Zkáza velrybářské lodi Essex: krutý příběh kanibalismu, šílenství a pomsty rozzuřeného vorvaně

Následující děsivé, mysteriózní a svým způsobem dechberoucí vyprávění by nevymyslel ani sebelepší scénárista filmových trháků. Je to vlastně hotová tragédie antických rozměrů. Co může být více epické, než pomsta krásné velryby, která potopila loď katů, co krvavě vyvražďovali její druh? A nejen to. Posádka Essexu měla na svědomí i vyhynutí želv na Galapágách.

Ono přísloví o božích mlýnech se v případě Essexu naplnilo vrchovatě. Dodnes nikdo neví, co vedlo vorvaně k takové agresivitě, na jejímž konci zůstalo losování o to, který člověk bude při kanibalských orgiích sněden. „Najdeme v tom skoro až biblický motiv. Archetyp Leviatana, který, pokud mu to přisoudíme, vlastní myšlení lidské a rozhodl se pro pomstu za kruté lovení velryb.“ uvádí se ve studii k „případu Essex“.

Bylo toho daleko více. Mluví se i o prokletí, legendě o Jonášovi, kletbě, která na Essexu ulpěla kvůli nenasytnému zabíjení zvířat. Muži z posádky totiž za sebou zanechávali jen spoušť, zmar, krev a bezuzdné vyvražďování želv i velryb. Tak se jim to vrátilo jako bumerang.

Není divu. Lov velryb byl (a je) bezesporu jedním z nejodpornějších zločinů, jakého se kdy lidstvo dopustilo na zvířatech. Majestátní a inteligentní vládci moří vlastní tuk, maso, kosti; z těchto obřích savců se vytěžilo naprosto všechno, aby na konci všeho toho utrpení byly svíčky, kostice do šněrovaček a spodniček, deštníky…

Nebezpečný a náročný lov byl v 19. století v Americe velice výnosným obchodem a na velrybářské lodě se nechávaly najímat stovky dobrodruhů i prostých rybářů ve vidině velkého výdělku. A ve své době chtěli všichni na Essex. Byla nazývána Šťastnou lodí.

Jaký byl její osud? Šílený. A opravdu neuvěřitelný.

V přístavu Nantucket v Massachusetts se 12. srpna 1819 chystala na další plavbu jedna z nejznámějších velrybářských lodí své doby. Essex zvaný Plavidlo štěstěny měl za sebou šest úspěšných výprav, poprvé byl spuštěn na vodu už v roce 1799. Loď byla na tehdejší poměry malá, ale velice spolehlivá. Měřila 27 metrů, zhotovili ji z dubového dřeva, měla tři stěžně, pět záchranných člunů (o rozměru 8,5 m) a výtlak 238 tun. Prošla rekonstrukcí a osmadvacetiletý kapitán George Pollard Jr.si mnul ruce. Vše vypadalo nadějně.

Jeho první důstojník se jmenoval Owen Chase (21), se kterým Pollard podnikl již dvě zabijácké výpravy s „dobrým“ výsledkem čili bylo uloveno mnoho velryb a peníze se jen sypaly. Dochované záznamy seznamu posádky Essexu nám nastiňují, že ji tvořili vesměs velice mladí muži - celkem na palubě lodi bylo jedenadvacet lidí. Druhým důstojníkem byl 26letý Matthew Joy; tři kormidelníci se jmenovali Obed Hendricks, Benjamin Lawrence a Thomas Chappel. Nejmladší byl čtrnáctiletý Nickerson, ostatním bylo kolem dvaceti.

Natěšení mladíci absolvovali poradu s kapitánem, který jim nastínil trasu - v plánu byla přes dva roky trvající plavba do velrybářské oblasti západně od pobřeží Jižní Ameriky - do Tichomoří. Nic nenasvědčovalo tomu, že na Essex čeká osudové střetnutí s vorvaním samcem, který ho pošle ke dnu a nepřímo zapříčiní, že se celá posádka požere navzájem. Štěstěna se totiž od Šťastné lodi odvrátila. Začalo to už dva dny po vyplutí, kdy se Essex dostal do šílené bouře, která zdevastovala záď lodi a strhla plachtoví. Na palubě vypukly první nepokoje, část posádky žádala návrat domů, ale Pollard byl neúprosný. Škody se provizorně opravily a Essex vyjel vstříc své zkáze.

