Článek
Jejda! Co já si už kvůli své nedoslýchavosti od lidí vyslechla (ač je to protimluv, je to tak!), to by vydalo na samostatnou knihu! Tak třeba jen namátkou pro ilustraci situací, do kterých mě můj handicap dostává:
„Víš co? Seber se, di na jatka a nech se tam porazit, demente hluchá!“ Nevrlý pán, který si přede mnou UPLIVL, když jsem ho potřetí slušně požádala, aby mluvil hlasitěji (dodnes nevím co chtěl).
„Já tyhle lidi nesnáším. Nenosí TO naslouchátka, obtěžují okolí neustálým Cožeee? Je to hrozné a BEZOHLEDNÉ vůči NÁM NORMÁLNÍM. Měla byste s tím NĚCO dělat, ať neobtěžujete NORMÁLNÍ lidi.“ Hodná a empatická paní v diskusi pod jedním mým článkem, kde jsem toto téma opatrně naťukla.
„Ježišmarjá, to snad už neni možný! To nemůžeš jít na ňákou voperaci a nechat si ty uši spravit, do… už!“ Mladá maminka z hřiště, když jsem plně nepochopila její vyprávění o záletném manželovi. Velice úsměvné bylo, že tato paní má asi padesát dioptrií a je téměř slepá. Málem jsme se tam popraly!
„A co sem lezeš? Co jako tady uslyšíš, na … řííííh… koncertě, seď doma a proplachuj si uši!“ Opilý „kamarád“ na pouťové zábavě před X lety. Paradoxem je, že tenhle kluk po bouračce na motorce ohluchl úplně.
Vidíte, jak dovedou být lidé zlí! A to sem nemůžu ani zdaleka napsat všechny urážky a kradmé pohledy stranou s úšklebkem, které někteří hážou mezi sebou a já tam JSEM pořád přítomná. „Vidíte mě! Já jsem tady! Sedím mezi váma!“ zakřičela jsem jednou na dvě ženy, které mě braly jako kus nábytku a posléze dokonce začaly přes moje záda mluvit O MNĚ. Jako kdybych tam nebyla! Hluchota odděluje od lidí. Slepota od věcí. To si zapamatujte, když potkáte někoho, kdo špatně slyší. Ono je to nepříjemné. Já to chápu, věřte mi, že to chápu. Přítomnost nedoslýchavého třeba u stolu v restauraci je divná.
Zprvu se všichni snaží vás zapojit do hovoru, ale po nějakém čase se to VŽDY zvrhne. Takto handicapový člověk lidi zneklidní, nevím, jaké je to pravé slovo - možná ZNECHUTÍ. To je ono. Jsou i proti své vůli znechuceni tím, že tam mezi nimi sedí lidská bytost, která vlastně nic neví. Co na tom, že se tam onen nešťastník tyčí jako vykřičník, kterého najednou každý ignoruje. Podle rozsahu hluchoty slyší buď jen: „a pak… nepřišla… to bylo… chichichi… krása…to jede… pepř… nejede, já říkam… a šel jsem…“ (to je můj případ), v horších případech je to pouhopouhé „šššůůůůům…šůůůům… piiiiiisk…šuuuum…“ Do tohoto stádia se teprve dostanu, moje vada je pomalá, leč vytrvale postupující. A začalo to celé nenápadně.
„Ta holka nějak blbě slyší,“ řekl můj dědeček, když jsem byla asi v páté třídě ZŠ. Na prázdninách na mě volal nebo mi něco říkal, já nic, stála jsem zády. Teprve když houkl, otočila jsem se. Naši si mysleli, že prostě jen dlím ve svém světě. Já totiž byla dítě s neskutečnou fantazií a celé dlouhé hodiny jsem pobývala uvnitř mojí hlavy, kde jsem budovala rozsáhlé světy a příběhy. Občas jsem jen čuměla do blba, zatímco v mysli jsem byla někde na hradě nebo na koni nebo na Divokém západě. Usoudili pak, že z toho vyrostu, nenapadlo je, že je prostě a jednoduše občas nedoslechnu. Jenže děda to poznal.
