo vyvoláno nedorozuměním a střetem dvou odlišných kultur.“ Novozélandský turistický průvodce dokonce konstatuje, aby se lidé zcela vyhnuli jakýmkoliv zmínkám o kanibalismu, který na Novém Zélandu vlastně vůbec nikdy neexistoval, a (řečeno naší ironickou češtinou) ty počty zkonzumovaných kolonistů také nesouhlasí! Faktem samozřejmě zůstává, že střety zcela odlišných kultur nutně vždy znamenají nějaké třenice, ať se píše jakékoliv století. Dějiny jsou v tomto prostě neúprosné.

Nicméně Maorové mají v dějinách kolonizace výjimečné místo - nedali se zotročit vlastně nikdy. „Zatímco v Severní a Jižní Americe se příchodem bílého muže datuje konec původních domorodých civilizací, Maorové si navzdory vnějšímu tlaku dokázali udržet integritu, a zůstali neporaženi a nezotročení prakticky až do dnešních dní. A paradoxně to byli kolonizátoři z celého světa, kteří tu nakonec přežívali v rezervacích a báli se o život.“ tvrdí časopis 100+1. Na hrdém národě si vylámali zuby Britové, Španělé i Holanďané. Posádky lodí, které si chtěly podmanit novozélandské břehy, byly vesměs vždy povražděny. S lidmi bylo naloženo různě - bohužel i kanibalizováním.

Zkusil to změnit až James Cook, který pochopil, že místo hrubé síly je třeba využít obchodního ducha a zvědavosti domorodců. Cook při své první expedici zmapoval pobřeží Nového Zélandu. I když nerozuměl řeči Maorů, gesty a posuňky pochopil, že chtějí směňovat zboží. Bylo to docela úspěšné, začal s Maory čile obchodovat, ale při druhé výpravě v roce 1773 Cookovi do všeho „hodil vidle“ člen jeho posádky Jack Rowe. Ten se pokusil několik z nich zajmout a dopadlo to velmi, ale velmi nešťastně.

Záchranná výprava, která ho hledala, byla totiž svědkem celé kanibalské hostiny se všemi chody. Navíc měl tým pátračů velké štěstí - několik stovek Maorů hnalo kolonizátory až do moře - mohli být rádi, že vyvázli holým životem! Cesty na Nový Zéland však pokračovaly i přes všechna nebezpečí dál. Jednou z lodí, která se vydala na cestu bez návratu, byl i Boyd.

Boyd byla 395 tun vážící brigantina (briga, dvojstěžňová plachetnice), kterou postavili v docích na Temži v roce 1783. Třiatřicetimetrový koráb Boyd „dělal“ západoindické cesty, křižoval světová moře, až ho zajali Francouzi. Boyd byl vykoupen zpět Angličany, opět zajat, vysvobozen, aby se vrátil pod správu britského námořnictva. I ostřílení mořští vlci říkali, že na Boydu je takový zmatek, že vlastně ani neví, kdo mu velí a pod jakou vlajkou pluje. Navíc byla briga využívána jako trestanecká loď. Takže v podpalubí byli těžcí zločinci, které čekal trest na ostrůvcích v koloniích, což se mnohdy rovnalo spíše trestu smrti. Když byla plachetnice zbavena postu trestanecké lodi, měla se stát lodí kolonizátorskou.

Na osídlení nových území vozila celé rodiny, zásoby, zbraně, střelný prach, nářadí. A občas se tam „přimotal“ nějaký ten odsouzený zločinec, kterého vysadili někde v pekle na zemi. Když Boyd odevzdal poslední velkou várku trestanců v Novém Jižním Walesu, vydal se v říjnu 1809 z Austrálie na východní pobřeží novozélandského poloostrova Northland. Na Novém Zélandu to kolem roku 1800 opravdu žilo:

