Malá Jindřiška šla pro zakrvácené kolo, skončila na popravišti. 14letou hrdinku nezlomilo ani mučení

Ve středu 27. května 1942 vyběhlo ze školy v Primátorské ulici (dnešní Zenklově) v pražské Libni několik děvčátek. „Tak ahoj!“ mávala Anička a Marta na rozloučenou své nejlepší kamarádce Jindřišce Novákové, která si přehodila dřevěné pouzdro s psacími potřebami z jedné ruky do druhé, uhladila si kaštanové vlasy a vyrazila domů.

Novákovi žili v ulici Stránského č. 351/1 (nyní Novákových, dnes jejich dům nestojí, ustoupil stavbě metra), Jindra vystoupala po kamenných schodech do nitra libeňského domu, odemkla si vchodové dveře - a ustrnula. V ústrety jí vyběhla maminka Marie a vzala dceru za rameno. „Rychle! Pojď dovnitř!“ strkala Jindřišku do kuchyně, kde za stolem seděl osmadvacetiletý Jan Kubiš. Jindra už ho několikrát viděla, byl tak milý! Ale smutný! A teď krvácí, je svlečený do půl těla, pod okem se mu táhne krvavý šrám, je rozcuchaný, vyděšený, bledý a špinavý…

„Jendo, dobrý den,“ pípla Jindřiška a nalila si sklenici vody. Byla rozumná a vnímavá, věděla, že se něco děje, i když jí dospělí nic neřekli, návštěvy v jejich bytě byly určitě tajné! Aby ne, tatínek zná spoustu lidí a včera říkal, že se „to“ konečně stane! Jindřiška nevěděla co, ale byla tichá, poslušná a myslela si své. Neptala se ani na divné zvuky a poplach, který se nesl celou Libní. Chtěla být jen doma u maminky. Ta mezitím Kubišovi stírala krev a podávala mu čistou košili.

„Já tam to kolo nechal,“ uvědomil si šeptem Jan Kubiš. „Jaké kolo?“ byla Jindra zvědavá. Matka si dala prst na ústa, ale Kubiš zpozorněl: „Jindřiško, u Bati na rohu Slavatovy (dnes U Synagogy) a Primátorský je opřený kolo. Je na něm krev. Musí ho někdo přivést, ať tam není. Vyzvedni je!“ naléhal mladý muž. Jindra se tázavě podívala na maminku. Marie Nováková byla žena činu, usmála se na dceru a okamžitě jí došlo, že malá holčička nevzbudí žádnou pozornost.

Celá Praha byla na nohou, všude běhali Němci, ta bestie Heydrich je snad už po smrti - a hledají chlapa! Atentátníka! Ne čtrnáctileté pískle s nevinnou tvářičkou! „Běž, Jindro. Ale víš co, jdi oklikou. Jdi jinudy. A kdyby se tě někdo ptal - lidi budou teď zvědaví - řekni, že ten bicykl je tvýho táty. Že měl tatínek nehodu na kole, už je v nemocnici, ty ho jen odvedeš domů. Rozumíš? Nech ho ve dvoře, tam si ho pak vyzvedne Míra Piskáček a vrátí ho panu Smržovi,“ zmínila Marie další členy rodin zainteresovaných do pomoci českým parašutistům.

„Tak dobře,“ poslechla Jindřiška, usmála se na Jendu Kubiše, který k ní natáhl ruku: „Děkuju ti!“ pohladil ji po hlavě a dívka vyrazila na svou misi, která se nepřímo stala její poslední cestou. Život nesmírně statečné dívky totiž skončil v okamžiku, kdy jí Kubiš poděkoval - jen o tom ještě nikdo nevěděl.

Jaký byl osud nejmladší popravené oběti neblaze proslulé Heydrichiády, malé hrdinky Jindřišky, jejíž nesmírná odvaha tváří v tvář smrti nepřestává udivovat do dnešních dnů?

