Článek
V dětství jsem vlastnila křečka. Asi týden. Pak utekl, zalezl za pokojovou stěnu, kde následně bydlel, všechno tam… víte co. Nemohli jsme ho dostat ven, byť mu bylo vyhrožováno, spíláno, i šťouchanců smetákem pár dostal. Byl evidentně mentálně nevyrovnaný, protože místo aby opustil svůj smrdutý uzounký zaprášený azyl a vrátil se do bezpečí svého akvárka, kde měl vodu a jídlo, překousal v nějakém sebevražedném záchvatu kabel od televize a upekl se.
Po tomto křeččím harakiri a následném bezvýsledném spravování naší „Tesly Rubín“, která najednou ukazovala pouze barvy dvě (zelenou a modrou), mi bylo veškeré zvířectvo v bytě rodiči striktně zakázáno.
Podmínku porušili prarodiče, kteří mi věnovali k Vánocům Pepíčka i s klecí - modrý anduláček kupodivu nikomu nevadil. Táta ho učil mluvit, poletoval si po bytě jak chtěl, říkal: „major Korec je vůl “ a „Petra smrdí!“, což s oblibou opakoval právě při návštěvách majora Korce a maminčiny kolegyně Petry, která používala voňavku s názvem Živé květy (pamětnice vědí).
Pepíček byl fajn. Nosila jsem ho na rameni, láskyplně mi ozobával náušnice (no, láskyplně…?), maminka nadávala, že ten „pitomej pták všechno podělal!“, ale měla ho ráda, všichni jsme si na něj zvykli.
Až jednou umřel. A měl to krásný, jak se říká o lidech. Táta seděl v křesle, periferně viděl, jak se Pepča houpá na bidýlku a něco si povídá („Kus vola! Kus vola!"). A najednou bác. Prostě spadl z bidla a bylo po něm. Táta tomu nemohl věřit. Posléze mi s uslzenýma očima líčil, jak se snažil, jak…
Marně jsem skrývala přes slzy záchvat smíchu. Protože můj tatínek v první chvíli myslel, že Pepíčka oživí. A když mi vyprávěl svou záchranářskou akci, já se prostě nemohla přestat smát, ač jsem samozřejmě pro svého létajícího kamaráda truchlila.
Dodnes vidím ten tátův ukřivděný pohled, když mi plačtivě vyprávěl: „Já jsem ho vyndal, říkám mu, co blbneš, ty vole! Co děláš, ty pitomej vole! Ukaž… A křidýlkama jsem mu jako dělal…jako s rukama, když pumpujou z utopence vodu. A nic… tak mě napadlo ještě dejchání… říkám si, z úst do zobáku, to je kravina, to bych nedal, ale víš, brčko…já do něj foukal brčkem, on se celej nafukoval a nedal to… blbec…a čemu se proboha směješ????? Jak se můžeš smát???? Bůůůů!“
No jo. Není se co divit, že po tomto už nám nic živého přes práh prostě nesmělo. Hluboké trauma, které zůstalo v mém otci po Pepově truchlivém skonu a následném nafukování brčkem z úst do zobáku, zabraňovalo jakémukoliv výskytu zvířete v našem bytě. Kompenzovala jsem to pobytem u prarodičů, kde bylo zvířat až moc. Nepočítaně. V důchodu si splnili sen a chovali (mimo krav a koní) všechno. Prasata, kozy, husy, králíky. A vždy se tam vyskytoval pes nebo kočka. Případně kočky.
Pes byl vždy lovecký, ač nikdy nelovil. Vzpomínám s láskou na všechny, ale nejvíc mi v paměti utkvěl baron Iros z Jamky, hrubosrstý foxteriér s rodokmenem, jehož předci snad pamatovali Čachtickou paní - ten byl tak krásné degenerovaný, až to bylo občas k pláči. Vrhal se do vody, odkud neuměl vylézt, takže děda musel oblečený skákat za ním a zachraňovat. Nebo chodil po předních a počůral si hlavu.
Když mu přivezli psí slečnu na připuštění, schoval se před ní do sklepa. Takový to byl vůl. Ale měla jsem ho moc ráda, on za to nemohl, že je to s odpuštěním blbec, jak by řekl klasik.
