Hluchoněmou skotskou princeznu chtěli raději nechat zemřít. Osudem stíhaná Jana se domluvila gesty

16. října 1430. Opatstvím Holyrood ve skotském Edinburghu se rozléhá nářek rodící ženy. Skotská královna Johana de Beaufort (1404-1445) právě přivádí na svět dvojčata. Král Jakub I. Skotský (1394-1437) nemůže utrpení své manželky poslouchat. Odejde z komnaty, kde probíhá pokus o záchranu tří životů - matky i miminek - a odebere se do pokojů, ve kterých chůvy hlídají jeho dcery. Markéta a Isabela se vesele prohánějí po rozlehlém areálu opatství, dvouletá Jana sedí stranou a dívá se z okna.

Král si rychle nechá popsat průběh porodu od ranhojiče, pokývne, vezme Janu do náruče a znepokojeně si holčičku prohlíží. „Pořád nic? Nemluví?“ ptá se chův. „Je divná. Opravdu divná! A jako kdyby vůbec nic neslyšela!“ vrtí hlavou král. „Třeba skutečně neslyší!“ namítne ranhojič. „To není možné. Moje dítě? Nikdy!“ odhodí Jakub I. holčičku od sebe štítivě. Když královna přivede na svět dva chlapce, přijde panovník na jiné myšlenky. Jeden z novorozenců záhy zemře, ale druhý syn je silný. Budoucí král Jakub II. Skotský z plných plic křičí a má se k životu.

K podivnému chování své dcery Jany se král vrátí, když dědice trůnu náležitě oslaví. Že je holčička „jiná“ věděli rodiče už dlouho. Ale jestli se dozví, že je hluchá, bude to znamenat její konec… „V prostředí dvora byla očekávaná časná reakce na zvuky, na řeč, na oslovení, protože děti byly obklopeny vším tím hlukem. Hlasy služebnictva, neustálá hudba k pobavení, rány z děl, ceremoniály…“ říká Karel Horáček, nedoslýchavý knihovník, který se zajímáo osudy neslyšících a hluchoněmých lidí v historii lidstva.

„Zdrojů informací o životě Jany Skotské existuje velice málo, nicméně podařilo se mi dopátrat mnoha zajímavých věcí o jejím osudu i o způsobu, jakým tehdy hluchoněmí lidé žili a jak kvalitní životy žili. Občas je to děsivé. Jana Skotská měla na svou dobu velké štěstí - byla šlechtičnou. Zřejmě jen to jí zachránilo život,“ uvádí pan Karel.

Jaký je osud Jany, hluchoněmé princezny, která se vzepřela nejen svému postižení, ale hlavně době, ve které žila?

Jana (Joan, Johanna, Johana) Stewart, hraběnka z Mortonu, též princezna Jana Skotská, se narodila kolem roku 1428. Pravděpodobně přišla na svět buď v Holyroodu jako její bratr Jakub či v paláci Linlithgow. I když byla dcerou krále, nebyla princeznou, protože ve Skotsku tento titul pro děti krále a královny zavedli až o dvě století později. Nicméně v komunitě nedoslýchavých, neslyšících a hluchoněmých se jí říká všeobecně vžitým oslovením princezna Jana Skotská.

Královští manželé měli osm dětí, postižená byla „jen“ Jana. Jak se to mohlo stát, to samozřejmě nikdo neví - ani v dnešní době pokročilé medicíny, natož v patnáctém století! Kdy Jakub I. Skotský a jeho manželka Johana zjistili, že je s dcerkou něco jinak, o tom lze jen spekulovat.

„Jana pravděpodobně nevytvářela srozumitelné zvuky, mohla jen dětsky brumlat. Měla starší sourozence, rodiče měli srovnání. Blíž dětem byly ale chůvy, takže na to upozornili ony. Když neopakovala slova, nežvatlala, začalo se říkat, že je porouchaná, zkrátka divná, jiná. Následovaly zkoušky, které známe i dnes: tleskání dítěti za hlavou, hlasité rány, když bylo otočeno zády. Zajímavé je, že pokud upustíte těžký předmět za hluchého člověka, on se otočí - cítí totiž vibrace podlahy. Ale nereaguje na práskání nebo tleskání. Na dupání ale ano,“ popisuje pan Horáček.

Pečovatelé vyzkoušeli vše možné: třískali za holčičkou poklicemi, mečem o štít, stříleli venku z děla a sledovali, jestli se dívenka lekne, jestli alespoň trhne tělem. Nic. Jana nereagovala na volání, na matčin zpěv. Jakmile u dvora zjistili, že je Jana hluchoněmá, byli bezradní. Co v patnáctém století dělat s vadným dítětem? Inu, zbavit se ho! U chudých a prostých lidí to tak chodilo. Rodiny měly co dělat, aby uživily zdravé děti, ženy byly neustále těhotné, kojenecká úmrtnost byla obrovská - takže když se do bídy a hladu narodilo postižené dítě, byl jeho osud vesměs zpečetěn.

