Ohromující příběh Lysenkových synů: Deset bratrů narukovalo do války, všech deset se vrátilo domů

Michail (Mychajlo), Feodosij (Fedosij), Pjotr (Petro), Ivan, Andrej (Andrij), Pavel (Pavlo), Vasilij (Vasyl), Alexandr (Olexandr), Nikolaj (Mykola), Stěpan (Stepan). Deset bratrů Lysenkových narukovalo do druhé světové války. Bratři sloužili na různých frontách v různých zemích; někteří byli zraněni, jeden skončil v koncentráku, další přišel o nohu. A všichni se vrátili domů. Dodnes se tomu říká „Sovětský válečný zázrak“.

Příběh bratrů Lysenkových vzbudil oprávněný rozruch - nikdy se nestalo, aby narukovalo deset bratrů z jedné rodiny a všichni to přežili. Zvlášť v kontextu enormních ztrát, které v průběhu 2. světové války (Velké vlastenecké války) utrpěla sovětská armáda. Asi v každé rodině v Sovětském svazu tehdy padl alespoň jeden muž, někdy se stávaly hotové tragédie, kdy byla na bojišti vybita celá mužská část jedné rodiny a ženy zůstaly úplně samy.

Sama zůstala i matka bratrů, která žila v malé ukrajinské vsi Brovacha. Jevdokija Lysenková přežila Holodomor, při němž zemřel její manžel. Zůstala sama na deset synů a pět dcer. „Potom mí chlapci narukovali a já se s nimi v duchu loučila. Teď je vše pryč. Teď jsou pryč. Umřou tam všichni. Moc jsem plakala, těch slz, co jsem vyplakala, to vím jen já…“ říkala Jevdokija.

Jenže někdy se osud skutečně vytáhne a blahosklonně vykoná něco, čemu vlastně dodnes nemůže nikdo uvěřit. Něco neskutečného, bizarního a dojemného - jako je právě příběh bratří Lysenkových. Jaká byla cesta deseti mužů, kteří se podívali smrti do očí, aby se nakonec všichni do jednoho vrátili zpět domů?

Ve vsi Brovacha (ukrajinsky Броваха, angl. Brovakhy) v Čerkaské oblasti (tehdy byla Ukrajinská SSR součástí Sovětského svazu), která historicky patřila pod okres Korsun-Ševčenkivsky, žili manželé Lysenkovi. Jevdokija se narodila v srpnu roku 1893. Vdala se velice brzy, manžel Danylo se staral o stále se rozrůstající rodinu - jeho manželka přivedla na svět celkem 16 dětí! Jedna dcerka zemřela záhy při porodu, jinak všichni potomci přežili.

„Už to samo o sobě je neuvěřitelné. Tehdejší poměry, první světová válka, neblahý stalinistický Holodomor - Lysenkovi museli mít neskutečně tuhý kořínek,“ domnívá se autor článku o bratrech na webu RHP.com. Otec Danylo byl veterán první světové války a dorůstajícím deseti synům vštěpoval vlastenecké zásady. Dokonce je učil bojovat. Vytvořil z nich jakousi četu, vodil syny do lesů, kde trénovali boj, maskování v terénu, různé „vychytávky“ o přežití v přírodě… Během příšerné kapitoly dějin, Holodomoru, otec Danylo zemřel.

„Jestli hlady, to nevíme. Prý to bylo náhlé. Občas se spekuluje o loupežné vraždě, protože Danylo byl znám jako velice šetrný člověk, který měl vše do puntíku naplánované - mohlo se rozkřiknout, že má nějaké uschované potraviny. Tedy se zabíjelo pro zrnko pšenice. Jevdokija ovšem řekla, že onemocněl a zemřel. Pravdu se asi nedozvíme,“ popisuje osud otce ukrajinský deník NV.ua.