A kočky se tam prostě vyskytovaly. Kocour byl vždy Mourek, ač fluktuace kocourů v hospodářství byla skutečně hodna řetězce typu Kaufland - kocouři se prostě neřešili. Občas nějaký přišel z toulek servaný do krve. Babička ho ošetřila a sotva se zotavil, jal se nahánět další miciny v okolí. Občas se nějaký nevrátil vůbec (to spíš) a už jsme ho nikdy nenašli.
Kocouři byli polodivocí a spali na seně, babi je nekastrovala. Vidím ten varovný prst, já vím. Ale já o tomhle vůbec nic nevěděla. Prostě tam vždy nějaký Mourek byl, i když byl třeba zrzavý. A za týden tam byl nový Mourek, ten byl černý. A tak pořád dokola.
Kočky měla babička kastrované, protivné a neustále jen ležící a chrápající po všech možných nábytkových kusech, většinou v těch, kam jsem si chtěla sednout. Nechtěly mě, byla jsem dítě, tudíž rušivý element. Také měla třínohou Číču, která byla pro ní člen rodiny a ubohý mrzáček, pro mě ztělesnění samotného ďábla. Tahle třínohá madam mě několikrát totálně seškrábala do krve. Babička vždy jen konstatovala: „Tak ji nehlaď, když nechce!“
To se lehce řeklo, ale potvora Číča mě nejen škrábala, ona mě dokonce pronásledovala. Babi vždy mávla rukou. Ona byla taková akurátní. A akurátní byla i na mě. Ale byly to krásné časy.
A to byly všechny moje zkušenosti s kočičím plemenem. Neměla jsem tedy absolutně tucha, jak se o ně stará, co potřebují, měla jsem je zafixované jen jako tvory, žijící „vedle nás“, ne s námi. A taky tvory proradné, záludné a divné. Ale krásné. Pes by se mi líbil více, ale mám soudnost a vím, že bych se mu nemohla věnovat tak, jak by si zasloužil. Nikdy jsem netoužila po kočce. Až do doby před pětadvaceti lety, kdy na mě zamňoukala popelnice.
To byly takové ty klasické kontejnery, vyklápěcí, které s oblibou při silném větru jezdí po ulici - i do zatáček (podle mého názoru mají tyto užitkové předměty svou vlastní inteligenci, na vlastní oči jsem viděla, jak jednou při vichřici tento kontejner vyjel do zatáčky, předpisově zatočil, aby narazil do stojícího auta - naschvál). A hlavně - nezamykaly se. Takže kdokoliv šel kolem, něco do něj mohl hodit. A také to dělal.
Tak si jdu takhle jednou na nákup a svým slabým sluchem jsem cosi zaregistrovala. Slyším špatně, takže tam to zvíře muselo doslova řvát, já slyšela jen takové slabounké kvičení. Zrovna v té době vrcholila taková nějaká ta „epidemie“ novorozenců, vyhozených do popelnic, takže jsem se skutečně zarazila na místě.
Hlavou už mi projíždělo statisíce myšlenek, jak volám sanitku, jak vytahuju miminko, jak brečím, jak přijíždí TV Nova, jak jsem v hlavních zprávách jako zachránce, rozumíte. Hlavou vám proběhne skutečně všechno.
Třásla jsem se jako pověstný sulc, když jsem odklápěla víko. A místo novorozence se dole mezi neskutečným smradlavým bordelem hýbala černá maličká koule, slepená, polomrtvá, jen dodnes vidím ty oči - jedno dokořán, druhé oblemcané ještě od takového toho kotěcího mazu. V panice jsem zaklapla víko a šla pryč, ale samozřejmě - to člověku, který má srdce v těle, nedá. Obrátila jsem své kroky a nastala akce, při které jsem v té smradlavé popelnici skončila i já.
Já na tvorečka totiž nedosáhla, byl na dně, kde se soustředil právě ten největší bordel. A kotě nebylo schopno vylézt samo. Tak co teď. Jelikož mám občas nápady blbé, ba debilní a několikrát mi bylo taktně i netaktně naznačeno i sděleno, že jsem tak trochu chudá duchem, rozhodla jsem se, že si vyzuji boty na podpatku, stoupnu si na kus nějaké krabice a zalovím tam pro toho chudáčka. Nápad jistě dobrý, ovšem výsledky nebyly dobré. Při hlubokém předklonu jsem tam samozřejmě spadla.
