Německý sniper střelil amerického vojáka mezi oči. Okamžik jeho smrti zachytila slavná fotografie

8. května 1948 probíhala na hřbitově ve Frankfurtu nad Mohanem exhumace těl padlých amerických vojáků. Bylo na čase vrátit je do vlasti. V rámci programu tzv. Operation Taps (1947-1951) byly ostatky desítek tisíc padlých amerických vojáků převezeny z Evropy (a Tichomoří) zpět do vlasti. Při repatriaci identifikovaných těl si rodiny za oceánem mohly vybrat: buď jejich hoch spočine na společném vojenském hřbitově v USA nebo bude převezen domů, většinou do rodného města.

Na seznamu těl, která měl „nabrat“ čtyřmotorový transportní letoun Douglas C-54 Skymaster, byli většinou vojáci, kteří padli v posledních dnech války. Dva Američané probírali seznamy, zatímco dělníci vykopávali mrtvé z provizorních hrobů. „A ještě jeden. Tenhle. Mám tu poznámku: Z fotky. Co to znamená, z fotky?“ zamračil se mladý seržant.

„Já vím. Ten, co to dostal přímo mezi oči od skopčáckýho odstřelovače. Ten poslední muž, co umřel. Až na to, že nebyl poslední, ale tak se mu říkalo. Jak se vůbec jmenuje? A kam poletí?“ byl zvědavý druhý voják. „Poletí do Rochesteru ve státě New York,“ sdělil mu kolega, „A jmenuje se…“

Jmenoval se Raymond J. Bowman, v době smrti mu bylo pouhých 21 let, jeho služební číslo bylo 32846512, patřil k rotě D prvního praporu 23. pěšího pluku, který spadal pod 2. americkou pěší divizi (Indianheads). Účastnil se vylodění v Normandii a zemřel kulkou německého odstřelovače na balkoně domu v Lipsku na samém konci druhé světové války. Ale to se lidé dozvěděli o celá desetiletí později - až 10. prosince 2011. 

Jaký příběh skrývá jedna z nejslavnějších válečných fotografií všech dob?

Když se v Rochesteru v americkém státě New York narodil do velice chudé a početné rodiny další syn Raymond Robert J. Bowman (2.4.1924), nikdo netušil, že je mu vyměřen jen krátký čas. A že skončí v pekelném kotli konce druhé světové války s kulkou mezi očima na balkoně baráku v německém Lipsku!

Rodiče další hladový krk moc vesele nevítali. Raymond byl pátý ze sedmi dětí. Když mu bylo sedm let, zemřel jeho otec George na tuberkulózu - nicméně fanoušci vojenské historie, kteří se o osud Posledního mrtvého muže, jak se Rayově posmrtné fotografii všeobecně říká, usuzují, že se otec jednoduše upil.

Matka Florence po smrti „živitele“ brala sociální dávky a přivydělávala si jako uklízečka. Raymond byl velice pohledný mladík s nejistou budoucností. Se sourozenci Marguerite, Martinem, Doris, Mildred, Ruth a Williamem neměli vůbec nic. Jenže Ray byl velice chytrý. Na střední škole udivoval svým zájmem o učení, ač jeho rodinné poměry byly skutečně tristní: mnohdy musel místo školy pracovat, aby sourozencům dopřál alespoň kus chleba!

„Má před sebou skvělou kariéru. Dejte ho na vysokou školu! Může být inženýrem! Ten vám vše stonásobně vynahradí!“ naléhal na chudou a prostoduchou vdovu Florence ředitel školy. Člověk se musí pozastavit nad tím, kolik talentů, šancí a kariér bylo ve válkách zmařeno - na všech stranách konfliktu!

Raymond snil o něčem mnohem lepším a znechuceně se rozhlížel po neutěšených poměrech, ve kterých se svou rodinou bydlel. Přemýšlel, jestli by zvládl vysokou školu. Musel by být blízko domova, zároveň si přivydělávat… Jenže jak se říká: Když si děláte plány, Bůh se směje. 26.6.1943 byl povolán na základě branné povinnosti (Selective Service System) do armády Spojených států.

Byl mladý, svobodný a bezdětný. I když matka obcházela všechny možné instituce, kde lomila rukama, že bude na „děti“ (většina sourozenců byla starší než Raymond!) úplně sama, Ray nedostal odvolání a musel rukovat. Už 5. 7. byl přidělen ke zmiňované rotě D 23. pluku „Tomahawks“, kde se stal součástí druhé pěší divize „Indiánských hlav“ - mimochodem, vojáci z této divize se podíleli i na osvobození našeho území, respektive Domažlicka, Rokycanska, Plzně.

