Článek
Můj táta byl to, čemu se říká „stará konzerva“. Staromilec, který nesnášel nové hudební proudy, které se po revoluci vyrojily jako houby po dešti. Zpěvačky dle něj ječely jako krávy, zpěváci měli daleko do pravejch chlapů, devadesátková pop music, chlapecké skupiny, rap a hip hop - to ho doslova „braly mory"! „Okamžitě to vypni!“ řval, když jsem si záškodicky pustila na plné pecky třeba Hrobaře nebo Lunetic. Tatínek zamrzl na svých Nedvědech, které skutečně miloval, dokonce s mámou byli na jejich strahovském koncertě.
Oba zbožňovali country, protože táta hrál na kytaru. A nesmělo se jim sáhnout na Katapult. Protože za a) Blues opuštěný postele byla „jejich“ písnička (mám podezření, že při Blues jsem byla zplozena), b) Dědek Šindelář byl „strejda“, se kterým se táta velice dobře znal, jelikož také pocházel z Chodska a máma ho milovala (hlavně pro ten knír), c) na koncertě Katapultu se poprvé „muchlovali“ (což mi lehce ovíněná máma jednou s uzarděním vyprávěla a nešetřila detaily). No jo, ale co si táta měl počít třeba se skupinou Chaozz nebo Kelly Family?
Ačkoliv jsem ho jednou přistihla, jak v kuchyni tluče do řízků a u toho si zpíval sámtájm aj viš avr en ééééndžžžllll… „Vlezlo mi to do hlavy, no! Zatraceně! A nesměj se!“ okřikoval mě s uzarděním. Docela se mu líbil Orlík a Landa. Mámě taky, hlavně Matásek, který měl (a má) dle jejího mínění (nejen jejího) pěkný zadek! Na moje tehdejší punkové hrdiny se však otec díval s ohromným despektem. V.T. Marvin nebo E!E jsem mu pouštěla na starém kazeťáku, načež je označil za „bandu ožralých idiotů“, na což jsem neměla protiargument, ehm. Toleroval ale Queen, protože sám uznal, že Freddie má hlas jako sám pánbůh.
A tenhle můj konzervativní otec chodil v pravidelnou dobu (podle směn v práci) nakoupit. Když měl noční, chodil hned ráno, po ranní ve tři hodiny, po cédéčku (celým dnu) vynechal, dokud si jeden z prvních Vietnamců na sídlišti neotevřel večerku. To bylo něco! „Má tam všechno a má otevřeno do devíti nebo do desíti,“ mnul si ruce otec.
Já ho vidím jako dnes, vždy se oblékl do modré bundy, vzal modrou tašku, peníze strčil na volno do zadní kapsy džínů, a vyrazil pro obligátních šest lahváčů, chleba, rohlíky a „něco dobrýho“. A jednoho dne z nákupní procházky přilétl jako postřelený zajíc, měl vytřeštěné oči a hulákal: „Já viděl žlutýho chlapa, jak venku tancuje na chodníku! Mámo! Není ta slivovice od Rudy nějaká špatná? Ježišmarjá, fuj, to bylo hrozný!“ vykládal překotně. Maminka se usmívala, ale nechápala. Znala ho, táta byl schopen udělat z prdu kuličku. Asi měl někdo sluchátka od walkmana, táta je neviděl, tančil si ve žluté bundě do rytmu, to bylo ono.
Pak se to opakovalo. „Já ho viděl zase! Prostě chlap, řehtal se, objímal lidi na ulici, na ksichtě ňáky třpytky nebo co, celej žlutej. A víš co mi povídal? Panáááčeeek nemáááá tralalááááááček! To vykřikoval a točil se dokola jako derviš… Já mu dám panáčka a tralaláčka!“ Sedl si do křesla a držel si hlavu v dlaních. A najednou opět zařval: „To je von!!! V televizi!“ „Prosím tě, přeskočilo ti?“ umyla si ruce máma a šla se podívat. V nějaké hitparádě (možná ESO, nevím) se zrovna kroutil Dan Nekonečný a Šum svistu. „Ať se prááášíííí za kočááárem…“ vykřikoval pan Nekonečný.
To už jsem věděla od spolužaček, že na sídlišti bydlí právě tato žlutá celebrita. A umíte si představit, jaké vzbudil pohoršení a poprask mezi samými lampasáky a policajty a bachaři, jimiž se sídliště u letiště, věznice a vojenského gymnázia Jana Žižky z Trocnova (později zrušeného) jen hemžilo? Od té doby táta potkával Daniela Nekonečného pořád dokola. Jako kdyby se jejich cesty záměrně křížily. Jelikož musím být slušná, nejjemnější označení tohoto excentrického zpěváka u nás doma znělo „Kašpar žlutej!“ Táta nesnášel, když mu někdo narušil osobní prostor, což Nekonečný dělal každému.
