Popravu krásné partyzánky si Němci nafotili, její odvaha šokovala svět. 17letá Lepa se vysmála katům

9. května 1945 panovalo v osvobozeném jugoslávském Záhřebu slunečné počasí. Poklid prvního mírového dne přerušovaly občasné výkřiky zajatých německých vojáků ze zdecimované 7. horské divize SS Prinz Eugen, které partyzáni zrovna hnali do provizorních táborů. Všude kolem se válela mrtvá těla Němců zastřelených při pokusu o útěk.

Poblíž malé ohrady, do níž obyvatelé osvobozeného města shromáždili zajatce, stála skupinka zarostlých partyzánů. Muži pokuřovali, prohrabávali se hromadou osobních věcí padlých, a poručík Národněosvobozenecké armády maršála Tita Milan Popović nohou převracel mrtvolu mladičkého příslušníka SS, který ležel na břiše tváří k zemi.

„Hele, něco mu vypadlo ze saka,“ upozornil najednou Milana jeden z partyzánů. „Ukaž?“ popadl poručík do ruky malý ošoupaný zápisník a překvapeně z něj vytáhl štůsek malých fotografií. Mladý muž si je chvíli prohlížel a záhy se rozzuřil: „Bestie!“ uplivl si a znechuceně hleděl na opravdu kruté snímky mladičké a velice krásné tmavovlasé dívky, která kráčí po boku německého vojáka na provizorní šibenici… Poslední fotky z děsivé série ukazovaly oběšené tělo, a Milan tuto scenérii už někde viděl. A víckrát.

„Oběšenci pro výstrahu byli v bývalé Jugoslávii v době druhé světové války běžným koloritem měst i vesnic. Viseli ze stromů u cest a silnic, spousta jich byla přímo na návsi. A nebyli to jen partyzáni. Jugoslávie tehdy byla hnízdem vos; zemí, z níž se lidskost zcela vytratila. Všichni se tam zabíjeli mezi sebou. Italové, fašisté, Němci, ustašovci, četnici, komunisté, nacionalisté, partyzáni. Ti lidé viděli všechno na světě, otupěli, zvykli si. Bohužel, mezi popravovanými byly ženy a děti.“ popisuje historik John Kurowski.

Dítětem byla i dívka na snímku, který právě držel v ruce poručík Milan. Vypadala nesmírně mladě, ještě před pár lety by si mohla hrát s panenkami! Její výraz byl velice zvláštní. Stála pod šibenicí, na krku měla smyčku, ale neměla tvář zrůzněnou strachem, žalem, bázní nebo bolestí. Naopak! Neplakala, neprosila o milost; s hrdostí se dívala přímo před sebe, a celý její postoj napovídal, že svými vrahy hluboce opovrhuje. „Kdo to je? Neznáš ji náhodou? A ty?“ ptal se poručík svých druhů. Nepoznali ji.

Fotky posledních chvil života anonymní tmavovlasé slečny si převzaly poválečné jugoslávské úřady a odeslaly je do všech muzeí po zemi jako symbol partyzánského odporu a nacistických zvěrstev. Skutečnou identitu nebohé dívky nikdo neznal, byla uváděna jen jako „bezejmenná popravená hrdinka.“ Po několika letech ji konečně ztotožnil muž, který si v Muzeu revoluce v Mostaru prohlížel výstavu fotografií.

„To je naše Lepa! To je dcera mého strýce!“ vyhrkl najednou návštěvník, ihned zalarmoval personál, pomocí novinářů se do světa rozlétly ony všeříkající fotografie - a spolu s nimi vyšel najevo příběh o neskutečné odvaze a hrdinství dívky jménem Lepa Radić, která se narodila 19. prosince 1925 ve vesnici Gašnica poblíž Bosanské Gradišky. Lepa měla dva sourozence a pocházela z velice chudé zemědělské rodiny.

Otec Svetozar se málem udřel k smrti, děti měly hlad, a tak se hospodář rozhodl poslat dcery Lepu a Daru ke svým rodičům: „Půjdete k babičce. Než tu zemřete hlady,“ oznámil jim a dívenky odvezl do vesnice Bistrica, kde je svěřil do péče své matky. Lepa se u prarodičů měla dobře. Přibrala na váze a chápala se práce i učení. Podle vzpomínek přeživších byla velice bystrá a inteligentní. „Hodná a milá holka. Velice tichá, zásadová. Ale tak paličatá! Dovedla se kvůli své tvrdohlavosti i poprat!“ vzpomínala na Lepu spolužačka Jasmina.