„Doba byla nemilosrdná. Děti s vážným postižením často nepřežily kojenecký věk. Hluchota se ale v tomto období ještě nezjistí, dítě roste… A potom, když už bylo dítě velké, přišlo se na to, že je hluché či hluchoněmé. Tyto děti byly odkládány ke dveřím klášterů, špitálů, hradů. V tom lepším případě. Realita byla neúprosná. Můžeme se v análech setkat s eufemismem Odešlo k Bohu - což je jen opis vraždy postiženého dítěte vlastní rodinou. Nad tím světská moc přimhouřila oči.“ hovoří Karel Horáček.

U šlechty to bylo složitější. Postižené dítě nemohlo jen tak „zmizet“, ať už to zní sebehůře. Každý královský potomek byl totiž součástí dynastické politiky. Pokud se narodilo „divné“ dítě do šlechtické rodiny, byla to velká skvrna na cti rodu - potomek byl ostudou, to ano, ale když se to rozkřiklo - což se stalo velice záhy při armádě sluhů a chův – jeho náhlá smrt by mohla vyvolat podezření. Být obviněn z vraždy dítěte, to si každý šlechtic dobře rozmyslel. Proto se tyto děti odklízely do klášterů a byl jim formálně ponechán titul a finanční zabezpečení.

Pak už záleželo na konkrétním případě daného člověka. Když měl štěstí, dostalo se mu adekvátní péče jeptišek či mnichů, když ne, byl v izolaci až do smrti. Duševně nemocní členové šlechtických rodů byli zavírání do věží, do tajných místností, kde strávili ve tmě zbytek svého bídného života. Fyzické postižení dávalo naději na vzdělání v klášteře a alespoň trochu snesitelné podmínky k žití. Hluchota a němota spadala do trochu jiné kategorie: na sluchově postižených nebylo na první pohled nic vidět.

A hluchota či němota byly navíc obestřeny mnoha pověrami, které v době pozdního středověku vygradovaly až k jakési nadřazenosti hluchoněmých! To šlo ruku v ruce s náboženstvím. Hluchota dítěte byla vnímána jak boží trest za hříchy rodičů a zkoušku jejich víry. „Narodilo se mi hluché dítě, ty mě zkoušíš, Bože? Jestli to vydržím?“ Takto mohla znít zoufalá zvolání neméně zoufalých matek z chudých poměrů, které si skutečně nevěděly rady.

„Vyvolalo to dilema. Zabít? Nezabít? Co když za vše můžu já a moje hříchy? Když ho sprovodím ze světa, dostanu se do nebe nebo do plamenů pekelných? Co Bůh chce? To samozřejmě nikdo nevěděl. Navíc se o hluchých začalo říkat, že mají k Bohu mnohem blíže než zdraví lidé. Protože neslyšeli světských hříchů, tak tomu říkala církev. Neslyšící a hluchoněmí byli tím pádem čistější, prostší hříchů. Pověrčiví lidé zase hluchým přisuzovali magické schopnosti: neslyšeli totiž svody zlých duchů…“ popisuje Karel Horáček.

Na druhou stranu církev sama nabádala k „odložení“ těchto dětí - a pod tím slovem si představme to nejhorší. Část kleriků totiž hluchoněmost vnímala jako neschopnost být křesťanem. Proč? Protože takto postižení neuměli opakovat vyznání víry ústně, nemohli se nahlas modlit. Němí byli dokonce považováni tehdejšími církevními kruhy za „napůl zvířata“ - protože zvířata přece nemluví! Dlouho se také řešilo, jestli hluchoněmý člověk může být pokřtěn a jít k přijímání. To bylo nakonec povoleno, ale jen za mimořádných okolností. A když bylo pokřtěno dítě, u kterého se později ukázalo, že je hluché či hluchoněmé, debatovalo se, jak to „vrátit“ - a docházelo i k exorcismům!

Ten se u Jany podle všeho neprováděl. Jenže sotva bylo potvrzeno, že je hluchoněmá, jako první řešení se nabízela její smrt. Podle Karla Horáčka dívenka několikrát „spadla“ ze schodů. „Nehoda při hře, nehoda v paláci, to se přímo nabízelo. Mohla být také pomalu trávena, svedlo by se to na churavost, žaludeční potíže. Jenže soudím, že král i královna to nenechali dojít tak daleko zčásti svým vlastním rozhodnutím, zčásti tím, že se báli, aby to nepoškodilo pověst skotského královského dvora.“

Jana se dostala do kláštera, kde jí bylo dáno adekvátní vychování. Laskavé jeptišky si nadanou dívku nemohly vynachválit. „Mniši a jeptišky často při obdobích mlčení používali znakovou komunikaci. To pro ni mohlo znamenat obrovskou pomoc,“ vysvětluje Karel. Jana byla velice inteligentní a krásná (její portrét zde). Postupem doby si princezna vytvořila soubor svých vlastních znaků - jistou soukromou formu znakové řeči, ve které se dorozumívala s blízkými - i s rodiči.