Takže dříve vyvoněná a načančaná novomanželka skončila bosa v nejsmradlavější nádobě v celém širém okolí, pouze ve společnosti polomrtvého kotěte. Že to bylo kotě, to jsem zjistila až na dně, ono to spíše vypadalo jako -nevím co. Potkan, krysa, co vás jen napadne. A jak při mé záchranné akci nikdo nešel okolo, samozřejmě, že po ní, když mi z popelnice koukala jen hlava, oblepená shnilými brambory, začal sběh lidu.
Pavlíčková vybírá popelnice, blesklo mi hlavou, to bude ještě dnes nejšťavnatějším drbem v celé vesnici. Pražská náplava nafoukaná, v minisukni, jak se nosí a teď? No, živě jsem to slyšela.
Volat o pomoc nemělo cenu, už tam byli. A samí známí, dokonce doktorka, starosta, velitel hasičů - takové ty vesnické celebrity. A já v popelnici, ze které mi koukala jen hlava. No nic. Popadla jsem toho živého tvora do ruky, nechala se vytáhnout ven a ještě jsem byla nařčena, že jsem tam to kotě hodila já. Jak to tak chodí, znáte to. Hlas lidu.
Nicméně nakonec to pochopili a místo nákupu jsem bosa běžela domů, v náručí už tiché kotě, naprosto vyčerpané. A nevěděla jsem, co budu dělat. Jedno mi bylo jasné - asi to tak mělo být.
Manžel byl na nějakém školení, byla jsem doma sama celý týden. Vzala jsem utěrku, položila to nebohé zvíře na kuchyňský stůl a teprve teď je mohla celé spatřit. A bylo to šílené. Malé koťátko, nyní tipuji ani ne měsíc. Nebylo nijak hubené, evidentně mělo matku, která je kojila. A někdo je vzal a hodil je do popelnice. Nepochopitelná věc, já tohle prostě nejsem schopná pochopit. Zahodit a nechat umřít.
Nicméně teď kotě nemělo matku, nemělo nic. Jen mě, která jsem na ně nevěřícně zírala. A ono na mě.
Slepené dlouhé černé chlupy, smrdělo, jedno jasné žluté oko, druhé přivřené. Vzala jsem baterku, protože se mu něco hemžilo v srsti. No jo. Já nevěděla o parazitech nic, asi blecha. Co blecha, houf blech. Víc blech než chlupů! Byla jsem naprosto bezradná. O útulcích jsem nevěděla nic, o kočkách nic, veterináře jsem znala jen, když projížděl okolo v autě. A před pětadvaceti lety na internetu skoro nic nebylo, nebo možná bylo, ale já to nevěděla, neboť jsem v té době připojení neměla.
Kotě už vypadalo jako v posledním tažení. Tak jsem ho dala do deky a šla pěšky k domku místního veterináře. Ať je doma, ať je doma, modlila jsem se. A samozřejmě, že mě ta rouhačská myšlenka napadla - dát mu toho tvora před dveře, zazvonit a utéct. A bylo by to. Ale kotě moje myšlenky evidentně slyšelo (a to byl pak ověřený fakt, Madlenka četla myšlenky!) a tlapkou pohladilo mojí ruku. Opravdu, pohladilo.
Natahovala jsem moldánky jako tatínek, když resuscitoval Pepíčka. Dojemným gestem si kotě zaručilo mou stálou lásku navěky. Kočky to umí. Umí to.
Veterinář řekl jen: „hmmmm…“ a poškrábal se v plnovousu, až to zapraštělo. „Hele, já vám to řeknu asi takhle - vypadá, že byla živená, ale tak čtyři pět dní už tam musela být. Na dně bylo asi trochu vody, ne“ No, vody - spíš smradlavýho blivajzu. „Hm…“ opakoval škrábání, „Ta bude mít strašný střevní potíže, je dehydrovaná a plná vší,“ (vši to byly, ne blechy!)
Tak co teď. Nerudovská otázka mi vyvstala v hlavě. „Já vám to řeknu asi takhle, pade na pade, že přežije. Dám jí něco, odvšivíme,“ jal se štrachat ve skříňce s léky.