„No jo, vždyť měla snad padesát zánětů středního ucha, to by byl div, aby slyšela perfektně,“ zavzpomínala máma na moje dětství, kdy jsem svého času jen chodila s vatou na uchu a prožívala šílené noci plné bolesti, dokud bubínek nepraskl. Kdo zažil, ví. Jenže se to zhoršovalo. Ve škole jsem slyšela, asi jsem podvědomě ty uši našponovala tak moc, že mi to nedělalo žádné problémy. Na střední už to bylo daleko horší, takže jsem se jednou ocitla v Ústavu leteckého zdravotnictví, kam mě táta, který využil svých styků (pracovních!), jednoduše protlačil coby civila.
Možná se tu chytáte za hlavu, ale jo, měla jsem „tlačenku“ a jsem za to ráda, protože tam mě považovali zprvu za letušku (což mi lichotilo), kolem chodila spousta krásných mladých pilotů, kteří museli absolvovat audiometr - a konečně jsem ho absolvovala i já. A bylo to. Po dalších testech mi bylo sděleno, že mám vadu. Znáte Byl jednou jeden život, animovaný seriál? Víte, jak se tam v jednom díle vlní v uších takové tyčinky, co mají obličejíčky a ručičky a nádherně ilustrují (já ten seriál miluji), jak „chytají“ zvuk? Tak tyto tyčinky mi odumírají. Nevím, jak se to jmenuje. Diagnózu mám klasickou nedoslýchavost. Ale tato vada nemá řešení. Jak je tam chcete doplnit, že jo? Fakt to nejde.
Tak jsem jsem byla obeznámena s tím, že do dospělosti budu s největší pravděpodobností úplně hluchá, na shledanou a pošlete dalšího! Já byla puberťačka, co lezla na koncerty, kde všichni řvali, nosila jsem walkmana, čímž jsem si to všechno ještě více podělala (ach, kolik ubohých tyčinek jsem pohřbila svým rozječeným punkem s volume doprava!), a najednou jsem byla vržena do docela kruté reality. Šly jsme s mámou, která brečela, protože měla „porouchanou“ dceru, na I.P. Pavlova (nebo na Mírák?) na foniatrii pro moje první naslouchátko. Jó, to bylo slávy! Peťa bude slyšet! Houby s octem! Naslouchátko fungovalo, bylo takové nasazovací, velké, za ucho. Jenže! Sotva jsem ho zapnula, slyšela jsem úplně všechno - ale okolo.
Ne člověka, který stál přímo u mě. Štěkal pes, zvonila tramvaj, někdo chrchlal, couval náklaďák - to vše mi pralo přímo do hlavy. Ale co mi povídá máma, to jsem v tom rambajzu jednoduše neslyšela. Špatně vyladěné! řeknete. Tak jasně, postupem doby jsme nedělali nic jiného než vyměňovali baterky a lezli na foniatrii s tím, že to „prostě nejde!“ Já je musela zahodit, musela. Bylo to děsivé a šílené, jako v nějakém hororu. Takže zase bez něj. Můj muž byl se vším srozuměn a na naší svatbě byla legrace, protože táta se bál (oprávněně), že přeslechnu výzvu k ANO, takže svědkyně měla za úkol mě lehce nakopnout do ostřevíčkovaných kotníků.
„ÁÁÁ…Áno!“ zavyla jsem bolestí a kývla na zpečetění svého nového stavu manželského zároveň. Pak to nějakou dobu šlo. Pracovala jsem v knihkupectví, ale… Nahluchlá prodavačka, zvlášť v knihkupectví, kde musíte ty lidi vyslechnout, zjistit, co chtějí, poradit jim… To nešlo. Nešlo to. Odchod jsem obrečela.
