Královskému páru asistovala při sexu, otrávila se zlatem. Tělo Diany de Poitiers hodili na smetiště

Zámek Fontainebleau, léto rok 1542. V přepychové komnatě pomalu dohořívají svíčky. Dvojice milenců právě oddychuje po vášnivém milování. Třiačtyřicetiletá Diana de Poitiers objímá následníka francouzského trůnu, dauphina Jindřicha. Mladý muž je do své milenky zamilovaný až po uši. „Zastupovala jsi mi matku, vychovala mě, kde se mohla vzít takhle silná láska?“ ptá se Jindřich Diany.

Ta ho pohladí, probere prsty jeho husté vlasy a zvážní: „Měl bys jít za Kateřinou.“ Princ, kterému je teprve 23 let, se při vyslovení jména své manželky Kateřiny Medicejské zakaboní. „Nemluv o ní. Ne, když jsme spolu! Nemohu ji vystát, nevím, co mám dělat!“ posadí se Jindřich prudce v posteli. „Jste manželé už dlouho. Devět let. A nemáte dítě. Francie čeká! Jsi budoucí král, musíš mít dědice.“ naléhá Diana. „Když jsem s ní v loži, nemohu. Nejde mi to. Nejsem schopen.“ stydí se Jindřich.

Má to i v povaze - byl vždy bojácný a nechal za sebe rozhodovat druhé. Diana si je toho velice dobře vědoma. „Musíš. Jdi za ní a zploď dítě. Budu tam s tebou, neuvidíš mne, ale budu tam,“ poradí mu zkušená a ostřílená žena. Mladý princ Dianu poslouchá na slovo, poslechne i nyní. Druhý den navštíví Kateřinu v její ložnici. Ta překvapeně a zaskočeně přijme náruč svého právoplatného manžela. Rozpláče se: cítí ze svého muže zcela neomylně těžký orientální parfém své nenáviděné sokyně, Diany de Poitiers, která nyní stojí za těžkou drapérií a škvírkou celý akt sleduje…

19. ledna 1544, komnata Kateřiny Medicejské, zámek Fontainebleau. Manželka budoucího krále se zmítá v prudkých porodních bolestech, okolo rodičky pobíhají dvorní dámy a služebné. Lékař se snaží zastavit krvácení, porodní bába omývá omdlévající Kateřině spánky studenou vodou. „Už to bude,“ kývne ranhojič. Vše jde rázem rychle: rodička několikrát zatlačí, když tu náhle se na jejím čele ocitne chladná ruka.

„Ty?“ zařve Kateřina, „Zmiz! Zmije!“ otáčí hlavu rodící žena zběsile. Lékař ji chlácholí: „Žádné prudké pohyby, omdlíte, ztratila jste spoustu krve!“ Kateřině je však v tu chvíli všechno jedno. Při její nejtěžší chvíli v životě - při porodu prvního dítěte - stojí přímo u její hlavy Diana de Poitiers, milenka jejího muže, kterého přes to všechno vroucně miluje! „Ať se Bůh smiluje a na místě tě usmrtí!“ křičí Kateřina, zatímco lékař pomáhá na svět chlapečkovi, prvorozenému synovi a dědici trůnu.

Kateřina si maličkého Františka, který se čile hlásí k životu, nemůže ani prohlédnout: porodní bába velice dobře ví, kdo je v této místnosti tou nejhlavnější osobou. Zavine miminko do bílého pláštíku a podá ho do napřažených Dianiných rukou, zatímco vysílená Kateřina Medicejská celou bizarní scenérii jen nevěřícně sleduje…

Sotva si Diana chlapečka pochová, vrátí ho asistence, blahosklonně se rozloučí a ve své komnatě se natáhne na divan. „Tak je to hotovo,“ pomyslí si spokojeně, sáhne po vysokém poháru, který má připravený na stolku vedle lůžka a upije zlatavou tekutinu. Neví, že dlouhodobě a systematicky otravuje svůj organismus tehdejším zlatým elixírem mládí…

„Na francouzském dvoře se často děly věci, kterým lze dnes již těžko uvěřit. Metresy králů měly opravdu velké slovo. Některé doslova vládly celé Francii,“ usmívá se historik Jan Roubal, jehož koníčkem je mapování netradičních osudů některých evropských králů.