Zásadní vliv na formování osobnosti mladé Lepy (znamená to Krásná) měl její strýc Vladeta Radić, komunista, který neteři nosil zakázané knihy a přednášel jí o dělnickém hnutí. „Přejala pod vedením strýce Vladety komunistické ideje za své, vstoupila do Svazu komunistické mládeže Jugoslávie (SKOJ), až se nakonec v roce 1941 ve věku 15 let připojila ke Komunistické straně Jugoslávie,“ uvádí srbská Wikipedie. Zároveň pomáhala babičce s vedením domácnosti a statku:

„Lepa mohla žít život obyčejné vesnické dívky, která by se starala o hospodářství, vdala se a porodila děti. Nebo mohla klidně pomýšlet na studium, stát se učitelkou, úřednicí nebo zdravotní sestrou a pomáhat lidem. Místo toho vtrhli do Jugoslávského království Němci s Italy a celou zemi i životy všech obyvatel převrátili naruby!“ stojí v článku o Lepě Radić na webu Ycl.uk, který připomíná, že Lepa i další nevinní lidé byli vtaženi do soukolí dějin, které jejich životy zcela semlelo a roztrhalo na kusy.

Vše začalo 6. dubna 1941, kdy Adolf Hitler zahájil bleskový útok na Jugoslávii, aby si pojistil balkánské křídlo pro svou chystanou invazi do Sovětského svazu. Celá země byla bleskově poražena. Na území Bosny vznikl loutkový fašistický stát ovládaný krutými chorvatskými ustašovci. V horách zuřila občanská válka mezi srbskými nacionalisty (četniky) a komunistickými partyzány maršála Tita, do které se ještě brutálně zapojovaly po zuby ozbrojené divize SS.

A právě do tohoto mlýnku na maso, do krvavého chaosu, kde v lesích bojoval soused proti sousedovi, se rozhodla skočit celá rodina Radićových, na kterou nacistický teror dopadl už v listopadu roku 1941. Tehdy do jejich domu vtrhli ustašovci, pozatýkali je a odvlekli do koncentráku v blízké Staré Gradišce. Měli informace od udavačů, že jsou partyzáni - a samozřejmě to byla pravda. Otec a dva strýcové; dokonce i matka, teta, Dara a Lepa - ti všichni se stali bojovníky Druhého krajinského partyzánského oddílu pod velením Dr. Mladena Stojanoviće.

Patnáctiletá Lepa byla mučena také a neřekla ani slovo. Naopak se jí podařil husarský kousek: z koncentračního tábora po měsíci nelidského utrpení spolu s rodinou jednoduše utekla. Radićovi využili nočního zmatku, za pomoci partyzánských odbojářů prolomili ostrahu tábora a rozutekli se do okolních lesů.

Domů už se samozřejmě nikdo z nich vrátit nemohl. Ani Lepa. Ta si hodila přes rameno pušku a uprostřed mrazivé balkánské zimy oficiálně vstoupila do partyzánského oddílu. „V lesích a zákopech strávila Lepa více než rok jako řadová bojovnice. Ošetřovala raněné, nosila munici a střílela z pušky stejně obratně jako dospělí chlapi. Byla nesmírně statečná a obětavá. Bylo jí teprve šestnáct let a už viděla věci, které by položily na zem i silné muže. Ona ne. Nebála se krve, střelby ani nepřátel!“ popisuje poněkud sugestivně hrdinství dospívající dívky web Ycl.uk.

V červenci 1942 padl ve velké bitvě o Kozaru Lepin otec i oba strýcové; jejího maličkého bratra Milana odvlekli nepřátelé pryč - a dítě už nikdy nikdo neviděl. „Dlouho se říkalo, že ho snědli ustašovci. Na osud Lepy Radić se během let nabalilo tolik hrdinských povídaček a tajemných bajek, že už nikdo nezjistí, kde je pravda. Jistě ale víme, jak proběhly její poslední dny,“ říká historik John.

Svíčka života Lepy Radić začínala dohořívat začátkem února roku 1943. Během obávané německé ofenzívy proti partyzánům byl Lepě přidělen nesmírně těžký úkol – měla na starost evakuaci raněných z bitvy na Neretvě - podle zdrojů se jednalo až o 150 mužů, žen i dětí! Němečtí esesáci z divize Prinz Eugen běhali v horách, naháněli lidi jako při honu a stříleli do zkrvavených uprchlíků ze samopalů. A najednou narazili na „hnízdo“ vyčerpaných lidí, o které se starala. V tu chvíli se zachovala jako opravdová bojovnice.

