Článek
Kočičí národ je prostě z jiné planety. Já to vím už dlouho, měli jsme koček milion (halo halo halo, proč je koček málo? A tak štěkám jako hrom, ať je koček milion!), naše první byla Madlenka z popelnice, o které jsem dlouze psala, protože to byla skutečná První dáma. Co první dáma, královna Alžběta II. by před ní musela pokleknout, kdyby tedy tehdy nějakou náhodou zavítala do Klenčí pod Čerchovem ku příležitosti otevření… éééh… třeba nové vietnamské večerky! No. Škoda, že nepřijela! Madla by jí s největší pravděpodobností poněkud rozcuchala účes, potrhala kostým, pohrála si s náušnicemi a tiárou a pak by znechuceně odkráčela od Alžběty pryč. Bylo to prostě Její královské veličenstvo Madeleine I. von Klentsch! Nebo tak něco.
Když jsme po sedmiletém mezidobí (těhotenství, porod, mimino, batole, hubatá cácora) bez jakéhokoliv zvířete (dceru nepočítám) konečně (s vtipným intermezzem nahatých řemeslníků) zrekonstruovali půl bytu (na druhou půlku mi došly síly a peníze!), nastal čas. Dceřino loudění stran domácího mazlíčka bylo už neúnosné. V jednu chvíli všichni její kamarádi měli novou kočku. Chlubili se škrábanci, malá se chodila dívat na koťata a fňukala tu: „Všichni už mají něco, já nemam ani…“ nemohla se vymáčknout.
„Všichni mají tatínka, jenom já nemám ani psa!“ odsekla jsem jí jako Vašek z Jak vytrhnout velrybě stoličku, načež manžel se začal smát: „Standa už má třetího!“ Dcera nakrabatila nos, protože nám nerozuměla. „Hele, tak jo,“ uzrálo ve mně konečné rozhodnutí. Jak ta se rozzářila! A začala trvat na bílé kočce. Nevím, kde to vzala. Z těch svých her, z fantazie nebo z pohádky, kde byla bílá kočka? A pozor, musela se jmenovat Emička. To je momentálně jméno, které je u ní v kurzu. Všechny panenky jsou Emička, všichni plyšáci jsou Emička, Emička je i naše auto a sousedovic malý Mirek.
„Bílou kočku,“ mumlala jsem si tu, když jsem objednávala věci pro nového člena rodiny, aniž bychom ho ještě měli. Já jsem totiž nerada zaskočena a ráda připravena. Takže pár hraček, nějaké misky, záchod, přepravku máme ještě po nebožkách (tedy královně Madeleine I. a princezně Amalia von… von Chodland! Tak!). Padlo mi do oka škrabadlo, které mělo asi čtyři plyšové „talíře“, tunel, sklopný tunel, pověšené myšky na šňůrách a sisalový mohutný kmen. „Jů! To je pěkný!“ Pink, objednáno. Aniž bych si všimla ceny. Aniž bych si všimla rozměrů!
Když „to“ přijelo, získali jsme nový interiérový solitérní doplněk, na kterém bych se s největší pravděpodobností mohla v klidu oběsit (až mi hrábne definitivně - a to bude brzo), tak vysoké to je! Ale co už. Teď jsme hlavně museli sehnat onu mýtickou bílou kočku. Myslela jsem si, jak jednoduché bude získat na vesnici kotě. Netrvala jsem na čistě bílém - vím, že takto čistá barva skýtá riziko různých poruch, kočky bývají hluché nebo slepé. Ale nenapadlo mě, že smysl pro kastrační program zvítězil i u vesničanů, kteří předtím na nějaký ten vrh koťat nehleděli. To nemyslím nijak zle, nicméně je tomu tak.
„Kotě?“ smála se mi paní, která mívala plnou zahradu koček, plný dům koček, plný sklep koček, plné auto koček, plnou koupelnu koček, plnou postel koček… Byla jako ta bláznivá kočičí dáma ze Simpsonových. Zírala jsem na čistě vymetený dvorek, kde se válela jen jedna černá tlustá kočičí madam. „Já ji nechala vykastrovat! Jak já ušetřila! Představte si, pozítří letím do Egypta!“ chlubila se bývalá kočičí dáma. Koťata prostě nebyla! Nikde!