„Diana de Poitiers mezi milenkami králů vyčnívala. Byla inteligentní, laskavá, ale také uměla být krutá. Například její přítomnost u porodu Kateřiny Medicejské je vysoce intimní zásah do osobního prostoru jiné ženy, navíc zoufalé sokyně v lásce…“ uvádí Jan.

„To mi přijde naprosto mimořádné - milenka u porodu dědice trůnu. Kateřinino ponížení bylo v tu chvíli bezbřehé a Diana to velice dobře věděla. Dianina osobnost byla velkolepá, měla naprostý respekt u všech, král ji miloval až patologicky. Osud této ženy je někdy neuvěřitelný - už jen pro její skon - otrávit se zlatem (konkrétně šlo o tonikum chloridu zlatitého smíchaného s diethyletherem), to je konec hodný skutečné královny, ne „pouhé“ milenky!“ konstatuje Jan Roubal.

Jaký je příběh Diany de Poitiers, jejích osudových lásek, jejího zlata a jejího posmrtného zneuctění?

Diana (Diane) de Poitiers byla nadmíru krásná a vnadná. Jako dospívající dívka ohromovala společnost na svou dobu nezvyklou výškou (170 cm), dlouhýma nohama, luxusní postavou, nádhernou oduševnělou tváří a kulatými ňadry, o kterých se tehdy dokonce skládaly erotické básně! Mimo fyzických předností měla i vrozenou inteligenci a touhu po vzdělání. To vše rodiče Jean de Poitiers a Jeanne de Batarnay své dceři dali. Narodila se buď 3. září 1499 nebo 9. ledna 1500 v Dauphiné. Vážená šlechtická rodina udržovala blízké vztahy s rodem Valois.

„V šesti letech jí zemřela matka. Výchovu mladé nadějné dívenky převzala Anna de Beaujeu, což byla bývalá regentka. Anna si vzala Dianu „do parády“ - dostalo se jí vzdělání, které ctilo zásady renesančního humanismu. Uměla latinu, řečtinu, rétoriku, právo, architekturu, etiketu, jízdu na koni… Nebývalý byl její zájem o finance a politiku. V dnešní době by bezesporu byla velkou úspěšnou podnikatelkou,“ myslí si Jan Roubal.

V roce 1515 se Diana de Poitiers stala dvorní dámou královny Klaudie, manželky francouzského krále Františka I. Anna krásnou dívku uvedla do společnosti a zahrála si na dohazovačku: Dianě přivedla ženicha. Jeden z nejvýznamnějších mužů tehdejší Francie se jmenoval Louis de Brézé, byl o 37 let starší (!) než patnáctiletá nevěsta, byl ošklivý, hrbatý a ve tváři měl spoustu velkých vředů.

Diana de Poitiers usoudila, že bude navždy zajištěna. Navíc se chtěla stále vzdělávat, což jí mohl manžel zajistit. Byl osvícený, věděl, že ženy jsou svéprávné bytosti a nechal si od novomanželky radit v mnoha finančních záležitostech. Diana zvelebila všechna jeho panství a znásobila manželovo už beztak obrovské bohatství.

„Ze zachované korespondence mezi Dianou a jejím mužem lze soudit, že byli vášnivě zamilovaní. Dopisy jsou plné erotiky a detailních popisů sexuálních praktik, které starý hrbatý hrabě se svou manželkou provozoval. Diana měla za svůj život podle všeho jen dva muže, milence. Jeden byl o téměř 40 let starší, druhý zase o dvacet let mladší,“ zmiňuje Roubal. Dianě de Poitiers se zprvu všichni smáli: „Takového starce a ošklivce má! Ta bude zahýbat s kdekým!“

Ale opak byl pravdou, mladá žena manžela velice milovala. Svědčí o tom i narození dvou dcer: Françoise a Louise. V roce 1531 hrabě zemřel. Diana upřímně truchlila, nosila černý vdovský šat - ovšem s obrovským výstřihem, ze kterého byla vidět celá její ňadra. Po porodu druhé dcery přibrala a to ji zděsilo. Diana de Poitiers propadla kultu těla - podobně jako císařovna Sisi. Trápila se hlady, žila jako nějaký asketický poustevník, nechala si vozit z orientu zázračné masti a elixíry, dlouhé a dlouhé hodiny se procházela nebo jezdila na koni v okolí zámku Anet.