„Míří sem námořní výpravy velrybářů a lovců tuleňů, stejně jako několik obchodních lodí. Domorodci totiž mají o směnu zboží živý zájem. Populární jsou zejména zbraně a kovové nástroje, které místní ochotně směňují za jídlo, vodu a sex. Námořníci z Británie, Francie i Ameriky se shodují, že Maorům nechybí „zápal a schopnost tvrdě vyjednávat o ceně“. A že pokud je ve hře jen obchod, dá se jim důvěřovat. Je ale třeba včas zmizet!“ uvádí sugestivně 100+1. V prosinci 1809 se Boyd přiblížil k severnímu pobřeží Nového Zélandu. Na jeho palubě bylo mimo námořníků několik pasažérů - již bývalí trestanci, kteří si odpykali trest a měli se vrátit domů (velkou oklikou, která trvala třeba rok, dva), pět Novozélanďanů, co se vraceli do své vlasti, několik žen, odrostlejších dětí, a dvouletá holčička Elizabeth „Betsey“ Broughton.

A také osoba klíčová pro další strašlivé události, které vešly ve známost jako Masakr na lodi Boyd - Te Ara (Tarrah), Maor, kterému námořníci říkali George. Tento Te Ara byl syn maorského náčelníka. Na lodi se spíše poflakoval, dohlížel na najaté domorodce, kteří na lodích často vyjížděli na daleké cesty za lovem tuleňů a velryb. Te Ara pomáhal tu i onde, aby byl pak uklizen do kuchyně. Kapitán Boydu se jmenoval John Thompson, byl to zkušený mořeplavec a nenáviděl, když někdo porušoval disciplínu. A nesnášel všemožné domorodce ze všech koutů světa, které pokládal za méněcennou havěť. Na Te Aru se utrhoval, ale dlužno dodat, že Te Ara dělal jeden malér za druhým.

Byl obviněn z krádeže (to byl dle námořního práva velký zločin), nechtěl pracovat, protože prý byl nemocný, měl dokonce hodit přes palubu (prý omylem) nádobí z kuchyně. Kuchař se naštval a nahlásil Te Aru kapitánovi. „Kapitán byl příliš ukvapený, nelibě nesl i drobnou krádež. Neměl ho trestat. Věděl, že se ho (Te Ary) zbaví, sotva zakotví. Byla to ukvapenost!“ psal Alexander Berry, britský mořeplavec a zakladatel první anglické osady na Novém Jižním Wallesu, který měl o Masakru na lodi Boyd svědectví přeživších.

Ať už Te Ara udělal cokoliv, výsledkem kapitánova naštvání byl docela drsný trest: nechal Maora přivázat ke stožáru a pořádně zbičovat onou neblahou devítiocasou kočkou. Te Ara byl sice možná mladý flákač, ale hlavně byl hrdý Maor, syn náčelníka, a rozhodl se, že svoje ponížení tvrdě pomstí. I když kapitán byl dle starého námořního pravidla plně v právu.

„Občan britské národnosti může být legálně pověšen za hrdlo, pokud zcizí zboží o hodnotě vyšší než 5 šilinků - tak zněl námořní zákon. Zbičování bylo vlastně nejmírnější z možných trestů, pokud skutečně šlo o krádež, a navíc bylo na lodích běžné. Te Ara z toho vyšel ještě dobře. Jenže v maorské kultuře je syn náčelníka „postaven nad jakýkoliv zákon“. A fyzický trest jej podle jejich představ zbavuje cti a duševní síly.“ komentoval studii k Masakru na lodi Boyd slavný historik William B. Kingston.

Zbičování bylo pro Te Aru takovou potupou, že se rozhodl praktikovat starou maorskou zvyklost, tzv. utu neboli pomstu. Utu se používalo mezi Maory, když měla být znovu nastolena rovnováha. Například někdo někoho zabil, náčelník tedy rozhodl, že rodina zabitého zavraždí vraha - a tím se dosáhlo opětovného vyrovnání sil. Te Ara zkrotl, omluvil se kapitánovi, a dokonce ho přesvědčil, aby se vylodil v zátoce Whangaroa, kde byla dle jeho slov spousta dřeva.