Pět týdnů se loď zoufale snažila obeplout mys Horn, který měl mezi námořníky hroznou pověst - samé bouře, divoké a bouřlivé vody, vichr, zima a tma - to přivedlo muže k další vzpouře. Loď minula v lednu 1820 Hornův mys a v říjnu doplula do lovecké oblasti. Nicméně zdejší moře bylo vylovené, a tak se posádka na radu jiných velrybářů rozhodla pokračovat o asi 2500 námořních mil dále na západ do jižního Pacifiku.

Kapitán za pomoci prvního důstojníka, svého kamaráda Owena, uchlácholil posádku slibem: „Zakotvíme na Galapágách, dáme si želvy. Tam si odpočineme a najíme se!“ Ach, jak strašlivý konec tyto endemické, obrovské a nádherné tvory potkal! Ony „živé konzervy“ se nemohly nijak bránit a staly se oblíbenou delikatesou námořníků. Jim také vděčí za svůj konec. A prsty v tom má posádka Essexu. Na začátku října 1820 se obětí námořníků stalo odhadem 300 želv na Hoodově ostrově, o čtrnáct dní později dalších šedesát na nedalekém ostrově Charles.

Příšerné krvavé orgie, hodování na bezbranných želvách, které se často nikdo neobtěžoval ani milosrdně zabít a byly jedeny zaživa, byly však potrestány doslova biblicky. Ale nepředbíhejme. Thomas Chappel si chtěl želví maso pořádně opéct, rozdělal na ostrově oheň, který se v suchém a horkém podnebí rozšířil do hotové apokalypsy. Rozzuřený kapitán Pollard se s posádkou spasil útěkem na loď a z bezpečné vzdálenosti všichni zírali do ohnivého inferna. Pollard byl bez sebe vzteky. Inteligentní muž věděl, že je to strašlivý průšvih, který se už nedá vrátit. Shoří tam vše živé.

Důrazně žádal, aby se viník přiznal, Chappel se bál a mlčel. Tím se stal Jonášem, prokletým mužem. Pověrčiví námořníci byli přesvědčeni, že nad lodí od této chvíle visí neblahá kletba. Pollard sliboval, že viníka hodí přes palubu, Charlesův ostrov se stal jednou velkou pustinou. Nezodpovědnost Thomase Chappela patrně přispěla k vyhynutí galapážských želv. Essex raději odplul z místa zkázy a o zhruba 1500 námořních mil od ostrovů spatřil kormidelník hejno velryb. Psal se 20. listopad 1820, kdy se osud velrybářské lodi naplnil. A je to čtení skutečně neuvěřitelné.

Kapitán přímo do velrybího stáda vyslal tři čluny. Natěšení lovci se už nemohli dočkat. Konečně se to prokletí zlomí! Kdyby věděli… Nastala mela, jeden kytovec máchnutím ocasu zničil člun. Mezitím kapitán Pollard harpunoval jiného vorvaně, který člun i s Pollardem táhl pryč. Najednou se rozhostilo hrobové ticho a zbylá posádka si všimla neobvykle velké velryby (cca 26 metrů), která se chovala velice podivně. Ležela, skutečně ležela na hladině, hlavou směrem k lodi. Snadná kořist, pomysleli si, připravili harpuny a začali je po nehybném kytovci vrhat.

Velryba se pohnula, vynořila se její zjizvená „tvář“ a nastalo něco, co se snažil popsat ve své knize Ztroskotání velrybářské lodi Essex přeživší Owen Chase. „Pak se najednou dala do pohybu, zrychlovala mělkým potápěním, snažila se vynořit pod lodí, což ji rozkymácelo. Poté se vynořila na boku, hlavou směřovala na příď, ocas u zádi. Vypadalo to, že je v bezvědomí.“ Opět na ni mířily harpuny, když se strhlo peklo.