Hopkal si po chodníku od taxíků nebo autobusů, vždy důsledně ve žlutém, zpíval, tančil, a objímal. „Nešahej na mě, ty…“ křičel mu do vysmátého obličeje táta - ten měl obličej spíše zrůzněný vztekem. Nekonečný totiž nepovažoval rázné NE jako odpověď na své objímací rituály. Prostě byl svůj, já ho měla docela ráda. Ale když vzal tátu kolem krku (čehož jsem byla svědkem) a tím svým chraplavým hlasem volal: „Nemmmrrrraačte seeeee, den je šluuunííčkový, pánovi to nesssslušííí, uuuáááá, ruuumbakouule!“, otci začala jít pára i z uší.
„Už byl na poště,“ smála se i máma, která pracovala na dnes již neexistující sídlištní pobočce, „Vlítl tam, měl v ruce takový ty rachejtle, co z nich stříká oheň, tancoval a prej: Ženy ženy, kráááásnéééé ženy za přepáááážžžžkouuu vnady svoje odhalííííí… Vedoucí ho chtěla vyvést, ale bála se ho. Pak normálně ty rachejtle uhasil a podal si u mě doporučenej dopis. To už byl zase normální!“ vrtěla hlavou máma. Ono není divu, Nekonečný byl skutečným zjevením.
„Proč je furt tak vytlemenej…“ nechápal táta. Jó, jak to říkali Cimrmani, jsou chvíle, kdy by se optimisté měli popravovat - tak to měl můj táta prostě nastaveno. Nesnášel ho. Přiváděl ho k šílenství: „On nesl odpadky a měl žlutej koš, žlutě nalakovaný nehty a žlutej župan! A když to sypal do popelnice, tak tam hulákal: Konzeeervaaaa! Traláááááá! Láááhvinkaaaa… a zde je malinkááá áááá ÁÁÁ zelenááá šunčičkaaa! Uááá rumbakoule!“
„Já nevím co ten Nekonečnej bere, ale chci to taky,“ šeptala máma vyčerpaně, když se připlížila z odpolední, kde celý den tahala balíky. Nekonečný se stal v jeden čas doslova členem naší domácnosti. A nebyli jsme zdaleka sami! Jednou přiběhl strejda Lubor, v ruce třímal zmuchlané bankovky a řval: „Pavle! Rychle! Ty jsi v trenkách, to nevadí, pojď honem ven! Tomu mamlasovi přeskočilo, jezdí venku na nějakým poníkovi, má sebou rusalky a rozhazuje peníze! Dělej!“ Jojo, až tak! Rusalky byly nějaké spoře (žlutě) oděné tanečnice, byly naboso, tančily na špinavém chodníku a Nekonečný rozhazoval bankovky. To byl výjev fakt surrealistický!
„To snad není možný, ten chlap patří do blázince…“ zhroutil se táta u mě v pokojíku, když se v trenkách vrátil zpět bez bankovky (Nekonečný pobídl poníka a UJEL MU). Já už byla v té době drzá jako opice, takže jsem tátovi řekla, že peníze nesmrdí, co? Čekala jsem facku, ale táta mávl rukou a řekl: „Zesil to, prosím tě, ať si toho ***** vyženu z hlavy,“ ukázal směrem k CD přehrávači, odkud se nesl řízný punk Espéesek.
Ležel pak s mokrým hadrem u mě v posteli, v ruce plyšového medvěda a do uší mu řvalo: „Splet si Ivan kombajn s tankem, na záda si mošnu dal, opasééék si pevně utáh, do ruky vzal samopal…“ „Já to vypnu, ne…“ „Ale nech to bejt. Všechno lepší než ááááááááá rumbakoule!“ zaposlouchal se a dokonce se smál, když Ivan kradl lidem tranzistory, jak ho Brežněv naučil… (Prosím, jedná se o text punkové písničky! Žádná politika!) .
Pak už reálně hrozilo, že se táta nervově zhroutí. Protože Daniel Nekonečný si vzal za svůj cíl toho rozčíleného pána jaksi naladit na sluníčkovou notu a vždy otci po svém způsobu domlouval: „Proč mračíte se pane, že celý den vám prrrrršellooo? Co má řikat taková malá jepice jepiceéééé, kterrrééé prrršeelooo po celý život!“ vysekl Nekonečný poupraveného Seiferta jedna báseň, ale táta to vzal spíš jako provokaci a radši utekl. „Já se bál, že mu dám pěstí,“ mumlal pak doma. Z nákupů se stal orientační běh s jediným cílem: vyhnout se žlutému zpěvákovi.