V té době také začala pít zázračný elixír mládí - zlato. Alchymisté to brali naprosto vážně: zlato přece nikdy nerezaví! Proč by jej nemohl užívat také člověk? Byli přesvědčeni, že se vnitřní orgány „obalí“ tenkou vrstvou tohoto drahého kovu. „V tom je klíč k věčnému mládí!“ hlásali i lékaři. Vysoce postavené dámy si jedovatou vodičku dopřávaly v obřích dávkách, touha po věčné kráse byla silnější než zprvu nenápadné střevní problémy a žaludeční křeče. Usoudily, že budou krásné i navenek a zastaví stárnutí pleti. Diana de Poitiers se touto tinkturou doslova prolévala. A prý to fungovalo! Tedy zatím.

Roku 1531 ji král František I. požádal, aby dohlédla na výchovu jeho syna Jindřicha. Aniž by Diana de Poitiers věděla, že spojí svůj další život s tehdy dvanáctiletým malým klukem, ráda na nabídku přistoupila. Chlapec byl bojácný, melancholický a naprosto psychicky rozervaný. Prožil totiž opravdu hrůzné dětství. Budoucí král Francie Jindřich II. Francouzský (francouzsky Henri II. de France, též vévoda Orleánský) se narodil 31. března 1519 na zámku Saint-Germain-en-Laye jako druhorozený syn ze sedmi dětí francouzského krále a jeho manželky Klaudie Francouzské.

O děti se samozřejmě starala armáda guvernantek a sluhů. Rodiče neměli čas, otec vladařil, královna byla neustále nemocná. Jediné světlo vždy vnesla přítomnost babičky Luisy Savojské. Veškerá pozornost ale byla upřena na následníka trůnu Františka (Françoise). Jindřich byl odstrkován už od kojeneckého věku na bratrův úkor. To nejhorší ale oba hochy teprve čekalo: v letech 1526–1530 malé syny vyměnil král sám za sebe. Prohrál totiž válku s císařem Karlem V. A aby se dostal ze zajetí, musel za sebe nabídnout uvěznění svých potomků.

Chlapci strávili ve španělském vězení kruté roky. Velice tvrdé zacházení, hlad, tma, všudypřítomný hmyz, špína, neúcta, bití, převýchova - to vše nechalo šrámy na Jindřichově duši. František byl přece jen otrlejší. Jindřich se po návratu nemohl vzpamatovat. Bál se, křičel ze snů, měl strach ze tmy, z napřažené ruky. Král ho nevraživě pozoroval - považoval syna za „chcípáka“ a všechnu pozornost soustředil na ostatní děti. „Byl to otloukánek. I sourozenci na něj vše sváděli. Trpěl výkyvy nálad, depresivními epizodami, byl zasněný, melancholický, malátný…“ popisuje Jan.

Král ho až nenáviděl - považoval Jindřicha za zženštilého, za „babu“. Po smrti své matky propadl Jindřich velkému zoufalství, chlapce často hledali v zahradách královských sídel u vodních ploch. „Některé kroniky opatrně zmiňují, že byl Jindřich několikrát na poslední chvíli vytažen z vody…“ nastiňuje Jan Roubal možnost, že se chtěl mladý kluk raději zabít. Jako pomyslný paprsek slunce mu do života vstoupila Diana. O dvacet let starší laskavá dáma mu byla nápomocná, dávala mu rady, utěšovala ho a později ho i kultivovala ve způsobech.

V podstatě ho přetvořila ve dvořana, v muže, v prince. Jindřich se stal okouzlujícím mladíkem s vybranými způsoby. Král si neuvěřitelné změny osobnosti svého „nedomrlého“ syna brzy všiml a Dianin vliv si velice pochvaloval. Jmenoval Dianu de Poitiers do funkce hlavní vychovatelky. Jindřich svou trpělivou a nadmíru krásnou guvernantku miloval. Platonická láska se u něj zvrhla v naprostou posedlost.

