Heydrichův synek Klaus zemřel pod koly náklaďáku, matka Lina chtěla českého šoféra okamžitě popravit

V roce 2011 přijel potají do Prahy tehdy šestasedmdesátiletý starý pán. Chtěl si prohlédnout místa svého dětství a zavzpomínat na rodinu, na bratra, na otce. Na tom by nebylo nic divného, kdyby se pán nejmenoval Heider Heydrich (*1934). V tu ránu jako když do lidí střelí. „Co sem leze! Co tu má co pohledávat! Ať táhne zpátky! Jaký otec, takový syn!“ zněly výkřiky internetových „bojovníků“. Asi si neuvědomili, že děti za své rodiče nemohou - a zvláště malé děti za jejich činy opravdu neodpovídají.

Jenže jméno Heydrich působí na Čechy jako červený hadr na býka a není se čemu divit. Osoba Reinharda Heydricha přinesla snad nejhorší a nejbrutálnější kapitolu soudobých českých (československých) dějin. Heider Heydrich to věděl - a přesto se tehdy vrátil. Rozhovory s ním přinesly přední deníky. Hlavně se ho reportéři ptali na poslední okamžiky s jeho otcem, jestli si uvědomoval „o co šlo“, jestli vnímal, že Němci dělají špatné věci, jakým byl Heydrich otcem, jaký byl Hitler nebo Himmler.

„Byl jsem malý. Byl to prostě táta. Máma byla tvrdá, hodně nás srovnávala. Sestřička Silke (*1939) byla ještě maličká, to byl jeho největší mazlíček. Máma byla těhotná s Marte (*23. červenec 1942), když otec zemřel. Pamatuji na pohřeb, ale ne na to, že nás Hitler utěšoval. Vnímal jsem jen, že je táta po smrti, uvědomil jsem si, že jsem právě ztratil otce. Byl jsem malý kluk.“ zní nejčastější odpovědi starého pána, který se celý život snažil očistit jméno své rodiny (ne svého otce, ale rodiny, hlavně sester).

Heider Heydrich se setkal také z dnes již téměř stoletou legendární pamětnicí paní Helenou Vovsovou, která na zámku v Panenských Břežanech u Heydrichových pracovala a její výpovědi podávají velice cenný vhled do soukromí rodiny zastupujícího říšského protektora. Heydricha osobně moc nevídala, bála se ho a šla mu z cesty. Kdo ji ale nejvíce zasáhl, byla „milostpaní“ - Lina Heydrich.

Tvrdá a dominantní madam, která jak známo měla na svého manžela ohromný vliv, se neštítila vůbec ničeho. Ani zaměstnat si židovské vězně, aby jí zvelebili zahrádku. Všechny tyto známé věci spolu Heider a paní Vovsová probírali, za přítomnosti reportéra iRozhlasu chodili po zanedbané zahradě zámku v Břežanech, kam je po několika dnech „bouchání“ neochotně pustil majitel. Zpustošená stavba s neméně zpustošenou zahradou vyrazila Heydrichovi dech. Dokonce se nabídl, že přispěje na opravu, protože kdysi krásný zámeček byl (a je ) pouhou ruinou. Když došli k rozdrolené zdi, zeptal se Heider Heydrich, kde je asi Klaus.

„Támhle. Kdepak, já myslím, že tady,“ oponovala mu paní Vovsová. „Stejně se to tady celé přeorganizovalo, kdo ví, kde je mu konec. Prý si ho vzala milostpaní na Fehmarn,“ narážela paní Vovsová na další pobyt rodiny Heydrichových na ostrově v Baltském moři, rodišti Liny rozené von Osten. „Ne. Zůstal tady,“ oponoval Heider. A začal s pohnutím vzpomínat na tragickou smrt svého bratra Klause. Na povrch najednou vyšla už téměř zapomenutá věc: v naší zemi nepřišel o život jeden Heydrich, ale dva.

Po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha (po jeho smrti 4. června 1942) zařídil šéf SS Heinrich Himmler doživotní bydlení na Dolním zámku Panenské Břežany pro vdovu Linu a její čtyři děti. Rodina zůstala na zámku do dubna 1945. Nejstarší syn Reinhard Klaus Heydrich (první jméno měl po otci, ale říkalo se mu striktně Klaus) se narodil 17. června 1933 v Berlíně, v době atentátu na jeho otce mu bylo osm let a staral se o mladšího brášku Heidera.

Oba si byli velice podobní: blonďatí pohlední kluci, podle výpovědí občanů Břežan byli velice živí a neustále sportovali. Klaus jako jeho otec miloval koně, v areálu měl svého poníka, Heider byl bojácnější a plachý, ale jak vyprávěl Heider Heydrich - nedali bez sebe ani ránu. Lina Heydrich sídlo milovala, sama se v knize „Můj život s Reinhardem“ rozplývala nad krásou Středočeského kraje. Popisovala, jak byl zámeček soběstačný, jak pěstovala zeleninu, vězně si prý hýčkala a dobře je krmila.