To kapitán Thompson nutně potřeboval, navíc se domníval, že potrestaný Te Ara už „je hodný“ a liboval si, jak se mu to povedlo. Když dorazil do Whangaroa a zakotvil, Te Ara se vytratil z Boydu za svou rodinou. Dorazil do vesnice, kde vyhledal tatínka náčelníka. Plačtivě mu ukazoval sotva zhojené stopy po bičování, náčelník byl zděšen. Fyzické potrestání syna od „bílého muže“ totiž znamenalo, že vůdce „ztratil tvář“ - tomu se říkalo mana. Musela následovat násilná odplata v souladu s utu. Mezi Maory začal kolovat plán na krutou pomstu - podle jejich práva.

Tři dny po příjezdu lodi Boyd přiveslovali Maorové na kánoích, přátelsky vyzvali kapitána Thompsona, prvního důstojníka a tři další námořníky, aby šli s nimi „na dřevo“ - prý jim ukáží nejvhodnější stromy, které se nazývají kauri. Kapitán nelenil, nastoupil na připravenou kánoi, vydal rozkaz zbývající posádce, aby připravovala plavidlo na zpáteční cestu do Británie a odjel s Maory směr smrt. Jinak se to nazvat nedá. Sotva totiž malá plavidla Maorů zmizela z dohledu velké plachetnice, Maorové zaútočili. Sekery a hole dopadaly na zmasakrovaná nahá těla mořeplavců s čím dál větší zuřivostí. Předtím totiž muže donutili, aby se svlékli.

Jejich rozsekaná těla odtáhli zaháknuté speciálním hákem za krk do vesnice, kde je domorodci uvítali radostným jásotem a dali vařit vodu. Netřeba popisovat další osud mužů z lodi Boyd, opravdu raději ne. Jenže to nebyl zdaleka konec a kanibalové měli mít hody, jaké dosud ještě nikdy neměli. Do šatů mrtvých Evropanů se oblékli válečníci, počkali si na tmu a přepadli kotvící brigu ze zálohy. Celá osádka plavidla byla shromážděna na palubě a zmasakrována neskutečným způsobem. Pouhých pět lidí celé běsnění přežilo - schovali se do lanoví nebo vyšplhali po stěžni. Mrtvá těla zabitých námořníků a ostatních pasažérů pak Maorové rozsekali na kusy, oddělili ruce, nohy, hlavy - a když dosáhli jisté skladnosti těl, odvezli je k stále probíhající hostině. Neskutečná představa.

A neskutečná podívaná to byla i pro prominentního náčelníka Te Pahi, který neměl s masakrem vůbec nic společného, naopak. Tento muž byl přátelský, inteligentní, neměl sklony k násilí a věděl, že s Evropany se nejlépe obchoduje, když je nechce nikdo sníst, řečeno ironicky! Te Pahi připlul k Boydu a viděl, jak válečníci z jiného kmene odvážejí „maso“ na hostinu. Naprosto se zděsil a začal nadávat. Domorodci se mezi sebou hádali, příbuzní Te Ary usoudili, že do toho Te Pahimu vůbec nic není a hnali ho pryč. V tu chvíli jeden přeživší spadl z plachty - už se neudržel. „Ušetřete alespoň je!“ volal na ně Te Pahi, když si živých lidí všiml. Marně.

Te Pahiho přítomnost u masakru vedla k domněnce, že on byl strůjcem vyvraždění 66 lidí. Na spravedlivém maorském náčelníkovi ulpěla neprávem krvavá skvrna. Evropany mátlo i jméno - Te Puhi byl bratr Te Ary, který krvavou řežbu a následné kanibalské orgie spoluorganizoval. Puhi, Pahi, to zní stejně. Náčelník Te Pahi byl pak zabit v odvetě, kterou zorganizoval Perry. Te Pahi je opravdu nespravedlivou obětí - byl úplně nevinný. Jenže to bylo každému jedno.

Při masakru bylo ušetřeno pět lidí: Ann Morley a její dítě, dále desetiletý Thomas Davis, jako zajatec byl vzat druhý důstojník. Dvouletá Betsey Broughton se zalíbila samotnému náčelníkovi, který ji vzal do náruče, dal jí do vlásků pírka a odnesl si ji do své chatrče. Všem oznámil, že je to jeho nová bílá dcera, což Te Ara nesl velice nelibě. Podle výpovědi paní Morley dokonce plánoval, že nevinnou malou holčičku zabije, protože se nechtěl dělit o přízeň otce. Druhého důstojníka okamžitě zaměstnali - vyráběl rybářské háčky. Jenže to vůbec neuměl. „Věznitelé shledali jeho dovednost neuspokojivou, a tak ho zabili a snědli také…“ psal zmiňovaný Alexander Berry.

