Článek
Úrodná zemědělská půda střední Kalifornie přitahovala ve 40. letech 19. století osadníky, kteří z východu přesídlovali na dosud nedotčený americký západ. Cestu za lepším životem v panenských teritoriích, obývaných jen indiány, podnikalo stále více pionýrů, kteří doufali v nový a lepší život v úrodné Kalifornii nebo v Oregonském teritoriu. Migrace na západ byla čím dál větší a celé rodiny poutníků, včetně malých dětí, se ve vidině lepšího života vydávali na bezhlavou pouť napříč divočinou.
Lidé chtěli svobodně žít a někdy hrálo hlavní roli v rozhodnutí usadit se na západě náboženství - považovali Kalifornii za místo, kde budou moci svobodně praktikovat svou víru, hlavně katolicismus. Také vidina ekonomických příležitostí a víra, že zem mezi Atlantikem a Tichým oceánem patří evropským Američanům, je hnala kupředu. Ať byly pohnutky osadníků jakékoliv, v 19. století nastal doslova boom osidlovacích výprav.
Mapa trasy Donnerovy výpravy
Dvě možné cesty na západ - po moři či po souši
Samotná cesta těchto výprav byla náročná a strastiplná. Nejlepší byla dlouhá plavba po moři. Ale na tu většina chudých poutníků neměla peníze. Velká většina tudíž volila pozemní trasu napříč Amerikou. Ta se nazývala Oregon Trail, začínala v Independence v Missouri a pokračovala do kontinentálního rozvodí Ameriky.
Stezka vedla podél řek k horskému průsmyku v dnešním Wyomingu, který byl pro kryté vozy osadníků relativně dobře průchodný. Poté pokračovali dál až do Kalifornie už zaručenou a stálou cestou, která trvala podle rychlosti kolony, zdravotního stavu lidí i zvířat a dobrého počasí mezi 4-6 měsíci.
James Reed s manželkou Margaret
Nejtěžší částí cesty do Kalifornie bylo posledních cca 160 kilometrů, které vedly přes pohoří Sierra Nevada. Po opuštění Missouri bylo pro přejetí rozlehlé divočiny nejdůležitějším faktorem pro úspěch cesty správné načasování. Muselo se zajistit, že výprava neuvízne v bahně jarních dešťů, nebo nezapadá závějemi v horách.
Správné roční období bylo také rozhodující kvůli tažným a hospodářským zvířatům - ta musela mít dostatek pastvy, čerstvé trávy a vody. Správné načasování bylo pro úspěch cesty zcela klíčové. Osadníci tedy museli vyrazit dostatečně brzy na jaře, nejlépe v polovině dubna.
Takzvané „místo pěti dní“ - zde na úpatí Chřestýší hory před pohořím Sierra Nevada strávila Donnerova výprava v táboře pět dní,
Donnerova výprava - klíčové datum 12. května 1846
Kolonu emigrantů, která později vejde ve známost jako nechvalně proslulá Donnerova výprava (Donner Party), vedli bratři Jacob Donner a George Donner a irský obchodník James F. Reed (1800 - 1874). Obchodníci z Illinois výpravu iniciovali a rozhodli se se svými rodinami a několika společníky dobýt bohatou a liduprázdnou Kalifornii. Karavana krytých vozů v počtu 87 osob včetně žen a malých dětí vyrazila 12. května 1846 z města Independence ve státě Missouri na západ.
Na dlouhé cestě po klasické Oregonské trase, která měřila 3490 kilometrů, bylo však potřeba dodržovat velice přísný harmonogram a itinerář a nikdy se neopozdit ani o den. Vedoucí kolony se musel zcela striktně řídit pravidly o počtu kilometrů za den, většinou se uváděl minimální počet 24 kilometrů za den.
syn Jacoba Donnera, který přežil pekelnou výpravu coby šestiletý chlapec
Datum 12. května 1846 je první ze série mnoha chyb, kterých se výprava dopustila, ale pozdní výjezd Donnerovy výpravy je označován za chybu fatální. Vyrazili z dosud neznámých důvodů pozdě. Reálně tak hrozilo, že budou muset cestovat v zimním období. Pokud chtěli dojet do Kalifornie ještě před propuknutím plné zimy, nesměli se již dopustit žádného omylu.