„Už budeme mít tu Emičku?“ ptala se ratolest asi 145 458X denně, až jsem záškodnicky švidrala na kolečko izolepy a její bezzubá ústa! Vypadá totiž zrovna jako senilní Dracula, vypadaly jí přední horní zuby a nové zatím nikde! „No. Já nemůžu to kotě sehnat, víš? Já se zeptám na Facebooku,“ dala jsem na svou zeď upozornění, že hledám bílou kočičku, které bychom dali domov. Domove líbezný! Co nás to jen napadlo!
Brzy se začali ozývat kamarádi s různými tipy. Já měla úplné záchvaty smíchu, protože jsem nerozuměla tomu, co je na inzerátu: „Hledám bílé (nemusí být čistě) kotě, kočičku, která by u nás bydlela a měla se dobře, děkuji!“ k nepochopení! „Hele, mám. Kotě mám,“ hlásil mi do telefonu Jáchym. „No výborně!“ zajásala jsem. „A je teda bílý, nebo alespoň poprskaný (tak já říkám věcem, které mají více barev), má flíčky, skvrny?“ „No,“ odmlčel se Jáchym, který je velice vysoký, velice pohledný a velice svalnatý, že jsem si ho fakt nemohla představit s malým koťátkem v ruce!
Trošku jsem se zasnila, ehm, takže jsem to nejdřív vůbec nepobrala: „Co povídáš?“ zaplašila jsem hanbaté představy. „Je… černý teda, no.“ „Aha. Já ale psala bílý, světlý. No ale když… A je to kočka?“ „Kocour.“ děl kamarád svalovec. Teď co na to říct, že jo? „Tak já ještě počkám. A kdybych nic nesehnala, tak ti zavolám,“ odmítla jsem kulantně nabídku černého pekelníka. Jáchym zaklel a práskl mi s telefonem! No jo, nenadálý kotěcí vrh bývá neudatelný! Další legrace nastala, když volal Lukáš. To už byl hotový skeč od Monty Pythonů, já se tu válela smíchy!
„Já bych měl kotě!“ začal nadšeně kamarád, u kterého jsem neslušné představy neměla, takže konverzace pokračovala bez přestávky, zato se stávala stále absurdnější: „Jo? No paráda. A je alespoň trošku světlý?“ slevila jsem. Ale pohlaví kotěte muselo zůstat ženské, protože kocoura nechci. Nic proti nim, ale děda a babi měli jen kocoury a všude vždy bylo načůráno a nastříkáno až běda! Navíc se toulali a nezřídka se připlazili domů s nějakým fatálním zraněním z bitev či dopravních nehod. Takže kočku, bez diskuse. To jsem řekla i nahlas. A odpověď mě velice překvapila: „Já nevím, co to bude, ale určitě to bude kočka, neboj.“
„Bude?“ „No. Káča je zase březí. A hele, ta je na rozsypání. A jak ji znám, tak se (nepublikovatelná nadávka, spousta nepublikovatelných nadávek!) spustila s každým kocourem v okolí. Takže určitě bude i bílý i kočka. Věř mi!“ křičel zoufale majitel těhotné Kateřiny! Cožpak o to, to já mu věřila, ale nabízet kotě, které se teprve narodí, to byla legrace! A další na mě zase čekala. Když mi začal vyzvánět mobil, předem jsem se obrnila, protože volal Herbert. To je svérázný děda, který žije na samotě u lesa. Fakt, jako pan Komárek. „S tim neumim zacházet, halooo!“ řval. „Kočku? Jo. Mám bílou kočku.“ „Jako vážně???“ vykřikla jsem. Emičko, konečně!