V 15. století samozřejmě neexistoval žádný standardní znakový jazyk, ale Jana gesty komunikovala i na veřejnosti, což bylo velice neobvyklé. Neschovávala se. Brzy si mlčenlivou šlechtičnu zamilovali i poddaní, dostala přezdívku muta domina (němá dáma) či the mute Lady nebo Joan the Mute . Když si na dospívající hluchoněmou princeznu lidé zvykli a přijali ji mezi sebe, nastala ona nerudovská otázka. Co s ní?

Hluchoněmé děti šlechticů sice mohly být považovány za neschopné vládnout, ale pokud byly jinak fyzicky zdravé, mnohdy posloužily - ač to zní hrozně - k uzavírání sňatků z rozumu: šlo o peníze, o spojenectví mezi rody, o „uklizení“ dalšího postiženého šlechtice do fingovaného manželství, kde na něj nikdo nemohl, řečeno obrazně. Dvůr rozhodl, že se Jana provdá. Když jí bylo třináct let, ohlásil se ženich, její bratranec James Douglas, třetí hrabě z Angusu. „Trpěl také nějakým defektem. Spíše duševního rázu, mluvilo se o záchvatech, tehdy byla epilepsie považována za posednutí ďáblem,“ myslí si Karel Horáček.

Jenže James zemřel těsně před svatbou. Janu v roce 1445 poslali sourozenci do Francie k příbuzným. Rodiče už byli po smrti, vlády ve Skotsku se ujal Jakub II., který chtěl sestru „spárovat“ s francouzským dauphinem. Z plánované svatby sešlo, Janě se ve Francii vysmívali, dělali posměšná gesta na její znakový jazyk. Dvorní dámy měly za úkol ji „rozmluvit“, čehož nebyla schopná. „Slintala, neartikulovala, styděla se a plakala. Muselo to být pro ni příšerně ponižující.“ uvádí Karel.

Do rodného Skotska se Jana vrátila až v roce 1457. Léčila si nervy v klášteře, kde dokonce chtěla zůstat. „Bratr se dozvěděl, že chce vstoupit do řádu. Není známo, jestli uměla číst a psát, pravděpodobně tedy poslala vzkaz či nechala napsat dopis. Jakub II. to nedovolil a povolal hluchoněmou sestru zpět do země. Měl pro ni ženicha,“ popisuje pan Horáček putování nešťastné princezny po Evropě. Jana se provdala za svého blízkého příbuzného, dalšího Jamese Douglase, čtvrtého barona Dalkeitha, který byl Jakubem povýšen na hraběte z Mortonu.

Jana se sice rozčilovala, že si nemůže vzít příbuzného, ale Jakub II. požádal papeže o dispens čili legitimizaci jejich manželství. Svatba se nakonec uskutečnila. A ku podivu všech se do sebe Němá dáma a hrabě z Mortonu zamilovali. James svou mlčenlivou manželku doslova nosil na rukou. O jejich velké lásce svědčí i narození čtyř zdravých dětí - Janet, Johna, Elizabeth a Jamese.

Hrabě James zemřel v březnu roku 1498. Jana manžela následovala za pár měsíců, konkrétně skonala 22. června 1498 ve věku cca 70 let. Manželé jsou společně pohřbeni v neuvěřitelné hrobce s krásným náhrobkem z pískovce. Tento hrob, známý jako Mortonův památník, tvoří dvojice soch Jany i Jamese s rukama sepjatýma k modlitbě. Pro komunitu neslyšících a hluchoněmých je náhrobní socha Jany Skotské kultovním místem - pravděpodobně totiž jde o nejstarší známé zpodobnění neslyšícího člověka na světě.

Monument najdeme v troskách bývalého chóru farního kostela svatého Mikuláše Buccleucha v Dalkeithu. Hrobka zůstala pod širým nebem, kde sochám během několika staletí živly vymazaly tváře. V období reformace byl hrob poškozen vandaly a sochy přišly o ruce. V roce 2005 byl nad sousoším vystavěn baldachýn, na který přispěli nejen dobrovolníci, obec i památkáři, ale komunity neslyšících po celém světě.

Zvláštní příběh hluchoněmé princezny, která navzdory době dovedla (možná) plnohodnotně žít, ukazuje velkou vůli postižených lidí - ať už je jejich vada jakákoliv.

Velice děkuji panu Karlu Horáčkovi za spolupráci při vzniku textu, který se i mě jako nedoslýchavé osobně dotýká. PP.

Zpracováno podle: Karel Horáček - rozhovor, Joan Stewart, Unsualverse.com, WikiTree.com, Jana Skotská, DeafHistory.eu, Hluchá dáma, Find a Grave, Holyrood Abbey, Jakub II. Skotský