Peklo na koncertě The Who (1979): Dav ušlapal 11 lidí, kapela hrála dál. Rockeři pak plakali v šatně

3. prosince 1979 večer se v zákulisí arény Riverfront Coliseum hádalo pět mužů. Všichni byli úplně bez sebe, překřikovali se jeden přes druhého a v očích měli slzy. Vysoký velitel hasičů mával rukama a naléhavě křičel: „Prostě to zrušte. Zrušte celej ten pitomej koncert. Tam dole máme jedenáct mrtvejch děcek…“ skoro plakal Bert Lugannani. Toho policie a záchranáři pověřili, aby o děsivém neštěstí, které se odehrálo doslova před pár minutami, informoval kapelu.

Jenže manažer slavné britské skupiny The Who, která byla právě uprostřed svého turné po USA, naštvaného hasiče zarazil: „Hele, to nejde. Měj rozum. Jestli ten koncert teď přerušíme, máte na krku další mrtvé,“ vrtěl hlavou Bill Curbishley (84). Ten později o tragédii v Riverfront Coliseum řekl:

„Byl jsem asi drsný. Jenže já věděl, že policii a hasičům musím říct svůj názor. Oni byli zoufalí, já ostatně taky,“ říkal Bill, který záchranářům oznámil: „Venku i v aréně máte osmnáct tisíc rozvášněných, opilých a totálně zdivočelých děcek. Pokud teď zhasneme reflektory a Pete (Townshend) řekne, že se hromadně umíralo u vchodu, ušlapou se v té panice všichni navzájem. Vypukne válka, kterou v těhle ulicích, v týhle budově, v tý smrtící pasti, nikdo nechce. Nezastavíte to. Oni to uznali. Kapela šla na pódium. Nevěděli nic,“ popisoval chvíle naprostého zoufalství Bill.

The Who odehrála fantastický koncert, po posledním přídavku si nadšení muzikanti vychutnali řev a pískot tisíců fandů - a sotva zapadli do šatny, aby se pořádně napili, překvapil je Billův strnulý obličej. „Co je ti? Tobě se to nelíbilo? Vždyť jsme dneska králové Cincinnati!“ cloumal s ním frontman The Who, zpěvák Roger Daltrey (82).

„A řekl nám to. Jedenáct dětí bylo mrtvých. Ušlapal je dav. Myslel jsem, že se zblázním. My tam hráli vedle nich, chápete? Hráli jsme a řádili jsme u mrtvých dětí. Rozbrečeli jsme se a vzteky to tam zdemolovali.“ říkal kytarista The Who Pete Townshend (81). Ten se společně s baskytaristou Johnem Entwistlem (+57) a bubeníkem Kenney Jonesem (77) z hromadného neštěstí nikdy nevzpamatoval.

I zpěvák Roger Daltrey prý měl noční můry a rozhovorům na toto žalostné téma se vyhýbal. „No jo. Prošel jsem si peklem. Nejdřív to byl šílený strach, ale hned po něm přišel obrovský vztek na to, že jsme v té hale klidně vystupovali, zatímco venku umírali naši fanoušci,“ vzpomínal Pete v jednom z mnoha rozhovorů. „Peklo na koncertě The Who, tak tomu říkají dodnes…“ kýval hlavou.

Co se stalo třetího prosince 1979 u skleněných bran arény Riverfront Coliseum?

Legendární britská kapela The Who se v roce 1979 vydala na neméně legendární šňůru po Spojených státech. „Comebackové turné. První turné od smrti Keitha Moona (bubeník). Jen pár koncertů. Prostě se sehrát s novým členem. Cincinnati bylo zhruba v půlce šňůry,“ vysvětloval Pete Townshend. Skupina se prý do třetího nejlidnatějšího města v americkém státě Ohio velice těšila. A Cincinnati se „těšilo“ na The Who, o čemž nejlépe vypovídá fakt, že všech 18 348 vstupenek na jejich prosincový koncert do Riverfront Coliseum zmizelo během pár dní - a to už v květnu!