A vada se pořád ozývala a usmrcovala a vraždila další rozesmáté tyčinky. Můj ušař se při každé další kontrole vsázel: „Tak co, vo kolik?“ „Ééé…“ přemýšlela jsem, „Deset.“ „Tipuju osm, jdeme na to!“ zavřel mě do kabinky audiometru. Smysl pro humor měl ten pan doktor stejný jako já, černý a drsný, a vždy vyhrál. Vždy mi sluch poklesl o dalších pár procent. Opět jsem jela pro naslouchátko, tentokráte do Klatov a tentokráte maličké, krásné, neviditelné, drahé jako kráva. Ale já byla tak nadšená! A manžel taky! Bude líp slyšet! Jo… nebude.
Už po pár týdnech euforie opadala, protože se to opakovalo. Venku se někdo hádal, to jsem slyšela slovo od slova, ale to, co mi povídá muž přímo vedle mě, mi splynulo ve strojové huhlání. Ladění, ladění, ladění, nové naslouchátko (ještě dražší), stejná situace. Bohužel. Nemohu je nosit, protože je to s ním ještě horší. A věřte, že jsem zkoušela úplně všechno. To si neumíte ani představit, vážená slečno sestřičko zdravotní!
Nedoslýchavost se stala mou součástí. Možná proto tak ráda utíkám do světa písmenek. Knihy na mě neřvou: „Probohasvatýho, ty jsi tak hluchá, to se nedá!“ Nebo nezaječí, ať zaklapnu paraple a jdu do rakve, což je obdoba jedné situace, kterou jsem zažila, a ani to nebudu popisovat. Legrace byla za covidu, kdy veškeré mé odezírací schopnosti zmizely spolu s respirátorem. Tehdy jsem nosila sebou malý blok a kdo něco chtěl, tak mi to prostě napsal. A kdo nechtěl, ten mě poslal někam. Opravdu. Tolik sprostých slov tehdy z lidí vypadlo! Bylo to stresem z celkové situace, já vím. Ještě řvát na hluchýho, to si každý raději zaťukal na čelo a odešel!
Tehdy jsem se potkala s také nahluchlou paní - nakonec jsme stály obě naproti sobě a psaly samy sobě messengerové zprávy, podávaly jsme si mezi sebou telefon. A proč ne! Když mám rýmu, tak je konec, to zalehnou dutiny a všechny zbývající tyčinky se vyčerpaně uloží ke spánku. V tu chvíli si píšeme s manželem i doma. Z ložnice do kuchyně. Ze záchoda do pokojíčku. „Už bude pečenej ten bůček?“ „Za chvíli“ „Vyviklané kolečko v odrážedle, prosím spravit!“ „Malá má na zadku štípanec“ „Přinesu mastičku!“ A tohle tady lítá bytem. Jako u blbejch!!!!
Zajímavé je, že dceru jsem slyšela. Když začalo miminko brečet nebo kňourat, vylétla jsem z hlubokého spánku. Tedy zprvu. Asi nějaká mateřský, nevím co. Instinkt, vlny, nevím. Pak k ní vstával manžel, za což mu nikdy nepřestanu být vděčná. Ale holka jako kdyby pochopila, že „máma má nemocný uši“, tak byla miminem velmi klidným. Teď se naučila se mnou komunikovat tak, že mě vezme kolem krku a přímo do ucha mi vypráví ty své princezny a Peppiny a Elsy. A já to její drmolení slyším a chápu. Když jsem ale někde na úřadu, nemůže mě úřednice vzít láskyplně kolem krku a šeptat mi do ucha slovíčka lásky, že ano!
Při těchto jednáních přichází na řadu moje velice oblíbené komické číslo: podložím si oba ušní boltce dlaní, čímž vytrčím slechy do prostoru. Kolik záchvatů upřímného smíchu jsem vyvolala! A řehtám se s nimi. Ono stačí málo. Nerozčilovat se. To byste koukali, jak jsou zlí i hluší lidé, podotýkám - NĚKTEŘÍ, ať zase nemám průšvih! Někdy si totiž to zlo v sobě střádají, jsou nenávistní a už předem negativní - a s tímto typem lidí se velice obtížně jedná i dalším nahluchlým. Kvůli pár jedincům pak slyšící považují nedoslýchavé za nazlobené a vzteklé lidi. Já ještě trochu slyším. Někdy je to dobré, někdy špatné, ale slyším, takže zatím to jde. A fakt se snažím taková nebýt, ale někdy je to strašně těžké!