No jo, jenže: „Je jí patnáct a je slepá. Ale hele, myši loví po čuchu! Menuje se Izidora.“ Výborně! Izidora von Böhmischer Wald, slepá stařena s albinismem a vytříbeným čuchem! „Ale… A když si ji nevezmu?“ napadla mě obludná představa toho, že bych měla nebohou číču připravit o život, protože ji nechci! „No tak nic! Zůstane tady! Někdo řikal, že chceš bílou,“ uvedl samorostlý děda. Velice slušně jsem mu poděkovala, nechala Izidoru pozdravovat, rozloučil se se slovy: „Přijď si na podzim pro švestky,“ - a bum. „Já se picnu. Všude bylo vždy plno koťat, kde jsou?“ povídal i manžel. Jak říkám - zodpovědnost!
Sedla jsem k počítači, abych si našla stránky útulků a dala domov nějakému útulkáčkovi. Na Facebooku blikaly dvě messengerové zprávy. „Uživatel FIFI Maličkatá žádá o kontakt…“ Fifi Maličkatou neznám, ale občas si mě najdou čtenáři, takže jo, povolit… FIFI Maličkatá měla v profilové fotce vykulenou čivavu a napsala mi doslova: „Kočki nemam ale mam čyvavy stene za dohodu prachi ozvise mam jich hafo.“
Když hafo, tak hafo, milá FIFI Maličkatá, pink! Nahlásila jsem nechutnou paní množírnu. Omlouvám se, ale tohle z duše nenávidím, takže řečeno slovy klasika: ne, že bych udávala, ale hlásit se to musí! No jo. My tě, Emičko, snad neseženeme! Ale možná zachráníme pár ubohých štěňátek!
Ale seženeme. Druhá zpráva na messengeru byla daleko veselejší. Anděl v podobě mé sestřenice (díky Magdo!) mi poslal fotku tří koťátek, sice s bílým kocourkem, ale do oka mi padla mourovatá kočička. A bylo to. „Hele, to je Emička,“ ukázala jsem fotku dceři, která ani nenamítala, že není bílá! Vše jsem tu připravila na příchod nového člena domácnosti - a když konečně přijeli, klekla jsem si na všechny čtyři k mříži přepravky, abych začala šišlat: „No počééém, no počem ti ti ti šišli, čičííí!“ Za mřížkou na mě bleskly dvě zelené oči a zevnitř se ozval šepot: „Nešišlej na mě a koukej to votevřít, nebo uvidíš!“ Zaraženě jsem sebou trhla. Démon. Jasnej démon!
Otevřeli jsme vrátka provizorního bytečku a ven vylezlo kotě. Já už úplně zapomněla, jak jsou koťata malá! I mimina! Nedávno jsem si pochovala novorozence a říkala jsem si: to snad není možný, to byla taky takhle malá a křehoučká? - přitom jsem se dojatě podívala na dceru, která si zkoušela moje boty a byla napatlaná mojí rtěnkou! Maličká Emička se seznamovala s novým domovem, zatímco my jsme se seznamovali s naší novou bytnou. Je fakt neskutečné, jak se rychle aklimatizovala! Tedy - ne ona! Ten démon, který v ní sídlí! Jinak se to totiž nedá vysvětlit!
Neudělala ani jednu loužičku, záchod předpisově použila hned v první hodině svého ubytovávání, sežrala kapsičku, vypila misku vody a práskla sebou na nový gauč. „Tadyto bude moje místo,“ usoudila nahlas. Lákali jsme ji na škrabadlo, ale kdepak! Taky mi to mohlo dojít - kočky zásadně pohrdají vším, co je pro ně určené - radši si vlezou do krabičky od sirek, než aby použily luxusní šibenici! Emě trvalo asi tři dny, než tu vše očuchala a prozkoumala.