Táta se přískoky plížil podél paneláků, cesta do večerky se protáhla třeba na hodinu. Když měl Daniel Nekonečný nějaké vystoupení a nebyl přítomen, otec byl stejně paranoidní. Projelo kolem žluté auto a šup, schoval se do zasmrádlé autobusové zastávky, kde seděl zhroucený a kouřil jedno cigáro za druhým. Jak předtím nesnášel víkendové jízdy ke tchyni na Chodsko, nyní sám mámu pobízel, ať už můžeme jet, honem! A stejně se tomu neubránil. Jednou jeli na velký nákup s babičkou v autě do Klatov.
Drahá tchýně totiž vyjádřila přání ohledně nové sekačky na trávu (přičemž sekat měl samozřejmě táta), takže se jela koupit sekačka. Vybráno, dokonce pojezd měla! To byla tehdy docela luxusní věc, táta měl proti své vůli radost, nicméně ta ho přešla, když si šel zakouřit před kulturák. A tam byl plakát. Žlutý. Z něj se smál neméně žlutý Nekonečný, z úst mu šla bublina s textem lákajícím na konceeerrrrtttt… Tátovi vypadlo zapálené cigáro z pusy, skočil do auta a ujížděl jako o život. „Stopadesát, von mě chtěl zabít!“ bědovala pak doma babička.
Pak došlo konečně k velkému třesku, který oba rivaly docela smířil. Táta šel z práce (chodil z letiště pěšky přes pole, tehdy to ještě šlo) a koho neviděl? Aby ho nepotkal, tak zase někam skákal. Nekonečný tančil po chodníku a táta při prchání (Takhle se prchá, Mazánku?) uklouzl a vyvrknul si kotník. Nikde nikdo, jen Nekonečný a úpící a klející táta. „Panáááčku bez tralaláááčku, nožička bolí?“ sklonil se nad ním do křoví žlutý rozesmátý přelud. Táta ho chtěl poslat někam, ale bylo mu jasné, že domů sám nedojde. Budka nikde, mobil byl tehdy výsadou bohatých, co mohl dělat?
„Jo. Bolí.“ „Pomohu když mohu ale nemohu!“ sdělil mu Daniel. „Proč nemohete?“ otázal se zblbý otec, který se kroutil bolestí. „Nemohu, mračččouuuuneeee! Směj se paňáco!“ pobídl tátu zpěvák. „Nebo je konec milováááníííí!“ „Já neměl ani páru o čem to mele, ale musel jsem. Já se musel usmát!“ kroutil táta nevěřícně doma hlavou, když mu máma ledovala nohu. Ta byla taky pěkně v šoku. Manžel se nevracel, najednou zvonek, otevřela, za chodbičkovými dveřmi stál žlutý Nekonečný (měl nějakou kosmickou kombinézu, nedá se to ani popsat) a podpíral tátu, který se tvářil velice, ale velice zvláštně.
„Paničko, panáčka vedu. Nožičku k ledu! Uáááá! Tralaláááá!“ smýkal s otcem sem tam. Samozřejmě že mu pomohl domů, bylo to pár kroků. „Já mu nakonec budu muset bejt vděčnej,“ slzel táta zlomeně. Máma, jak to tak bývá u nenadálého setkání se slavným člověkem, nevěděla co s rukama nohama, byla úplně rudá, převzala sténajícího „pana nožičku bolavou“ a nabídla mu panáka. Nekonečný se rázem stal úplně normálním člověkem, mávl rukou, podíval se na hodinky a zcela obyčejným hlasem řekl: „Já bych moc rád, ale fakt nemám čas, za chvíli pro mě přijedou, tak se mějte a ať se brzo uzdraví!“
A vzápětí se zase „přešaltoval“ do své vesmírné bubliny a začal hulákat: „Paprrrskyyy lidu svíííítííí a mračounci slííídííí na mou karrrrmu nemaje a je a je a jéééé…“ odskákal do výtahu. To bylo naposled, co ho táta viděl in natura. Pak se odstěhoval. Ale vždy, když byl v televizi on nebo Šum svistu, táta zesílil zvuk a úplně jsem viděla, jak mu to v hlavě šrotuje. Má nadávat, nebo říct něco jako Pane Cimrman, to je kamarád, seděli jsme spolu… Však rozumite!
Teď už jsou oba nebožtíci, tak jen pevně doufám, že si tam nahoře nelezou na nervy! A nakupovat chodí spolu!
Tak pěkný den a ať vááám sluníííčkoo svíííítíí! A bez sítí není pokrytíííí uááá rumnbakoule!