„Rozhlédl jsem se a uviděl jsem ho přímo před námi asi sto tyčí (cca 500 metrů) daleko. Vorvaň plul směrem k nám dvojnásobnou rychlostí, než bylo běžné, a vypadalo to, jako by byl rozzuřený a chtivý pomsty. Jeho ocas tepal vodu s hroznou zuřivostí, ryba vyskakovala nad hladinu, aby ještě zrychlila a rozstřikovala na všechny strany vodu. Jeho hlava vyčuhovala napůl z vody. A takto do nás narazil.“ pokračuje Owen Chase. První náraz zničil záď lodě i s kormidlem. Essex ztratil možnost měnit kurz. „Jako by se do veliké ryby vtělila nějaká vyšší moc a vykonávala s rozmyslem pomstu na posádce, která svou loď označovala za šťastnou!“ uvádí Ondřej Fér.

Pomstychtivý vorvaň poté loď podplul, zatímco se zoufalá posádka snažila narychlo spravit ty nejhorší škody. Marně. Kytovec se opět vynořil a dílo zkázy dokonal: „Neustále prudce máchal ocasem a vlny se šířily na všechny strany. Znovu narazil do lodi. Hlavu měl skoro nad vodou a zřetelně jsem viděl, jak cvaká čelistmi. Jako by byl vzteklý a zuřivý! Zase je tady! Znovu se na nás řítí! Zoufalé volání mužů. Zbytečné však!“ Vorvaň si s 238 tun vážícím Essexem pohazoval na hladině jako s hračkou. Škody na lodi byly fatální. Záď byla zcela zdemolována, levobok mohutný kytovec prorazil, do Essexu vnikala voda, která plavidlo nakláněla. Velryba chvíli „stála“ ve vodě opodál:

„Jako kdyby se dívala na své dílo. Zjizvená tvář od jiných harpun, stará zranění. Bylo to prapodivné, až strašidelné. Díval jsem se jí do oka, do temných hlubokých a starých hlubin. Pak ve zpěněném víru zmizela. Odplula.“ dokončuje Chase. Když se vrátil na „místo činu“ ve svém člunu kapitán Pollard, nalezl jen trosky. Od chvíle, kdy velrybu spatřili, uplynulo do potopení lodi patnáct minut. „Potopil nás vorvaň,“ řekl nevěřícímu Pollardovi otřesený Chase, když ho jeden z člunů vylovil. A bylo to. Jenže to nejstrašnější teprve mělo přijít.

Loď Dauphin, která měla domovský přístav stejně jako Essex v Nantucketu, plula na dohled břehů Jižní Ameriky. 23. února 1821, 93 dní po potopení Essexu, si posádka Dauphinu poblíž ostrova St Mary's u pobřeží Chile všimla pohupujícího se kusu dřeva. Když přijeli blíž, zjistili, že se jedná o záchranný člun. Vypukly hotové manévry, k trosečníkům se spustil první důstojník. Když však spatřil scenérii, která se v napůl potopené lodičce odehrávala, pozvracel se do moře. Není divu. Dva zarostlí a spálení muži připomínali spíše kostlivce, mumie nebo duchy. Neuvěřitelný zápach se okamžitě vznášel i nad velkým velrybářským škunerem Dauphin.

Trosečníci měli otevřené zhnisané rány, zanícené oči, nevěděli o světě, netušili, že jsou zachráněni. V rukou měli kosti, které ocucávali. Posádka jim je musela vyrvat z hubených rukou násilím. „Dej mi to! Moje kost! Moje!“ řval šílený ztroskotanec. Ve člunu se válelo ohlodané lidské torzo. Dva kanibalové byli teprve šestnáctiletý Charles Ramsdell a kapitán Pollard. Když je vzali na palubu a poskytli jim základní pomoc, Pollard si neustále mumlal „Coffin, Coffin!“ (rakev, rakev!). Lidožrouti byli přepraveni do přístavu Valparaiso a už během cesty se Pollard vzpamatoval natolik, že byl ochoten vyprávět, co se dělo po zkáze Essexu.

