Julius Zeyer se utrápil kvůli své bisexualitě. Geniální literát miloval muže i ženy, zemřel osamělý

„To velké a strašlivé tajemství, které skrývám…“ napsal víceznačně a poněkud tajuplně ve své korespondenci Julius Zeyer. Dnešní lidé v době plné benevolence a tolerance k jiné sexuální orientaci mají hned jasno: Zeyer byl určitě gay. Jenže to není tak jednoduché!

V době, kdy Zeyer žil, se na něco takového nesmělo ani pomyslet, natož to realizovat! Hrozil skandál obřích rozměrů, doslovné vydědění ze společnosti, ač do proslavených pražských literárních salonů chodil leckdo - a mezi „svými“ mohl konečně naplno říct: „Miluju muže!“

Jenže tohle si Zeyer zcela evidentně nebyl schopen sám v sobě ujasnit. Jeho život provázela samá tajemství a mystika; byl velkým estétem, psal homoerotickou poezii, ale obklopoval se i ženami. „Přinášely mu do života jemnost, oduševnělost, že mohl mluviti beze studu o některých věcech nitra, které před mužskými přáteli zamlčoval,“ napsala spisovatelka Eva Jurčinová.

Rytíř smutné postavy s rozervaným nitrem, tak jej popisovali přátelé. Zeyer byl zádumčivý melancholik se sklony k depresím. Nenáviděl maloměšťáckou společnost, doslova se mu hnusily všechny ty „kudrlinky a tanečky“, kdy se nesmělo nic říct, jen se chovat slušně a mravně. Zasněný romantik pořád něco hledal, nenacházel… Tak raději cestoval. Zeyer byl snad úplně všude, oblíbil si zejména Rusko. Jeho díla jsou plná tajnosnubných dvojsmyslů a nádherných popisů lásky, ale také velice matoucích, dekadentních a kontroverzních částí.

„Jak to myslel? Co pořád má s těmi muži?“ ozývalo se nejčastěji. Ono není divu! V jeho knize Román o věrném přátelství Amise a Amila například stojí: „Jak zlaté ráno zářila mu líc jeho sladká, z plavých ručejů se noříc vlasů proudících zpod lesklé helmy. Oči azurné mu temné řasy clonily…“ Jeden z nejvýznamnějších představitelů novoromantismu a snílek s křehoučkou psychikou prožíval soužení kvůli lásce. Soukromý život lumírovce Julia Zeyera je jednou velkou záhadou.

Rozhodně to nebyl jen dědek z čítanky, co napsal Radúze a Mahulenu! Byl to muž se všemi tělesnými touhami a hlavou plnou erotiky a sexu. Jenže se v tom všem „motal jako vítr v bedně“, jak bychom mohli říct. Žil s mužem, žil i se ženou, o které se ale šeptalo, že žádnou ženou není! Je to matoucí? Je! Stejně jako život slavného spisovatele, který si nevěděl rady se svou existencí.

Ale nebýt toho, nemohli bychom se s pokorou ponořit do stránek jeho epochálních, vynikajících a slavných románů, básní, dramat i povídek: Ondřej Černyšev, Jan Maria Plojhar, Xaver, Dária, Radúz a Mahulena, Román o věrném přátelství Amise a Amila, Fantastické povídky, Grizelda, Kruh epických básní, Tři legendy o krucifixu, Dům U tonoucí hvězdy, Vyšehrad, Karolínská epopeja, Ossianův návrat, Čechův příchod, Libušin hněv, Šárka, Bratři…

Pojďme si přiblížit osobní život velice zvláštního muže, který se jen trápil a trápil - a vlastně sám nevěděl proč! Julius Zeyer.

„Snoval si světy fantastické, v nichž účinkoval; tvořil vlastní světy i říše, byly ale jen v jeho hlavě…“ píší jeho životopisci. Julius Zeyer byl od útlého dětství jiný. Fantasta a snílek, který i lhal, jen aby si poskládal „jinou a lepší“ osobnost - jak jinak vysvětlit jeho mlžení kolem původu svého otce? On totiž celý život vykládal, že jeho tatínek pocházel ze staré alsaské šlechtické rodiny, z větší části zmasakrované a ožebračené francouzskou revolucí!