Uvědomila jsem si, že vlastně tu Sophiinu volbu (promiň, Sophie, já vím, že to se nedá s tvou volbou nijak srovnávat!) učinil veterinární lékař za mě. Něco jí dal (kotě bylo pohlaví ženského), nadával celou dobu na hnusný lidi, co jim není nic svatý, kdybyste viděla, co mi sem lidi nosí, a třeba někdy, paní Pavlíčková, nechají třeba něco takového za dveřma, zazvoní a utečou…(Ehm…)
Kočka pod jeho zkušenýma rukama žalostně vyla, ale lékař měl takové ty „hladivé ruce“ a utěšoval ji. To se mi moc líbilo. Já neměla žádné zkušenosti. Nevěděla jsem vůbec nic.
„Uvařte jí rejži, bude mít pravděpodobně strašnou s*ačku, tak se na to připravte a za týden se přijďte ukázat. Pokud to přežije teda,“ podrbal se v plnovousu potřetí, dal mi nějaký sprej na odvšivení, pár velice mlhavých instrukcí a já si najednou zcela nečekaný přírůstek do rodiny nesla domů. Manžel mě zabije, blesklo mi hlavou. No jo, ale co s ní. Přece…
Kočička byla úplně vyčerpaná, tak strašně, že mi usnula na hrudi. Už byla tak vyřízená ze všeho toho mňoukání a bránění se v očekávání poslední rány, že už nemohla. A já taky ne. O kočkách jsem nevěděla vlastně vůbec nic.
A teď si, já hrdina vůl, nesu jednu domů. A navíc takovou… Co s tebou, povzdychla jsem si. Tak nastalo ošetřování. Samozřejmě, nebudu zabíhat do detailů, veškeré tělesné tekutiny z ní pár dní jen létaly. Nejedla, jen pila. Věděla jsem, že kočky chodí na piliny, do lavorku jsem je nasypala, měla snahu, ale vesměs nedoběhla. Takže vytírat, vytírat, vytírat. A hlavně odvšivit.
Koupání v umyvadle byl očistec pro obě. Řvala tak, že málem umřela jen z řevu. Pak jsem v krámu narazila na stelivo, vyměnila za piliny… Šlo to prostě metodou pokus - omyl.
To se už vrátil manžel a ona před ním s jekotem prchla. Zřejmě jí někoho připomínal, nevím. Někoho strašného, co jí vyhodil jako zmuchlaný papír a nechal umírat. Tak jsme to tak pytlíkovali všichni celý týden, až při kontrole veterinář konstatoval, že „dobrý,“ a při drbání se v plnovousu (já vám nevím, možná tam měl roj včel, on i jako Rumcajs vypadal!) mě dokonce pochválil (!). A bylo to. Nějak jsme se do sebe s kočkou zamilovaly. Obě dvě. A měli jsme doma Madlenku.
Během pár týdnů se z ní vyloupla nádherná, temně černá poloangora. Dlouhá krásná lesklá srst, takový ten zploštělý obličej, zelenožluté blýskavé oči. Sotva si uvědomila, že jí asi teda nedáme zase do nějakého hnusného místa, stalo se z ní to, čím měla být - hravé kotě. Předpisově se naučila chodit na svůj záchůdek, cpala se jako protržená, hrála si, byla nádhera pozorovat ji, jak začíná žít. A život si užívat. A po pár týdnech jsem si neuměla svůj život bez ní představit.
Začaly i situace komické, například její první hárání, když byl celý bytový dům vzbuzen zvukem, který se dá přirovnat jen ke kombinaci sirény a cirkulárky. My nevěděli co to je! A co jí je! Kde se v tom tělíčku mohl objevit takový řev, to jsem nepochopila dodnes. A tvářila se u toho, jako kdyby měla zaražené větry. Co větry, roční zásobu prdů! Pak mi to došlo, vždyť se mrouská!
Také nám přes balkón uprchla. Dva dny jsem proseděla u dveří a brečela, protože se nevracela. Už jsem viděla, jak ji přejelo auto, nebo je zase v popelnici… No, pokračování je vám jistě jasné - vrátila se a po pár týdnech jsme shledali, že se vrátila s nadílkou.
