Článek
Já jména všech zúčastněných raději změním, ač by jim to s největší pravděpodobností nijak neublížilo. Jenže ti lidé měli také potomky a ostuda to byla jako z blbého filmu, ač premiéra sídlištního zpracování slavné Maryši naštěstí neproběhla. Ony bohatě stačily zkoušky! Psala se devadesátá léta a celý nápad na realizaci ochotnického představení slavné tragédie bratří Mrštíků dostala Kubrtová. Tato soudružka, později paní, byla docela známou herečkou. Svého času vystupovala v televizi, kde přednášela poezii a já ji pamatovala hlavně ze školy, kde herečka „na odpočinku“ secvičovala s žáky různá představení na besídky a akademie. Tam se realizovala nerada, ale vše, co jen trochu zavánělo herectvím, ji uvádělo do extáze.
Byla přesvědčená, že jen ona a nikdo jiný se stane zachráncem kultury celého sídliště - a hodlala všechny nekulturní barbary pořádně vycepovat. To by tak hrálo, aby se nehrálo! Tahle paní Kubrtová ničila dušičky malých školáčků, kteří chtěli na besídce jen zpívat, jak měla babka čtyři jablka, a k tomu tančit mazurku. Jenže Kubrtová z toho udělala tragédii o padesáti osmi jednáních, na jejímž konci neměla babička jupku, ale rubáš a dědoušek neměl kožíšek, ale oprátku na krku a visel na stromě. Na jabloni, ze které padala ona jablka. Ach jo!
Mluvila mazlivým hlasem, všichni jsme byli „drahouškové“. „Ale draaahouuušku, ty pohyby, ty pohyby, copak jsi dřevo? Jsi dívka, musíš ladně, drahouuuušku! A to sádlíčko, to není estetickéééé!“ drezírovala obézní Lucii škodolibě. Ta z obstarožní herečky měla takové trauma, že jsem ji zastihla na záchodě, jak se cpe chlebem se sádlem z domova a brečí do škvarků: „Hůůů, baba pitomá, hůůůů… Ať se podivá na sebe, bůůůů…“ hryzala spolužačka do domácího zlatavého sádlíčka. To byla pravda. Kubrtová vlastnila pěkných pár kilo navrch, ale „uměla je nosit“, jak se chlubila.
A zvláště ráda „režírovala“ deváťáky. Bylo totiž veřejným tajemstvím, že si dramatická umělkyně potrpí na zajíčky, ehm. „Ty nemáš žádné aknéééé,“ chichotala se a natřásala lalok pod bradou před blonďákem Říhou, který byl idolem celé ZŠ (později skončil v kriminále) a nevěřícně na diblíkující herečku civěl. My ho s holkama zbožňovaly, takže jsme si nenechaly ujít pásmo dramatické recitace Havrana, které celé odhuhlal čiperný blonďáček Říha, zatímco Kubrtová si ho vilně prohlížela.
To bylo hrozný! I Poe se musel obracet v hrobě, když mutující idol blekotal: „Proroku! Dím. Meke nekel. Teda… Mekeleke. Kelemeke…“ „Mene tekel!“ házela mu nadržená suflérka. „Cože???“ přeskakoval Říhovi hlas, zatímco diváci už se smáli. „MENE TEKEL!“ zvýšila hlas Kubrtová. „Kele mekel. Už víckrát ne. Nevrmór!“ vyhrkl Říha, gestem jí ukázal, kde má dle něj být - a bylo po představení.
No nic. Ale abych se dostala k té Maryše. To jednou přišla maminka z nějaké návštěvy. Ženské se scházely po bytech, drbaly a pily moravské sudové víno. Máma se připotácela do našeho malého bytečku mírně piclá a úplně uchvácená. Táta ji pobaveně pozoroval, miloval ty chvíle, kdy se máma pro něco nadchla. Já taky. Měla pak úplně vyžehlený obličej, všechny starosti byly pryč, oči jí zářily (taky vínem, že jo) a trylkovala: „Táto, víš co je novýho, já budu hrát!“ Maminka milovala umění, Francii, svoje tlustopisy Huga a Dumase; vše, co zavánělo takovým tím světem velkých děl a klasických divadel - to bylo něco pro ní!