Měla jsem strach o dceru, ne o ni, ale aby kočku netahala, netrápila ji… Však rozumíte. Bylo to úplně naopak! Ema si jasně vymezila svůj osobní prostor a dala najevo, co se smí a co nesmí. Takže záhy následovaly dceřiny uražené příchody:
„Mamí! Emička mi zničila…“ práskala nafučeně ratolest a vyjmenovávala vše možné. Elsu, Annu, Lego, domeček, flašku na pití, plyšáky, bazén pro panenky, kam kočka hupla a pak uraženě trucovala pod topením, přičemž vypadala jako použitá štětka na záchod. „Mááámiii… Vona mě škráblaáá!“ ječelo se tady. No jo. To chce klid, jasně. Stoický klid. To dáme, chechtám se tu poněkud hystericky!
Emička také v klasické kočičí nátuře zcela ignoruje zvonek nebo bouřku. Kdyby nám bytem projel tank a vystřelil z děla, ani by to s ní nehnulo. Chrápala by dál. Ale sotva jemňounce zašustím obalem s krájenou šunkou, ve vteřině mi stojí u nohou a upřeně čumí nahoru. Co zašustit, stačí pomyslet, že půjdu do lednice a vezmu si šunku - je tam!
Během dvou týdnů neskutečně vyrostla. Packy se jí prodloužily, obličej získal úplně jiný výraz, hraje si jako pravé kotě, ale občas tuhle masku zahodí. „Už mě to nebaví,“ zasyčela, když jsem se tu s ní jako pitomá stará koza honila po bytě s myší na provázku! „Jak nebaví. Koukej běhat, když běhám já,“ funěla jsem. „NE-BA-VÍ!“ protáhla hrdelně, sekla packou a noblesně skočila na okno, kde nadávala ptáčkům a síti proti hmyzu.
A pak začaly noční nájezdy, ze kterých jsem usoudila, že to není Felis catus, ale obytná schránka pro Pazuzu. Nebo jiného pekelníka. Však to kočičáci znají. Ve 3:33 ráno jsem byla vzbuzena podivnou silou. Nadzvedla se peřina, závan studeného vzduchu, mrkla jsem jednou, dvakrát… „Uáááááá!“ rozlehl se bytem můj jekot. Přátelé, to bylo strašný! Ta potvora mi ležela na prsou, dívala se svítícíma očima přímo do mého zrudlého obličeje a temně vrčela: „Koukej mi dát najíst! Honem… Nebo?“ „Ježišmarjá, co děláš?“ vylétl manžel. „Maminkoooo?“ volala dcerka z pokojíčku.
„Ten… Ta… Bo…,“ mumlala jsem zmateně. „Jéé, koťátko malý, ty sis přišla hrááát? Dyť je noc! No dyť je noc! Budliky budliky!“ rozněžnil se manžel a dorážel na ni. Ty jo, kdybych ho vzbudila já s tím, že mám ve 3:33 hlad, co by mi asi řekl? Určitě ne budliky budliky! A koťátko prej! To určitě! „To není kotě, to je něco jinýho!“ tvrdila jsem mu. Manžel si mě změřil a posuzoval, jestli už mi hráblo úplně, nebo se nacházím zatím v pouhém předstupni blázince:
„A co by to jako bylo?“ otázal se. „Nevim. Nějakej ďábel…“ „Měla bys přestat koukat před spaním na ty horory,“ ucedil, vzal Emičku a šel jí dát kapšičččkuuu a mašííííššškooo, no joooo, ty majinkááá, budliky! producíroval se tu ve čtyři ráno s kotětem na hrudi. Přísahám, že na mě ten pekelník přes jeho záda významně mrkl!
Tak jo! Jak chcete! Ona/on se umí tedy výborně přetvařovat! A dělá naschvály! To jsem zjistila, když jsme se šli vykoupat a nechali ji poprvé samotnou doma. „Emičko. Přijdu za chvíli, neboj se! Já se jen vykoupu a přijdu pěšky hned za tebou,“ kladla jsem kotěti na srdce, když jsem soukala dceru do plavek a nasazovala jí křidélka a vesty a kruhy (divím se, že ne ploutve a šnorchl!) „Hm,“ blafl Pazuzu, „Tak to si dovolíš dost! Já ti ukážu!“ vrčel škodolibě.