Nadávání do povětrných ženštin nemělo cenu, bylo jasné, že se spustila a musíme se o svobodnou matku postarat. S rostoucím břichem se stala lenivou, ba sprostou a neustále nám říkala, ať jí dáme svatý pokoj. Ale při porodu, to mě tam chtěla, to mě vzbudila, to jsem musela být s ní! A zase - jako naprosto nezkušený chovatel (copak já něco vím o rodících kočkách?) jsem jen asistovala a dopadlo to.
Čtyři krásná prťata. Každé jiné. Při dotazu, kolika kocourům věnovala svou přízeň, když je každé kotě jiné, mi bylo naznačeno, ať si laskavě hledím svých kocourů a do jejích soukromých záležitostí se nepletu.
A nastalo to, co zná každý, komu takhle do života vstoupila kočka a myslel si, že má na kastraci „ještě dost času“. Udávání koťat do nového domova. V životě bych nemyslela, že se můžu tak zamilovat. Její potomci byli krásní - uměla si táty vybrat. Tři jsme udali hned a k dobrým lidem, měli jsme štěstí. A jednu, tu poslední, nikdo nechtěl, tak jsem se náš příbytek stal domovem další kočky - Amálky.
A tahle dvojice s námi byla osmnáct, respektive dvacet let. Je to až neuvěřitelné, jak si na to kočičí tvorstvo okamžitě zvyknete. A kočky jsou skutečně takové, jak se o nich tvrdí - své. Já bych tomu dala jiný název, ale nechci být sprostá. Po kastraci trošku zlenivěly, ale jejich hry se nezměnily. Cesta do hlubin kočičí duše dala vzniknout pár poznatkům, které jsem za ty neuvěřitelné dlouhé (a vlastně krátké) roky sepsala.
- Kočka si vždy dělá, co chce. Nikterak ji nelze k ničemu přinutit. Pouze, pokud se jedná o jídlo, je ochotna vstát a přemístit se na zavolání k misce. To je jediný povel, na který poslechne.
- Kočka nebydlí u vás, bydlíte vy u ní.
- Když jste nemocní, kočka za vámi leze do postele, tulí se. Vy s dojetím myslíte, že má o vás strach. I slza ukápne. Kdepak. Kočka má pouze strach, že umřete a nebude jí mít kdo krmit.
- Kočky vás považují za úplné de*ily.
- Kočky 23 hodin denně spí. Spí všude. Jsou schopné usnout na garnýži nebo na lustru. Nejlépe se jim spí tam, kde právě sedíte. A normálně vás z toho místa vyhodí.
- Kočkám se nelíbí návštěvy, hlavně dětí. Pokud k vám přijde návštěva, schovejte boty. Pomstychtivá kočka, která je naštvaná, načůrá do bot a nevynechá ani jednu.
- Kočky jsou schopné neuvěřitelných akrobatických výkonů. Vyskočí na dvoumetrovou skříň, vydrápou se po záclonách až do nebe. Ale běda, když mají pohnout zadkem někam, kam chcete vy. To se položí na bok a dělají mrtvolu. Vše je lepší, než se hnout.
- Kočky, které chodí ven, nosí domů úlovky. Ale pozor, opravdu to není láskyplný příspěvek do rodinné spíže a vděk, že je krmíte. Kdepak. Nosí si polomrtvé myši a ptáky, se kterýma si hodlají krutě hrát, než je zabijou, nekastrované i sežerou. Jsou to mučitelé, sérioví vrazi a psychopati!
- Pokud tvrdě a krásně spíte, buďte ujištěni, že o půlnoci vám kočka skočí na hlavu. Při probuzení začnete řvát strachy, protože kočka vám leží na prsou, dívá se vám upřeně do očí a temně mručí.
- Kočky mají vnitřní budík. Je úplně jedno, v kolik chcete vstávat, v pět ráno (na vteřinu přesně) budete vzbuzeni výše zmíněným skokem na hlavu.
- Kočky jsou jasnovidky. Vědí, kdy se vrátíte, ještě než vůbec vy víte, kdy se vrátíte. Dlouhá léta pozorování - manžel přijel z práce o hodinu dříve, sám to nevěděl. A když vyrážel z okresního města, Madlenka už seděla a vyhlížela ho.
- Kočky poznají motor vašeho auta. Opět léty prověřeno.