„Vrátila bych se do Čech hned. Běžela bych i bosa…“ povzdechla si cynicky při vzpomínce na „zlaté časy“ v Panenských Břežanech. Pro ni to byl ráj, kde byla neomezenou vládkyní. Pro syny také, i když zcela jinak. Rozlehlý areál, blízké lesy, zahrada… „Hráli jsme si pořád venku. Měli jsme německého učitele, který docházel do zámku. Nepřipadalo v úvahu, abychom chodili do běžné školy, i když by byla německá. Matka to nechtěla, Himmler také ne. Měli jsme s Klausem normální učebnu, ale v patře zámku u našich pokojů,“ vzpomínal Heider Heydrich.

Osudnou neděli 24. října 1943 se z neslavného zápasu vracel fotbalový tým FK Čechie Panenské Břežany. Mužstvo hrálo v Úžici, jenže mač se nedohrál. Z jednoduchého důvodu - došlo k hromadné bitce všech hráčů. Létaly facky, chlapi se rvali na hřišti hlava nehlava, až bylo utkání ukončeno a devětadvacetiletý majitel malé autodopravy Karel Kašpar nahnal břežanské fotbalisty na korbu svého náklaďáku, aby byli co nejrychleji doma.

Helena Vovsová vzpomínala, že se šla zrovna projít. Nedělní podzimní podvečer byl nadmíru hezký, došla k pomníku na návsi a najednou na ni volali Klaus a Heider: „Helenka, Helenka!“ Jezdili kolem děvčete na kolech v elipsách od zámecké brány k pomníku a vždy si s ní plácli rukou o ruku. Helena Vovsová se otočila a chtěla si jít po svých, když najednou zaslechla řev. „Heydrichův kluk! Můj bože, zajeli jsme Heydrichovic kluka!“ křičel zděšený mužský hlas. Další očitá svědkyně paní Božena Hauserová přiběhla přímo ke Klausovi, který ležel vedle mohutného kola nákladního auta.

„Narazil do něj kolem, řidič to neubrzdil a ještě ho přejel… Vykřikla jsem jen, že je to Heydrichův kluk. Ale bylo pozdě. Vyskočila jsem z našeho auta a utíkala k tomu malému. To bylo špatně. Kluk to měl všechno na krku roztrhané, všude samá krev,“ popisovala paní Hauserová. Příslušník SS, který měl na hochy dohlížet, doběhl ke Klausovi a snažil se ho křísit. „Mumlal, že nestačil říct STOP! Že si nevšiml, bědoval. Co se s ním asi stalo? Jistě nic dobrého,“ vzpomínal jeden z fotbalistů po svém propuštění z vazby. K vojákovi se přidal hubený ostříhaný vězeň.

Zkušeně Klause ohledával, snažil se zachytit tep a dech. „Žije, ale je to zlé,“ řekl tiše muž. Byl to totiž židovský lékař, který v zámku dřel na polích. To už na místo přibíhala sama „Heidriška“ a všichni byli zaraženi jejím šíleným chováním. Samozřejmě, nikdo neví, jak by se v takové situaci zachoval, syn je mrtvý pod autem, ale Lina Heydrich se na Klause skoro ani nepodívala, jen začala německy řvát: „Kde je řidič! Nechám ho zastřelit! Okamžitě ho najděte, rychle! A ty!“ strčila do vojáka, „Tebe taky nechám zastřelit!“

Jadrně klela a na místo se sbíhaly davy lidí. Do řidiče Kašpara i fotbalistů jako když střelí. I když věděl, že nic neprovedl, že mu tam Klaus vjel, tak se samozřejmě bál o život. Osazenstvo náklaďáku se snažilo ukrýt v lesích u cesty, ale marně. Přijelo gestapo, pochytalo je a shromáždilo na zámku ve stodole, kde probíhaly dlouhé hodiny výslechů. „Přijel snad i Himmler, který jel na domluvenou návštěvu. Ten ji pak utěšoval. To už měla ty krásné bílé šaty úplně krvavé,“ vzpomínala Helena Vovsová.

