Článek
Je o mně známo, že se občas začnu chichotat v těch nejnevhodnějších chvílích. Ne, že bych byla blázen (no, ačkoliv…), ale mám obrovskou představivost. A vše se mi vždy nějak pomíchá dohromady, něco zahlédnu, to vyvolá asociaci na něco jiného; permoníci sídlící v mém mozku zasednou ke krizovému sněmu, vezmou palice a bum! Třísknou do hlubin mé paměti a na světlo se vydere vzpomínka. Tu vidím jako barevný film - se všemi nuancemi, tóny hlasů zúčastněných… A když se jedná o moje rodiče a nějaký „škandál“, který jsem s nimi zažila, začnu se nemístně smát.
Jako před začátkem léta, kdy jsme jeli do jednoho většího města na jeden větší nákup jednoho většího vysavače. Procházeli jsme pak také náměstí. U radnice byla velká cedule, kde bývají parte zesnulých občanů. Člověk se tam zastaví, aniž by chtěl. Pročítá si jména cizích lidí, studuje jejich věk… Radši jsem od toho odtrhla zrak, očima přelétla další vývěsní štíty, záblesk, vzpomínka, permoníci popadli palice a bum bum bum - začala jsem se tak strašně smát, že kolemjdoucí nadskočili!
„Co blbneš?“ otočil se manžel, i když už je na tyto moje drobné epizody vcelku zvyklý. „To tě tak rozesmál pan Novák, který zemřel obklopen pravnoučaty v požehnaném věku 98 let?“ ukázal na jedno ze smutečních oznámení. Ale kdepak! Do očí mě totiž praštil plakát, kde školákům město slibovalo oslavu konce školního roku.
Pásmo pohádek, písniček a soutěží vyvrcholí adaptací hry bratří Čapků Ze života hmyzu pro zábavu našich dětí! hlásal plakát hrdě. No ty bláho! Jestli to bude podobná adaptace, jakou jsem absolvovala coby zděšený divák v hledišti plném školkových dětiček v přítomnosti mého otce, který si musel mnout oči, protože si myslel, že trpí přeludy - tak to potěš koště, milí školáci! To se máte na co těšit, moji malí přátelé z města EN! Ze života hmyzu! To byla tehdy taková ostuda!
Abyste rozuměli, můj táta nebyl žádný nekulturní vepř, ale v divadlech usínal. Co se ho tam máma natahala - vše marné. Usadil se, vytřeštil oči - a usnul. Dlužno dodat, že za to asi nemohl. Občas totiž s úděsem vzpomínal na kulturní pásma, jimiž ho jeho rodiče v útlém dětství oblažovali. Děda byl voják, důstojník, takže k jeho funkci patřilo i seznámit se s tehdejší divadelní scénou. Babička a děda museli chodit na představení typu Parta brusiče Karhana a podobné blbosti: něco na způsob hry s názvem Boženka přijede!
Toto doslova absurdní drama ve stylu Čekání na Godota krásně popsal v jedné své knize pan Švandrlík! Všichni se těší na Boženku, která přijede přiložit ruku k dílu na stavbu nové drůbežárny. Jenže Boženka není krásná svazačka, o které melou družstevníci asi tři a půl hodiny, kdepak! V bouřlivém a napínavém finále, kdy diváci ani nedutají, napětí se dá krájet a lidem šrotuje v hlavě, jak asi ta Boženka bude vypadat a proč dosud nepřijela, dojde hra do dechberoucího finiše: Boženka konečně přijede - a je to míchačka na beton! To bylo jásání!
Takovéto perly zanechaly hluboké šrámy v kulturní části duše mých prarodičů. Není divu! Když se děda s babičkou venku před divadlem dosyta vysmáli, navzájem se hecovali, jestli tohle byla větší blbost než hra, kterou viděli před týdnem, takže se nakonec řehtali oba. A pak brali do divadel i své syny. To už byly trošku jiné hry než brusič Karhan nebo Boženka, ale občas stejně blbé.