- Kočky jsou čistotné, to nemohu říct. Ale s oblibou vyvrhávají chomáče natrávených chlupů, vesměs vždy, když je na návštěvě tchyně nebo pojišťovák.
- Kočky dělají, že kašlou na vaše jídlo. Ale pak skočí na rozpálený sporák a hltají segedín přímo z hrnce.
- Kočky jsou schopné vtěsnat se do škvíry, která má centimetr čtvereční.
- Kočky nesnáší bouřku. Budou ji trávit u vás na hlavě, zamotané drápky do vlasů.
- Kočky bez výjimky milují krabice. Jakékoliv velikosti a druhu. Pokud jim krabici vezmete, pomstí se vám tvrdě a krutě.
- Kočky nejsou nevšímavé. Jen jste jim prostě úplně ukradení.
- Kočky mluví. Ne, nejsem blázen. Mluví. Vyjadřují se. Zvláště lze zaslechnout věty typu: „Dej mi pokoj“, „Dej mi nažrat“, „Nech mě bejt, chci spát!“, „Nehlaď mě“, nebo „Jestli mi ostříháš drápy, nabliju ti do hrnce!"
- Kočka pozná, že jste těhotná, ještě než otěhotníte. Poznáte to tak, že se kočka rozhodne spáchat sebevraždu.
- Kočky kradou jako straky. Pokud naleznou váš šperk, rozlučte se s ním. Najdete ho za dvacet let schovaný pod kobercem.
- Kočky jsou schopny sežrat, strávit a vyloučit šroubovák, aniž by se jim cokoliv stalo.
- Kočky poznají, když umírají. Není pravda, že si někam zalezou. Chtějí být s vámi, abyste to viděli! Do poslední chvíle si zachovávají důstojnost a ještě vás kárají, když brečíte a chcete je hladit.
- Kočky mají své oblíbené programy v televizi a běda, jak jim ho přepnete.
- Kočky si umí zapnout televizi a v noci se dívají, zatímco spíte.
- Kočky nenávidí Toma a Jerryho, protože ony by tu hnusnou myš už dávno zabily. Toma považují za sraba, který nemá s kočičím plemenem nic společného, je to vyvrhel. Při spatření Toma a Jerryho buď přepnou televizi, nebo znechuceně odejdou.
- Kočky jsou... Prostě JSOU. Tečka.
Určitě je toho mnohem a mnohem více. Ale dvacet let pobytu u tohoto zvířete, které nám umožnilo obývat JEJÍ byt, nás naučilo. Madlenka a Amálka, matka s dcerou, dvě lumpice, jak jsme jim říkalj, náš život obohatily a změnily. Vše začalo mňoukající popelnicí. A skončilo - vlastně dobře. Amálka odešla v klidu a pokoji, měla velice nemocné ledviny. Veterinář se podrbal v notně prošedivělém plnovousu, načechral včelstvo a píchl jí tu vysvobozující injekci. Manžel ji držel za packu, já nemohla. Ale lepší než utrpení, které prožívala.
A Madlenka? Ona popelnicová kráska? Bylo jí dvacet let. Stáří ji trošku uklidnilo, ale občas dostala nějaký svůj proslavený „atomový záchvat“, jak jsme tomu říkali a pěkně prohnala nějakou hračku. A umřela doma, u mě v posteli, na mém vzdouvajícím se břiše, ve kterém na přechodnou dobu bydlela naše dcera. Lehla si, najednou oči v sloup, zatřásla se a bylo to.
Já tomu nemohla uvěřit. Málem jsem šla pro brčko, jako již nebožtík táta. A víte, jaké tu bylo prázdno? Ty dva měsíce, než se byt zaplnil křikem pro změnu tvora z čeledi lidí, byly hrozné.
Prázdné misky, které jsem z piety nechala. Hračky, které nacházím vlastně dosud. Včera to bylo pět let, co Madlenka odešla. Tak jsem ji chtěla připomenout. Občas mám dokonce pocit, že ji cítím, myslím třeba v posteli, jak po mně chodí. Nebo se mi to zdá. Nebo taky ne. Kočičí duše je krásná. Nevyzpytatelná, svá, drzá a okouzlující.
Až na vás zamňouká popelnice, neváhejte a otevřete ji. Najdete tam poklad.