Aby zachránila raněné a poskytla jim čas k útěku do hlubšího lesa, popadla zbraň a začala do německé přesily pálit. „Bojujte, lidi! Nepadněte jim do rukou! Ať zabijí mě, vy utečte!“ křičela podle výpovědí lidí, kteří masakr v horách přežili a vyprávěli po zveřejnění identity „dívky z fotky“ o její statečnosti. Lepa vystřílela úplně všechny své náboje. Když jí došla munice, esesáci se na ni vrhli, srazili ji k zemi, zmlátili pažbami pušek a zajali.

Spolu se vzdornou dívkou zajali i zbytek přeživších, a protože jim Lepa sprostě nadávala a tloukla je do rukou, odvlekli ji v řetězech do nedalekého města Bosanska Krupa, kde pro ni esesáci přichystali peklo na zemi. Sedmnáctiletou dívku několik dní velice brutálně mučili: „Bití, pálení, dření kůže. Rány do hlavy i těla, nedá se ani popsat, co Lepa prožila a přežila. Němci se rozhodli z ní vytlouct informace o tom, kde jsou ostatní partyzáni. Neřekla ani slovo. Její neskutečné hrdinství dodnes udivuje tisíce lidí. Jak to mohla zvládnout? Nikdo neví…“ říká John Kurowski.

Němci nakonec pochopili, že ji nezlomí, a tak nad ní vyřkli rychlý ortel – smrt oběšením pro výstrahu všem ostatním. Dne 8. února 1943 (některé prameny zmiňují 11. únor) odpoledne vyvedli Lepu v řetězech na hlavní náměstí v Bosanské Krupě pod silnou větev starého stromu. Poblíž stáli vojáci, kteří se smáli a dychtivě čekali, až se bude „ta strašná holka“ houpat na stromě, a přítomný mladý esesák vytáhl fotoaparát „ku řádnému zdokumentování“.

Lepa Svetozara jako školačka:

Na celou tuhle šílenost s otevřenou pusou civěly stovky místních obyvatel: „Vždyť je to dítě! Malá holka! A podívejte, jak je pyšná! Ta je statečná!“ vrtěli hlavou vyděšení lidé, kterým nešlo do hlavy, jak noblesně a hrdě mladičká dívka kráčí vstříc své smrti. Právě obyvatelům Bosanské Krupy pak Lepa adresovala svá poslední slova. Zatímco jí Němec navlékal smyčku, pokusil se o poslední zákeřnou nabídku: „Řekl jí, že pokud hned teď na místě řekne jména komunistických vůdců a svých spolubojovníků z hor, dostane výměnou život a svobodu. Odmítla. Dokonce se usmála!“ popisuje ATI.com.

Lepa se místo nějakého smlouvání a pláče na důstojníka s pohrdáním podívala a řekla mu přímo do tváře: „Já nejsem zrádce svých lidí! Ti, na které se ptáte, se ukáží, až se jim podaří vyhladit všechny zločince do posledního!“ To už bylo na Němce příliš. Uražený kat chtěl zamezit dalšímu výkřiku a začal odstraňovat bednu, na které ubohá Lepa stála. Ta ale měla ještě něco na srdci: „Ať žije Komunistická strana a partyzáni! Bojujte, lidé, za svou svobodu! Nevzdávejte se zločincům! Zabijí mě, ale jiní mě pomstí!“ zvolala.

Ihned poté byla Lepa Radić oběšena. Její tělo viselo uprostřed města asi pět dní, pak ji místní v tajnosti sejmuli a zřejmě pohřbili pod stromem, na němž zemřela. 20. prosince 1951 byla Lepa Radić prohlášena Národním hrdinou Jugoslávie, a její příběh se rozlétl do celého světa. Asi málokdo plně pochopí, jak nesmírně statečná tato sedmnáctiletá dívka byla. Jde z toho hlava kolem, to uznejme. Člověk nepřestává žasnout, jakou mravní sílu a odvahu v sobě může skrývat slečna, která se měla bavit s kluky a honit parádu, ne střílet do Němců a být nelidsky mučena.

Ostatně nežasneme jen my. Lepina odvaha vzala vítr z plachet i Němcům. O tom svědčí telegram, který po Lepině popravě obdržel samotný velitel divize SS August Schmidhuber. Stálo v něm jen poněkud obdivné konstatování:

Zpracováno podle:

Lepa Radić, ATI.com, Лепа Радић, Ycl.org.com, Find a Grave, Wopaplus.com, Младен Стојановић, Bitva o Kozaru, Bitva na Neretvě