Táta v divadle trpěl, usínal; babička ho poštipovala do rukou a kopala do nohou, když byl kluk nucen sledovat halekání nějakých námořníků, kteří dvě a půl hodiny v kuse tancovali kozáčka, přičemž za nimi občas projela nějaká špatně namalovaná loď a střílela z děla. Tento vskutku nevšední majstrštyk byl proložen půlhodinovou přestávkou, ve které zřejmě herce napíchli na kapačky a čekalo se, až se zresuscitují. Táta netušil, co to bylo za divadelní hru, ale prý to byl „vejvar“.
Ale jednou čekalo na malého tátu setkání, na které vzpomínal do smrti. Nevím, kolik mu bylo. Říkal, že byl „malej“. Takže tak dvanáct? Zrovna vycházeli s dědou z divadla, když bočním vchodem vylezl chlap, který byl zachumlaný v zimníku a beranici. Táta se zarazil na místě: byl to Jaroslav Marvan!
„A vypadal fakt jako Anděl na horách, v tom kabátě…“ říkal vždy dojatě. Měl ho moc rád. Tak se osmělil a nevrle se tvářícího barda tiše pozdravil: „Dobrý den, mistře!“ Marvan měl asi dobrou náladu, protože se na tátu usmál (!) a zahlaholil: „Nazdar, kluku, nazdar!“ A POPLÁCAL mého otce po hlavě, načež si šel po svých. Jojo.
Z toho se táta nikdy nevzpamatoval a na Marvana mu nikdo nesměl sáhnout! Pak následovaly různé kulturní úlety mojí mámy, třeba nacvičování sídlištní verze Maryši, která skončila ohromným průšvihem. Nebo jeho skoky do křoví a příkopů a popelnic před tančícím zpěvákem Danielem Nekonečným.
A někdy mezi tím se druhá babička, tátova máma, začala soustředit na zkulturnění své tehdy jediné vnučky - začala mě brávat do divadel na dětská přestavení. S babi jsme vymetly ledacos - Hurvínka jsem znala nazpaměť; když jsem byla výjimečně na víkend v Praze, a ne u druhé babičky na Chodsku, byly jsme třeba na dvou představeních Hurvínka za sebou. Vzpomínám si ještě na Ferdu mravence a nevzpomínám si na strýčka Jedličku.
Na tom jsme s babičkou byly také, ale muselo to být tak strašidelné, že moje paměť drží tuto vzpomínku ve speciálním trezoru, protože z Jedličky nevím vůbec nic. Jen to, že jsme jako spousta jiných odešly s babičkou předčasně a ona pak doma říkala našim: „Já to snad půjdu nahlásit, rozbrečel tam deset dětí a jedna holčička se strachy počůrala!“ mlaskala babička svou typickou dikcí znechuceně a prokládala to nepublikovatelnými nadávkami, které se týkaly mužských rozmnožovacích orgánů, ehm! No jo. Asi lepší nevědět!
A jednou babi volala celá uchvácená a přemlouvala svou snachu: „Jano, nech Petru tentokrát doma, nejezdi na víkend za bábou,“ (také se měly velice rády, ty moje babičky!), „Sehnala jsem lístky na dětský představení, Ze života hmyzu, no Janóóó,“ protáhla, jak to uměla jen ona, „Děda chtěl jít s ní, ale je na cvičení,“ povzdychla si. No jasně, na cvičení! Děda „na cvičení“ utíkal před každou kulturní povinností!
Ale babička byla ráda, že se po letech putování po československých posádkových městech, kdy jako markytánka tu i onde porodila nějakého syna (všichni tři kluci byli narozeni v jiném městě, samozřejmě tam, kde byl děda zrovna posádkou!), konečně zakotvil v Praze, takže mu ta „cvičení“ odpouštěla.
