Článek
Bude mi pětačtyřicet. Za tu dobu jsem se přesvědčila o tom, že žádná setkání nejsou náhodná. Však to znáte: až za pěkných pár let či desetiletí si uvědomíte: „No jo vlastně! Kdybych nepotkala tu a tu, neseznámila by mě s tím a s tím, ten by mě nepřivedl tam a tam, neukázal mi to a to…“ A na konci celé té motanice vám dojde, že byste bez onoho člověka na prvopočátku všeho nyní neměli dítě. Nebo manžela. Nebo práci.
Lidé, které během života potkáte, váš osud ovlivní víc, než si myslíte. Život se vám v určité chvíli s protne s životem jiného člověka - a bum! Kormidlo existence se pootočí - a rázem jste trošku jinde. A všechno je jiné. To už zní jak vysvětlení Sheldona Coopera stran paralelních vesmírů či oné proslavené Schrödingerovy kočky, já vím! No ale řekněte sami, není to pravda? Byť uznávám, že moje myšlenkové pochody jsou poněkud kostrbaté!
Jenže v dnešní době je všechno tak zoufalé a na hlavu postavené, že v záplavě těch děsivých zpráv z celého světa se člověk nutně stane otrlým. „Hmm…“ brouzdáte bezmyšlenkovitě v článcích o jedné hrůze, vzápětí na vás vyskočí další hrůza, vraždy, násilí, bombardování - už jsem slyšela i názor: „Koho to zajímá?“ Někteří raději utíkají do iluzorního světa různých rádoby celebrit na Instagramu, které točí storýčka z nehtového studia, stupidně se chlubí botoxem nebo kabelkou za půl mega…
A s touto informační přehlceností a zahlceností nutně souvisí i to, že někteří lidé rezignovali na všechno a chovají se k druhým otřesně. I sami k sobě. Vždy, když čtu o nějaké takové situaci, nutně se mi vybaví písnička pánů Voskovce, Wericha a Ježka: „Lidi na lidi jsou jako saně, člověk na člověka jako kat. Podívejme se na ně, musíte naříkat…“
Co se děje v diskusích, o tom raději pomlčím. Někdy mám pocit, že jsem se ocitla na jiné planetě plné nenávisti. Něco jako Fantazie, kterou požírá Nicota. Neumím se hádat, takže nereaguji, ale už mi například přišla na Facebook do soukromých zpráv mimo úžasných a povzbuzujících slov od věrných čtenářů i nicneříkající (ale zároveň všeříkající) věta: Někteří lidé by neměli mít možnost publikovat na internetu. Tečka.
Nevěřícně jsem to četla pořád dokola. Jednoduchá věta přišla z profilu nějakého mladého pána se psem, měl tam i docela sympatické příspěvky, rozhodně nevypadal jako nějaký internetový prudič. A přece… Dodnes vůbec nevím, co to mělo znamenat, ale znělo to jako výhružka, jsem o tom naprosto přesvědčená! Že bych urazila jeho estetické vnímání svými články o náhrobcích a starých fotkách? Ach jo.
A pak v téhle vší mizérii, kdy jen kroutíte znechuceně hlavou nad tím, co se zase kde stalo, na vás něco vyskočí. Něco, co vás zasáhne až do morku kostí. Něco, co vás rozbrečí - ale tak hezky rozbrečí, byť ten příběh je skutečně tragický. Něco, co vás rozseká na kousky a donutí přemýšlet o výše zmíněných náhodně nenáhodných setkáních a střípcích dobra, které jsou v každém z nás. Jen je najít. Jako já našla tu výzvu. A sdílela ji.
Paní R. z Karvinska na Facebooku zveřejnila fotografii, na které je motorkář v žlutočerné helmě, jednu nohu má na zemi, sedí na Kawasaki a ruku má nataženou v obligátním gestu mezinárodního pozdravu zvaného kámen. K jeho sevřené pěsti natahuje svou ruku malý chlapec, který sedí na invalidním vozíčku. Je přikrytý dekou, na bledé tvářičce má rozzářený úsměv, matka se k němu sklání, stojící holčička má zvláštní výraz - jako kdyby tomu nemohla uvěřit.
R. vyvěsila fotku na net s poznámkou: Prosím o sdílení, hledám tohoto pána, který… A vysvětlila kontext, který rozeřval nejen tvrdé muže a motorkáře, ale i ty, kteří jednou stopou nejezdí; táty od rodin nebo obyčejné české mámy, které k sobě přitiskly své děti…
Aby ne! Maminka R. v článku pro Novinky.cz popsala, s čím se šestiletý chlapec na fotce musel potýkat. Agresivní rakovinu jater u Honzíka lékaři zjistili, když byl malé miminko. Celý krátký život jen trpěl, vysílené tělo muselo snášet transplantaci i chemoterapie. Nakonec vše dospělo do krutého finále - v únoru bylo rodině řečeno, že bude brzy konec. Janova matka sama uvedla, že jim natvrdo řekli: pár týdnů.
28. září se R. rozhodla, že vezme synka na procházku. Měl málo sil, nemohl chodit, usadila proto Honzíka do vozíčku, ve skupině šli podél silnice. Chlapec se díval na auta, když náhle matka a teta zdálky uslyšely zvuk silné motorky. Ty měl chlapec rád, R. tudíž na úplně cizího motorkáře mávla a naznačila rukou, aby zatůroval motor. „Vůbec by mě nenapadlo, že to opravdu udělá!“ uváděla R. pro Novinky.