Jevdokija zůstala sama s patnácti dětmi v nejhorší možné době. Umí si to vůbec někdo představit? Rozhodla se, že všichni přežijí. Co pro to udělala, to asi věděla jen ona sama! Když Holodomor končil, snažila se, aby se synové zapojili do normálního života. Zotavující se lidé museli pracovat, takže všech deset kluků i pět dcer tvrdě dřelo. V Brovaše vznikl kolchoz, děvčata měla na starosti dobytek, nejstarší Feodosij byl řidičem, Stěpan jezdil na traktoru, Pavel pásl ovce, Vasilij byl podavačem na stavbě, nejmladší Alexander se učil u místního kováře řemeslu.

„Lidé pookřáli. Úroda byla dobrá. Lidé se po tom šíleném hladomoru, kdy se děly věci, které nemohou být ani vyřčeny, pomalu nadechovali a věřili, že bude lépe,“ uvádí RHP. Jenže léto 1941 mělo všechny naděje spálit na popel. 22. června vpadla německá vojska do země a život se všem opět otočil naruby. Fronta se rychle blížila k Ukrajině, proběhla masivní mobilizace. Už v srpnu dostalo prvních šest bratrů povolávací rozkaz. Mladší hoši zůstali nějaký čas doma, ale dobře věděli, že je to čeká také. A skutečně: než se stačila ubohá Jevdokija vzpamatovat, její chlapci byli najednou všichni pryč!

„Každého z nich jsem vyprovázela na náves, kde jsem ho pokropila svěcenou vodou, udělila mu požehnání a kladla mu na srdce - pamatuj, co vás naučil tatínek. Trpělivost. Soucit. Odvaha. Pak jsem plakala. Vyplakala jsem potoky slz. Nikdo neví, co jsem zažila.“ vrtěla hlavou Jevdokija. Tato žena sice neuměla číst ani psát, ale podle vzpomínek všech ve vesnici byla bystrá, inteligentní a hlavně měla zdravý selský rozum:

„To jí umožnilo přežít ty šílené rány. Nezbláznila se, věděla, kde je její místo, věděla, že musí táhnout celou rodinu. Lidé za ní chodili pro rady. Stala se nejváženější matkou v naší vsi.“ popisuje vzpomínky pamětníků web UkrainianPeople. Mezitím byli její synové přiděleni každý k jiné jednotce na různých frontách. „Chtěli jsme zůstat spolu, ale asi nás raději rozházeli.“ říkal Feodosij. Jak zasáhli bratři Lysenové do druhé světové války, respektive Velké vlastenecké války?

Michail sloužil u pěchoty jako průzkumník. Zúčastnil se tvrdých bojů v rámci Korsunsko-ševčenkovské operace, kdy se sovětským vojákům podařilo obklíčit přes 50 000 německý vojáků v korsunské kapse. Získal pochvalu za zapálení německého velitelství, v bitvě u Jasy náhodně potkal svého bratra Feodosije (viz úvodní citace), později uprchl ze zajetí. Podílel se na osvobození Ukrajiny, Moldavska a Maďarska. Jeho služba skončila těžkým zraněním (šest průstřelů hrudníku!), které utrpěl u maďarského města Miskolc. Osvobození Michaila zastihlo v nemocnici v Jerevanu. Domů se vrátil jako válečný invalida s Řádem slávy.

Feodosij byl také pěšák. „Měl jsem vždy štěstí. Jenže u Pešti mi došlo,“ usmíval se invalida. Jeho jednotka totiž u Budapešti narazila na obří minové pole. Feodosij utrpěl devastující zranění - mina mu utrhla nohu. Po dlouhém pobytu v lazaretu se vrátil domů jako druhý z bratrů. Přinesli jej na nosítkách. Nezraněný zůstal Pjotr - ten byl po celou válku v týlu jako telefonista. K matce se vrátil na konci roku 1946.