Raymond se kvalifikoval jako kulometčík a roku 1944 byl poslán do Evropy. Bowman zprvu sloužil ve Velké Británii v rámci příprav na vylodění v Normandii (operace Overlord). Přežil krvavé vylodění spojenců, následně sloužil ve Francii, kde byl 3.8.1944 raněn v boji. Vojín první třídy Raymond J. Bowman po zotavení putoval přes Belgii do Německa. Němci se zoufale snažili „zachovat si tvář“, takže boje byly skutečně pekelné.

V březnu 1945 překročila americká 9. armáda řeku Rýn u Weselu a Duisburgu, čímž získala strategický bod pro další postup do Německa. Pak postupovaly americké jednotky dále do Německa, kde se setkaly s odporem německých sil, ale zároveň se vše chýlilo ke konci války. Tak se Ray J. Bowman, jednadvacetiletý kluk z Rochesteru ve státě New York, ocitl na balkoně domu v Lipsku ve společnosti svého spolubojovníka a nejlepšího kamaráda Lehmana Riggse a válečného fotografa Roberta Capy.

Robert Capa (vlastním jménem Endre Ernő Friedmann, 22. října 1913 – 25. května 1954), byl maďarsko-americký válečný fotograf a fotožurnalista. Někteří ho považují za největšího válečného fotografa vůbec. Rodák z Budapešti v tehdejším Rakousko-Uhersku uprchl jako dospívající kluk před tvrdými politickými represemi do Berlína. Tam byl už jako vysokoškolák svědkem nástupu Hitlera k moci - a před nacisty utekl do Paříže.

Nadaný fotograf zprvu vytvářel umělecké kompozice a fotil „panorámata“, ale měl dobrodružnou povahu. „To mi nestačí. Potřebuji akci,“ řekl své tehdejší milence a spolupracovnici Gerdě Taro. Následně se jako fotoreportér zúčastnil rovnou pěti konfliktů: mimo druhé světové to byla španělská občanská válka, druhá čínsko-japonská válka, arabsko-izraelská válka v roce 1948 a první válka v Indočíně, přičemž jeho fotografie byly publikovány ve významných časopisech a novinách.

Capa se mnohokrát ocitl v ohrožení života, ale nejdramatičtější chvíle zažil, když jako jediný civilní fotograf dokumentoval na pláži Omaha vylodění spojenců (Den D). Jen pro zajímavost, dobrodruh Capa dostal po válce od Eisenhowera Medaili svobody a zemřel velice tragicky ve věku 40 let, když šlápl na minu ve Vietnamu.

Robert Capa na přelomu let 1944/1945 doprovázel americké vojsko jako válečný zpravodaj. Když Raymondova četa postupovala přes Sasko do Lipska, Capa se přidal k nim, ač mohl jít jinam - z města totiž pocházela jeho bývalá milenka Gerda a měla tam prarodiče. Dne 18. dubna 1945 se Američané konečně dostali do centra - a začalo odpočítávání posledních hodin krátkého života Raymonda J. Bowmana.

Ve městě se všude se střílelo, lidé nepřehledně pobíhali sem tam, padali mrtví na ulici a četa amerických kulometčíků měla za úkol krýt pěšáky své divize, kteří chtěli přejít strategický Zeppelinův most. Ten byl pro Američany i Němce nesmírně důležitý - je doslovnou branou do Lipska. Bez něj (bez jeho dobytí) by museli Američané řeku složitě obcházet nebo budovat pontony. „Zeppelin“ byl jedním z mála masivních mostů, kudy se mohla těžká technika dostat dál na východní a severovýchodní stranu města.

Němci to věděli - a zcela logicky do okolí mostu i na most umístili své odstřelovače. Raymond J. Bowman a Lehman Riggs se s ostatními vojáky v chaotické situaci schovali do velkého rohového domu na tehdejší ulici Jahnallee (číslo 61) - a zaujali pozice na otevřeném balkoně, ze kterého měli jasný výhled na most. Měli pušky a těžký kulomet Browning M1919 (resp. varianta M1919A4). Robert Capa vytáhl fotoaparát a začal cvakat jeden snímek za druhým - došlo mu, že z toho může být parádní série fotek, které budou dokumentovat dobytí Lipska.