Jindřiška Nováková se narodila 6. května 1928 jako nejmladší dcera Václava a Marie Novákových, budoucích odbojářů. Rodina žila v Podmoklech u Děčína, kde se Novákovým narodily další děti: Anna, Miroslava, Václav a nejstarší dcera Marie. Otec Václav byl aktivně činný ve všech možných spolcích - hlavně v Sokolu, kde se stal náčelníkem župy Krušnohorské-Županovy, kterou vedl sám Jan Zelenka-Hajský, další hrdina protinacistického odboje v Praze!

Marie ale otci udělala obrovskou ostudu: zamilovala se do sudetského Němce Leopolda Vogla. To byla pro vlasteneckého otce nesmírná rána. Od rána do večera Marii domlouval, aby si Němce nebrala: „To bys nám udělala hanbu. A prodala bys své češství! Tohle nám neuděláš!“ mluvil k Marii vroucně otec, ale ta si nenechala svou lásku vzít, Vogla si vzala za muže a Václav Novák dceru zavrhl. Vyhnal ji, nechtěl ji vidět a v rodině se o ní nesmělo mluvit. Kdyby jen věděl, že ji tento sňatek jako jedinou z celé rodiny zachrání před popravou…

Po Mnichovské zradě a připojení Podmoklů k Říši se Novákovi přestěhovali do Prahy, konkrétně do Libně, kde jim byt zařídil právě Jan Zelenka-Hajský. A díky němu se také přidali k síti domácího protinacistického odboje. Byli to nesmírně stateční lidé, kteří do všeho zapojili i své děti. Ty věděly všechno a pomáhaly matce i otci. I malá Jindřiška, která vyrůstala ve velice chytré a odvážné děvčátko. V lednu 1942 se Marie a Václav od Zelenky-Hajského dozvěděli, že se chystá atentát na Heydricha.

Novákovi se okamžitě nabídli, že budou k dispozici. Navštěvovali parašutisty v různých úkrytech, Marie jim vařila a pečovala o ně, Václav zajišťoval operační materiál, který byl ukrytý na místě dopadu u Nehvizd a organizoval další pomoc - finanční i potravinovou; sháněl jim oděvy, falešné průkazy, převleky… Jindřiška jako nejmenší členka odboje působila coby spojka. Malé holčičky, školačky se zapletenými copy, si nikdy nikdo nevšiml. Jindřiška chodila od adresy k adrese, nosila lístky a dopisy, byla mlčenlivá a spolehlivá.

A osudného sedmadvacátého května 1942 se ze svého domova vydala pro Kubišovo kolo. Po atentátu na zastupujícího říšského protektora SS-Obergruppenführera a generála policie Reinharda Heydricha nastal v Praze chaos. Lidé běhali po ulicích a všichni měli nervy napjaté k prasknutí. Němci zuřili a naháněli úplně každého, když se dostali k první velké stopě: Na rohu jedné ulice plakala rozčílená žena a vykládala, že ji smetl z chodníku „nějakej krvavej chlap“ jedoucí na kole. Mimochodem, tato paní se jmenovala Anežka Rožková, identifikovala Kubišovu mrtvolu, dostala obrovskou odměnu a po válce ji odsoudili za kolaboraci!

Tedy kolo! Ano, odjel na kole! Němci šli po stopě jako psi. Nic netušící Jindřiška mezitím běžela pro osudný dopravní prostředek smluvenou oklikou. Kolo stálo přesně tam, kde Kubiš řekl. Dívka přistoupila k bicyklu, vzala ho za krvavá řídítka, krev se snažila setřít svým kapesníkem a odhodlaně vyrazila. Bohužel si jí všimly kolemjdoucí ženy. Také Češky. Už věděly, co se stalo, že je Heydrich „asi mrtvej nebo raněnej“, byly zvědavé a něco se jim na tom všem nezdálo. Taková holka a bere si kolo? Žofie Čermáková a Františka Sedláková (ještě bývá uváděna Cecílie Adamová) k Jindřišce přistoupily a začaly se vyptávat.