Vstupenky neměly žádné označení řady nebo sektoru: „V USA se tomu říká Seating assignment či Festival seating. Festivalové sezení, i když to se sezením nemá nic společného. Zkrátka - kdo přišel dřív, byl blíž pódia. Pouštěli pak zpitomělé lidi dovnitř v jednom shluku jako stádo dobytka. A lidi utíkali dovnitř arén, síní, sálů a venkovních amfiteátrů jako mohutná lidská vlna. Občas se něco stalo. Někdo upadl, byl zraněn. Incidenty s ušlapáním fanoušků byly bohužel docela časté,“ vysvětluje fanoušek The Who Jan Sokol.

A pokračuje: „Ale v Riverfront Coliseum to bylo tak hrůzné kvůli shodě šílených okolností a i kvůli konstrukci té arény,“ naráží Jan na fakt, že Riverfront Coliseum bylo opravdovou smrtící pastí - jen to do třetího prosince roku 1979 nikdo nevěděl. Bohužel. „Pořadatelé udělali několik kardinálních chyb, které stály život těch jedenácti mladých lidí. Skoro ještě dětí. Byli laxní, odflákli to - a dopadlo to masakrem,“ říká pan Sokol.

Riverfront Coliseum totiž mělo velice netradiční vstup, zcela nevhodný pro rockové koncerty, kde se dá předpokládat, že někteří z fanoušků budou namazaní a rozkurážení ještě před vstupem na koncert. Když totiž lidé přišli ke stadionu z ulice, museli nejdříve vyjít po obřích betonových schodištích a rampách nahoru na vyvýšené venkovní náměstí, které celou arénu obepínalo. Toto náměstí mělo kolem dokola prosklené stěny. Jednolitost těžkého skla přerušovala řada opět prosklených turniketů, kudy se do arény vcházelo. A právě u turniketů to všechno začalo.

„Nesmírně jsme se těšili. To víte, The Who. Někteří z mých kamarádů už tam šli v poledne. Byl velký mráz, ale nám to bylo jedno. Já šla se Sophií a Markem ve tři odpoledne - a to už se u arény nedalo pomalu ani pohnout, jak strašně moc lidí tam bylo. Všichni zpívali, těšili se, pili a byli netrpěliví. Ale drželi jsme se, chtěli jsme jen nejlepší místa u pódia. Víte? Sáhnout si na ně. A málem jsem tam taky zůstala…“ vypovídala teprve šestnáctiletá Lisa Grippa, která v osudný večer stála s kamarády u hlavního vchodu na západní straně budovy.

Ten tvořily dvě dlouhé řady těžkých skleněných dveří, které byly zapuštěné do podlahy ve tvaru obřího písmene V. Okolo sedmé hodiny večerní se už na této terase mačkalo přes osm tisíc natěšených lidí, kteří se nekontrolovatelně posouvali dopředu. „Občas někdo omdlel, tam na té terase. Viděla jsem dívku, jak zvedla oči v sloup a omdlela, ale zůstala stát, protože neměla kam spadnout - zůstala trčet zaklíněná mezi dalšími lidmi. A to se dělo ještě venku před vchodem. Lidé se mačkali na dveře, které opravdu skřípaly, to sklo praskalo,“ popisovala další přeživší, také šestnáctiletá Tammy Hart Fales.

Pak se dveře konečně otevřely - ale z cca dvaceti jen dvoje! Pořadatelé totiž udělali naprosto bláznivou chybu, která si vybrala krutou daň: rozhodli se, že tisícům natěšených rockových fanoušků, kteří do arény vstupovali ze západní strany, stačí jen dva vstupy! Osudové rozhodnutí pak organizátoři „okecávali“ tím, že neměli dostatek personálu na trhání lístků! „To si mysleli, že tudy projdeme všichni? Kolem jich byla spousta (vchodů), ale zůstaly zamčené. Lidé se potom úplně zbláznili a začali se drát dopředu na sklo!“ říkal přeživší Mike Simkin, který se ocitl v hlavní „vlně“ na sebe natlačených lidí.