„Miloval ji. Ona to považovala za mladické bláznění, se smíchem mu utíkala, když ji chtěl pohladit nebo se dotknout na intimním místě. Diana formovala jeho sexualitu, byla u dozrávání v muže. Měl v těsné blízkosti tak krásnou a vnadnou ženu, jeho představy si asi všichni domyslíme. Už v té době bylo jejich pouto velice silné. Začali to vše sledovat dvořané a dělali dvojsmyslné vtipy, kterým se duchaplná Diana jen usmívala…“ popisuje Jan Roubal vznik zatím čistě nevinného vztahu mezi dospívajícím chlapcem a o dvacet let starší pečovatelkou.

Jindřich se ale musel oženit. Domluvený sňatek se čtrnáctiletou Kateřinou Medicejskou se odehrál v Marseille 28. října 1533. Taktéž čtrnáctiletý ženich držel Kateřinu za ruku, ta k němu oddaně vzhlížela s bojácným pohledem, zatímco on hledal v davu jinou ženu - Dianu de Poitiers. Páru požehnal Kateřinin strýc, což byl sám papež Klement VII. Nevěsta putovala ke dvoru - a ženich k Dianě. Kateřina musela velice brzy pochopit, že není tou první. A nikdy nebude.

Přišel totiž osudový rok 1536, který byl zlomový pro všechny zúčastněné. Náhle zemřel Jindřichův starší bratr, dauphin František. Následník trůnu skonal podle všeho na tuberkulózu, i když se dlouho spekulovalo o otravě. Rázem byl nástupcem trůnu Jindřich. Zlé jazyky tvrdí, že Diana de Poitiers v tu chvíli zavětřila příležitost, jak se stát navždy velkou osobností dvora a doslova zahýbat dějinami. Tehdy poprvé podlehla Jindřichovu naléhání, aby se spolu konečně vyspali, když to řekneme naplno. A když se tak stalo, byl mladý princ úplně ztracený.

„Asi mu ukázala nějaký osmý div světa,“ směje se Jan Roubal, „Pokud byl dosud zamilovaný, co se dělo pak, to se ani nedá popsat. Souložili neustále a všude. A vše to věděla i viděla ubohá Kateřina. Ta se zkušené starší ženě nemohla v sexu nijak rovnat, mladičká panna neměla dauphinovi po této stránce co nabídnout. Jindřich se úplně pomátl. Dianu třeba celý den držel za ruku. Odmítl ji pustit, chodila s ním i na záchod. To vše se dělo před mnoha svědky z řad dvořanů. Tento zběsilý erotický vztah se nedal utajit.“ říká badatel a doplňuje:

„K Dianě se začali chovat jako k budoucí královně. Kateřina se snažila, ale chladný Jindřich teprve na naléhání své milenky se svou ženou spal. Po mnoha letech bezdětnosti to pak šlo rychle - měl s Kateřinou 10 dětí. Nebýt Diany, jejích rad i jisté asistence, tak by Kateřina snad nikdy neotěhotněla,“ myslí si Jan. Pro zajímavost, Jindřich během této vskutku zběsilé doby přivedl do jiného stavu dvě další dívky!

František I. zemřel 31. března 1547. Po smrti otce se stal Jindřich králem Francie, korunován byl dne 25. července 1547 v katedrále v Remeši. Milovaná Diana jako vždy stála v pozadí a „jistila ho“. Mladý panovník na svou konkubínu spoléhal i ve státnických záležitostech. Diana de Poitiers mu s vládnutím pomáhala až do té míry, že měla pod palcem celou Francii. Velice inteligentní žena byla opravdu nadanou podnikatelkou, sama navrhovala projekty staveb, rekonstruovala zámky, starala se o poddané, zatímco král ji neustále tahal do postele.

Jaké musela mít Diana de Poitiers osobní kouzlo, to si zřejmě neumíme ani představit. Dochované portréty o jejím charisma nic moc neřeknou, ale musela být osobností přímo magnetizující. Pořád chodila ve svém černém sexy smutku, pořád se navenek tvářila jako důstojná vdova. Nikdy nedala najevo ani náznak nějakého rozčílení. Vždy distingovaná, milá, příjemná a výřečná Diane de Poitiers měla vše do puntíku promyšlené. Krále prezentovala jako vzor rytířských ctností, až tomu sám uvěřil - a lid také.