Pojedeme zkratkou. Je to sice dál, ale za to horší cesta…
Cesta poklidně ubíhala až do 20. července 1846, kde se ve Fort Laramie v dnešním Wyomingu ocitnou kryté vozy tažené dobytkem spolu s celými rodinami a služebnictvem na rozcestí. Do té doby urazila kolona zhruba 1050 kilometrů a na cestě byla šest týdnů. A Reed a Donnerové udělají další obrovskou chybu. Místo, aby pokračovali známou Oregonskou stezkou, po které již do Kalifornie relativně bezpečně dorazilo bezpočet poutníků, rozhodnou se vydat zkratkou.
Na začátku cesty jsem byla tak šťastná. Dokonale šťastná. Zpívali jsme si, těšili se, všichni byli nadšeni. Pak už jsem nikdy šťastná nebyla.
Lansford Hastings, autor průvodce po osidlovacích stezkách a podvodník
Lansford Hastings a jeho „úžasná cesta“ Hastings Cutoff
Vedoucí výpravy si byli velmi dobře vědomi nabraného zpoždění a rozhodli se ke kroku, který zpečetil jejich osud. Zkratku s názvem Hastings Cutoff měl prý objevit autor průvodce těmito končinami, muž jménem Lansford Hastings. Byl to však podvodník, který tuto trasu nikdy osobně neprozkoumal. Pouze ji pod svým jménem s velkou slávou uvedl do průvodce.
Sliboval, že je to cesta nová, naprosto perfektně prozkoumaná, skvěle sjízdná a zcela bez indiánů. Doslova ve svém průvodci píše, že za Hastings Cutoff „dává ruku do ohně“. Dále uváděl, že jeho trasa by zkrátila cestu do Kalifornie o více než 300 mil (480 km). Ve skutečnosti byl Hastings Cutoff o 125 mil (200 km) delší než zavedená stezka. Bohužel pro členy výpravy tomu Donnerové a Reed uvěří a rozhodnou se jet zkratkou.
Když se o těchto plánech dozvěděl přítel Jamese Reeda, rozhodl se ho varovat a důrazně upozornit, ať touto cestou nejezdí. Podotkl, že Hastings je pohádkář a podvodník a o cestách, které vedou na západ, neví absolutně nic, jde mu jen o peníze za jeho průvodce. Reed ho neposlechl. Místo toho se karavana 31. července 1846 vydává trasou, na které je čeká zkáza.
Velká solná poušť v Utahu - pět dní pekla pro poutníky
Smrtící past
Poutníci záhy poznali, že jsou v pasti. Nejprve museli zdolat pohoří Wasatch v Utahu, kde museli prorazit úplně novou stezku v téměř neschůdném terénu pohoří. Prosekali hustý les a křoví divočiny, aby vůbec mohli postoupit. Do strmých svahů museli svých dvacet dostavníků spolu s tažnými voly doslova vytlačit a vytáhnout. Začínají se objevovat první spory, újmy na zdraví, zranění a ztráty iluzí.
Jen v pohoří Wasatch ztratila karavana poutníků dva týdny drahocenného času. Když se konečně vydrápali na vrchol, čekal je šílený pohled - před nimi se dole rozprostírala Velká solná poušť. Pláně nekonečně bílé soli, která se tetelila v rozpáleném slunci, uvedla poutníky v pravý šok.
Hastingse a jeho smrtící zkratku však mohli pouze proklínat, cesta zpátky už nebyla možná. 30. srpna nasbírali lidé z Donnerovy výpravy tolik vody a trávy, co bylo v lidských silách pobrat. Vyrazili na příšerný přechod rozpáleného solného údolí.