Do divadla nechodila, protože táta tam usínal. Ale miloval Naše Furianty. Ty staré, s Hlaváčovou a Munzarem. Občas jsem rodiče zastihla, jak se muchlují a zpívají si: „Byl jsem na pouti dnes… koupiti pouti přec…“ A máma: „Mám já obrázek mám, je na něm svatej Ján…“ Jen si na to vzpomenu a mám slzy v očích! „A co budeš hrát, co to meleš?“ ptal se překvapeně táta. „Divadlo! Tralalaáá!“ prozpěvovala si maminka, „U Mileny byla i Kubrtová. Ožrala se a prej potřebujem kultůůůru, drahouuušku!“ napodobila umělkyni mistrně. „Tak se rozhodla, že v kočárkárně udělá představení. Pro ty nekulturní vepře, chichichi, pro tebe!“
„A co budete hrát?“ řehtal se táta. „Maryšu. Civilní pojetí! Nový kabát!“ vykládala dramaticky máma. Pak kdo tady byl tou opravdovou herečkou! Máma uměla! „Už jsme škyt všichni dostali role. Koukni,“ šustila papírem, „Kubrtový úplně hráblo. Ale já chci, bude legrace.“ smála se taky máma. „Ale co budeš hrát TY?“ zkonkretizoval otázku otec, „Maryšu, viď!?“ zasvítily oči i jemu.
Máma by se na to přesně hodila, byla tehdy mladá a půvabná, měla takové holčičí kouzlo, které se nedá popsat. Prý ho mám po ní, což nevím, ale velice ráda bych ho měla! „Ccccc… Jsi normální? Myslíš, že by pustila takovou roli? VONA!“ inkarnovala se máma už do herečky. Prostě najednou mluvila jako kdyby byla herečkou odjakživa a teď jen někde v divadelní šatně drbala kolegyni! Fakt byla dobrá!
„Vždyť je jí osmdesát, je tlustá a blbá!?“ vyhrkl táta zcela, ale zcela netaktně. No jo, ale měl pravdu! „Šedesát jí je,“ mírně ho poupravila maminka. „Nechala si udělat novou trvalou, tak si asi myslí, že je dívenka lalalala…“ trylkovala a začala hopsat po bytě. „Co děláš?“ „Já mám totiž roli. Koukej,“ listovala „scénářem“, což byl kus papíru z linkovaného sešitu, „Tady, hele. Dívka, která pro-sko-ta-čí kolem,“ slabikovala. „Cože to?“ „Proskotačí. Prostě budu skotačit ještě s Drmlovou z pátýho patra. Když se bude Lízal domlouvat s Vávrou, tak proskotačím kolem,“ řehtala se máma.
„Ty, hele…“ přemýšlel táta, zatímco máma se plně ponořila do své nové role, otevřela si další flašku a skotačila maličkým bytem sem tam. „A není to náhodou v krojích, strašně dlouhý, pět jednání, já tam tehdy usnul, ne? Ten jed v kafi jsem zaspal…“ „Od Žida, od Žida…“ skotačila máma, „Jojojo, pokrátila to. Na dějství jedno. Do toho narvala všechno, neboj. I ten jed. Děvčico nešťastná! Tys ho otrávila!“ chytila mě za ruce a skotačily jsme spolu. Ach jo, to byly chvíle, na které tak ráda vzpomínám!
„No a jak to chce narvat do jedný hodiny, protože víc obecenstvo nevydrží, jak je všechny znám. Budou chtít jít na pivo, kdepak nějaká Maryša. Fakt jí hráblo,“ smál se táta a pročítal inovovaný scénář, při jehož přečtení by se slavní bratři asi potrhali smíchy. Nebo taky ne. „Zeptej se jí!“ zubila se máma. „Má to vymyšlený. I obsazený. Prej se chce důstojně rozloučit s kariérou.“ „S jakou kariérou?“ držel si táta hlavu v dlaních a smál se. Já vím, je to možná neuctivé, ale s tou babou měl každý tak strašné zkušenosti, že se jí všichni vyhýbali! Ona totiž ještě před revolucí jaksi s oblibou „posílala dál a vejš“ všcechno, co se jí mohlo hodit. Asi tak.
Ale i když tomu nikdo nevěřil, začali skutečně Maryšu zkoušet. Máma se vracela vyskotačená ze svého proskotačení, vysmátá jako lečo, protože se tam děly věci nevídané. Přišla domů v záchvatu smíchu, sundala si skotačící kostým (bez krojů, takže měla nějaké krásné kombiné z Tuzexu) a natáhla se na postel, kde smíchy nadskakovala.