Fanoušci se do otevřených vchodů hrnuli jako nějaká kapalina, která neměla kam odtéct. Mnozí zůstávali „viset“ mezi sebou i ve dveřích; „trhači“ lístků raději utekli, protože nezadržitelná masa proudila dveřmi dovnitř. Lidé byli mačkáni na sklo a všichni najednou se snažili projít dvěma otevřenými dveřmi. Muselo to být něco hrozného, což ostatně potvrdila i Tammy: „Zůstali jsme velmi brutálně přitisknutí na skleněná okna. Ten tlak se nedá popsat, nedá. Šumělo mi v uších a pomalu jsem ztrácela vědomí. Strašně křičeli a lapali po dechu. A pak se ozvala ta hudba,“ popisovala Tammy „velký třesk“, po němž vypuklo peklo.

Kolem čtvrt na osm totiž zevnitř arény skrze zavřené sklo pronikly ven mohutné vibrace basů a kytar – The Who spustili opožděnou zvukovou zkoušku, a zvukař do toho pustil znělku z nového filmu Quadrophenia. Dav lidí rozčileně zašuměl, protože si všichni mysleli, že koncert už začal. „Oni už hrajou. A bez nás!“ řvali fanoušci. Situace se zcela vymkla kontrole. Zadní řady, které netušily, že vchody jsou zamčené, začaly brutální silou tlačit na ty před sebou. „Byl to obrovský tlak plný divoké energie,“ vzpomínal Mike Simkin. „Najednou zjistíte, že vůbec nedokážete udržet nohy na zemi. Ten dav s vámi bezvládně smýká sem a tam!“

Obří masa lidí se vrhla bezhlavě dopředu a cpala se dovnitř. Po chvíli praskla velká skleněná tabule zamčeného vchodu a třeskotem se vysypala přímo do lidí. „Krev, všude krev. Měla jsem mžitky před očima. A tou vzniklou dírou jsme se tlačili dovnitř jako špunt ze šampaňského. Byl to trychtýř. Jekot, šílený řev. Šlapali jsme po plechovkách od piva, chladicích boxech a dekách. V jednu chvíli pod tu masu těl spadl náš kamarád. Byl to obrovský chlap, ale museli jsme ho okamžitě vyrvat za ruce nahoru. Kdybychom ho v té vteřině nezvedli, byl by na místě mrtvý,“ popisovala Lisa Grippa.

V nastalém chaosu byli lidé sráženi na zem a ušlapáváni. Přeživší Tammy Hart Fales popsala, že ji dav doslova zvedl do vzduchu, takže vůbec neovládala své kroky. Když spadla na zem, myslela si, že už se nikdy nezvedne. „Viděla jsem chlapce, co měl úplně modrou tvář. Modrou,“ říkala Tammy. Když se policie a záchranáři konečně probojovali k zátarasu u dveří, bylo už pozdě. Jedenáct mladých lidí ve věku od 15 do 27 let zemřelo na místě na udušení v důsledku brutálního stlačení hrudníku - takzvaná kompresní asfyxie.

„Ten tlak byl tak gigantický, že někteří teenageři ani nespadli - dav je k sobě přimáčkl tak strašnou silou, že zemřeli přímo vestoje. Strašidelné bylo, že zatímco záchranáři na jedné straně západní plošiny odnášeli mrtvé a zraněné, o pár metrů dál za zátarasem pořadatelé dál pouštěli zbytek zástupu dovnitř haly. Tisíce fanoušků tak vesele procházely kolem nosítek s oběťmi, mysleli si, že se tam jen někdo popral nebo opil, a nadšeně běželi do hlediště arény!“ říká Jan Sokol.