Maminka mě chtěla také zkulturnit, i zkusila zavolat své matce do vesnice (byla tam tehdy jedna jediná rodina, která měla telefon - plus neustále porouchaná hovorna na místní poště), aby jí sdělila, že nepřijedou na víkend: „Víš, mami, Peťa půjde do divadla. Ze života hmyzu,“ řekla máma a odtáhla sluchátko od ucha, protože se začalo ozývat chodské hulákání: „Jakyj hmyz? Vy tám v tutom paneláku máte hmyz? Nu tuto! Prošpa si teda do tý Prahy tenkrát vodtáhla! Íčko to máš! Hmyz! Ha tleto mi děláte naschvál! Muší někdo vodhrabat sněch! Já tle sama vopuštěná ženská…“
„Tů Tů Tů Tů! HOVOŘÍTE???“ předvedla máma naprosto profesionální pípání telefonu a burácivý hlas nevrlé spojovatelky: „Asi porucha, mami! Blbě tě slyším! Tů Tů Tů!“ tůtala maminka, zatímco táta dusil řehot v dlaních. „Tobě se to směje!“ odsekla rudá máma. „Myslíš, že mě baví dělat ze sebe blbečka a hrát si na poruchy?“ „Rozená herečka, rozená!“ mrkal na ni táta. No jo, on by ho ten smích přešel, kdyby věděl, co ho čeká! V sobotu totiž babička oznámila, že se mnou do divadla nemůže.
Máma mě zrovna oblékala do nenáviděných zelených společenských šatiček, ve kterých jsem vypadala jako zelí, které již někdo pozřel; byla zima, takže sněhule, čepici, kabát, kabelku, z vlasů mi spletla „falešňák“, jak říkala falešnému culíku: nahoře sepnout, dole nechat rozpuštěné, když zase zazvonil telefon.
„To bude zase ta máma. Já už nevím, co jí mám furt vysvětlovat, že nepřijedeme… Sníh tam prej není žádnej, to ona zase jen tak dělá. Pavle, vezmi to,“ poprosila manžela, který si zapálil a připravil si hrdlo na případné Píp Píp Píp Tů Tů Tů! „Lodyha, Jodlydýýý!“ rozcvičoval se otec. Ale nemusel hlásit poruchy v telefonu, nebyla to jeho drahá tchyně, byla to jeho matka: „Pable. Já bab rýbu a debůžu blubit, v krku boblí, frrrrrrrk héééék ffffffff debloda. Debůžu s Pedrou jíd…“ nastínila synovi svou zdravotní indispozici.
„No jo. Tak budeme doma,“ rozplýval se táta v předtuše víkendu, který proválí u televize! Jak se hrozně mýlil! „Já chci do divadlááááá!“ rozbrečela jsem se. Máma kroutila hlavou: „Já nemůžu, přijde Hanka udělat mi hlavu,“ (na sídlišti totiž působila tajná, podzemní a špionážní síť kadeřnic!), „Půjdeš s ní ty. Lístky mi máma přinesla do práce, měli jsme holku jen odvézt na Žižkov na spicha, tak můžete rovnou vyrazit.“ zavelela maminka.
Táta se rozzuřeně podíval na svou neučesanou ženu, podíval se také na učesanou dceru, která psíma očima (jeho očima! To mi vždy říkal: ty máš moje oči, já ti prostě nemůžu říct NE, protože říkám NE sám sobě! To je hrozný, ty geny!) prosila, svěsil čelist jako smutný baset a začal se oblékat do kalhot a košile.
Tak jsme spolu vyrazili do sobotní chumelenice. Praha byla vymetená, nic nejezdilo, na Žižkov jsme se dostali sice včas, ale naštvaní oba dva. „Zatracený divadlo, zatracená MHD, zatracený soboty, zatracenej život,“ brblal, na každé refýži si okamžitě zapálil a najednou jsme stáli před kulturákem (Kde tady máte kulturák! My tady dneska máme hrát!).