Věra Ličková, která se také přiběhla podívat, pak popisovala, jak chlapec ještě chvíli žil: „To byla louže krve, on dýchal, ale pak přestal, bylo to jasné. Voják ho sebral ze silnice a nesl v náručí. Ona mu Klause vyrvala, umazala si šaty od krve, bylo to šílené. Chudák hoch. Do toho se sjížděli lékaři, byl to poplach a mezitím vedli ty pochytané fotbalisty. Mysleli jsme, že už je nikdy neuvidíme.“

To se ostatně dalo přímo předpokládat - pod koly vozu zahynul syn někdejšího nejvýše postaveného nacisty. Lina Heydrich tvrdě volala po nejtvrdším možném potrestání, ale gestapo se projevilo nadmíru spravedlivě. Karel Kašpar byl po pár měsících osvobozen s pokutou. Prý jel přiměřenou rychlostí a nehodu zavinil nade vší pochybnost malý Klaus. Lina zuřila, ale Kašpara odmítl potrestat Himmler i K.H. Frank. Zřejmě už jí měli plné zuby i tito bezcitní lidé!

Klausův pohřeb byl zorganizován do třetího dne od jeho tragické smrti. Desetiletý kluk byl oblečen v uniformě Hitlerjugend a Helena Vovsová se na přípravě funusu malého hocha musela podílet, protože byla zahradnicí. „Na spánku měl modřinu, to bylo vidět. Jinak vypadal pěkně, víte. Před obřadem byl vystavený v panském pokoji, chlapi ho snesli dolů do haly. Nad ním byl velký obraz Hitlera a my kolem dávali zelené snítky. Pak jsme dostali volno. Heidriška nechtěla, aby někdo nízký rušil pohřeb.“ vzpomínala.

Stejně to vše viděla, šla na návštěvu ke kamarádce, která bydlela naproti zámeckému parku. Dívky si vlezly na půdu a dívaly se do tmy. Bylo to až magické: byla tma, chlapci z Hitlerjugend pochodovali a bubnovali, ostatní nesli pochodně, které lemovaly celou cestu s rakví Klause Heydricha. Průvod uzavíral jeho poník s černým přehozem přes tělo.

Když byla rakev spuštěna do vykopané jámy v zámeckém parku, Helena Vovsová viděla přesně, kde hrob je. Vykopali ho ale vězni a fanatická nacistka Lina si uvědomila, že nechce nechat svého syna v půdě, které se dotkly židovské ruce. Doslova. Takže (a nyní už se verze rozcházejí) nechala vykopat ještě jeden hrob. Ten vyhrabali příslušníci SS, dokonce se tak mělo stát za nějakých germánských rituálů, kterým velel Himmler. Tam byla cínová rakev s Klausem Heydrichem znovu pohřbena. A paní Vovsová už nevěděla, kde to mohlo být. Otázkou tak zůstává, kde nakonec Klausovo tělo skončilo.

Po válce totiž vyšlo najevo, že v hrobu v Panenských Břežanech není. Tak se rozšířila ta povídačka, že Lina rakev se synem vykopala, naložila na vůz a odvezla do Německa, kde v roce 1985 na ostrově Fehmarn zemřela. Jaroslav Čvančara mluvil s Helenou Vovsovou i Heiderem Heydrichem a dospěl k jinému názoru: „Jsem přesvědčen, že Klaus je pořád v Panenských Břežanech. Během let se dělaly terénní úpravy, zahrada se zvedla i o několik metrů. Sídlil zde Výzkumný ústav kovů a říkalo se, že nějaké lidské kosti byly poházeny podél zdi.“

Tělo Klause Heydricha tak někdo s největší pravděpodobností pohodil jako smetí. Jeho rakev totiž byla cínová. A dle místních se jeden soudruh z „výzkumáku“ chlubil opilý v hospodě, že našli při rekultivaci parku cínovou truhlu. Tak je nenapadlo nic lepšího než ji roztavit a udělat z ní popelníky a jiné upomínkové předměty!

Docela silná káva, jak bychom mohli říct! Dlouhého života se nedočkal ani nevinný řidič Kašpar. V roce 1945 měl zmizet v Plzni při osvobození, pak se ale vynořil jiný svědek, který přísahá, že Kašparovi po válce někdo zavolal telefonem na nově zřízený Národní výbor. Měl říct: „Dobře, já jedu!“ - a byl za pár dní nalezený zastřelený v sanitním voze u Vraného.

Krutý osud jedné kruté rodiny. Klaus byl ale zcela nevinný, stejně jako Heider, Silke i Marte. Nemohli za to, že jejich táta byl Reinhard Heydrich. A nemohou dodnes, všichni tři ještě žijí.

Až na Klause, jehož kosti jsou zcela nepietně rozházené někde v okolí polorozbořeného zámku Panenské Břežany.

Zpracováno podle: Rozhovor s Heiderem, Find a Grave, iRozhlas.cz, Dolní zámek Panenské Břežany historie, iDNES, Zapomenutá smrt Klause Heydricha, Helena Vovsová, Helena Vovsová rozhovor, Reinhard Heydrich, Můj život s Reinhardem - Lina Heydrich, nakl. Toužimský & Moravec, Paměť národa