Zdrcení hasiči požadovali okamžité zrušení celé akce. Není divu! Jenže zmíněný manažer kapely Bill Curbishley zasáhl a argumentoval tím, že pokud se show zruší, venku vypuknou hotové pouliční nepokoje. „Možná měl pravdu, všichni vědí, co dokáže dav, když se vymkne kontrole. Neumím si ani představit, co by se tam stalo. Těch obětí mohly být stovky i tisíce! A tak se jelo dál. Kapela The Who nastoupila na pódium přesně podle plánu a odehrála celý svůj set,“ popisuje fanoušek skupiny.

Samotní rockeři neměli sebemenší tušení, že jen kousek za zdmi sálu záchranáři resuscitují zraněné a přikrývají mrtvé. Pravdu jim Bill řekl teprve v šatně. Zdrcení muzikanti rázem vystřízlivěli z euforie a propadli absolutnímu zoufalství, brečeli vzteky a rozmlátili půl zákulisí. Sice za nic nemohli, ale šrámy na duši zůstaly všem - kapele i přeživším.

Po masakru vznikla spousta fotografií, které záhy zaplnily hlavní stránky světových médií. Město Cincinnati ihned zakázalo prodej zcela volných vstupenek, rodiny obětí vysoudily velké odškodné, ale… „Ztracené životy nikdo nevrátí. Pamatuji si, jak jsem byl rozčilený, srdce mi pumpovalo. Ta beznaděj, to zoufalství…“ říkal kytarista Pete. Kapela The Who byla z této tragédie tak psychicky zlomená, že město Cincinnati bojkotovala dlouhých 43 let! „To si vyčítám. Měli jsme tam zůstat. My jsme odjeli do Buffala. A večer vystupovali. Hráli jsme pro ně, ale byli jsme ve špatném městě,“ řekl Roger Daltrey.

Britská skupina The Who se do Cincinnati vrátila až 15. května 2022. Na stadionu tehdy vystoupili společně se studenty ze školy Finneytown, kam chodily udušené dívky, a fotografie všech jedenácti obětí svítily na obřích obrazovkách během dojemného jedenáctiminutového úvodu písně Love, Reign o'er Me. Pete Townshend pak v rozhovoru zmínil, že se dodnes budí hrůzou. Postupem let a desetiletí mu došla obludnost celé tragédie v syrové nahotě.

„Celou dobu jsme hráli vedle těl našich mrtvých fanoušků, kteří ve vstupní hale podlehli síle davu. Mám výčitky. Měl jsem něco udělat? Ale co? Nic. Dlouho, celé měsíce, jsme neměli na nic energii. Hádali jsme se. Rodiny nás žalovaly. Chápu to, věřte mi to. Tolik nadějí, tolik životů, vše zmařeno jen kvůli tomu, že se mladí lidé šli pobavit na náš koncert!“

Incident byl námětem knihy Jsou děti v pořádku?, inspiroval také scény ve filmu Pink Floyd – The Wall a ještě dlouho rezonoval a dodnes rezonuje jako připomínka lidské touhy po zábavě, která se během několika vteřin změnila v jednu z nejznámějších tragédií v historii rockové hudby, koncertů i hromadných neštěstí vůbec. Lidé v Cincinnati každý rok na výročí masakru přinášejí květiny a svíčky ke vchodu do arény, kde je umístěna pamětní deska se jmény obětí.

Byli to: Walter Adams Jr. (22), Peter Bowes (18), Connie Sue Burns (21), Jacqueline Eckerle (15), David Heck (19), Teva Rae Inlow Ladd (27), Karen Morrison (15), Stephan Preston (19), Philip Snyder (20), Bryan Wagner (17) a James Theodore Warmoth (21).

Jedenáct životů bylo zmařeno kvůli banální chybě pořadatelů, kteří chtěli ušetřit na lidech u vchodu. Rockový svět na tento černý prosinec roku 1979 nikdy nezapomene.

Zpracováno podle: Jan Sokol rozhovor, ATI.com, Katastrofa na koncertě The Who, Rollingstone.com, Libapps.com, The Who, YouTube dokument