Neuvěřitelnému příběhu nevěřícně naslouchali ostřílení mořští vlci, kteří byli zvyklí na ledacos. Ale na tohle ne. V přístavu se Pollard a Ramsdell setkali s dalšími přeživšími, které nabrala loď Indian - byli to Chase, Lawrence a Nickerson. Devátého dubna byli nalezeni další tři živí trosečníci - onen „Jonáš“ Chappel, Weeks a Wright. A vycházely najevo okolnosti tak neuvěřitelné, že když si příběh lodi Essex přečetl v novinách tehdy mladý Hermann Melville, stala se zkáza této velrybářské lodi inspirací pro jeho slavný román Bílá velryba. Dokonce se dodnes spekuluje o tom, že Essex potopil skutečný Moby Dick čili Mocha Dick, což byl legendární vorvaň, který v první polovině 19. století „terorizoval“ velrybáře i civilní lodě v Pacifiku a jižním Atlantiku.

Mocha Dick se stal také předlohou pro Melvillova Moby Dicka. Byl netradičně zbarvený: jednalo se o částečného albína, měl bílou hlavu a část hřbetu. Byl to obrovský samec, jehož délka dosahovala 25,7 metru a jen samotná spodní čelist měla přes 6 metrů. Jenže velryba, která potopila Essex, nebyla světlá, na čemž se shodli všichni přeživší. Střípek si sedal k druhému a vyprávění o hrůzné a strastiplné cesta trosečníků napříč oceánem, která se zvrhla v kanibalské hody, byla na světě. A je to děsivé.

Po potopení Essexu, které se odehrálo cca 2000 námořních mil západně od Jižní Ameriky, shromažďovala posádka zbylé zásoby. Dva dny trvalo prohledávání plujících trosek, aby se pak muži rozdělili do tří člunů, přičemž každému velel jeden důstojník. Pollard, Chase a Joy. Neměli téměř žádnou vodu ani jídlo, bylo to zoufalé, zvláště, když si uvědomili, že nejbližší známé ostrovy (Markézy) byly vzdáleny 1900 kilometrů. Pollard chtěl plout k nim, ale Chase se obával, že tam jsou kanibalové (jaká ironie osudu!), takže padlo rozhodnutí zkusit to k pobřeží Jižní Ameriky. Měsíc na širém moři se tři nedostatečně vybavené čluny „potácely“ sem tam, až došla voda. Jako na zavolanou se objevil neobydlený ostrov Henderson (součást dnešních Pitcairnových ostrovů).

Voda, ptáci, ryby, rostliny, hurá! radovali se trosečníci, jenže ani ne za týden malý ostrůvek zcela vyjedli. Přesto se tam tři muži rozhodli zůstat - William Wright, Seth Weeks a Thomas Chappel, kteří byli později zachráněni. Ostatní vyrazili zpět na moře. Během tří dnů však snědli všechny zbylé zásoby. Hladovění trvalo celý měsíc, jako první zemřel důstojník Joy. Byl pohřben do moře. Zatím si trosečníci uchovali jakousi důstojnost. Jenže ne nadlouho. Kdo prolomil ono posvátné lidské tabu jako první, to nikdo nepřiznal. Ale bylo to tady. Z dalšího mrtvého těla byly odřezány pruhy masa, muži se nasytili, zbytek vyhodili do moře.

A jako kdyby je chtěl ještě někdo „nahoře“ potrestat, přišla obrovská bouře, při které se jeden člun (Jayův) nadobro ztratil. Zbyly pouze dva čluny, kterým veleli Pollard a Chase. Na Chaseově člunu byl jako první sněden námořník, který umíral téměř dva měsíce. Je to neskutečná představa. „Odřezali jsme z něho maso, vyňali srdce a snědli. Zbytky pohřbili do moře,“ píše Owen Chase. Záhy se rozdělily i zbylé dva čluny. Chaseův zachránila již zmiňovaná loď Indiana. Daleko horší to měli kanibalové v Pollardově člunu. Kapitán měl totiž pistoli.