Ivan to měl daleko horší: bojoval v krutých bojích při obraně Kyjeva. Němci ho dopadli, zajali a poslali do vyhlazovacího tábora Treblinka. Při slavné vzpouře a povstání v tomto neblaze proslulém koncentráku se Ivanovi podařilo utéct a dostal se do Rumunska, kde konec války slavil ve městě Pascani. Dostal medaili Za odvahu. Andreje brzy zajali a byl odeslán do Německa na nucené práce. Po měsíci se naštval a rozhodl se, že uteče. Vrátil se na frontu a bojoval u Jasy, kde byl těžce zraněn. I on se zotavil a vrátil se matce.

Pavel skončil také v Německu. S 1. ukrajinským fontem se pak dostal zpátky do vlasti. Jevdokijina pravnučka Saša vyprávěla: „Babiččin (prababiččin) dům byl plný vojenských podnájemníků. Byla z toho vyčerpaná, zcela vyčerpaná. Pak někdo večer zaťukal na okno. Vykoukla, byla mrzutá, protože tam stál strašně divnej chlap v uniformě. Není místo! Už vypadněte a nechte mě, mám toho dost! To na něj zaječela!“ slzela Saša. Noční host se nedal odehnat: „Maminko! To jsem já,“ šeptl Pavel. S paní Lysenkovou to seklo. Na místě omdlela. Ještě aby ne!

Vasilij jako jediný z bratrů dosáhl důstojnické pozice - nadporučík Lysenko velel střelecké četě. Byl třikrát zraněn a z bojů se vrátil s řádem Rudé hvězdy. Alexander se dostal až do Berlína. Jeho vnučka Jana později vzpomínala: „Získal Medaili za odvahu. Uprostřed zuřivých bojů opravoval komunikační zařízení, obsluhoval polní telefon. Můj děda byl jediný z bratrů, kdo dobýval Říšský sněm. Všichni jsou na něj nesmírně hrdi. A ostatní mu trochu záviděli!“ usmívala se Jana.

Nikolaj se účastnil bojů jen krátce - měsíc po narukování byl zraněn tak těžce, že do roku 1944 ležel v nemocnici. I jeho přinesli domů na nosítkách. Stěpan byl tankista. Zažil kruté bitvy u Smolenska, kde jeho tank dostal přímý zásah do věže. Stěpan přežil jen zázrakem a byl popálený. Když se zotavil, velitelé přemýšleli: „Co s tebou?“ radili se. A převeleli Stěpana do Mandžuska, aby bojoval proti Japoncům. Jenže když tam dorazil, válka už skončila.

Následovala štrapáce jako blbého filmu - Stěpan tam uvízl a nemohl se dostat domů. Nakonec se vrátil jako poslední z bratrů až v roce 1947. „Měl jsem už téměř postavený symbolický hrob, v našem domě visela moje podobenka s černou páskou. Matka věřila, že jsem po smrti. Jediný, jediný můj hoch! To říkala pořád bratrům. Když mě viděla, omdlela. Myslela si, že jsem duch,“ usmíval se Stěpan.

Jevdokija Danylovna Lysenková celé roky čekala na zprávy od synů. Dopisy chodily, pravda, dávala si je předčítat, ale pak korespondence zcela ustala. V krutých bojích nebylo možné psát, bratři byli roztroušeni po Evropě i ve světě, takže těžce zkoušená žena usoudila, že jsou všichni mrtví. Když se objevovali jeden po druhém, zcela a nepochybně živí, nevěřila tomu. Její psychika dostávala opravdu naloženo.

„Tato zkušenost je nepřenosná, takže si to nikdo neumí představit. Ani nechce. Vezměte si matku, která ztratí deset synů. Jdou do pekla. Ale věří a doufá. Každý den vyhlíží. Cokoliv. Něco. Někoho. Nic se nestane, nemá žádné zprávy, usoudí tedy, že jsou mrtví a truchlí pro ně. Vyrovnává se s tím. A pak schytává jednu „ránu“ za druhou: Oni se začínají vracet. Každý návrat pro ni znamenal nesmírný šok. Nesmírný.“ domnívá se ukrajinský novinář Oleg Shama.