„To je strašný! Pavle, to bude takovej průser, že to svět neviděl! Hele, Vávra, jo, starej dědek, tak tam si přitáhla nějakýho zajíčka. Je mu snad patnáct (pánovi bylo třicet, ale vypadal jako klouček), má beďary a takovej vysokej hlas… piští úplně! Kubrtová s nim určitě tento, jinak si to neumíme vysvětlit. Kafe už rozlil asi stokrát, je úplně blbej a ona kolem něj skáče… Bože můj, to je něco strašnýho! A Francek, to je ten mladej, tak toho hraje nějakej její kamarád. Má tadydle na krku tetování, je plešatej a fousy má jako ZZ Top. Asi byl ve vězení, nebo nevím. To si neumíš ani představit!“ smála se. No neuměli jsme si to představit, ale museli jsme to vidět, že jo!
Na zkoušky chodili „pouze zvaní“, aby „nenarušovali soustředění umělců“, měli jsme tedy smůlu, protože obavy z toho, že se s tátou budeme řehtat nahlas, byly zcela oprávněné. Ale máma nás tam protáhla. V kočárkárně spojené s prádelnou vzniklo improvizované jeviště s oponou, různé nakradené židle ze všech paneláků okolo simulovaly hlediště; nekecám vám, že tam byl i stoleček s budkou pro nápovědu. Kubrtová to měla vymakané - kulisy nepotřebovala, když tragédii ze Slovácka z roku 1886 přenesla do naší doby včetně kostýmů!
Na zkoušce jsme nebyli s tátou sami, byly tam další rodiny, které čekaly na „proskotačení“ svých členů. Jiné role totiž pro sídlištní umělce Kubrtová neměla. Ukradla si Maryšu, Vávru i Francka (jsem přesvědčená, že kdyby mohla, tak je hrála všechny naráz) pro sebe, Lízala, Rozáru i Lízalku seškrtala tak, že jen skotačili, takže ve finále Maryša vypadala jako když pár lidí sedí u stolu v hospodě, lijou do sebe jednoho panáka za druhým (podezřívám, že lili) a a melou naprosté kraviny. To byl kabaret!
Kubrtová se připotácela na jeviště, lomila rukama, plakala a rvala si vlasy (trvalá z velkých vln), z čehož jsme pochopili, že ji něco trápí. Oblečena byla do bordó kostýmu s vycpanými rameny a zlatými knoflíčky. Táta vytřeštil oči a já věděla, že bude zle. A bylo! Kolem zoufající si Maryši proskotačil Lízal, který jí něco řekl, ona řekla, že si toho hrubiána nevezme (že se vemete, že se nevemete), Lízal proskotačil zpátky kolem ní do zákulisí mezi naskládané kočárky, kde si zcela evidentně zapálil cigáro, protože se nad oponou začal vznášet kouř.
„Huhuuu…“ dusil se táta smíchy. A nebyl zdaleka sám! Zatím tragédie, která byla skutečnou tragédií, pokračovala. Bylo to zkrouhnuté tak, že Kubrtová jen vysvětlila divákům, co se děje. Prostě stála a deklamovala, kterak selská dívka nucena je do sňatku se starým tyranem, ale miluje jiného. Tečka. „Chachacháááá…“ neslo se kočárkárnou. „Ticho!“ zvolala znepokojená umělkyně a estráda pokračovala. Občas tam proskotačila máma a něco zpívala, což bylo sice krásné, ale zcela to postrádalo smysl. Ono to postrádalo jakýkoliv smysl! Když přišel Vávra, začali se smát i herci.
To byl sice klučina čiperný, který si svou „velitelku“ měřil s neskrývanou láskou okořeněnou trochou strachu (buhví, co ti dva spolu vyváděli, někdo vsázel na dominu a bičík, chápete!) a pištěl vysokým hlasem: „Zastřelím já ti, jak je Bůh všemohócí nade mnó, zastřelím ti!“ „Já umřu!“ zasyčel mi modrofialový táta do ucha. Když se na scéně objevil Francek, diváci popadali ze židlí. To vám bylo dílo! Měl snad „dva na dva“, jak se říká - dva metry a dva metráky. Vyholenou hlavu, kérku kolem krku, plnovous - a začal se s Kubrtovou muchlovat. Pak kolem proskotačila máma, a klučík - tedy Vávra - svou obstarožní milenku s potetovaným motorkářem nevrle pozoroval.