„Proč to kolo bereš? My jsme tu viděly takovýho chlapa, krvácel. Zraněnej byl. Ještě jsme to nehlásily, stojíme tady celou dobu a ty si ho klidně odvezeš? Ty ho kradeš?“ vyjely na ni. Srdnatá Jindřiška podle plánu odpověděla: „To byl tatínek. On měl nehodu, je v nemocnici a poslal mě pro kolo. Aby ho někdo neukradl!“ odsekla zvědavým ženským, otočila bicykl a rychle ho vedla pryč. Dle úmluvy jej postavila na dvůr, odkud si ho vyzvedl zmiňovaný Piskáček. Jenže všetečné ženy už stihly kolemjdoucím oznámit, jak „hrozně divná věc“ se tu právě stala.

„Prej nevěděla, co se tatínkovi stalo. Ale kolo si brala! A předtím od něj utíkal zkrvavenej chlap. No vážně, my jsme to viděly!“ vykládaly i svým sousedům v Libni, takže se brzy rozkřiklo, že „ta divná malá holka“ určitě v něčem jede. Když ne v atentátu samotném, tak jim „tutově“ pomáhá! „A co o tom mluvíte! Mlčte! Jste vůbec normální?“ okřikovali je rozumní sousedé. Další ale měli jiný názor: „Tak to ohlaste. Jestli je nevinná, tak se přihlásí a bude dobře, ne? Tohle se musí vyšetřit!“ Bohužel, vyšetřilo. Ale jinak, než měli na mysli slušní lidé!

Sotva se Jindřiška vrátila domů, Kubiš už tam nebyl. V uniformě železničáře, kterou mu obstarala Marie, odešel do Vysočan, kde měl u dalšího tajného odbojáře přečkat noc. Reinhard Heydrich měl po (zatím) úspěšné operaci, ležel na Bulovce a nad celým protektorátem se brzy mělo vyhlásit stanné právo. Vypukla obrovská pátrací akce. Nikdo si nebyl jist životem, Němci zatýkali každého na potkání a ženy, které viděly čtrnáctiletou školačku s kolem, dostaly strašný strach.

„Já vůbec nevím, co mám dělat. Oni mě popraví, když nic neřeknu! Nebo mám mlčet? Ale co když zase někdo udá mě? Vždyť jsem to řekla tolika lidem, na co jsem jen myslela!? To byla hrozná hloupost! Lidi jsou teď strašně zlí, jde mi o kejhák, já to udělám jinak. Napíšu jim!“ usoudila Sedláková, sedla si, napsala anonymní dopis pražské kriminálce - a ta jej předala gestapu. „Viděla jsem holku tam a tam, vedla kolo, u kterého chvíli před tím stál zakrvácený muž, nepátrejte po mně, já se bojím.“ mohl znít dopis, který Sedláková v zoufalé touze po nějakém „očištění“ sebe sama napsala.

Němci ale byli dokonalí pátrači. Po chvíli vyšetřování svědkyně našli. Do výlohy obchodního domu Baťa byla instalována výstava předmětů odhozených atentátníky, v popředí stálo podobné kolo, odměna byla astronomických deset milionů protektorátních korun a gestapo si na základě výpovědí českých žen velice dobře spočítalo čas odchodu údajného „zraněného tatínka“ a příchod „dcerky“ pro opuštěné kolo. Bylo jim jasné, že „ta zatracená holka“ musí bydlet někde blízko.

Němci vytipovali 260 dívek a mladých žen z Libně, 3. června je zatkli a nahnali do Petschkova paláce, kde musela jedna po druhé vést kolo po místnosti a průzorem je pozorovaly zděšené svědkyně. Příšerná věc, která ale v celé nahotě ukázala Jindřiščinu nesmírně odvážnou povahu. Jak statečná tato dívenka musela být! Kolo předvedla, nehnula ani brvou, měla od maminky čerstvě ostříhané a naondulované vlasy, šla s hlavou hrdě vztyčenou - a až v zákulisí mezi ostatními dívkami se zhroutila. Udělalo se jí špatně od žaludku a naprázdno dávila někde v koutě.