Dokonce nešetřil krvavými detaily: jak jakobíni jeho předky trhali na kusy, jak vyrabovali rodinnou hrobku a tančili s mrtvolami… Zeyer měl fantazii skutečně ohromující - už od malička jej fascinovala morbidnost, mystika, zločiny, záhady, legendy a báje. Ve skutečnosti (což přesvědčivě zjistili rodopisci pánové Lifka a Holejšovský) se Zeyer narodil jako třetí ze sedmi dětí do rodiny tesaře Johanna Zeyera (1804-1851) a jeho manželky Eleonory Alžběty (1811-1881). Stalo se tak 26. dubna 1841 v Praze.

A Juliův otec nebyl šlechticem, ale potomkem několikáté generace tesařů, kteří pocházeli z německého Württemberska. Eleonora se jmenovala Weisselessová, pražská Židovka ze starodávného rodu se nechala před sňatkem pokřtít. Johann se stal proslaveným pražským tesařem, otevřel si velkoobchod dřevem; v majetku rodiny Zeyerů byla i pila a sklady… V domácnosti se mluvilo striktně německy a Julius se naučil česky od chůvy.

Bohatí podnikatelé si najali českou dívku, aby se jim starala o drobotinu - a malý kluk objevil nevídaný svět bohaté slovní zásoby krásného jazyka českého. Sám Julius okouzleně a dramaticky popisoval, jak jej chůva ovlivnila: „Jejím vlivem jsem se pro své štěstí -či neštěstí - básníkem stal. A to básníkem českým!“ Chlapec neustále bloudil v nějakém svém snovém světě, až si zakopávajícího a zadumaného synka nevraživě měřil Johann. „Tvůj mazlíček! Tvůj vymazlenec, bah!“ osočoval Eleonoru, která prý měla právě tohoto syna nejraději.

Eleonora si vzala chlapce pod svá ochranná křídla. Na rozdíl od průbojných sourozenců (například Emilian byl voják, Jan architekt) neměl Julius žádný temperament. Jen četl a četl. A překvapoval neustálými otázkami: „Ptá se na úplné nesmysly! Vedete ho k náboženství? Vždyť je to pohan!“ hřímal přísně pan katecheta, když se ho sedmiletý Zeyer zcela vážně zeptal, jestli skutečně věří v Boha - a pokud ano, jak se dívá na Kelty? Co si myslí o druidech? A co takhle otázka čarodějnických procesů?

Dnes nám to může přijít k smíchu, ale tehdy? Naprostý skandál! V reálce to samé. Učil se dobře, ale neustále si něco kreslil, črtal, psal; oslovoval lidi smyšlenými jmény, měl svou fantazijní říši, ve které přebýval… „A co matika?“ křičeli na něj učitelé, když na obchodní škole „praskl“ z předmětu, kterému vůbec nerozuměl. Raději si četl ruské Byliny. Příběhy o bohatýrech mu daly další a další náměty k přemýšlení…

Po náhlé smrti otce zůstala rodina jako ochromená. Rázná vdova Eleonora se ujala rodinného podniku, ale potřebovala pomoct. Dala syna na technickou školu, ale vůbec mu to nešlo. „U ničeho nevydržíš, tak pomůžeš mně. Vyučíš se řemeslu. A až se vrátíš, povedeš se mnou firmu!“ nakázala mu matka. Julius Zeyer putoval do Vídně, kde se učil u známého tesaře. Kupodivu mu to velice šlo - fyzická práce se širočinou ho bavila, protože mohl ve své hlavě dlíti, přitom ruce pracovaly! Po návratu do Prahy pomáhal matce, ale táhlo ho to do světa.

Vymluvil se, že pojede „na zkušenou“, jak to tehdy chodívalo, sbalil se a procestoval celé Švýcarsko, Německo a Francii. A místo dřeva se zajímal o romantiku, dějiny, tajemné události, mystiku, východní i pohanská náboženství… A během několika let se stal polyglotem. Julius Zeyer ovládal latinu, řečtinu, angličtinu, francouzštinu, italštinu, španělštinu, němčinu,ruštinu, polštinu; k tomu se ještě sám od sebe učil sanskrtu, hebrejštině a koptštině. Byl tedy bedna, jak se říká, to se musí uznat!