Opuštěnou loď odtáhli Maoři směrem k jejich vesnici, dokud se nezadrhla dnem na mělčinách poblíž Červeného ostrova. Boyd měl brzy skončit v plamenech - plachetnice byla zcela vypleněna, potraviny Maoři zavrhli (měli evidentně úplně jiné chutě…), takže veškerý náklad nasoleného masa naházeli do moře. Pak našli skrýš s mušketami a střelným prachem. Domorodci netušili žádné nebezpečí, rozbili sudy, prach vysypali a pazourkem nad ním křesali jiskrou. Nemohlo to skončit jinak: masivní exploze zabila devět Maorů včetně náčelníka, který třímal křesadlo.

Oheň pak zapálil náklad velrybího oleje. Boyd byl nyní jen ohořelým a zpola potopeným trupem bývalé hrdé plachetnice. Maorové prohlásili vrak za tapu - zapovězený a posvátný předmět, protože na něm zahynul náčelník.

Když se zprávy o masakru dostaly do evropských osad, kapitán Alexander Berry podnikl záchrannou misi na palubě lodi City of Edinburgh. Berry výměnou za zajaté Maory zachránil čtyři zbývající přeživší: Ann Morley, její dítě, Thomase Davise a malou Betsey. Námořníci z Edinburghu našli při záchraně „hromady a hromady ohlodaných lidských kostí,“ jak opět malebně popsal Alexander Berry. Paní Morley se návratu domů nedožila - zemřela poblíž peruánského pobřeží. Chlapec Davis pracoval po celý svůj život v loděnici pana Berryho. Bezejmenné dítě paní Morley (nikde není záznam o jeho věku či jménu) se dostalo do Sydney, kde skončila i malá Betsey. Později se provdala, měla pět dětí a zemřela v roce 1891 ve věku 84 let.

Zprávy o Masakru na lodi Boyd se dostaly do Austrálie a Evropy, což zpozdilo plánované vyslání misionářů na Nový Zéland až do roku 1814. V Evropě bylo vytištěno a rozšířeno oznámení, které varovalo před cestou na novozélandské pobřeží: „Prokleté pobřeží Nového Zélandu! Každý, kdo tam vkročí, bude sežrán kanibaly!“ zněl text výstražného varování, které bylo doprovázeno velice explicitním vyobrazením lidožroutských hodů.

Lodní doprava na Nový Zéland během následujících tří let klesla na nulu. Osud posádky lodi Boyd je historicky největší zaznamenaný masakr na ostrovech. Ale zdaleka ne jediný.

Evropané, kteří od 18. století přicházeli na Nový Zéland ve stále hojnějším počtu, s sebou přinesli zbraně a nemoci, které zdecimovaly maorskou společnost. Po roce 1840 přišli Maorové o mnoho svého území, čímž nastal jejich kulturní a demografický úpadek. Asi velice dobře věděli, že je by bylo skutečně nejlepší všechny kolonizátory kulantně řečeno zkonzumovat.

Od konce 19. století se populace hrdých Maorů opět začala rozvíjet. Kulturní obrození pak započalo v 60. letech 20. století.

A stejně jim nedali pokoj. Typické maorské tetování přitahovalo různé existence natolik, že se neštítily sekat maorským lidem i dětem hlavy, které byly vyváženy do Evropy jako bizarní suvenýry. Gentlemani si je věšeli nad krb jako trofej.

Možná můžeme tohle vyprávění zakončit biblickým Oko za oko, zub za zub.

Boyd (1783 ship) - Wikipedia, The Boyd incident, Časopis Enigma, Časopis 100+1, Boyd massacre - Wikipedia, Vyděsit a sníst: Maorové se západních kolonistů rozhodně nezalekli | 100+1 zahraniční zajímavost