„Je nepochopitelné, že se Jindřiška neprozradila minimálně stresovým chováním,“ uvedl historik Vojtěch Šustek. Neprozradily ji ani svědkyně. Mohly ji poznat? Je to velice pravděpodobné, měla opravdu specifickou a snadno zapamatovatelnou tvář. V ženách se zřejmě hnulo svědomí a neukázaly prstem: „To je ona!“ Nemohly. Byly to také matky a bylo jim ze všeho špatně. Jindřiška se tedy mohla vrátit k mamince. Ale její čas se krátil.

„Od chvíle, kdy vykročila z domu a šla pro Kubišovo kolo, byla mrtvá.“ shodují se historici. Nikdo dodnes neví, kdo rodinu Novákových udal. Nitky zřejmě vedou přímo ke Karlu Čurdovi. 9. července 1942 celou rodinu sebralo gestapo. Byly to příšerné chvíle, Novákovi podstoupili sérii brutálních výslechu v neblaze proslulé „Pečkárně“ a všichni bez výjimky byli mučeni. Marie Nováková to nevydržela a zešílela. „Zbláznila se. Od té chvíle nevládla zdravým rozumem, nechápala vůbec nic. Možná to pro ni bylo lepší,“ zmiňují historici.

Gestapo bylo v koncích. Nikdo neřekl ani slovo, i když se z Novákových snažilo vše vymlátit. Nakonec je Němci frustrovaně převezli do Terezína a o několik měsíců později jela rodina na smrt. Do koncentračního tábora Mauthausen přijeli 23. října 1942 a o den později byli všichni členové rodiny postupně povražděni. Popravovaní byli přivedeni do místnosti, která vypadala jako ordinace pro běžnou lékařskou prohlídku. Zde se museli postavit k měřidlu výšky u stěny.

Jakmile se oběť zády přitiskla k přístroji, aby ji „změřili“, v mezeře v měřidle se objevila hlaveň pistole (nebo pušky) ovládaná z vedlejší místnosti průzorem ve zdi. Popravy probíhaly v dvouminutových intervalech ranou do týlu. Časový sled úmrtí členů rodiny byl následující: 11:12 – Marie Nováková (matka, 45 let), 11:42 – Anna Nováková (dcera, 23 let), 12:12 – Jindřiška Nováková (dcera, 14 let), 13:06 – Miroslava Nováková (dcera, 17 let), 16:40 – Václav Novák (otec, 49 let).

Ten den nacisté v Mauthausenu v rámci tzv. „Akce Kubiš“ zavraždili celkem 262 spolupracovníků a příbuzných parašutistů. Jindřiška Nováková byla nejmladší z obětí, které nacisté v Mauthausenu zavraždili. Často se o ní mluví jako o nejmladší oběti heydrichiády obecně, ačkoliv v širším kontextu represí (např. v Lidicích) zahynuly i mladší děti. V rámci cílených poprav mauthausenské skupiny „odbojářů a jejich rodin“ však byla tím nejmladším článkem ona.

Jindřiška Nováková byla jen obyčejná čtrnáctiletá holka, která chtěla žít, smát se, prožívat obyčejná dívčí dobrodružství - ale nedostala k tomu šanci. V osudové vteřině se rozhodla pro hrdinství, které si my dnes neumíme ani představit – a s hlavou vztyčenou za něj zaplatila tu nejvyšší cenu.

Zpracováno podle:

Lidovky.cz, Jindřiška Nováková, ČRo Dvojka, Rodina Novákova, Jan Kubiš, Kola Gabčíka a Kubiše, Anna Nováková, Atentát na Heydricha, Fronta.cz, iDNES