Američané začali pálit do Němců na ulici, radovali se z každého zásahu, pro krytí měli na hlavách ukořistěné německé helmy - a Capa fotil. Raymond střílel z kulometu a Riggs ho nabíjel. Na pár vteřin se otočil, aby sáhl za sebe pro nové náboje: „Kulky hvízdaly pořád, to bylo normální. Otočím se - a Ray, který před okamžikem žil, usmíval se, povídal mi hej kámo, rychle! - nebyl. Ležel tam s hlavou dole, tělem v podivném úhlu, jak se skácel z předklonu. A mezi otevřenýma očima měl díru. Včelku.“ popisoval Lehman.

Německý odstřelovač, který byl zakopaný poblíž mostu, trefil jednou přesnou ranou Raye do hlavy a okamžitě jej usmrtil. Takových bylo, řeknete. Je to pravda. Ale snad žádný nemá fotografii, na které je zachycen v okamžiku své smrti. Capa postupně z bezprostřední blízkosti tiskl spoušť svého aparátu - od pádu Rayova těla až po rozlévání kaluže krve ze smrtelného zranění hlavy. Série končí právě onou legendární fotografií, co dostala název Poslední mrtvý muž. I když Raymond samozřejmě ani zdaleka nebyl posledním padlým Američanem v Evropě.

Lehman Riggs se chopil osamoceného kulometu a snažil se zuřivě najít a sprovodit ze světa vraha svého kamaráda. V rozhovoru uvedl, že neví, jestli se mu to podařilo. Boje pokračovaly dál. Během 18.–19. dubna 1945 došlo k definitivnímu dobytí Lipska včetně radnice, kde se odehrála známá hromadná sebevražda nacistických funkcionářů. Americké jednotky se z Lipska přesunovaly na východ k řece Mulde. Tam se podle dohody Američané zastavili - a dále postupovali Sověti.

Robert Capa odeslal fotografie do časopisu LIFE pátého května 1945. Zásilku doprovodil telegramem, ve kterém stálo: „Smrt udeřila. Válka pokračuje - toto jen několik vteřin poté, co tito američtí vojáci nabili náboje do kulometu v Lipsku na otevřeném balkoně. Nacistický odstřelovač zamířil, vystřelil kulku a Američan zemřel na podlaze. Střela mezi oči.“ LIFE fotografii publikoval 14. května 1945 s již legendárním popiskem Poslední mrtvý muž - bylo to sice nesprávné, ale evokovalo to zmařené životy vojáků i civilů na samém konci druhé světové války.

Název se tak vžil, že někteří skutečně považovali tehdy ještě bezejmenného vojáka za posledního padlého Američana v Evropě! „Takový chlapec, náš mladík - a on musí být tím, co zahynul někde v Německu na druhém konci zeměkoule v úplném závěru celé té šílené války!“ říkali si američtí čtenáři časopisu LIFE. Ray byl pochován na společném vojenském hřbitově ve Frankfurtu, aniž by někdo znal jeho totožnost. Respektive - ta byla známá. Rodina ho totiž poznala z fotky v LIFE, ale pro všechny byl onen Poslední mrtvý muž.

Manželka jeho bratra Martina, paní Kathleen Bowman, později popisovala: „Samozřejmě, že jsme ho poznali. Nosil špendlík se svými iniciálami. Vyrobil si ho ve skautu. Bylo děsivé, vidět ho spolu s miliony dalších na titulní stránce časopisu, mrtvého, v kaluži krve. Chtěli jsme ho jen tiše pochovat, nic jiného. Jen aby už měl klid,“ říkala Kathleen k převozu ostatků Raye zpět do vlasti, kde byl s poctami v úzkém kruhu rodinném pohřben v Rochesteru na místním hřbitově Božího hrobu.

Snímek padlého vojáka se stal stal jedním z nejikoničtějších obrazů druhé světové války. Sám Robert Capa v rozhovoru prohlásil: „Byla to velmi čistá, svým způsobem velmi krásná smrt a myslím, že to je to, co si z války pamatuji nejvíce“. Druhý chlapec, který se objevil na sérii fotografií v článku LIFE, válku přežil. Lehman Riggs po válce pracoval jako pošťák v Tennessee. Vojenství ho provázelo celý život, byl jedním z nejaktivnějších veteránů druhé světové války v Americe - například se osobně zúčastnil více než tisícovky pohřbů svých kamarádů z války.