Já nevím, kde to přesně bylo. Opravdu nevím. Byla to klasická betonová kostka, skleněné dveře, plakát s namalovaným broukem a dovnitř chodily načančané dětičky v doprovodu načančaných babiček. A také maminek! Táta v mžiku pookřál a táhl mě do tepla kulturáku (no, do tepla…), aby absolvoval jeden ze svých největších životních trapasů. Budiž mu ale řečeno ke cti, že za to prostě a jednoduše nemohl. Nevím, kde se v pořadatelích vzala ta bizarní představa, že je to představení pro děti. Tato adaptace moc pěkné a satirické hry bratří Čapků pro ně rozhodně, ale rozhodně určena nebyla!
Vlastně ani netuším, jestli byla vůbec pro někoho určena, nebo šlo o náhlou duševní indispozici nějakého inovátorského scénáristy! Ze hry totiž vystříhal všechny vtipné pasáže, kterým by se (možná) mohly děti smát a ponechal tam jen samý sex. Jako fakt.
Já to pochopila až časem, ale kdo zná tuhle hru, tak ví, že se to tam lehce točí kolem snášení vajíček, motýlice (nebo jak jim říkat) si stěžují, že si vejcem (dítětem) zkazí postavu… No a vším provází Tulák. To je opilý člověk, který rejdění té žoužele pozoruje a komentuje. Ehm. Tulák z tohoto představení nekomentoval vůbec nic, nicméně ožralý byl tak, že nemohl ani chodit.
Sotva jsme totiž posedali do tvrdých sklopných sedaček a předpisově čekali na začátek „dětského“ představení, rozhrnula se opona, ze které vypadl špinavý a rozcuchaný mužíček, udělal: „ÉÉÉ!“, svalil se na zem a usnul. Dědičky v hledišti začaly tleskat, ach, ty nevinné duše si myslely, jaká je to švanda! „Jé, pán upad!“ komentoval to asi čtyřletý chlapeček, jehož maminka seděla po tátově levici a velice zaujatě se navzájem prohlíželi. Táta byl velmi hezký chlap, vysoký a udělaný s hnědými hustými vlasy a klasickými rysy: ke komu ho přirovnat, možná Abrhám, možná Potměšil plus Chladil?
Ale když Tulák začal hlasitě chrápat a malým sálem se šířil smrad nějaké slivovice, přestal pohazovat patkou jako Kaiser a vytřeštil oči. „On je ožralej doopravdy, ne?“ sykl k paní Chlapečkové, jejíž chlapeček klečel na sedačce, aby lépe viděl a vše komentoval. „Mamí! A kde sou brouci?“ ptal se. To jsme se měli brzy dozvědět. Na jeviště totiž vběhlo něco, co rozechvělo hrůzou i dospělé. „Uááá!“ ozval se řev malých dětí. Slimáci, Chrobáci, Mravenci… ti všichni měli kostýmy, za které by se nestyděl ani H.R. Giger! Nebo Hieronymus Bosch! To nebyl hmyz, to byli Vetřelci, kteří pronásledují Ripleyovou!
Obludné hlavy s koulícíma se očima, slimáci se slizem, vše šeptalo a mlaskalo, bylo to strašné! Já byla úplně zcepenělá hrůzou! I teď se ještě otřesu, když si na to vzpomenu - a to jsem dospělou (vášnivou) divačkou hororů! „Já sem se počůrala!“ ječela nějaká holčička, když jeden z brouků vstal ze země a ukázalo se, že má odporný cvakací broučí skelet s nožičkama. Vypadal jako vesmírný brouk z Men in Black (Edgare! Visí na tobě kůže!) Táta měl tak vykulené oči, že připomínal jednoho z nich. Paní Chlapečková k sobě tiskla chlapečka, který ječel; ječelo víc dětí a do toho tam tančil rej naprosto odporných strašidel.
Jó, bylo to zcela jasně představení pro předškolní děti! Ale to nebylo to nejhorší. Když asi čtvrtina rodin raději sbalila své strachy počůrané ratolesti a prchla směr tramvaj, nastalo osvětové zobrazení sexuálních hrátek, po kterých jsme všichni předčasně dospěli a před prvním sexuálním stykem jsme se šli raději poradit s psychiatrem! (já ne, já ne!)! Na scénu totiž vlétli motýli. No, motýli. Motýlice. Táta se narovnal a vyjeveně zíral na rej nahatých ženských, které měly na holých zádech namontovaná obrovská křídla a hlavy měly zakryté něčím, co vypadalo jako vydlabaná dýně s tykadly.