Když se vrátil domů, oznámil matce, že bude básníkem. A že musí studovat na filozofii. Eleonora si jen povzdychla - bylo jí jasné, že s tímhle nenadělá nic. Julius Zeyer měl svou hlavu (i když neustále v oblacích), takže raději povolila: „Nechám si tě doma. Peníze máme, já se zapracovala, podnik nám vydělává… Dělej si, co uznáš za vhodné!“ oznámila synovi. Na tu dobu nesmírná benevolence! Zeyer měl štěstí - a moc dobře si to uvědomoval. Nastoupil na „fildu“, kde se zapsal na estetiku, filologii, filosofii a dějiny starověké kultury.

A psal. Neustále psal, zpracovával témata, která byla velice zvláštní, tajemná a mystická. Zednáři, životy svatých, Keltové… Vše dokázal Zeyer našroubovat na naprosto geniální texty. Byl to skutečný mistr pera. Lidé hltali jeho podivuhodné básně a povídky, bavilo je hledat v nich jinotaje a tajemství. Spřátelil se s Vrchlickým a Sládkem, ale vše jej táhlo pryč. Do světa, z Prahy, z onoho maloměšťáckého hnusu a přetvářky. A hlavně od matky, která se neustále vyptávala:

„Kdy se oženíš? A založíš rodinu? Jsi tak hezký a dobrotivý, jistě už nějaké děvče máš! A můžete bydlet tady! U nás v Liboci!“ narážela Eleonora na novou nádhernou vilu, kterou si nechala vystavět přímo u zdi obory Hvězda. Zeyer skutečně žádné děvče neměl. Měl jen spoustu přátel, mužů i žen. A nějak to přestal zvládat. Raději odcestoval do Ruska, kde působil jako vychovatel dětí hraběte Valjujeva; pak žil delší dobu na Krymu.

Matka ho bombardovala dopisy, aby se okamžitě vrátil, že se cítí sama - a aby se stihl oženit! Po návratu nezůstal dlouho, s Josefem Václavem Sládkem vyrazil do Skandinávie, později procestoval Nizozemí, Řecko, Belgii, Španělsko, Tunis, Itálii, Polsko… Lehčí by bylo vyjmenovat, kde Zeyer nebyl! Jeho mecenášem se stal slavný Josef Hlávka, jinak žil z rodinných peněz. A pořád se neženil a neženil. V roce 1881 zemřela jeho matka - byl zrovna v Rusku, takže nestihl ani její pohřeb.

„Jestli byl Zeyer homosexuál, o tom se vedou dlouhé spory. Literární historici, kteří podrobně zkoumali jeho díla, dospěli k názoru, že byl s největší pravděpodobností bisexuální. Přitahovali jej muži, to bezesporu. Homoerotické texty nalezneme snad v každém jeho díle. Opěvuje hrdiny, heroje, ale nejen jejich skutky: hlavně fyzickou krásu mužů, kterou popisuje nebývale otevřeně. Svaly, kůže, kochá se těly, obdivuje rysy tváří mladíků. Významný je v tomto směru jeho román o Amisi a Amilovi.“ říká profesorka češtiny Jana Novotná.

A doplňuje: „Přeneseně píše o dvou homosexuálech, jsem o tom přesvědčená. Milují se tak, že se jeden vzdá pro druhého i vlastních dětí! A Zeyer to popisuje tak sugestivně, že si každý musí říct: Tohle musel zažít. Musel být zamilovaný do muže, musel mít sexuální styk s mužem. Je tam erotika, které se dnes pousmějeme, ale tehdy to bylo téma nesmírně třaskavé. Nesmělo se o tom mluvit, ale samozřejmě mluvilo. V literárních salonech po celé Praze, v dekadentních kavárnách, kde se scházela mužská společnost, tam se četly jeho básně!“

Je pravdou, že i v Radúzovi a Mahuleně (toto Zeyerovo dílo zná snad každý hlavně z filmového zpracování s Třískou a Vášáryovou) se to polonahými muži jen hemží - byť je to celé o lásce muže a ženy, samozřejmě. Spisovatel ale nepobýval jen v mužské společnosti. Naopak! Něžný a křehký Julius Zeyer byl doslova obklopen ženami. Zadumaného estéta samy vyhledávaly - bohaté dámy si jej zvaly do domů, aby jim přednášel básně; dohazovačky si mohly nohy uběhat a ústa vymluvit, aby „panu spisovateli“ ukázaly nějakou dobrou partii na vdávání.