Jelikož už vím, že démona mimo mě nikdo jiný neslyší, zatuhla jsem hrůzou a odešla z bytu poněkud zmateně jen v plavkách. To jsem zjistila až v autě. „Ježišmarjá, přece nemůžu jít pěšky tři kiláky domů po okresce v plavkách?“ bědovala jsem. „Já se vrátím,“ řekl manžel, jenže já věřím tomu, že to nosí smůlu.
„Tvoje chyba,“ řehtal se, „Zase bude ostuda. Zase si budou povídat, že šlapeš chodník jako tenkrát v Plzni, pamatuješ?“ No jó, to jsem se kdysi dávno v létě ztratila v Plzni! Měla jsem sraz s rodiči, kteří mě měli nabrat autem u konečné tramvaje, já to spletla a šla jsem na jinou konečnou, která byla plná sociálních pracovnic. Vmísila jsem se mezi ně a jako na potvoru jel kolem autobus plný obyvatel babiččiny vesnice - včetně babičky, která na mě spolu s ostatními zděšeně zírala ze zaprášeného okénka busu! Vesnice totiž vyrazila do Tyláku na Tři sestry.
To byla strašná ostuda! Některý věci prostě nevysvětlíte! Ale nevracím se. Nikdy. Leda kdybych zapomněla dítě. To ale spořádaně sedělo na podprdelníku vzadu, takže smůla. Půjdu domů v osušce!
Osvěžena jsem si vykračovala za stálého troubení vyzubených řidičů po silnici jako opravdová šlapka, domů se plazila přískoky mezi vchody a zahrádkami, abych odemkla a zahlaholila: „Emičko! Už jsem doma!“ V chodbě byla tma, rozsvítila jsem - a málem to se mnou šmejklo. „Jak dlouho jsem propánaboha byla pryč? Třicet minut?“ brblala jsem nevěřícně. Za půl hodiny stihla Ema/Pazuzu zdemolovat byt. Jako fakt!
Maličký kotě prtě převrhlo kytky, rozlilo vodu i colu, po lince byla rozblemcaná a roztahaná polévka, okousané maso, které jsem dala rozmrazit; asi padesát bot a pantoflí se válelo v obýváku - podrážky procvikané ostrými zuby, rozkutálená kosmetika, roztočený a roztahaný hajzlpapír se táhl po celém bytě, v ložnici jsem pevně zavřela oči, protože byla stržená garnýž. Další škody raději popisovat nebudu!
„EMO!“ zařvala jsem jako primář Sova, když mu umírala hospodyně, až mi spadla osuška. „To máš za to.“ ozval se Pazuzu. Odněkud z výšky. No jasně, ležela nahoře na monstrškrabadle, lenivě se rozvalovala, mávala ocasem sem tam sem tam, packy roztažené ležérně za hlavou v neuvěřitelné pozici, jak to jen kočky umí, „A je to jen taková malá ukázka. Eště jednou tady zůstanu sama a uvidíš. Koukej. Ten novej gauč, vidíš? Láká mě!“ sykl Pazuzu v tělíčku krásné maličké mourovaté kočičky.
Tak to ne. Mít kočku je smrtelná past! A to škrabadlo jsem stoprocentně neobjednala náhodou, to už bylo dávno „někým“ naplánované! Něco jako pan Plíhal v Obecné škole, když mu jeho žena hodila provaz: Tady máš, kdyby ses náhodou chtěl voběsit! „Půjdeš s náma?“ houkl manžel, když šli na zmrzlinu. „Já… Já nemůžu. Já nemůžu už nikdy. A nikam!“ hlesla jsem. Má mě v hrsti!
Jako mají v hrsti všechna koťátka své „majitele“, kterým milostivě dovolí je krmit, hladit, česat a kydat jim pekelně páchnoucí hovínka! Tak držte palce, ať to dáme! A ať se někdy dostanu z bytu! „Vrrr… Hlad!“ ozývá se potměšile. Musím jít, nebo to odnese gauč! Vyděračka jedna krásná!
Pěkný den všem kočičákům přeji!