Strachy počůraných dětí rázem přibylo a paní Chlapečková šťouchla do mého táty, který již evidentně ztrácel kontakt s realitou, a familiárně mu tykla: „Hele? Vony jsou vopravdu nahý, nebo mají nějakou tělovku na sobě? Takový báby. Kam jsme to vlezli? Já dostala lístky od podniku, že je to pecka,“ šeptala paní Chlapečková. Pecka to skutečně byla. Obstarožní herečky byly asi fakt nahé, možná měly nějaký návlek ze silonu, já to nevím, protože jsem si zakrývala oči.
Pořád se tam totiž ploužili ti hnusní Chrobáci a Mravenci, kteří oblejzali dokola chrápajícího Tuláka, který nám to měl vše vysvětlovat! Tak asi proto jsme byli tak zmatení, jasně! Vrchol nastal, když na scénu vtančil Otakárek, kterého ty Motýlice měly dle původního scénáře svádět. Jenže tohle nemělo s původní hrou nic společného. Při spatření Otakárka zbytky publika zděšeně áchly -mimo dětí tedy. Ty z toho naštěstí neměly rozum! Celý Otakárkův jevištní kostým totiž spočíval v suspenzoru, který měl vrásčitý herec nasazený na penisu. Nekecám vám! Kdyby to viděli bratři Čapkové, zřejmě by celý kulturák vzteky podpálili!
Suspenzor byl přichycen na kšandách, a ještě byl vycpaný nějakou látkou, takže Otakárek vypadal jako ti rytíři z osmdesátkových brutálních filmů typu Maso a krev, kde můj milovaný Hauer jedním trhnutím rozevře nacpaný rozkrok a zmermomocní nebohou pannu! To bylo strašný! Na zádech měl herec taktéž obří křídla, která byla evidentně těžká a neustále Otakárkem smýkala dozadu, takže se převažoval, potácel se kolem dokola a různě padal.
Třešinkou na hodně nevábném dortu (či herci!) byla obří kukla, kterou měl na hlavě a snad dvoumetrová tykadla. „Otakárku, vy jste krásný! Řekněte HA!“ poletovala kolem jedna z nahatic. „HA!“ křičel Otakárek v suspenzoru, načež se převrátil, spadl na záda a rozflákal si křídla. Při tomto manévru strhl jednu z Motýlic na sebe, takže se tam váleli na hromadě.
Já se omlouvám, ale v tom reji nešlo poznat o co vlastně šlo. Vlastně jo, šlo o sex! Ostatní poletuchy se domlouvaly, která mu naklade vejce, natřásaly se a skláněly se nad Otakárkem, který hekal - ne vzrušením, ale námahou. Tulák stále chrápal a Otakárek najednou zcela mimo text (asi) zaječel: „Za*aný křídla!“ V mém dosud se držícím otci praskla tenká struna sebeovládání. Velmi tenká. Táta měl zvláštní smích. On zpočátku zrychleně dýchal, hekal. Takové to „H H H H!“ jako Forrest Gump, když měl první styk se svou Jenny. H H H H se pak u táty zlomilo do mohutného Huáááá, které už nešlo zastavit.
Rozchechtal se tak strašně moc, že strhl ke smíchu i paní Chlapečkovou, zatímco ubrečený chlapeček svou maminku zvědavě pozoroval: „Mamí! Já sem se taky počůlal!“ „Ha! Ha! Ha!“ vyrážel ze sebe převrácený Otakárek v suspenzoru, hrabal nožičkama a ručičkama jako obrácená beruška, zatímco Motýlice na něj lezly v jednom velkém houfu, až to herec nevydržel a zařval: „Zatracený báby, děte už někam do…!“ A za tím následovala taková kakofonie sprostých slov, které jsem dosud nikdy od nikoho neslyšela.