Zeyer vždy jen pokrčil rameny. A psal a cestoval dál. „Mám duši smutnou, zatoulanou. Umění jest výron onoho mého velikého a strašlivého tajemství života,“ stýskal si prapodivně. Psal si s mnoha ženami a některé se za něj chtěly provdat. Například Zdeňka Braunerová. O sedmnáct let mladší malířka ho vroucně milovala, jenže Zeyer chtěl zůstat jen přítelem. „Měl ji dokonce rád s určitou něhou, jež mohla v ní buditi naděje.“ napsala Eva Jurčinová, „Ale oženiti se s ní nemohl: byla pro něj příliš hlučná a energická.“

Další ctitelky Zeyera se objevovaly a mizely: navázal velké přátelství s Karolínou Světlou, sestrami Kalašovými nebo Angličankou Mary Anne Stone. Nejzvláštnější byl ale jeho dlouholetý vztah s paní Annou Lauermannovou-Mikšovou. Neboli panem Felixem Téverem. Tato emancipovaná žena kouřila jednu cigaretu za druhou, dokonce i kalhoty si vzala - kolemjdoucí prý omdlévali nebo plivali hrůzou na zem. Její manžel byl psychopat a nelidsky ji týral. Lauermannová jej nechala umístit do blázince.

Pak se z ní stal Felix Téver. Pod tímto pseudonymem psala knížky plné zášti k mužům a lítosti k opuštěným ženám. A říkalo se, že to nebyl jen pseudonym - že se Anna Felixem stávala v soukromí. Sdílela totiž domácnost s Eliškou Krásnohorskou, přičemž byly velké přítelkyně. Myšleno tím - ty největší. Musíme se až pousmát: v té Praze se tehdy tedy opravdu děly věci, to by člověk nevěřil! Drby a fámy evidentně „jedou“ v každé době. A jak se říká: „Není šprochu…“

Lauermannová-Mikšová měla mít intimní poměr se Zeyerem. Jestli to byla pravda, to nevíme. Ani jakou roli v tom hrálo její alter ego Felix: „Zeyer o Mikšové raději vůbec nepsal, a to ani v soukromých dopisech, které byly velice otevřené. Těžko říct, jestli spal s Mikšovou - ta ale měla v tomto směru hroznou pověst. Byla divoká, usadila se až ve vyšším věku. Dokonce se dodnes spekuluje, že Zeyer zemřel jako panic, že nikdy nebyl se ženou intimně. Co se ale skutečně hodně řešilo, byly jeho styky ve Vodňanech.“ usmívá se Jana Novotná.

Naráží tím na velkou Zeyerovu lásku, básníka a lékárníka z Vodňan. Vodňany se mimo Prahy staly literátovým domovem - a bydlel v nich ženatý František Herites (1851- 1929). Ten byl svého času i místním starostou, měl malou dcerku a se Zeyerem jej pojilo hluboké a pevné přátelství. „Ve vztazích s ženami bylo a zůstalo Juliu Zeyerovi mnoho tajemností, jež jistě nebudou vysvětleny,“ popisoval František jeho citový život. Asi si to mohl dovolit, protože se prý po celém městě vědělo, že ti dva jsou spolu se vším všudy!

napsal si Zeyer! Byl do Heritese údajně opravdu zamilovaný. Julius shromáždil obří a nádhernou sbírku všemožných unikátních věcí z cest - a Herites se chodil na starožitnosti dívat, až jednou nakonec zůstal. Podrobnosti o jejich vztahu se tehdy šířily rychlostí blesku. Chodili všude spolu, v hospůdkách seděli vzadu u stolu důvěrně přitulení k sobě… Herites byl prý ztělesněním onoho mužného typu, o němž Zeyer básnil ve svých dílech:

„Usedal na lavičku, sroubenou ze dřeva pod stříbrnou, nachýlenou břízou a odpovídal vlídně na pozdravy osamělých chodců, pozorujíce zvědavě jemného, prošedivělého, elegantního muže v sametovém kabátě, s rozevlátou kravatou a nápadně krásnýma rukama se starými východními prsteny, působícími tajemným dojmem, krásné rysy tváře s hrdým profilem se laskavě usmívaly…“ popisoval Heritese. Jak to bylo, to se asi nedozvíme, ale Zeyer po něm musel nesmírně toužit.