A když jsem volala do ordinace pro velice důležité výsledky a zvesela (protože ta sestra mě zná, ví, že jsem nahluchlá) jsem ji požádala, aby trošku zesílila hlas, vyslechla jsem si větu z úvodu. Arogantně zařvanou, naštvanou, hnusnou větu o tom, že vlastně nemám žádné právo telefonovat! Co na tom, že do telefonu díky silnému mikrofonu slyším naprosto vše, pokud je dobrý signál i na druhé straně. Chápu, má těžké povolání, ale v tu chvíli jsem se rozbrečela jako malý dítě. Mně bylo strašně! Přišlo mi to nelidské.
Jako kdyby řekla slepému: „Na co to chcete napsat na papír, když na to stejně neuvidíte!“ Nebo beznohému: „Co sem lezete, když nemůžete chodit!“ Rozumíte mi? Když si myslím, že „to jde“, najednou bác. Něco vás srazí na zem. Ale existují i andělé. Opravdu. Jedním z andělů pro nedoslýchavé jsou skryté titulky, bez kterých bych vůbec nemohla sledovat filmy, seriály, nic. Naštěstí jsem zjistila, že mám za dobu, než se to zhoršilo, naposlouchané a uložené do paměti snad všechny filmy, písničky, na co si vzpomenete. Takže to v hlavě mám všechno a hraje mi to tam od rána do večera! To je paměť!
A další andělé jsou lidé, kteří vás překvapí. Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy jsem byla na dětském hřišti, jako vždy jsem stála a usmívala se, protože jsem neměla ani tucha, o čem se matky okolo baví. „Drrn… a uvařila…ššššš… nešlo…“ neslo se ke mně. A najednou se k mé hlavě naklonila jedna z nich a zřetelně mi do ucha řekla, o čem se baví. Vtáhla mě do hovoru. Nikdy na to nezapomenu, tohle gesto bylo neskutečné. Pro toho, kdo slyší, nepochopitelné, samozřejmě.
Ta holka se stala mou kamarádkou, i když ji pěkně štvu, vždy zesílí hlas a snaží se mi přiblížit i to, o čem se baví ostatní. Ti se jen ohlédnou, zatváří se divně a zaseknou se. Jak jsem říkala, je to ono znechucení, onen blbý pocit a ona myšlenka: Ještě že tu takhle blbě nečumím já!
Pokud máte hluchou babičku nebo někoho z rodiny, možná víte, o čem mluvím. A věřte, já vás chápu. Je to k naštvání, když tam huláká televize, babička neví, o čem je řeč, neustále se do něčeho plete, ptá se, vy se snažíte, ale pak už ji odbýváte, zatímco ona sedí a jen se na vás dívá. A mlčí. No mlčí, protože se také stydí! Je to nepříjemné pro obě strany. Ale ono stačí jen mít trošku empatie a zkusit se vcítit do duše nedoslýchavého.
Navíc slyšící lidé mají v sobě nějaký zvláštní „pocit“. Považují totiž (i proti své vůli) nedoslýchavého za osobu nechytrou, chudou duchem, zkrátka hloupou a blbou. Ruku na srdce, je to tak. Já se tomu nedivím! Když někdo nemluví, sedí a čumí, přímo to k tomu svádí. Zase opakuji - empatie a empatie. Trošku vcítění se. Porozumění. Snahy.
Proč tohle píšu? Protože jsem tím chtěla naťuknout téma, o kterém se málo mluví. A konstatovat, že HLUCHOTA CTI NETRATÍ.
Pěkný den všem!