Otakárkův monolog se zvrhl ve velice líbezný opis různých částí ženských těl a popisů, co vše s herečkami provede a jak to provede. Sto způsobů, jak se dostat za vraždu do vězení, to bylo ono! Táta se řehtal tak, že dupal nohama. Znáte záchvat smíchu, který se nedá nijak zastavit nebo ukočírovat? Tak přesně to měl. Zbylí diváci se začali otáčet za zdrojem nevšedního hluku, on doslova hýkal jako osel s ledvinovou kolikou! „Tatínku?“ chytila jsem ho za ruku zděšeně. Já myslela, že má nějaký atomový záchvat! Málem jsem se taky počůrala!
To už mu ale na rameno dopadla pevná ruka kníratého pána v uniformě, který měl na čepici zlatě napsáno POŘADATEL. Táta ho spatřil a rozeřval se smíchy ještě víc - ten pán vypadal jako uvaděč v cirkuse, měl zlatý stejnokroj s vyblýskanými knoflíky a z ramen mu visely šňůry. „Pane, pojďte se mnou, rušíte herce!“ kladl mu na srdce uvaděč. „Juchachachááá!“ halekal táta jako tanečnice z Lúčnice, „Herce prej!“ Na jevišti to totiž vypadalo, že se vše brzy zvrhne buď v hromadnou bitku naštvaných nahých Amazonek s převráceným Otakárkem - nebo na hromadný sex. To spíš!
Nakonec to dopadlo strašně. Táta se nemohl hýbat, bolelo ho břicho, paní Chlapečková už jen brečela do kapesníku a počůraný chlapeček lezl přes sedačky a tahal zbylé holčičky za copy. Když otce několikrát vyzvali, aby odešel, muselo se sáhnout k hrubé síle. Táta byl vytažen ze sedačky jako hlemýžď z ulity, pod rukama ho chytil oprýmkovaný cirkusák, za nohy jeden z Chrobáků, a odnesli ho do předsálí. Málem dostal přes hubu. Tuším, že jen díky mně se tak nestalo, protože jsem byla ochotná tátu bránit vlastním tělem!
„Fuj!“ uplivl si alespoň Chrobák, „To musí bejt rodina, holka jako hastroš, táta nalitej už dopoledne,“ odhadl zcela střízlivého tátu cirkusák a hnali nás na ulici, načež za námi ještě naházeli naše kabáty. A bylo po představení. Táta nevládl končetinami, takže když si všiml otevřené knajpy, zalezl dovnitř a ztřískal se tam strašným způsobem. Já ucucávala limonádu z upatlaného půllitru a výčepák nám pak musel zavolat taxíka. Dodnes se divím, že nezavolal spíš záchytku! To už by táta opravdu nepřežil.
Když se ráno otec probral (oblečený, vyzutý, s hadrem na hlavě a kýblem vedle postele), máma byla uražená. Ale z mého překotného dětského vyprávění (mami, voni byli nahatý a lezli tam po sobě a pak si motýl urazil křídla a byl sprostej a všichni se počůrali a táta se smál a divnej pán mu chtěl rozbít nos) si udělala obrázek o tom, co to muselo být za hrůzu, takže ani moc nevyšilovala. Táta na to nikdy nezapomněl a zcela a naprosto odmítl chodit na jakákoliv kulturní představení mimo koncertu Katapultu a sledování scének Šimka a Grossmanna!
Takový průšvih ještě nezažil. „Normálně mě vyhodili,“ říkal každému na potkání. Jenže když vyprávěl o nahatých herečkách a Otakárkovi v suspenzoru, divadélko zaznamenalo zvýšený zájem o lístky ze strany dospělého publika. Takže to vlastně dopadlo dobře!