Mezitím v Lipsku probíhala rozsáhlá studie o roli města v bojích druhé světové války. Střety armád a pouliční boje mapoval vojenský historik a spisovatel Jürgen Möller. Ten si vzal na pomoc pár novinářů a chtěli vydat publikaci o válce v Lipsku, když jim padla do oka v Evropě již téměř zapomenutá fotka. „To je přece tak symbolické! Tu musíme v brožuře mít. Ale kdo to je? Zjistíme to!“ rozhodl se Möller. Oslovil veteránské kluby napříč USA, zaslal jim mail s fotkou a otázkou: „Znali jste ho?“

„Samozřejmě,“ přišla jim odpověď od Lehmana Riggse, který 10. prosince 2011 vystoupil ve velké americké rozhlasové stanici. Tam v obsáhlém interview popisoval krutý osud svého kamaráda a pojmenoval ho; vylíčil události, které předcházely vzniku fotky, hovořil o válce všeobecně. Starého vojáka pozvali do Německa, kam se energický Lehman vydal. Poprvé v roce 2012 a podruhé roku 2016, kdy mu bylo 96 let. Dorazil na odhalení zrekonstruované budovy, kde fotka jeho kamaráda vznikla. Riggs měl lví podíl na tom, že barák vůbec ještě stojí.

Lehman se totiž při první návštěvě Lipska hrozně rozčílil - na dům už byl vydán demoliční příkaz a chyběly pouhé týdny, aby byla historická budova srovnána se zemí. Riggs tomu zabránil. Tak dlouho „prudil“ příslušné německé orgány, až se chytily za nos a demolici stáhly. Našel dokonce štědrého mecenáše, který budovu opravil.

Ta dnes nese jméno fotografa Capy a sídlí v ní jeho muzeum. Pořádají se tam výstavy fotografií a celý dům je věnován památce Raye Bowmana. Byt s balkonem, na kterém přišel o život, je v soukromém majetku paní Katrin Stein. „Snažím se příliš nemyslet na to, co se tam stalo. Ale na balkoně nemám žádné tísnivé pocity. Naopak, vždy se tiše pomodlím, když už vím, za koho,“ řekla paní Stein.

Raymond J. Bowman těsně před smrtí obdržel za svou službu mnoho vyznamenání, včetně medaile Bronze Star Medal, medaile za dobré chování v armádě a dvou Purpurových srdcí. Zapomenutý hrdina má v samém centru Lipska díky svému kamarádovi netradiční památník v podobě celého domu - a dokonce se po něm jmenuje i přilehlá ulice. Lehman Riggs byl posledním přeživším z 2. americké pěší divize z druhé světové války. Zemřel 19. srpna 2020 v Cookeville v Tennessee ve věku 101 let.

Amatérský vojenský historik Maximilian Hassel, který se zabývá pátráním po osudech dávno mrtvých vojáků, popisuje:

„Je občas velice těžké dopátrat se příběhů konkrétních vojáků, kteří padli. Jejich život nebývá zmapovaný, nikoho to nezajímá, pokud se tedy něčím neproslavili. Musíme si ale uvědomit, že nejen Ray, ale všichni ostatní vojáci byli hlavně něčí synové, manželé, snoubenci, bratři. Byli to mladí kluci, kteří měli život před sebou. A týká se to nejen Američanů, ale i Němců, Rusů, Francouzů, Britů - všech. Proto mě tato často až detektivní práce naplňuje. Dát jménům na náhrobku příběh.“

To se v případě Posledního mrtvého muže díky jeho spolubojovníkovi podařilo. Fotka zůstává jako krvavé memento válečných hrůz. A přitom je na první pohled úplně nenápadná. Skrývá se za ní však příběh lidí, kteří bojovali, umírali nebo byli navždy poznamenaní válkou.

Děkuji panu Robu Hopmansovi, správci webu World War II Gravestone, za cenné informace a poskytnuté fotografie.

Děkuji Maximilianu Hasselovi za FaceTime rozhovor.

Zpracováno podle: Lehman Riggs, Capa House, Last Man to Die, Robert Capa, Raymond J. Bowman, WW2 Gravestone.com, Fandom Military History, Democrat and Chronicle, Max Hassel rozhovor, Rob Hopmans rozhovor