Pak tam zase proskotačili nějací lidé, ale my už nebyli schopní rozeznat, kdo to je. To bylo něco tak šíleného, že je obrovská škoda, že to nikdo nenatočil. I ta zkouška by sama o sobě aspirovala na Oscara! Když totiž došlo na ono dlouho (a dlouho a dlouho - připadalo nám, že to trvá celé dny!) očekávané vyústění, ono drama jedu v kafi, pojala to Kubrtová jako grande finale. Prostě velkolepé! Jenže! Když máma proskotačila naposledy, Kubrtová konečně usedla vedle svého zajíčka - a ten se totálně zasekl. Asi kvůli tomu halasnému smíchu, protože se to nedalo. Nedalo!
Kubrtové cinkaly v uších obrovské zlaté kruhy, když se v rámci role Maryši klepala strachy a podávala kafe poďobanému Vávrovi. „Tak to jsem zvědavej, jestli zvoře i tohle,“ narovnal se táta na židli a upřeně se na ty klauny díval. Bylo naprosté ticho, takže jsme mohli slyšet, jak ti, co skotačili, sedí v kočárkárně a řehtají se. Cinkaly tam flašky a hustý čmoud z cigaret nad jevištěm dával tušit, že bání všichni včetně mojí mámy - poznala jsem kolečka, která uměla jen, když byla piclá! „No ty vole,“ tekly tátovi slzy smíchu.
Finále dramatu o vraždě vrcholilo. Černý mně dej, od Žida… „A proč ne ze spolku?“ vypískl klučík a vzal si hrneček, na kterém, nekecám vám, byl plastický obrázek vystouplých nahatých prsou a nápis I Love You! Kdepak litrový kafáč! Kubrtová asi pět minut dramaticky mlčela, takže jsme slyšeli ze zákulisí: „…mně to zhaslo připal mi jo a vona mu řekla že je úplně blbej ale von si to stejně dělá všechno sám kdyby tenkrát neukrad ty prachy tak se nerozvedli a nešahej na to nebo to rozbiješ a babu z toho trefí a prosimtě jo chci dolejt to je domácí…“, načež se hlubokým hlasem rozkřikla: „MĚLI ZAVŘÍNO!“
„Uhuhuu…“ smáli se všichni okolo a táta už nemohl. Já se bála, že to nepřežije! No málem jsme to nepřežili všichni, protože submisivní vyhublý poďobaný Vávra se podíval na svou korpulentní Maryšu Kubrtovou, vzal prsatý hrnek a napil se. Pak s pokusem o hluboký hlas ze sebe vyrazil: „Tadle je ZDECHLÁ nebo co!“
A bylo to. To si neumíte představit. Neumíte. Diváci nešíleli, diváci se zbláznili. Táta musel odejít, takže neviděl, jak Maryša vlepila Vávrovi takovou facku, až upustil hrnek. Z toho se uštíply ty prsa a mezi židle vytekla čirá smradlavá tekutina - slivovice, jasně, já to tušila! To už přiskotačili herci ze zákulisí, protože Vávra na svou konkubínu sprostě řval, že se na to může a taky se může a taky na ní se může a co může že nemůže a ona nemůže a on nemůže… Tolik sprostých slov, co ze sebe ten mužík vyrazil, to byla hotová kakofonie!
Kubrtová oznámila jasným hlasem Konec zkoušky! - ale bylo jasné, že je to konec celé sídlištní Maryši. Zdechlý kafe prostě nešlo. I kdyby nějaká premiéra byla, stejně by všichni jen čekali, jestli zase nechá kávu zdechnout.
Máma už pak skotačila jen u babičky na zahradě, když musela okopávat záhony nebo rovnat dříví do štosu. Ale nežehrala! „Ještě že to Kubrtová odpískala, co, Pavle,“ ujišťovala se pořád. A táta jí říkal, že je to škoda, protože máma byla nejlepší. Což nelhal. Byla! Jen se ocitla mezi lidmi, co ztratili soudnost!
Tak pěkný večer všem Maryšám, Vávrům, Franckům a Skotačákům. A zdechlýmu kafi!