Přeživší osiřelé děti se svou pěstounkou
Pět dní v pekle. A bude daleko, daleko hůře…
Následujících pět dní bylo ve znamení hotového pekla. Osadníci se plahočili po solné krustě, do které zapadaly těžce naložené vozy. Brzy došla voda a zvířata hynula žízní. Zdechliny koní i volů zanechávala kolona za sebou. Ještě živá zvířata byla ulovena nájezdníky - indiány, kteří si při spatření karavany v takovémto pekle uvědomili, že objevili doslova zlatý důl.
Z vozů se snažili indiánským nájezdům bránit a docházelo k přestřelkám. Skupina osadníků, která byla dosud pevně semknutá, se rozdrolila na drobné skupinky, které si navzájem přestávaly důvěřovat. Pražící slunce, žízeň a strach - to vše vytvořilo půdu pro propuknutí paranoidních představ i halucinací. Přechod Velké solné pouště trval pět dní a v součtu již výprava byla skoro v měsíčním skluzu.
Mezi vyčerpanými migranty panovalo napětí a 5. října došlo ke krvavé hádce mezi Reedem a členem výpravy. Reed vytáhl na muže nůž a ubodal ho. Někteří poutníci navrhovali, aby byl Reed oběšen, ale nakonec byl vykázán, nesměl jet na voze a pokračoval vpředu na svém koni, zatímco zbytek jeho rodiny zůstal s Donnerovou skupinou.
Tzv. Donnerova hora v pohoří Sierra Nevada
Všude samý sníh…
V té době již členové výpravy zahodili všechen svůj osobní majetek, aby ulevili vyčerpaným zvířatům od zátěže. Jenže to nebylo nic platné, pajutští bojovníci zabili dalších pár zbývajících volů. Do pohoří Sierra Nevada dorazila skupina 31. října.
Zde zjistili, že jejich postup se musí zastavit kvůli sněhu. Ač se cíl nacházel pouhých 160 kilometrů od skupiny, nezbylo nic jiného, než postavit tábor u jezera Truckee. Odborníci tvrdí, že kdyby přijeli o týden dříve, zvládli by se přes hory dostat. Bohužel, uvízli v sedmimetrových závějích.
Popis tábora u jezera Truckee - William Graves, který přežil, takto vypodobnil první chatrče
Žádná živá bytost bez křídel se odtud nedostane…
Většina kolonistů si postavila primitivní chatrče poblíž místa, které je dnes známé jako Donner Lake. Osm dní nepřetržitě sněžilo. Během této sněhové apokalypsy se zbylá tažná zvířata, která byla hlavním zdrojem potravy, zatoulala a ztratila. 20. listopadu si Patrick Breen začal vést deník, který psal až do prvního března. Jeho popis zimy 1846 - 47 je jediným soudobým písemným záznamem o utrpení Donnerovy výpravy. Na konci listopadu byl poražen a sněden poslední tažný vůl.
Aby jim déle vydržel, živili se zasypaní osadníci také morkem z kostí, který obsahuje až 97 procent tuku. Z kůží, které zbyly po dobytčatech, vyráběli pastu, kterou žvýkali. Už nebylo k jídlu nic a na řadu přišly polní myši, snědena byla i psí smečka. Lidé ze zoufalství žvýkali šišky a okusovali kůru stromů. 15. prosince zemřel na podvýživu první člověk - Baylis Williams.
Stránka z deníku Patricka Breena
Kdo nám seslal ty vlky? Možná sám Bůh? Aby nám ukázal, kde máme vzít potravu? Bylo to znamení?