V té době byla i jeho díla vroucnější, plná něhy a různých narážek, jen si to současníci nemohli uvědomit - to až po desetiletích, kdy se mohl srovnat jeho život a data vzniku děl. Herites později zcela odmítal, že by měl se Zeyerem poměr. Zeyer mu měl dle jeho slov naopak plakat na rameni, že dosud nenašel tu pravou. Nebo pravého. František Herites popisoval: „V těchto důvěrných chvílích chtělo se mu vyzpovídati se mi z bolestného dobrodružství srdce, leč věděl jsem, že hrdá duše básníkova má silně vyvinutý stud. Ten -snad již zítra - by se postavil jako zeď mezi naše přátelství!“

Také rozebíral Zeyerovu povahu: „Prudké změny nálad, podléhal jim. Melancholie střídala euforii… Takové přechody bývaly u Zeyera: ze sdílné hovornosti v uzamčenost na sedm zámků, z veselí, ano, z rozpustilosti až v hluboký, jako bezedný melancholický smutek,“ napsal o něm František Herites. Zůstali přáteli, i když literáta začala zrazovat duševní i fyzická kondice. Zeyer se s postupujícím věkem stále více zajímal o okultní vědy, mystiku, tajné společnosti. Trpěl silnou depresí, uvažoval o bytí a nebytí, o smyslu života. Několikrát se nervově zhroutil.

„Pořád hledal nějaký ideál. Nenacházel ho, byl nešťastný a hluboce vnitřně rozervaný. Všechny ty peripetie s láskou, pokud musel ještě ke všemu skrývat to, co se považovalo za nečisté… Ke sklonku života byl opravdu nešťastný, utrápený, přecitlivělý. Rozežírala ho samota, litoval, že se přece jen neoženil a neměl děti. Přátelé si ho mezi sebou přehazovali, léčili mu těžké deprese, rozveselovali ho,“ popisuje Jana Novotná.

Zeyer také neměl peníze, podporovala ho sestra a mecenáši. Ze své poslední cesty do Ruska se vrátil ve zbědovaném zdravotním stavu. Zešedivěl, zhubnul, shrbil se. Přátelé se jeho vizáže zalekli, ale Julius jen mávl rukou s tím, že se nastydl. V té době vyšlo pár špatných kritik na jeho díla - to Zeyera obrazně řečeno dodělalo. „Velice špatně snášel kritiku. Ostatně, kdo ne? Ale u muže tak komplikovaného, tak úzkostného, to bylo jednoduše všechno špatně. Propadl naprosté rozervanosti.“

Zeyer se kolem roku 1900 musel stáhnout ze svého milovaného venkova, opustil vodňanský byt a přestěhoval se do Prahy s tím, že se tam zotaví a vrátí se. Pobýval u Hlávků v Lužanech, u Vojty Náprstka, do péče si ale Zeyera později převzala jeho sestra Helena Zeyerová Jungfeldová. Ta bydlela v pražském domě na rohu Legerovy a Rumunské ulice (čp. 1829/II) a o bratra se pečlivě starala. Julius Zeyer ještě nebyl starý, ale stejně jako rodiče trpěl srdeční slabostí. Srdce mu postupně selhávalo.

Umírající literát si ještě vroucně přál, aby jej pochovali na místě, kde to miloval: „Helenko,“ chytal sestru za ruku, „Dej mne na lesní hřbitov. V Lomcích. V mých Vodňanech!“ prosil z posledních sil, pak už nepromluvil vůbec. Tajemný, rozporuplný, nadaný, úžasný a geniální spisovatel, který se evidentně narodil do špatné doby, zemřel 29. ledna 1901 ve věku 59 let. Poslední přání mu nebylo splněno - stal se prvním pochovaným člověkem v hrobce velikánů na pražském Slavíně.

Vyprávění o zvláštním osudu jednoho zvláštního muže můžeme zakončit jeho vlastními slovy. Ty jsou všeříkající a odhalují více, než se na první pohled zdá - jen se nad nimi zamyslet!

Zpracováno podle: Julius Zeyer, Čtenářský deník Jana Sokolová, Petra Sokolová, 100+1, Čas jen pro mě, Jana Novotná rozhovor, Odnaproti.cz, Julius Zeyer (2), Felix Téver, Jan Zeyer, František Herites,