Jindřich dokonce vytvořil jejich vlastní monogram, státnické dopisy byly podepsány jedním jménem dohromady: HenriDiane. A mezi tím vším stála bezradná a neustále těhotná Kateřina Medicejská, která chtě nechtě musela přijmout, že Francii de facto vládne obstarožní vdova, která spí s jejím manželem! Ale do netradiční love story už měl brzy vstoupit osud a nesourodý pár rozdělit. Jindřich miloval lov. Diana ostatně také, na koni jezdila obkročmo a trumfla v rychlosti jízdy všechny muže! Běžnou kratochvílí u dvora byly také turnaje - dva jezdci v brnění se rozjedou proti sobě s napřaženým dlouhým dřevcem…

1. července 1559 probíhal turnaj na oslavu sňatku Filipa II. Španělského a dcery francouzského krále. Jindřich II. se chtěl utkat se svým novopečeným zetěm, jezdci jezdili sem tam, nastala vřava a jistý Gabriel Montgomery v zápalu hry prudce napřáhl kopí proti králi. Následky byly fatální. Hrot dřevce projel hledím Jindřichovy helmy jako nůž máslem, prorazil králi levé oko a zůstal zaražený v jeho mozku. Jindřich II. byl ihned převezen ke královskému chirurgovi Ambroži Parému, který ale nemohl vůbec nic dělat. Spíše se divil, že Jindřich pořád žije. Děsivé zranění bylo samozřejmě smrtelné, přesto se král svíjel v krutých bolestech dlouhých deset dní!

Během nich volal Dianu. Neustále prosil Kateřinu, aby ji zavolala. Manželka toho ale měla právě dost. „Nesplnila mu to. Diana de Poitiers stála venku, tloukla na vchod dnes již neexistujícího paláce Hôtel des Tournelles, klečela na kolenou a prosila, aby se s ním mohla rozloučit. Kateřina ji nepustila dovnitř. Byla to její první vzpoura. O dvacet let starší sokyně musela královnu poslechnout a odejít.“ vysvětluje Jan. Král Jindřich II. Francouzský zemřel 10. července 1559 ve věku 40 let. Pohřben byl v bazilice Saint-Denis.

Královské hroby byly během Velké francouzské revoluce vyrabovány, ostatky znesvěceny a zhanobeny - tento hnusný osud potkal i Jindřichovo tělo, které je dnes opět pohřbeno (tedy spíše směsice různých ostatků z hromadného hrobu, bohužel) zpět v Saint-Denis.

Zlomená šedesátiletá Diana se po smrti svého milovaného stáhla do ústraní na svůj zámek Anet. Byla přesvědčená, že se jí Kateřina bude mstít. Královská vdova se však zachovala nadmíru laskavě. Chtěla vrátit jen francouzské korunovační klenoty, které Dianě de Poitiers Jindřich v nějakém poblouznění daroval!

Také si vzala zpět zámek Chenonceau. A nechala ji být. Diana přežila Jindřicha o sedm let. Během nich se stala dobročinnou, založila ústav pro mladé dívky, ale pomalu ji zrazovalo zdraví. Samozřejmě pořád pila svojí zlatou „meducínku“ - a prapodivné neduhy byly čím dál naléhavější.

Lámaly se jí kosti, nemohla se narovnat, bolesti v zádech řešila těsným ušněrováním. Dianě vypadaly zuby, zežloutlo bělmo očí, trpěla úporným zvracením a průjmy. Přesto se pořád snažila „dohonit“ svou bývalou krásu. Proháněla se na koni v okolí Anet, plavala v chladné vodě třeba celý den. Týrala své chřadnoucí tělo, až jednou spadla z koně - zvláštní je, že při volném kroku, ne ve cvalu v terénu. „Podle všeho už se neudržela v sedle. Zlomila si údajně obě nohy i ruce. V tomto stavu žila ještě dva roky. Občas ji vynesli ven na nosíkách - a vždy byla důkladně načesaná, navoněná, ušněrovaná. Jen pleť měla žlutou.“ dodává Roubal.