Neznámý muž nezaváhal ani vteřinu, vytočil plyn, motorka zaburácela, sedící Honzík se zaujatě na silný stroj díval. „To bylo hezké, to byl hodný člověk,“ řekly si ženy a rodina odcházela pryč. Nikoho z nich ani nenapadlo, že to ani zdaleka není konec!
On se totiž vrátil. Nedalo mu to. Úplně cizí chlap otočil motorku, přijel zpátky, zastavil u chlapečka na vozíku a dal si s ním kámen. Několikrát vytůroval motor, pozdravil a odjel pryč. Víte, jak jsem psala výše o těch střípcích dobra? Nenápadný hrdina, který vlastně ani netušil, jaký zázrak udělal. Pro toho muže to byla jen drobná zajížďka. Mohl si říct: „Jej, chudák je na vozíku, copak se mu asi stalo… Je to minuta, já se otočím a udělám mu radost.“ Jedna minuta, která ale pro toho druhého znamená celý svět, celý život.
Teta pohotově udělala fotku s neznámým motorkářem - a Honzík se usmál. Ten úsměv je na tom snímku zachycený. „Honzík byl spokojený, i když neměl sílu, tak se tehdy úžasně usmál a mě to moc zahřálo. Bylo to hezké,“ řekla R. dojatě. Byl to totiž poslední úsměv, který na synově tváři viděla. „Nejkrásnější úsměv od srdce. Poslední. Potom už se tak neusmál. A za šest dní, čtvrtého října, Honzík zemřel.“
Fotku za několik dní zveřejnila na Facebooku. Chtěla neznámému muži, který jejímu umírajícímu synovi vyčaroval úžasnou chvilku, poděkovat. Už beztak dojemnou fotografii sdílely tisíce lidí, až ho někdo poznal. „Práskači jeden!“ napsal Petr P. se spoustou smajlíků kamarádovi, který poznal motorku a kombinézu - a označil ho.
„Nemohla jsem tomu věřit. On se nakonec ozval. Úžasný muž s velkým srdcem,“ řekla Honzíkova maminka, která ve všem tom zármutku nejen že našla muže, který nezištným gestem zpříjemnil malému klukovi poslední chvíle života, ale získala nevšední bonus - památku na syna v podobě videa z helmy motorkáře Petra P. „Rádo se stalo. Pro mě pět minut času, pro Honzíka zážitek,“ připsal skromně k postu, ve kterém to video zveřejnil.
Když si člověk poskládá všechny souvislosti, dojde mu, že Petra poslal Honzíkovi do cesty snad osud sám. „Ale ne. Osud může za to, že měl tu hnusnou mrchu. Že tak brzo umřel!“ strhla se doslova filosofická debata v diskusi pod skutečně nevšedním činem jednoho úplně cizího muže. Petr P. argumentoval tím, že rozhodně není žádný hrdina. Že to nestojí za řeč. Že by takhle zastavil úplně každý. No, upřímně řečeno, nezastavil!
„Zamávat, to ano, ale vrátit se? Každej má jiný starosti, na druhé kašle… Já tady brečím. Dobrý, brácho!“ rozplýval se v diskusi jiný motorkář z druhého konce republiky. „Já jen chtěl udělat radost malému klukovi, na kterém šlo už na první pohled z dálky vidět, že neměl v životě štěstí,“ říkal Petr P.
A dodal: „Já si dodnes pamatuji na den, kdy mě jako dítě poprvé vezl někdo na motorce a mám z toho památku na celý život. Tak jsem si říkal, že si bude taky třeba pamatovat celý život, jak za ním přijel motorkář dát si s ním placku a trochu mu zatůroval. Netušil jsem, že spojení ‚na celý život‘ je v jeho případě jen otázka několika dnů.“
Nenápadné a lidské gesto znamenalo pro jednoho kluka celý svět. Když jsem si řádně pobrečela u videa, které je - když už znáte celý příběh - zoufalé, ale zároveň tak nadějeplné a laskavé, zamyslela jsem se nad tím, jak málo stačí druhým ke štěstí. Laskavý úsměv kolemjdoucího. Nezištná nabídka pomoci. Nebo přijít ke staré babičce, která sedí na lavičce - a popovídat si s ní. Sednout si s manželem na gauč, přitulit se a řehtat se úplným nesmyslům.
Namaškařit se s dcerou do kostýmu čarodějnice a běhat s koštětem před barákem. Usmát se na starého pána, který kulhá s kytkou na hřbitov. Pomoct staré sousedce odnést zraněného pejska, kterého tak miluje, že si neumí představit, že by jí umřel! Zeptat se. Pozdravit. Usmát se. Poděkovat. Být laskavá. Zajímat se. Nepředstírat. Nikdy nevíte, co ten druhý právě prožívá. A i blbé zamávání může pro někoho v tu chvíli znamenat naprosto všechno. Všechno!
Tady je to video z helmy pana Petra P. Když už víte souvislosti, nechce se vám brečet nad tou nespravedlností? Nad tím, co život tomu kloučkovi naložil… Ale zároveň se do těch slz mísí troška úsměvu, nemám pravdu?
Posted by Petr Poláček on Friday, October 17, 2025
Každý má asi svého nenápadného hrdinu, který se objeví ve chvíli, kdy to nejméně čekáte. Jsem o tom přesvědčená. A smekám klobouk před všemi, kteří si i v nejhorších chvílích svých životů uvědomují, jaké štěstí mají na lidi kolem sebe - a nebojí se ukázat ty své hrdiny. Je jich třeba.
A možná se jednou pro někoho staneme tím hrdinou i my sami - jen se zkusit víc dívat kolem sebe. S láskou, pokorou a s úctou k druhým.
Hezký den všem.
Autorský text, Novinky.cz, Facebook