A dodává: „Psychologové se domnívají, že je to snad ještě horší, než kdyby přišlo oznámí o padlém. Dobře, tak on je doma. A kolik jich ještě přijde? Nebo naopak nepřijde? Co se jí muselo dít v hlavě, to nejsme schopni pochopit ani náznakem. Jsem přesvědčen, že štěstí může působit podobně zhoubně jako zármutek. I štěstí člověk nemusí unést.“

Paní Lysenková musela být opravdu nesmírně silná žena. Neusmrtil ji žal, neusmrtilo ji ani štěstí. Když bylo po válce, do oblasti obce Brovachy byla nasazena armáda - stejně jako v ostatních zemích SSSR. Vojáci pomáhali s polními pracemi, obnovou železnic a správou zásobování. Muži, kteří přežili válku a byli pořád v aktivní službě, byli ubytováváni v civilních domech.

Jevdokija Lysenková měla jeden z největších domů v Brovaše - správa jí tedy do chalupy umístila několik důstojníků a úředníků, kteří dohlíželi na opravu a obnovu kolchozů; také k sobě musela nastěhovat několik mladých záložáků, kteří čistili oblast od min. Jevdokija měla za povinnost se o všechny ubytované starat. Všeho měla nad hlavu, ale mávla rukou. Hlavně, že se jí synové vraceli domů!

Po návratu posledního Stěpana utěšovali rozechvělou matku všichni bratři. Deset synů bylo z války doma. Při vskutku neuvěřitelné scenérii, kdy Jevdokija jen každého svého hocha hladila po tváři a nemohla uvěřit, že je má skutečně zpátky, plakali i cizí ubytovaní vojáci. Pak se všem nějak ulevilo. Sovětský válečný zázrak nedal spát četným reportérům sovětských novin, kteří do malé ukrajinské vsi jezdili jeden za druhým. Například přijeli na hromadnou svatbu tří bratrů: Michail, Stěpan a Alexander se oženili v jeden den.

Klan Lysenkových se neustále rozrůstal. Když si jela Jevdokija do Kyjeva pro řád Matky Hrdinky, doprovázelo ji už sedm snach s miminky v náručí! Když v roce 1967 zemřela ve věku nedožitých 74 let, rodina se při pohřbu nevešla na hřbitov - měla už 36 vnoučat a 70 pravnoučat.

V roce 1984 jí byla v rodné Brovaše vystavěna bronzová socha. Zobrazuje matku Jevdokiji, jak s nadějí v očích stojí na prahu své chalupy a vyhlíží své syny. Prazvláštní příběh deseti bratrů má také své odpůrce - podle některých lidí to všechno bylo narafičené.

„Celkové demografické ztráty Sovětského svazu ve druhé světové válce činily přibližně 26,6 až 27 milionů lidí. Mohli to zinscenovat. Zkrátka - jo, máme strašné ztráty, musíme tedy lidem zacpat ústa nějakým zázrakem. Co těch deset bratrů. Ještě žijí? Tak je někam ukliďte, budeme je postupně posílat domů. Tím si napravíme reputaci. To se stalo!“ konstatuje rezolutně jeden muž na platformě Reddit.

„Bez nohy, rozstřílení jak řešeto, po útěku z koncentráku. Tak jasně!“ kontrují mu ironicky další lidé. Zázračný návrat bratrů Lysenkových si říká o filmové zpracování - zatím se toho nikdo nechopil. A v souvislosti s momentální světovou situací asi ani nechopí. Možná je to tak v pořádku. Skutečné zázraky totiž nepotřebují filmová plátna ani hollywoodské efekty – stačí jen jedna máma, která nikdy nepřestala věřit.

Rozsáhlou fotogalerii bratrů najdete například zde,

Zpracováno podle: Ukrainian People, RHP.com, Nv.ua, Prokliky v textu, Utterlyinteresting.com, Reddit, Facebook, Russia Beyond