Nikdo tehdy netušil, že za všechno může zlato. To se měla veřejnost dozvědět až o staletí později. Diana z Poitiers (též vévodkyně z Valentinois, markýza z Crotone, hraběnka z Albonu, paní na Saint-Vallier) zemřela 26. dubna 1566 ve věku 66 let. Slavná metresa byla pochována v pohřební kapli zámku Anet. Jenže neměla dojít klidu. Ani zdaleka! Během revoluce byl i její hrob otevřen. Zfanatizovaný dav Jakobínů vyrval ostatky Diany de Poitiers z rakve, černé smuteční šaty z částečně rozloženého těla svlékl a s nahou mrtvolou lidé tančili a různě ji hanobili.

Jan Roubal smutně sděluje: „Bohužel, povídalo se, že došlo i k intimnímu znesvěcení. Měli si s ní užít, i když tento pojem je v kontextu odporný. Poté svlečenou a o šperky okradenou mrtvolu hodili do stoky, která protékala pod zámkem Anet. Byla to žumpa plná fekálií. Místní lidé počkali, až revolucionáři odtáhnou pryč a tělo Diany de Poitiers vylovili. Byla nepietně vhozena do masového hrobu v parku poblíž Anet.“

V něm její tělo zůstalo do exhumace v roce 2008. Tým francouzských odborníků v čele se specialistou Philippem Charlierem Dianu mezi změtí kostí a lebek našli. Její identita byla potvrzena kombinací moderních antropologických a forenzních metod: radiologie, paleopatologie i „vymodelováním“ obličeje na skeletu. Podobu srovnal speciální počítač podle Dianiných portrétů tváře i postavy: Diana byla zobrazována jako velmi štíhlá, vysoká žena s deformovanou páteří – to vše sedělo. A stoprocentní jistotu dal test DNA - ve vyrabované hrobce zůstal pramen jejích vlasů, které mrtvé Dianě Jakobíni trhali jako zběsilí.

Ten později zůstal uschován na zámku jako relikvie. S těmito vlasy (respektive s kořínky vlasů) bylo srovnáno DNA nalezených ostatků. Shodovalo se. A při chemické analýze kostí i vlasů zjistili vědci, že v Dianině těle je 500krát vyšší koncentrace zlata, než je běžné - pro zajímavost, v lidském těle o hmotnosti cca 70 kg je asi 0,2 mg zlata, které se nachází zejména v plazmě a tkáních. Jde o přirozený jev: zlato se do těla dostává pravděpodobně z potravy či prostředí.

„Vysoká koncentrace zlata potvrzuje dobové záznamy. Diana pravidelně pila „aurum potabile“, tedy tonikum ze zlata rozpuštěného v diethyletheru (nebo ve víně), tzv. tekuté zlato, které se tehdy považovalo za elixír mládí. Tím byla otrávena. Zdravotní neduhy, lámavost kostí, ztráta zubů, nažloutlá pokožka - to vše naznačuje, že šla své smrti nevědomky vstříc, když dlouhé roky pila zlato,“ dokončuje vyprávění o neuvěřitelném životním i posmrtném osudu jedné z nejvýznamnějších žen Francie Jan Roubal.

Diane de Poitiers byla v květnu roku 2010 znovu pohřbena ve své původní hrobce v Château d'Anet. Snad už tam bude odpočívat navždy. Dobu rabování hrobů má Francie snad už za sebou, i když situace v zemi je nyní skutečně tristní.

Rodilí Francouzi už jen nostalgicky vzpomínají na své poněkud dekadentní dějiny, ve kterých sehrála svou významnou roli i královská metresa Diana de Poitiers.

Děkuji kamarádovi Honzovi Roubalovi za spolupráci při vzniku obsáhlého textu :-)

Zpracováno podle: Jan Roubal, rozhovor, Vlasta, Diane de Poitiers, NPR.org, Memento-historie.cz, Dotyk, Wikipedia, Jindřich II. Francouzský, Osudové okamžiky milenky krále, Metresy francouzských králů , DIANE DE POITIERS: Drinking Gold Caused Brittle Bones Then She Fell Off A Horse and Died