My máme hlad! Ale mrtvá těla jsou nedotknutelná. Nebo ne? Když mohou vlci…
Mnoho dalších mrtvých brzy následovalo. Smutné bylo, že karavana byla tvořena vesměs z rodin. Lidé propadali deliriu z hladu, podezřívali své příbuzné, že schovávají jídlo, matky se snažily chránit děti před úplně zblázněnými otci. Z 81 lidí, kteří se dostali až do Sierra Nevady, byla více než polovina mladších 18 let, mezi nimi šest kojenců a spousta dětí od 1-7 let. Je zajímavým faktem, že děti nakonec tvořily velkou část přeživších.
Do pustiny se k poutníkům začali stahovat vlci. A začali očichávat improvizované, ve sněhu vyhloubené hroby mrtvých pionýrů. Hladem pološílení poutníci se zprvu dohodli, že nebudou mrtvoly jíst. Že nejsou barbaři, ale katolíci a takové barbarství je zapovězené.
Dobová fotografie ukazuje, kam až sahal sníh - pahýly stromů jsou ořezané ve výšce sněhu
Kdo udělal ten první osudný krok, vyhrabal mrtvolu a kousek si z ní ukrojil, to už se asi nikdo nedozví. Záhy je tabu prolomeno a z mrtvol se vesele opékaly nejlepší kousky. Jenže u mrtvých to neskončilo.
Forlorn Hope
16. prosince se na cestu vydává záchranná výprava, později nazvaná Forlorn Hope, složená ze 17 lidí - mužů, žen i dětí. Jistý Franklin Graves vyrobil 14 párů sněžnic, sbalili se nalehko, vzali si příděl jídla z mrtvých lidí na šest dní, pušku, přikrývku, sekeru a několik pistolí. K výpravě se připojila i dvojice indiánů - Salvador a Luis, kteří se ke karavaně připojili krátce před první sněhovou vánicí v Sierra Nevadě.
Minulou noc silně mrzlo. Paní Murphyová říká, že viděla vlky u její chatrče. Očichávali hroby. My je slyšeli výt. Bože Všemohoucí, pomoz všem, slituj se. Kůže došly. Paní Murphyová včera řekla, že začne Miltem. Zabije ho a sní. Takový čiperný chlapec. Neudělá to, Všemohoucí Bože, pomoz, slituj se. První mrtví jsou venku. M.S. umrzl dnes v noci. E.S. řekl, že vykopal F. před čtyřmi dny.
Zachránci doufali, že se dostanou do Medvědího údolí, kde by mohli naleznout pomoc. Již třetí den všem došly síly a nepříjemná sněhová slepota jim zamezovala další postup. Zemřel první z nich. Po dalších dvou dnech následoval pokus o vytvoření jakési zvrácené loterie, ve které měl být vybrán člověk, kterého ostatní zabijí a snědí.
Pohoří Sierra Nevada - pro poutníky znamenala zima v těchto horách pomalou smrt
Strhla se strašná sněhová bouře a jeden z mužů se zbláznil, svlékl se do naha a dobrovolně umrzl. Ostatní z jeho těla odřezali maso a vyňali vnitřní orgány, které se snažili usušit, aby jim vydržely na několik dní dopředu. Zachránci též ve svém zoufalství projevili nevídanou lidskost - nedovolilo se, aby se navzájem jedli příbuzní.
Oni tam někde jsou. Zasypaní. Asi mrtví. Jděte je najít.
Po třídenním odpočinku se opět skupina vydala na cestu. Jenže pro Luise a Salvadora již bylo pozdě - v noci se zbylí přeživší dohodli, že oba domorodce zabijí a sní. Kdosi je však varoval a oba indiáni utekli. Ne však nadlouho - bloudící skupina na oba muže narazila a William Foster je zastřelil, rozsekal a nabídl ostatním k snědku.
Přeživší Frances Donnerová v roce 1920
Po 33 dnech skupina sedmi vysílených polomrtvých lidí dorazila na ranč v malé farmářské komunitě na okraji údolí Sacramento. Při záchranné cestě zemřelo a bylo snědeno deset lidí.