Čtyři muži se na sebe dívali v pasti na širém moři a věděli, že pokud nemají zemřít hlady, jeden z nich musí „z kola ven“. Nastala strašidelná loterie o život. Losovalo se. Los padl na sedmnáctiletého Owena Coffina, kapitánova bratrance. Coffin se prý nebránil. Ochraptělým hlasem odříkal poslední modlitbu, poklekl, sklonil hlavu a Ramsdell mu ji prostřelil. „Zdivočelí trosečníci se vrhli k mrtvému tělu, chytali do dlaní prýštící krev a lačně ji pili. Když se posílili, pustili se do hrozného úkolu naporcovat svého druha. Naložili s jeho tělem se stejně chladnou profesionalitou jako s těly ulovených velryb.“ píše Elena Velímská z časopisu Forbes.

Když člun kapitána Pollarda objevil Dauphin, byl částečně snědený i druhý člen osazenstva. A ono provolávání „Coffin, Coffin,“ které Pollard mumlal neustále dokola z hlubin šílenstvím zatemněného mozku, bylo opakováním jména zkonzumovaného kapitánova bratrance. Prý měl jemné a delikátní maso. Pollard ani Ramsdell nikdy neřekli, co se později v člunu ještě odehrávalo, jisté je, že to muselo být děsivé. Na ostrově Ducie byl později nalezen velrybářský člun se třemi kostrami, zda však to byl ten, kterému velel Joy, se neví.

Statistika potopení Essexu je bezesporu děsivá. Celkem bylo snědeno šest zemřelých - a k tomu byl na kapitánském člunu popraven a zkonzumován Owen Coffin. Z jednadvaceti ztroskotanců přežilo osm. Když se přeživší dostali do Ameriky, vzbudil jejich neskutečný příběh oprávněnou pozornost. A také další životní osudy všech zúčastněných. Na novodobé lidožrouty čekaly davy senzacechtivých lidí a novinářů, všichni chtěli vědět, jak kdo chutnal, bylo to opravdu až nelidské. Thomas Chappel, Jonáš, který zapálil Charlesův ostrov, se snažil odpykat si svou vinu. Dal se na víru, skončil jako misionář a zemřel na mor, když se snažil ošetřovat nemocné někde v Africe.

První důstojník Owen Chase skončil v blázinci. Není divu. Začal mít nutkavé představy, že si musí zachránit zásoby, bál se smrti hladem, všude v domě měl schovky s jídlem, pak se začal zamykat na půdě v maličké místnosti. Dožil v ústavu pro duševně choré. Předtím však ještě stačil sepsat knihu, která se stala trhákem. Kapitán Pollard se vrátil na moře. Jenže jeho loď ztroskotala, ostatní námořníci se báli, že je prokletý. „Je to kanibal a co my víme, jak to celé bylo!“ neslo se mezi muži. Dá se říct, že převzal po Chappelovi onu roli biblického Jonáše.

Do konce života totiž pracoval jako noční hlídač. O celé události se natočilo pár filmů i dokumentů, Essex se dostal i do písniček a vyprávění, které se musí říkat jen šeptem a potají. To, co se dělo ve člunech, je věcí temnou a nepředstavitelnou.

Kytovec, který potopil loď svých potenciálních vrahů, snad neskončil ve svíčkách nebo v kosticích korzetu nějaké zbohatlé paničky. Pokud existuje spravedlnost, jistě se dožil dlouhého života v širých vodách oceánu.

Potopení Essexu v sobě nese leitmotiv pomsty, cti, osudu, zoufalství, krutosti, spravedlnosti a záchrany života. Byť na úkor lidských obětí. Jenže v tomto případě je těžké soudit, jestli ta oběť byla oprávněná. Z pohledu velryby zcela jistě.

Z pohledu člověka? To nechme na uvážení každého čtenáře.

Essex (velrybářská loď) – Wikipedie, Hrůzný osud námořníků lodi, který zdemoloval „Moby Dick.“ Realita je ještě horší – Poznatsvět.cz, Essex (whaleship) - Wikipedia, Drsný příběh škuneru Essex. Losovalo se, koho zabijí a snědí - iDNES.cz, Mocha Dick – Wikipedie