Jen jednou jedinkrát mě pak doprovázel do divadla. Bylo to totiž povinné školní představení. Bylo to těsně před revolucí, vzpomínám na to velice dobře, protože tehdy vážně onemocněla naše učitelka, která měla dělat dozor. Tak se SRPŠ dohodlo, že dítě doprovodí rodič. „Čert a Káča, mámo, na tom se přece nedá nic zkazit. Tam snad nebude nikdo nahej! Nebo myslíš, že Káča tam bude skákat po čertovi a chtít dítě? Nebo…“ přemítal otec, protože máma opět nemohla jít se mnou, měla na poště odpolední směnu.
„Já si nemyslím nic. Já nechci nic vědět,“ mávala rukama maminka. „Tady máš hašlerky. Když se začneš zase smát… Nebo kdyby tam byl fakt někdo nahej, tak si vezmi bonbon a uteč. Jde o školu, to není žádná sranda! Jestli uděláš ňákou vostudu,“ lomila rukama.
Táta ostudu neudělal, ale ostuda to byla řádná. Bylo to tuším v divadle někde v Dejvicích, soubor docela známých herců byl profesionální, dokonce byli i oblečení! „Vidíš? Ta Káča je tak hezká!“ brblal otec a živě jsem viděla ty jeho představy: Co kdyby tahle Káča hrála tu Motýlici v tý šílenosti, to bych se asi nesmál a nevyhodili by mě na ulici jako nějakýho houmlesáka!
Ale představení to bylo moc hezké. Vše mohlo skončit úspěchem, kdyby k hlavnímu Čertovi nepřiskotačilo hejno dalších čertů, kteří tam různě pobíhali a Káča je temperamentně odháněla a různě jim (slušně) nadávala. Něco na způsob Čerchmanti jedni, vraťte se do pekla zpátky, sic vás tu všechny do práce zapřáhnu… Asi tak. A když se čertíci přiblížili přímo k divákům, vstal osmák Trnka, vztáhl ruku, napřáhl ukazováček a do hrobového ticha zaburácel už přemutovaným hlasem: „Hele vole! To je Hasman, vole! Ty dáváš Kyslíkovi zabrat, vole!“ A bylo vymalováno.
Jasně, zrovna běžel seriál Chlapci a chlapi! A i když si o něm myslíme své, v době premiéry jsme to prostě hltali, já si to pamatuji jako dneska! Nadržený Zounar, krásná Vejmělková, děsivá baba Dvorská, boxer Kubec, nebožtík Boris Slivka jako něžný Vlado Rutkaj (nebo s Y?), ubrečená hysterka Mária. A také šikanátor Hasman, který toho Javorského tak týral, že by to bylo až děsivé, kdyby oba nevypadali jako reklama na hlad! No nic.
Čert byl samozřejmě Roman Hájek (zdravím, Romane!), ten, co hrál Hasmana. Pak už nemohl nikdo hrát, Hájek si sundal rohy a celý soubor se začal smát, až nakazil i publikum. Domů jsme se všichni vraceli s dobrou náladou, táta si pokecal s Káčou v zákulisí, hvízdal si a máma si ho podezřívavě prohlížela! Ale na nahé Motýlice a Otakárka v suspenzoru nikdy nezapomněl.
Občas jsem ho přistihla, jak vrtí hlavou a oči má „vzdálené“ - to jsem mu vždy řekla: „Otakárku, vy jste krásný?“ „Dej mi pokoj!“ smál se táta, ale do divadla už ho maminka za boha nemohla dostat. Pak jsem rodičům opatřila lístky na Sluhu dvou pánů (já měla protekci, já já já! Seděli v druhé řadě a drželi pudink!) - a to rozhodlo. Nespal, řehtal se jako kůň a Donutil byl od té doby jeho. Tedy po Marvanovi, samozřejmě!
Tak pozor na adaptace slavných děl českých klasiků! Můžete narazit na vskutku nevšední pojetí! Takové nahaté! A nechat se vyhodit na ulici!
A omlouvám se za délku, já jinak psát neumím. Pěkný den všem a hercům zvlášť!