Byly zorganizovány čtyři další záchranné týmy, které po výpovědi zbytku Forlorn Hope začali usilovně pátrat po základním táboře Donnerovy skupiny. 18. února 1847 dorazila pomoc k dřevěným srubům základního tábora. Z díry ve sněhu se vynořila vyzáblá zčernalá žena. Byla to paní Murphyová, ta, která chtěla sníst malého Miltona.
Jste muži z Kalifornie, nebo přicházíte z nebe?
Výjevy doslova pekelné
Další záchranná skupina dorazila k jezeru Truckee 1. března. Vedl ji James Reed, který karavanu opustil při přechodu solných plání v Utahu. Na koni tehdy zabloudil a dojel až do vojenské pevnosti. O tom, že poutníci uvízli v horách, se dozvěděl od posla, který do pevnosti přijížděl. V táboře nalezl svou manželku Margaret, která omdlela, když ho viděla.
Lewis Keseberg - neprve odmítal normální jídlo a chtěl jen lidské maso. Pak se soudil za nactiutrhání
Záchranáři na místě nalezli mnoho stop po kanibalských hodech. A tělo Milta Elliota, zčásti okrájené. Paní Murphyová zřejmě svou myšlenku dotáhla do pekelného konce. Viděli muže, který nesl lidskou nohu nad právě rozdělané ohniště. Při bližším ohledání bylo nalezeno dalších pět těl, zčásti snědených. Elisabeth Donnerová, manželka zakladatele výpravy Jacoba Donnera, přiznala, že svým mužem nasytila děti - snědly svého otce.
Lewis Keseberg, který se zbláznil úplně, byl nalezen poblíž chatrčí. Byl obklopený doslova ohlodanými lidskými kostmi. Záchranáři, kteří ho našli, mu nabízeli jídlo, ale on odmítl - chtěl pouze lidské maso. Veřejně se měl ke kanibalismu otevřeně přiznat pouze jeden člověk - Jean Baptista Trudeau. Snědl prý část Jacoba Donnera a jeho čtyřletého syna.
Trudeau svou výpověď později odvolal, ale historikové a novináři se shodují na tom, že v táboře u jezera Truckee bylo pozřeno kolem 21 lidí. Doložený je kanibalismus u záchranné výpravy Forlorn Hope.
Jean Baptista Trudeau, který se ke kanibalismu přiznal, ale později toto tvrzení zase odvolal
Ale díky Bohu, že jsme to všichni zvládli a že jsme jediná rodina, která nejedla lidské maso
Za všechno mohlo špatné načasování a „zkratka“ Lansforda Hastingse
Z 87 lidí, kteří vstoupili do pohoří Wasatch, přežilo pouze 48. Pouze rodiny Reedových a Breenových zůstaly nedotčeny. Děti Jacoba Donnera a George Donnera osiřely. A to vše se stalo kvůli špatnému načasování a zkratce, která nebyla zkratkou, ale cestou na jistou smrt. Po zachránění poutníků bylo Lansfordu Hastingsovi vyhrožováno smrtí, ale nic se mu nestalo - nikdy nepřevzal odpovědnost a řekl, že to bylo jejich rozhodnutí.
Památník Donnerovy výpravy
Keseberg, který odmítal pozřít cokoli jiného než lidské maso, se po všech událostech rozhodl, že se bude se záchranáři soudit za pomluvu a nactiutrhání. Vysoudil značnou sumu peněz a byl očištěn. Ovšem pouze u soudu. Lidé, kteří ho viděli, věděli své.
Strašný příběh Donnerovy výpravy inspiroval filmaře k natočení řady filmů a dokumentů. Také literární svět byl a je touto událostí fascinován a na téma nešťastné Donnerovy výpravy bylo sepsáno mnoho děl v oblasti literatury faktu i fikce.
zdroje:
Válka, zima, hlad. Kanibalem se v historii dalo stát snadno a rychle - iDNES.cz
časopis Epocha plus
časopis Enigma
film Krvavý sníh
